BENEDIKT EDELPÖCK
|
Vom sich selbst zum Anfang Benedict Edelbeck Mein Nam nicht deck Pritzschenmeister, Also heist er Ist der geburdt, Das manns inn würdt, Aus Behemer Landt Die Stadt ist gnandt Zu dem Budweis. |
O sobě samém na začátek Benedikt Edelpöck to hned na začátek, taky šašek, podle hlášek je prý zrozen, kde je ta zem Čechy řečená, z města pak jména Budějovice. |
|
Christi Geburt* Maria: Hör' Josef, du getreuer Mann, was ich dir jetzt tu zeigen an. Es ist vorhanden schon die Zeit, dass Gott sein Werk der Welt verleiht, dadurch all' Menschen wer(d)n getröst, von Sünd', Tod, Teufel und Höll' erlöst, des freuen wir uns, daß es geschieht. Mein Josef, geh' bald und bring ein Licht! Indem geht Josef dahin und will ein Licht bringen; Maria wickelt das Kind in Windeln und legt's in die Krippen, und es spricht in dem Gehen Josef: O lieber Gott, was soll ich machen? Ich kann gar nichts bei solchen Sachen, wie man dem und diesem tut. Ach, fänd' ich nur ein wenig Glut, dass ich ein Licht könnt' zünden bald! Ach Gott, wie ist 's so grausam kalt, das spür' ich an meinen Händen wohl die mir erschwarzen wie ein' Kohl'. Es schwitzt mir auch vor vor Kält' die Nasen. Könnt' ich doch bald ein Feuer aufblasen! Indem blast er dreimal, und es will nit brennen. So spricht Josef: Nun brinn', in Gottes Namen brinn', denn ich soll eilend wieder hin! Da er hat angezündet, kehrt er sich um,lauft fort; so erlischt ihm das Licht; da fahrt er mit der Hand an den Kopf und spricht: Bhüet Gott, bhüet Gott, ist 's nit ein Schand? Das Licht mir ablischt in der Hand. Es ist aber der Alten Sitt', Wer eilt, der wird gefördert nit. Also mir auch jetzund geschiecht, Will laufen gschwind, so lischt das Licht. Hier zündet er wiederum an, kehrt sich wieder um und lauft, und wie er schier hinzukommt, so schneuzt er sich über das Licht und löscht es wieder aus und spricht: Ei, ei, ei, was hab' ich Unglück! Ach, lieber Gott, dein Hilf' mi schick! Pfui dich aller rotzigen Nasen! Mit meinem Schneuzen hab' ich's Licht abblasen. So geht es, wenn man eilen soll. Mein Gott, mein Gott, ging' ihr nur wohl! Hier zündet er wieder an und stoßt das Licht in die Latern' und lauft fort zu dem Stall und ruft: Maria, Maria, wie geht es dir? Maria: Da liegt die höchst' und einzig Zier', das Licht der ganzen weiten Welt, davon die Schrift ganz klärlich meld't; welches ich trug unter meinem Herzen, hab' ich gebor'n ohn' allen Schmerzen. Josef, nun leucht' ein kleines herbei, Schau, da liegt der Heiland im Heu. Hier leucht Josef: Hinzu, setzt die Laterne nieder und fangt an knieend zu beten: O Jesus, du vielkleines Kind, wie liegst du hier im kalten Wind, im rauhen Stroh und dürren Heu, mit Windeln bunden, sind nit neu. Durch dich all' Ding erhalten werden, doch hast du keinen Ort auf Erden, da du dein Haupt und zarten Mund hinlegen möchst zu dieser Stund'. O Wunder, über Wunder groß, dass Gottes Sohn nacket und bloß geboren wird in diesem Stall für unsere Sünden allzumal, drum wir ihm billig dankbar sein. Maria: Josef, geh', koch' ein Müselein! Ich will das Kind nehmen in Arm, auf dass es recht bei mir erwarm', will ihm die Brust auch nit entwenden Schau, schau, wie zappelt's mit den Händen! Lauf' hin und richt' ihm zu die Speis! Josef: Ich geh', pfleg' du des Kinds mit Fleiß! Mit nichten will ich unterlan, ein' Mus zu kochen, wie ich 's kann. Der Gries ist schön und ziemlich gut, doch mir die Milch gerinnen tut. Wenn ich ein Koch oft werden sollt', in solchen Fall ich das nicht wollt', würd' meiner Arbeit schlecht gelohnt. Das Zimmern bin ich besser gewohnt. |
