PETER DUSIK
Hraběcí duch v Pfrentschském rybníce
Za časů Karla IV. založil bavorský landkrabě (tj. hrabě, nepodléhající žádnému vévodovi či knížeti, nýbrž přímo císaři /svaté říše římské/ - pozn. překl.) von Leuchtenberg rybník, po němž zůstalo dodnes jméno Pfrentschweiher (tj. "Pfrentschský rybník" podle blízké bavorské osady Pfrentsch, dnešní části městyse Waidhaus v zemském okrese Neustadt an der Waldnaab v bavorské Horní Falci - pozn. překl.) na severovýchod od někdejší obce Eisendorf (dnes téměř zaniklá osada Železná - pozn. překl.). Při jeho zřízení musili jeho poddaní po léta těžce dřít a robotovat. Mnozí z nich následkem bídné odměny za svou práci hlady a trpkou nouzí zahynuli. Ze všech stran se ozývaly prosby, aby se hrabě slitoval nad těmi ubohými lidmi a ušetřil je při životě. Jako bys ale hovořil k hluchému, hraběcí srdce se obměkčit nijak nedalo. Když byl ten velký rybník dokončen a zasvítil rozlehlou hladinou, hrabě jej radostně naladěn mnohokráte objel; ba činil tak s velkou zálibou i v budoucnu, zejména také proto, aby zaplašil pytláky.
Hrabě Leuchtenberg, stavebník té pozoruhodné vodní nádrže, byl už dávno mrtev, lid však ho ještě bez přestání spatřoval za tmy jezdit kolem dokola po rybničních březích. Jednou se hnal kolem vody v podobě živoucně tělesné, jindy zase jen jako hrozivě se mihající stín na rozběsněném oři či dokonce jako vyjící pes z jeho někdejšího doprovodu. Za těmi šerými, obávanými přízraky pádil vždycky potměšilý satanáš. Ten kolem sebe mlátil tak mocně těžkými železnými řetězy, že často mnohé jejich články, každý o váze až 6 až 8 liber (něco kolem půl kilogramu - pozn. překl.) odlétaly do okolních polí a luk.
Dnes je rybník už dávno vypuštěn a jeho dno pokrývá tráva, les, rákosí a bažina, o krutém hraběti, jenž ho kdysi zbudoval, vypráví si však lid stále dál.
Jak Matka Boží pomohla výběrčímu daní
Byl kdysi jeden úředník, postříbřovač na panství Mutěnín jménem Anton Binhack, který na druhé straně hranice ve Steinlohe (dnes místní část obce Tiefenbach v zemském okrese Cham v bavorské Horní Falci - pozn. překl.), aby pro milostivou vrchnost vymáhal splatné daně. To zaměstnání mu většinou zabralo skoro celý den. Když ten horlivý výběrčí ocitl na zpáteční cestě, která vedla rozlehlými, hlubokými lesy, zastihla ho černočerná noc. Ponořen v myšlenkách klopýtal pomalu přes kmeny a kamení. Tu náhle práskl výstřel, který zřejmě platil jemu, hned za ním druhý a pak ještě třetí. Ve velké obavě o svůj život vzýval noční poutník o pomoc Matku Boží. Slíbil přitom, že v případě své záchrany postaví na místě, kde ho ohrožení života potkalo, dá postavit kapli. Opravdu poté dorazil šťastně domů a brzy opravdu dal na místě své záchrany zbudovat kapli, nesoucí po něm dodnes jeho jméno (dnes zaniklou Binhacken-Kapelle připomíná pamětní kříž, kde se každoročně konává jako náhrada někdejších mariánských poutí májová pobožnost - pozn. překl.).
Kaple, původně zbudovaná ze dřeva a nemající nijaké dveře, je nyní zděná (publikováno v roce 1939 - pozn. překl.) a opatřená jedněmi dveřmi. Má uvnitř obraz Matky Boží Bolestné a je známa také jako orientační bod. Až hodiny daleko sem putovala sem zbožná procesí.
