HEINRICH ERTL
|
Abschied 1945 So friedlich wunderschön liegt heut die Heimat da, es bläueln unsre Höhn, wie man's nur manchmal sah. Zwar blüht kein Blümlein mehr - die Wiesen sind gemäht, doch von der Schollen her der Duft der Heimat weht. Auch grünt die neue Saat in sonnerfüllter Pracht - aus braver deutscher Hand zum Abschied dargebracht. Vom treuen Heimatsohn aus Lieb und Dankbarkeit... Nun jagt man ihn davon - Gib, Gott, für kurze Zeit... |
Na rozloučenou 1945 V míru snad jako v ráji je domov právě dnes, vrchy se v modru tají mým očím zpod nebes. Den hasne po okolí a z luk jde vůně sen a večer z temných polí je steskem zaplaven. Už ozim zelená se, když slunci chce se žhnout, jako bys jej však zasel jen na rozloučenou. Bože, věrnému synu dej, ať se vrátí zas, ztracenou domovinu spatří za krátký čas... |
|
Hoam!, 1975, č. 11, 2. str. obálky |
|
|
Spätsommer 194 Noch schaffen sie lachend im würzigen Grund, der Mähen nicht achtend zur Spätsommerstund. Hier schärft man die Sensen, dort mäht ein Gespann; aus waldgrünen Kränzen dringt Höh'rauch heran "Geh, Brauner, zieh weiter, der Herrgott gibt's Brot, der Himmel wird heiter nach seinem Gebot! Er wird uns beschützen vor Not und Vergeh'n, nur Er kann uns stützen, zu Ihn woll'n wir steh'n!" |
Pozdní léto 1945 Ještě zvoní tu smíchem pozdní letní čas a v úsilí tichém jde o každý klas. Ještě kosy se brousí a seče se dál a věnec má vousy, ten dožínek král. "Tož, hnědáku, hyje, kéž chleba dá Bůh, kéž dál nad poli je vůní plný vzduch! Kéž zajít nám nedá ten nebeský jas - i v tísni a bědách Pán stojí při nás!" |
|
Hoam!, 1975, č. 9, 2. str. obálky |
|
|
Eines Altenheimers Erntedank Erfreut ist er vom Erntesegen. Beglückt von Gottes Gegenwart: In Sonnenglut wie Luft und Regen - mit Kraft in aller Gaben Art. Im Umkreis sah er allerwegen gewandten Mähdreschmann in Fahrt. Vom Samenkorn zu reifen Ähren - mit Dank will er sich gern bewähren. |
Starcův dík za žně Těší ho žňové požehnání. Cítí v něm Boží přítomnost: v slunci i dešti tuší zrání - jak obdarován, šťastný host. Ten ruch dokola bez ustání i prach z polí mu pro radost splývá s vůní všech plných klasů - chce svědčit s díkem tomu času. |
|
Hoam!, 1983, s. 111 |
|
P.S. Báseň je otištěna i v Hoam! 1982, s. 548 s poznámkou, že se dá zpívat na nápěv Auf leisen Sohlen kommt gegangen die Freude zu dem Göttermahl...
Statek Peklo u Kašperských Hor
Mezi Chlumem (Holm, 962 m) a Ždánovem (Zosum) stával pověstmi opředený statek Peklo (Höllhof) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Byla to svobodnická usedlost s polnostmi kolem 50 hektarů. Selský rod Ertlů, který statek vlastnil, pocházel z Horních Bavor, údajně od Lenggriesu. Po čtyři staletí zachovávali svému dvorci věrnost. V roce 1946 byli poslední z té dlouhé řady roduvěrných sedláků vyhnáni ze svého. Sám statek Peklo byl roku 1956 zničen a později srovnán se zemí. V době, než Höllhof podlehl zkáze, vznikly následující verše:
|
Fremde kamen - Fremde gingen
schwer enttäuscht von Hof und Flur; blieb ein Trümmerhaufen nur von dem Haus und vielen Dingen. |
Cizí přišli - zašli cizí,
změnili ráj v suchopár, dvorec v trosky, všecko v zmar. Co věcí s tím domem zmizí... |
Vlastní životopis
Narodil jsem se jako druhé z celkem sedmi dětí svobodného selského rodu Ertlů, který byl přes čtyři sta let natrvalo usedlý na šumavském statku Höllhof (Peklo) mezi Kašperskými Horami a Nicovem.