Rozhovor Marie a Josefa ze Hry Marie: Josefe, věrný můj manželi, slyš, co musím tobě říci již. Právě nyní ten nastal čas, dal Bůh své dílo světu na pospas, skrze ně všechny lidi utěší, od smrti, ďábla, pekla rozhřeší, že tak se stalo, radujme se dnes. Teď, Josefe můj, jdi, světlo dones! Nato Josef odchází a chce přinést světlo; Maria zavinuje dítě do plenek a pokládá do jesliček, zatímco v chůzi si povídá Josef: Ach milý Bože, co činit mám? V takových věcech se vůbec nevyznám, jak třeba to či ono udělat. Ach, kéž jen malý ohareček snad bych našel, světlo od něj zapálil! Ach Bože, kdyby tak hrozný mráz nebyl, že cejtím, jak mi ruce ztuhly a černají mně jako uhlí. Samou zimou i nos se mně potí. Kéž dokážu brzy oheň rozdmychnouti! Nato třikrát foukne, nechce to hned hořet. Tak povídá Josef: Teď hoř, hoř teď ve jménu Božím, ať zase v spěchu zpátky běžím! Tu se mu podaří rozžehnout oheň, otočí se a běží pryč; světlo mu nato zhasne; tu se popadne rukama za hlavu a povídá: Chraň Bůh, chraň Bůh, což to hanba není? Světlo v rukou zhaslo mi v okamžení. Jak ale odedávna platívalo: práce kvapná platná vždycky málo. A to se teďka stalo právě mně, chci běžet rychle, světlo hasne následně. Tady znovu rozžehne oheň, obrátí se opět a běží, jak už je pak skoro nazpátek, tak kýchne prudce nad světlem a zhasí je znovu, načež povídá: Oj, oj, oj, co já neštěstí jen mám! Ach, pomoc přej mi milý Pán Bůh sám! Fuj se všechněmi vozhřivými nosy! Smrkáním samým světlo jsem si zhasil. Tak chodívá to, když je velký spěch. Bože můj, Bože, kéž by šlo to, nech! Tady znovu rozžehne oheň, strčí světlo do lucerny a běží pryč ke stáji a volá: Marie, Marie, jak je ti? Marie: Tu leží krása nejvyšší, ta posvětí jediná světlem celý širý svět. jak o tom Písmo dává nám vědět; já pod srdcem jsem tu krásu nosila, beze vší bolesti na svět rodila. Josefe, teď posviť maličko sem ke mně, viz, tu leží Vykupitel na seně. Tady posvítí Josef: blíž, postaví lucernu na zem a začne se na kolenou modlit: Ježíši, robátko maličkaté, ležíš tu, chlad zevšad vane na tě, na tvrdé slámě, na suchém seně, v plenách, co nové nejsou, ovinuto chudobně. Skrze tebe zachována má být všechna věc, a přece nemáš tu na zemi místa, nakonec nemáš kde hlavu svou, ústečka v nevině složit bys mohl v této hodině. Ó dive, větší divu veškerého, holátko nahé, Syn Boha živého, narodil se ve stáji tady pro naše hříchy všechny, dohromady proto musíme řádně vděčni jemu být. Marie: Josefe, jdi kašičku uvařit! Dítě já nyní v náruči chci chovat, ať zahřeje se, osvěží se znova, prs neodepřu mu co jeho máma. Hleď, hleď, jak třepe ručičkama! Běž jen a krmi jemu strůj! Josef: Jdu už, jen dítě pilně opatruj! Nic já nehodlám zanedbat, do kaše, seč umím, chci se dát. Krupice pěkná a dobrá je, jen mlíka když se doleje. Kdybych víc kuchařem být měl, tak bych se z toho neviděl. Než špatnou mzdu si tím zasloužit, to líp, jak zvykl jsem, co tesař žít. |
|
Der Waldgänger, 1924, s. 27-28 |
|
Slovníček: Müselein = dětská kaše, unterlan = opomenout.