Kasa regimentu v dutině javoru
Když Napoleon vytáhl proti Rusku, verboval vojáky jako v jiných zemích cestou i v Bavořích. Mezi zverbovanými byl také jeden muž řečený "Hansharl" z bavorského Dachischreuthu u Hirschbrucku (ani jedno z obou místních jmen se na webových serverech kupodivu nevyskytuje - pozn. překl.). S mnoha jinými musil s Napoleonovými oddíly táhnout na Rus. Bůh tomu chtěl, že tam přestál všechny válečné útrapy a mohl nastoupit zpáteční pochod domů do Německa. Jeho jednotka a vozatajstvo vezly s sebou i plukovní pokladnu a mířily do Bavor přes českou zemi. Při přenocováních byla pokladna bedlivě střežena. Cesta domů vedla i přes Plzeň a Bělou nad Radbuzou (Weißensulz). Poněvadž o krmení byla všude nouze a námaha koní cestou velká, množství zvířat uhynulo. Zvláště dál od Bělé nad Radbuzou pokračoval postup vojsk značně pomalu. Když vozatajstvo dorazilo ke kopci řečenému Schützenwiese, padl poslední tažný kůň a vojáci se musili zapřáhnout do vozů sami. Než došli k lesní kapli, stál vlevo pod cestou, v místě zvaném Wolfsrang u jedné studánky starý javor, v jehož kmeni zela dutina. Do ní ukryli vojáci svou pokladnu plnou peněz. Pak už se jim šlo přece jen lehčeji. Asi po šesti dnech byli pak zase doma. To, co se dále dělo s ukrytou kasou jejich regimentu, zůstalo provždy neznámo. Zmíněná studánka je ale dodnes k vidění a říká se jí po našem "Ahornbrunnen" (tj. "Javorová studánka" - pozn. překl.). Před mnoha desetiletími bylo u ní ještě možno spatřit ztrouchnivělý stromový pahýl.
Osel hanby
I v těch dobrých starých časech, za oněch drsných dnů poddanství a robotní povinnosti vůči vrchnostenské správě narážíme v hospodářských raportech a farních kronikách na vážné stesky nad mravním úpadkem mládeže a docela často v nich nacházíme poznámky jako např. "hat den Hurengroschen zu leisten" (tj. "nabyla kurevského groše" - pozn. překl.) nebo "stammt aus einem vorzeitigen Ehebette (tj. "pochází z předmanželského lože" - pozn. překl.). Na území panství Újezd Svatého Kříže - Bělá nad Radbuzou a Eisendorf (dnes Železná - pozn. překl.) to nemohlo být nijak lepší, poněvadž se i tady hledaly cesty a prostředky, jak nemravnému spuštění čelit. Hospodářský správce vrchnostenské rychty v Bělé nad Radbuzou jménem Tobis Schinl, který nelítostně vykonával svůj úřad v letech 1750-1790, vymyslil opravdu drastický nástroj trestu. Dal vyřezat ze dřeva osla v životní velikosti a s velkýma ušima a toho musel vrchnostenský úřední sluha každou neděli ráno postavit na mostní plácek (v originále "Brückenplatz" - pozn. překl.) před hospodářským dvorem, a sice hlavou ke kostelu.
Přivedl-li nyní nějaký mládenec na území panství nějaké "děvče k pádu" (v originále "Mädel zu Fall gebracht" - pozn. překl.), musil se po ranní mši až do skončení mše hrubé posadit na toho osla a dát se lidem vycházejícím z kostela poznat jako pachatel hanebného činu. Za uštěpačných poznámek ho míjel zástup pohoršených návštěvníků bohoslužby. Jednou se jeden takový taškář vyhoupl na "osla hanby" a když to neúprosný pan hospodářský správce zpozoroval a hromovým hlasem z okna spustil: "Kerl, wo reitest du denn hin?" (tj. "Chlape, kampakže se to chystáš odjet?" - pozn. překl.), obdržel promptní odpověď: "Nach Bayern, Herr Direktor!" (tj. "Do Bavor, pane správče, do Bavor!" - pozn. překl.)
