MARIE VON EBNER-ESCHENBACHOVÁ

Jedes treue Rückgedenken... Jedes treue Rückgedenken, Jedes Sich-in-Leid-Versenken Um ein längst entschlaf'nes Glück Bringt Verlorenes zurück. Fühle nur sein Näherschweben, Fühl sein leises Dichumweben, Fühle geisterhaft vereinen Fernes Sehnen sich dem deinen.	Každé věrné vzpomenutí... Každé věrné vzpomenutí, všechno, co tě k stesku nutí po štěstí, že v sen se ztrácí, dávno ztracené nám vrací. Cítíš už, jak vane zblízka, jak tě tichá náruč stiská, jak se s ní tvá duše pojí, s dálnou touhou jak jste svoji.
F.J.Klimperle, Den Sudetendeutschen auf der Spur (1991), s. 303
Sommermorgen Auf Bergeshöhen schneebedeckt, Auf grünen Hügeln weitgestreckt Erglänzt die Morgensonne; Die tauerfrischten Zweige hebt Der junge Buchenwald und bebt Und bebt in Daseinswonne. Es stürzt in umgestümer Lust Herab aus dunkler Felsenbrust Der Gießbach mit Getose Und blühend Leben weckt sein Hauch Im stolzen Baum, im nied'ren Strauch, In jedem zarten Moose. Und drüben wo die Wiese liegt, Im Blütenschmuck, da schwirrt und fliegt Der Mücken Schwarm und Immen. Wie sich 's im hohen Grase regt Und froh geschäftig sich bewegt, Und summt mit feinen Stimmen. Es steigt die junge Lerche frei Empor gleich einem Jubelschrei Im Wirbel ihrer Lieder. Im nahen Holz der Kuckuck ruft, Die Amsel segelt durch die Luft Auf goldenem Gefieder. O Welt voll Glanz und Sonnenschein, O ratlos Werden, holdes Sein, O höchsten Reichtum Fülle! Und dennoch, ach - vergänglich nur Und totgeweiht, und die Natur Ist Schmerz in Schönheitshülle.	Letní ráno Na horských hřbetech ve sněhu, i v lesích kolem bez břehů to jitřní slunko hřeje; rosou se třpytí mladý les, bučina hledí do nebes, slastí bytí se chvěje. Bystřina, kterou nespoutal nikdo, se řítí hrudí skal hřmotně a bez oddechu, kvetoucí život šíří dech v křovinách i výš ve stromech i v dolním patře mechů. A venku na prostoře luk v závějích květů mih a zvuk komářích rojů v trávě jak čilý hybný mnohohlas vesele obkličuje nás, bzučí lehce a hravě. Skřivánek stoupá s písní výš jak ryzí jásot v nebeříš, který vše písni svěří. Žežulka doléhá ti v sluch, slavičí křídlo protne vzduch a zlato svitne v peří. Celý svět je sám lesk a třpyt, sám ryzí bytí, půvab žít, do plnosti se časí! A přece -- pomíjivý jen je den, zániku zasvěcen bolestí v šatu krásy.
Marie von Ebner-Eschenbach, Arbeitshilfe Nr. 33/1980, 2. str. obálky
Ein kleines Lied Ein kleines Lied! Wie geht's nur an, Dass man so lieb es haben kann, Was liegt darin? Erzähle! Es liegt darin ein wenig Klang, Ein wenig Wohllaut und Gesang Und eine ganze Seele.	Písnička Písnička! Jak jen vysvětlit, že je v ní taký milý cit, Čím to? Kdo z vás to tuší? Není to asi v nápěvu: zpívat ji nese úlevu, že tam lze najít duši.

Narodila se 13. září 1830 v moravských Zdislavicích a zemřela jako jedna z nejvýznamnějších vůbec rakouských autorek 12. března 1916 ve Vídni, tehdy dosud metropoli habsburské říše. Pohřbena je v rodných Zdislavicích. Rozená či spíše urozená komtesa Dubská z Třebomyslic, z rodu, který přesídlil sice na Moravu už v 16. století, jméno však měl po Dubu u Prachatic a po Třebomyslicích na Klatovsku. Nu což: v její klasické povídce o psu Krambambuli je také to jméno původně označením třešňového likéru, vyráběného v Gdaňsku, likéru, který měl na vinětě ono znamení dvojitého lososa, jak si ho pochvaluje v Míně z Barnhelmu hostinský Justovi a v novele nazve podle ploché lahvičky tulák takto právě svého psa. My však nejsme zrozeni jako tuláci a opuštění psi, to spíš jsme všichni tak trochu ze Šumavy.