Na podzim roku 1926 jsem musel jako zeměměřič s dokončeným vysokoškolským vzděláním rodný kraj opustit a hledat existenci až na Slovensku, nejprve u jednoho civilního geometra, potom ve státní službě.
Vůdčím mottem mého života byla vždycky dobrá vůle a svědomitost při plnění vlastních povinností. Vydobyl jsem si poctivostí a pílí v práci vážnost a úctu svých českých i slovenských představených i kolegů, stejně jako později německých a ruských úředníků, s nimiž jsem přišel do styku.
Počátkem roku 1938 jsem se oženil s Annou Mrázovou z Jelšavy (Eltsch) v někdejších Horních Uhrách. Následkem politických převratů jsme koncem téhož roku přesídlili do Stříbra (Mies) v Sudetech. Působil jsem tam ve státní zeměměřičské službě do roku 1942, kdy mne zdlouhavá a těžká plicní choroba Božím řízením uchránila válečného nasazení na frontě. V květnu 1945 jsem ztratil své místo geodeta ve státní službě i všechny své těžce nabyté úspory. Byli jsme vyhnáni i ze svého stříbrského bytu.
Následovala léta trpkého ponížení a živoření z nuzného důchodu vyměřeného mi už ve 48 letech pro nemoc, která se tehdy znovu ohlásila.
Až koncem roku 1963 jsem získal, jako specialista z tzv. odsunu vyloučený, opožděný souhlas k vystěhování do Západního Německa. Choroba sice znatelně ustoupila, pracovní neschopnost však zůstala. Jako důchodce jsem byl ovšem zaopatřen daleko lépe a mohl jsem být alespoň radou a pomocí lecčíms užitečný v sociální službě svým starším spoluobčanům. Jako člen farní rady v Schönsee jsem byl i veřejně činný a přispíval jsem nejen do místního tisku.
Za dlouholetou spolupráci v oficielním krajanském orgánu "Heimatkreis Tachau und Bischofteinitz" jsem byl vyznamenán bronzovou a stříbrnou pamětní jehlicí.
Bylo mi propůjčeno i čestné uznání Sudetoněmeckého krajanského sdružení a uznání za zásluhy v knihovnické práci katolického spolku St. Michaelsbund.
V květnu 1981 jsem získal od bavorské zemské organizace Svazu penzionovaných úředníků Zlatý spolkový odznak.Nikoli snad z nějakého poutnického neklidu jsem musel spolu se svou manželkou od roku 1938 do roku 1978 za čtyřicet let devatenáctkrát měnit místo svého životního působení, naposledy v říjnu 1978 sem do waldmünchenského Domova důchodců
.
Psáno ve Waldmünchenu 23. srpna 1978
Autor básní i vzpomínky, doprovázené ostatně v Hoam rovněž snímkem toho statku ve sněhu pod lesnatým a také zapadaným Chlumem, je ovšem jeden z Ertlů. Víme, že poslední majitel statku a otec Heinricha Ertla mladšího Johann Ertl (1873-1958) žil po válce v Zeil am Main mezi Schweinfurtem a Bamberkem v bavorských Horních Frankách. V jakém příbuzenském vztahu byl k němu onen Heinrich Ertl, který je adresátem dopisu profesora Hanse Kollibabe z roku 1948, jak ho otiskl v dubnovém čísle ročníku 1970 ke Kollibabeově jubileu měsíčník Hoam a z něhož vyplývá, že tento přítel a vrstevník Kollibabeův byl už tři roky po konci války sedmasedmdesátiletý muž, tedy s letopočtem narození 1871, to zatím nevíme. V dopise je řeč o jeho básních a písních. Autorem průvodního textu k zveřejněnému dopisu je také Heinrich Ertl - muselo by mu ovšem být roku 1970 už 99 let! Víme však dost o Heinrichu Ertlovi mladším, který ostatně sepsal ve Waldmünchenu, kde na sklonku života poýval v domově důchodců, svůj vlastní životopis. Odtud psal básně a příspěvky o rodu Ertlů i o jejich dědičném dvorci do měsíčníku Hoam!, tam i zemřel a je pochován. Ve sborníku Im Lande der künischen Freibauern jsou i cenné fotografie k textové dokumentaci, která velmi podrobně mapuje osud jednoho pozdního vysídlence, jak je zkráceně zachycen právě ve vlastním životopise. Proto se tu zatím zřejmě mluví o dvou autorech jménem Heinrich Ertl jedním dechem.
- - - - -
* Peklo, Kašperské Hory / † † † Waldmünchen (BY)