Pschitullara
V blízkosti dnešní vsi Svržno (Zwirschen) ležela kdysi osada Přítula (v originále "Pritulu oder Pritula" - pozn. překl.). V roce 1115 daroval ji Gunrech benediktinskému klášteru v Kladrubech (Kladrau), který ji však dlouho ve vlastnictví neměl. Přítula měnila následně opravdu často své majitele. Tu přišla po staletích válka třicetiletá se svými útrapami a hrůzami. Část obyvatel osady zahynula na mor, část uprchla, mnozí padli za oběť vražedné střele. Poslední obyvatelé Přítuly se usadili v někdejší chodské vsi Třemešné (v originále "Zemschen", ve starších českých pramenech Třemešné na Šumavě - pozn. překl.). Leckterý z nich by se později rád vrátil nazpátek, poněvadž ale všechno shořelo, nenašel by v někdejší domovské osadě nijaké přístřeší. Místa, která jim byla kdysi tak milá a vzácná, musili tudíž už natrvalo opustit.
Bájná postava, zvaná celým okolím "Pschitullara" připomíná až dodnes zánik té vsi (a samotným svým zvukem i český původ místního jména - pozn. překl.). Zjevuje se údajně tu tady, tu zas onde a příležitostně i pomáhá pohodlným lidem v těžké práci. Často však prý přitom tropívá rozličné šprýmy a hloupůstky. Když třeba o žních pomáhá nakládat snopy na vůz, háže je ostrými konci požatých stébel tomu na fůře rovnou do obličeje, až ho proti sobě zle popudí. Jednou šel nějaký člověk z Hostouně (Hostau), byl to starý Kalz, ještě s jedním známým ze Svržna do sousední vsi Doubravka (Dobraken). Jejich cesta vedle také lesem. Tu začal Kalz najednou dělat podivné prudké pohyby rukama, jako by se chtěl někomu či něčemu bránit. Když byl společníkem dotázán, proč že se tak chová, jeho odpověď zněla: "Hast du den Pschitullara nicht vor mir gesehen? Er hat mir die Pfeife in den Mund gestoßen." (tj. "Což jsi neviděl, že přede mnou stojí Pschitullara a strká mi fajfku do huby?" - pozn. překl.) Ještě dnes tu v kraji straší děti, které jsou v lese na jahodách nebo na houbách, voláním: "Der Pschitullara kommt!" nebo "Seht ihr den Pschitullara?" (tj. "Pschitullara jde!" nebo "Viděly jste Pschitullaru?" - pozn. překl.) Děti se leknou, začnou křičet a běží odtud pryč.
Všechny předchozí textové ukázky lze v originále najít v rodácké pamětní knize, vydané roku 1977 pod názvem "Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland", a to na s. 562-564. Přiznám se však, že původním popudem k jejich překladu mi byla v krajanském orgánu Sudetendeutsche Zeitung z 11. dubna 2014 (příloha Heimatbote für den Kreis Bischofteinitz) otištěná reprodukce původní obálkya úvodu k publikaci, z níž do knihy o okrese Hostouň byly přejaty. Ta nese titul "Sagen aus dem Bischofteinitz-, Ronsberg- und Hostauer Umkreise unter Mitarbeit von Heimat-Freunden gesammelt von Peter Dusik und Karlmann Pöhnl" a vyšla nejprve roku 1939 jako 2. svazek edice "Bücher deutscher Volkheit aus den Sudeten- und Karpathenland" v Plané u Mariánských Lázní (Plan), jako reprint pak roku 1992 ve Furth im Wald nákladem Heimatkreis Bischofteinitz. Ve svém prvním vydání snad měla svědčit o nedělitelnosti bavorského a "sudetského" příhraničí, mimoděk však po letech svědčí spíše o dávné příbuznosti Čech a Bavor přese všechny často tragické převraty vlastně vždy "tak trochu společné" historie. Svědčí o ní nakonec samo příjmení muže, který je jako spoluautor oné sbírky pověstí jmenován na prvním místě. Peter Dusik (v ústředním krajanském listě mylně psán Dusig, ačkoli hned vedle je na