P.S. "Der Waldgänger" byl název přílohy časopisu "Der Waldbrunnen". S podtitulem "Heimatkundliche Blätter für die Böhmerwaldbayern" (tj. Vlastivědné listy pro šumavské Bavorsko /!/) ji řídil Karl Franz Leppa. Z "Comedi von der freudenreichen Geburt Christi", jak zní celý název hry, tu otiskl úryvek zřejmě velmi charakteristický, jazykově ovšem upravený do nové němčiny. Rozdíl lze posoudit hned z následující pasáže, první snad v ději naopak předcházející, kde podoba textu ze 16. století zůstává zachována.
|
Aus Comedi Noch wil mein horn lassen schalln und wil mit nichten thuen verzagn, wil plasen und die wolf verjagn, wil mich darzue auch wacker stelln. Helf schreien, meine lieben gselln, plast munter in das horn frei, so kumbt verheut kain wolf herbei Plast ainer umb der andern schon, schreit ir, ich will iez fachen an. Indem plest er ain mal oder zwier und die andern schreien: Weicht ab, weicht ab von unsern schafn, ir habt alhier gar nichts zu schaffn. Lauft hin wol in den finstern wald, lasst uns die schaf zufrieden bald. |
Ze Hry Zadout chci na pastejřskej roh a troubit dál a nepřestat, bez bázně pryč jen vlky hnát, nezmalomyslnět ni chvíli. Křičte i vy, mí druzi milí, trubte do rohů kolkolem, aby už vlk nepřišel sem. Trubte tak jeden za druhým, Křičte, já teďka začnu s tím. Zatroubí jednou či dvakráte a ostatní křičí: Těm ovcím hleďte pokoj dávat, nemáte tu co pohledávat. Běžte tam, kde je tmavej les, hned ovcím pokoj dejte dnes. |
|
Das Christkindlspiel der Stritschitzer Sprachinsel, s. 93-94 |
|
P.S. Tato druhá textová ukázka pochází ze srovnání Edelpöckovy vánoční "komedie" s lidovou hrou téhož určení z někdejšího strýčického jazykového ostrova u Budějovic, jak ji z rukopisu Franze Woitsche ze Záboří (Saborsch) otiskl 1939 Alois Ernst Milz spolu se svou studií, dokazující obšírně původ hry z Rudolfova (Rudolfstadt) kolem roku 1550 (tamní luteránští horníci v ní užili i některé verše samotného Martina Luthera).
Ten nezvyklý úvod pochází z autorova drážďanského tisku s dlouhým titulem počínajícím slovy Ordentliche und Gründtliche Beschreibunge des grossen Schiessen mit dem Stahl oder Armbrust, auch anderer Kurtzweil gehalten ist worden... a připsaného radním města Zwickau, jimž věnoval předtím i svou práci Schöne christliche Gebete in Reimen (1573). Známým se ovšem stal už roku 1568, kdy napsal vánoční hru Komödie von der freudenreicher Geburt Christi. Tehdy byl trabantem, tj. vojákem osobní stráže arcivévody Ferdinanda Tyrolského, později jeho dvorním šaškem (to je onen "Pritzschenmeister", jinde i "Pritzschmeister", zase jinde "Britzschmeister"!). Jak o něm praví rodácká pamětní kniha Budweis und Stritschitzer Sprachinsel (1979), která ho jmenuje mezi významnými historickými osobnostmi města, byl občanským povoláním řešetář, rodem z Budějovic, jak sám o sobě v už zmíněném drážďanském tisku uvádí pro určitost slovy datovanými 25. lednem 1574: "dieser zeit zum Behemischen Buttweis (!) wonhafft". Podle údaje ve Wolkanově soupisu Böhmens Antheil an der deutschen Litteratur des XVI. Jahrhunderts (1891) žil ještě v roce 1602. Jakkoli o něm vlastně o mnoho víc nevíme, připadá mi o to zajímavější fakt, že v dosti provokativní vánoční hře "východoněmeckého" Petera Hackse (*1928 ve Vratislavi /Breslau/ - †2003 v Berlíně) pod titulem Maries Baby (měla premiéru 1987 v Nordhausenu) se pastýř jmenuje Edelpöck. Německo je opravdu velká země, ale Budějovice jsou spíše Šumava.
- - - - -
* České Budějovice