Jak mi strýc Ladislaus chtěl ukázat jednu slavnou spisovatelku

Leo Hans Mally

Strýc Ladislaus byl, jak ohrnujíc nos soudila teta Alexandra, "ten největší podivín z celé naší rodiny (v originále 'der Außenseiter des ganzes Geschlechtes' - pozn. překl.) vůbec"; kdyby bylo po prastrýci Franzi Karlu Josefovi, šlo spíš jen o neškodného blázna; objevila-li se však na návštěvě teta Regina Katharina, měla pro něho jen označení "verrückter Revoluzzer", tj. "potrhlý rádobyrevolucionář". Podle mínění příbuzenstva celé to neštěstí začalo už jeho křtem, za něhož mu jeden uherský kmotříček prosadil volbu křestního jména (Ladislaus je německá podoba maďarského tvaru László, který má ovšem stejně jako ona původ ve slovanském Vladislav, Ladislav - pozn. překl.) v rodině naprosto neobvyklého (bez jakéhokoli vedlejšího tónu, prosím!), poněvadž křičící novorozeně přišlo na svět právě v den toho světce a krále Uher.
Ten 29. červenec 1848 platil ovšem za hned dvojí rodovou pohromu: neboť strýc Ladislaus upadl, jak postupně rozum bral, mezi ony snílky, kteří spřádají ustavičné představy o "nápravě světa" (v originále "geriet mit zunehmendem Verstande unter die 'spinnenden Weltverbesserer'" - pozn. překl.), poněvadž věřil, že je k tomu jaksi zavázán letopočtem svého narození, rokem, kdy se zdály naplňovat sny všeho lidstva.
Ta skutečná pohroma měla ovšem nastat teprve dvacet let poté, když se totiž věhlasný Polytechnický institut v Praze rozdvojil na ústav německý a český a strýc Ladislaus - v zájmu smíření světů - si usmyslil zrovna v ten den založit dvojjazyčný studentský klub "Philantropia", následkem čehož se ocitl s několika českými šovinisty v tak divoké rvanici, že se jako domnělý vůdce stal nepřijatelným oběma znepřáteleným táborům. Už tehdy přišel k osudnému šrámu na mozku, mínila teta Josefine Viktoria; šrámu, který se ovšem nedá srovnat s ranou pohrabáčem, udělenou mu jedním českým topičem z plzeňských Škodových závodů, kde se Ladislaus houfu naštvaných dělníků pokoušel vysvětlovat, jak by se daly s kouskem srdce a drobátkem porozumění jednoduše vyřešit sociální problémy.
To bylo o deset let později; a poněvadž pacifista Ladislaus se krátce předtím vyznamenal malým, ale podstatným vylepšením polní houfnice typ 18/4/78, obdržel spolu se stiskem ruky Emila Škody i malou penzi a byl odtud nejmladším rentiérem v rodině (v originále "der jüngste Nichtstuer" - pozn. překl.), jak strýc "plukovník mimo službu" ještě ve vysokém věku drsně poznamenával.
Když jsem na jaře 1914 po jedné přestálé nemoci směl jet se strýcem Ladislavem do Vídně, byl to pro mne prostě velký starý muž se vzhůru trčící sněhobílou kšticí vlasů nad osmahlým obličejem.
Vídeň byla čarovná. Přes ploty zahrad se skláněly bujné hrozny šeříkových květů, při pěšinách parků stály každých pár kroků koše plné konvalinek z Vídeňského lesa a nikdo z bloumajících kolem chodců, kteří si kupovali každý svou kytičku za pár krejcarů, rozhodně ani netušil, že stejnými místy, plnými teď pestrých vůní a světla, bude vlát o čtyři týdny později - po výstřelech v Sarajevu - hrozivá čerň smutečních praporů.
Byl to poslední zářivý máj starého Rakouska. Hned na prvý den našeho zdejšího pobytu mi strýc Ladislaus slíbil velký zážitek: měl jsem spatřit člověka, který byl pro mnohé vzorem dobra a lidskosti, který učil opravdové lásce a sám ji ztělesňoval.