reprodukci zmíněné už obálky správná podoba příjmení) se podle záznamu křestní matriky farní obce Bukovec (německé místní jméno "Mogolzen" pro ves založenou bratry Dobrohostem a Mutinou z Bukovce vzniklo i podle krajanského serveru Bischofteinitz.de zkomolením českého označení osady) narodil v Hradišťanech (německy Radelstein!) dne 11. prosince roku 1880 a den nato ho farář Johann Menčík v původně románském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bukovci pokřtil jménem Peter Dusík (ano, koncovka příjmení farářova i novorozencova je v matrice psána dlouze, tj. "-ík"). Chlapcův otec Johann Dusik (tady je příjmení psáno s "krátkým i") byl rolníkem na stavení čp. 18 v Radelsteině, kde už předtím hospodařil i jeho otec Josef Dusik se svou ženou Margaretou, roz. Mayerovou z Mezholez (Meßhals) čp. 8, novorozencova matka Maria byla dcerou radelsteinského chalupníka (v matrice "Chalupner"!) na stavení čp. 10 Thomase Stahla a jeho manželky Kathariny, roz. Rybové z Honezovic (Honositz) čp. 27, okres Stříbro (Mies). Kmotry dítěte se stali matčini sourozenci Peter (to po něm dostal chlapec křestní jméno) a Anna Stahlovi. Pozdější přípis k matričnímu záznamu o křtu nás zpravuje o tom, že se Peter Dusík dne 14. srpna roku 1933 v Horšovském Týně oženil s Aloisií Stahlovou a ze seznamu učitelstva německých obecných škol v Čechách pro rok 1928 se dovídáme, že tehdy ještě svobodný učil od roku 1927 v Semošicích (Semeschitz) a že absolvoval v roce 1900 německý učitelský ústav v Praze. Jako učitelská síla "bez umístění" je tu v Semošicích uvedena Hilda Dusik, narozená roku jako dcera Petera Dusika roku 1906 v Eisendorfu (dnes Železná), předchozím otcově působišti, absolventka německého učitelského ústavu v Praze z roku 1926 a zesnulá v Semošicích 16. prosince 1928 ve svých 22 letech na tuberkulózu. Stačila ještě podle semošické školní kroniky po svých pražských studiích učit ruční práce na obecných školách v dnes zcela zaniklé Pleši (Plöß), ve zcela rovněž zaniklé dnes osadě Václav (Wenzelsdorf) blízko Pleše, v rovněž zaniklé Frančině Huti (Franzelhütte), dále v Novém Pařezově (Neuparisau), v Novém Kramolíně (Neugramatin), Mlýnci pod Přimdou (Linz) a Ždánově (Tannawa). O dalších osudech Petera Dusika po roce 1939, kdy opustil školní službu (i školní kronika, kterou zřejmě on sám psal, končí prvním zářijovým záznamem v roce 1938), jsem nevěděl zhola nic. Až koncem "pandemického" roku 2020 jsem se dočetl v jednom ze starých ročníků krajanského časopisu "Glaube und Heimat", že v jeho čísle z 1. května roku 1957 bylo oznámeno úmrtí pana řídícího učitele v.v. Petera Dusika, který skonal 11. dubna téhož roku 1957 v obci Schalkhausen (od roku 1972 je přičleněna k městu Ansbach) v bavorských Středních Frankách ve věku nedožitých 77 let. Ve 13. čísle onoho ročníku následovala pak delší vzpomínka někdejšího starosty obce Semošice (Semeschitz) a předsedy místní školní rady pana Wenzela Schwarze na zasloužilého semošického pedagoga, zakladatele zdejší obecní kroniky a také zapisovatele místního hasičského sboru, v jehož středu je zachycen na snímku z roku 1932 ještě se svou ženou Marií, jednou z kmoter hasičského praporu. Takže víme přece jen víc než nic.
- - - - -
* Hradišťany, Honezovice / Horšovský Týn / Železná / Semošice, Horšovský Týn / Bělá nad Radbuzou / Svržno, Hostouň / Třemešné na Šumavě / Doubravka, Bělá nad Radbuzou / † † † Schalkhausen, Ansbach (BY)