Vyjeli jsme si do Schönbrunnu a šli teď cestou v odpoledním tichu kolem kvetoucích zahrádek před domy. Strýc Ladislaus se zdál být jaksi podivně rozrušen, když mi sdělil, že bychom tu brzy měli potkat kočár, ve kterém jezdívá touto dobou jistá stará dáma k schönbrunnské aleji. Když jsem se trochu zklamán otázal, cože nás může nutit čekat na onu starou paní, strýc rázem ztrnul v chůzi a z jeho očí na mne zasršelo: "Hochu, to setkání ti zůstane v paměti na celý tvůj život! Ta žena je největší rakouská spisovatelka, nejdobrotivější, nejmoudřejší a nejušlechtilejší bytost, kterou Rakousko kdy mělo!"
Když zpozoroval, že se stále ještě maličko zklamán pomalu ploužím cestou, poněvadž jsem se těšil na Prátr, položil mi útěšně ruku na rameno: "Samozřejmě porozumíš správně povídkám Ebner-Eschenbachové a jejich laskavé moudrosti teprve tehdy, až dozraješ do té míry, že ti bude dáno chápat..." Nerozuměl jsem strýcovým slovům ani natolik, abych kromě nejasné zvědavosti alespoň tušil, co je to stát se zralým člověkem; pod tlakem jeho ruky jsem jen schýlil hlavu a spatřil mezi pruty litinové mříže mrtvou myš; stoupl jsem si na špičky, bych ji lépe viděl, ale strýc se shýbl k pošlému zvířátku, převrátil je svou špacírkou a ukázal jí na černě a žlutě skvrnité brouky, pachtící se pod myškou. "Hrobaříci", řekl. "Nosí rakouské barvy!" zasmál jsem se. Strýc se sklonil hlouběji: "Brouci, co jsou živi z rozkladu!" Špicí hole rozháněl vrnivý chumel a brouci se teď hemžili v kruhu jak slepí. Cesta oživla. Mnozí z kolemjdoucích se smíchem sledovali nás dva, brouky a mrtvou myš. Strýce to nevyrušilo. Slyšel jsem ho, jak si mumlá pro sebe: "Je u nás tolik černožlutých hrobaříků a tak málo Rakušanů..."
Tu přejel mimo nás kočár; jeden z lidí na pěšině smekl hluboko klobouk, já zahlédl, jak nás koně klusem míjeli, kývající kulatý obličej staré paní, který se mnoha vráskami zdál dobrotivě usmívat - a pak jsem vyděšen vrazil do strýce: "Tam - tam jede, ta tvoje stará dáma!" Strýc Ladislaus se rozběhl s pohledem upřeným za kočárem, udělal pár kvapných kroků, zakopl o krajnici cesty a upadl vprostřed vozovky. Klobouk se mu skutálel z hlavy, strýc ležel na kolenou, opřen na loktech, bílá kštice svítila rozcuchána nad zrudlou, nechápající tváří. Vypadalo to, jako by tam, kde kola kočáru přehrčela dlažbou, v uctivé bázni poklekl - a přece to bylo zároveň všechno tak směšně komické, že mě popadl stud, když se mě jedna paní zeptala, zda snad tamten ubohý starý muž není můj dědeček. Zavrtěl jsem hlavou a utekl jsem, poněvadž mě soucitně oslovovalo stále více lidí, tou nejbližší otevřenou zahradní branou.
Jak dlouho jsem, chorý strachem a hanbou, nehybně dřepěl v prázdné kašně, už nedovedu povědět. Náhle jsem však uslyšel strýcův hlas. Seděl vedle mě, na drolící se obrubě kašny a řekl docela tiše: "Ano, teď jsem tě připravil o slíbený zážitek, který jsem ti chtěl ve Vídni připravit - odpusť mi!"
Dusil jsem se dlouho tím slovem, které jsem přece měl říci: kvůli té myši - a poněvadž jsem se za něho tak zrádně styděl. Nevypravil jsem však ze sebe ničeho a dovolil jsem si pak dokonce ulehčeně se zasmát, když strýc Ladislaus v rozpacích koktal: "Jak mě tam - na té cestě - tak obstoupili a tlačili se kolem - poněvadž mi chtěli pomoci na nohy - tak mně jeden pomohl od náprsní tašky. - Inu, musíme teď zpátky domů! - Ještě že mám pár zlatých v peněžence na drobné!"
Seděli jsme ještě hodnou chvíli beze slova na obrubě té oněmělé kašny, rozlehlá, zdivočelá zahrada dýchala kolem nás šumem osamění a nikdo z nás obou nedokázal podívat se na toho druhého vedle sebe.

Stifter Jahrbuch - Neue Folge 2 (1988), s. 37-39

- - - - -
* Zdislavice / † Vídeň (A)