JAN EVANGELISTA EYBL

Z deníku polního kuráta pěšího pluku č. 91

Talisman
Bičovány listopadovou bouří, ženou se temná mračna nad Mačvou (v originále "über die Mačva", jde o označení historického území středního Srbska mezi řekami Drinou a Sávou - pozn. překl.), ke sluchu doléhá doznívající hřmění střelby, tu a tam zarachotí ještě nějaký kulomet, občas také nějaký ojedinělý výstřel z pušky - bitva skončila.
Nosítka kymácivě dorážejí k obvazišti. Plukovní lékař se svými pomocníky se pokouší zachytit poslední jiskry života unikajícího z krvácejících lidských těl. Se zaťatými zuby trpí stateční mužové - jiní jen vydávají tiché steny.
Chodím od jedněch nosítek k druhým, abych tam, kde už lékař nedokáže nijak pomoci, poskytl povzbuzení a útěchu.
Tu přináší sanitní patrola zase jednoho.
Je to náš Wagner, kdo tu s bledou tváří leží na "Feldtrage" (tj. na polních nosítkách - pozn. překl.). Chrabrý Šumavan (v originále "ein braver Böhmerwäldler" - pozn. překl.), zasažený srbskou střelou tak, že vyhřezly vnitřnosti. Zranění, nad něž si sotva lze představit horšího. Řičí bolestí, než lékař vyhřezlá střeva vrátí do jejich polohy.
Ubohý Wagner, tady je lidská pomoc marná. Poklekám k němu, abych mu dal poslední pomazání (dnes je označením tohoto aktu "svátost /pomazání/ nemocných" - pozn. překl.).
Na má slova útěchy odpovídá matným hlasem:
"Ach - Hochwürden - ich sehe die Meinen - ich sehe mein kleines, herziges Kindchen wohl nimmermehr. - Zu schwer ist meine Verwundung. - Mein armes - liebes Kinderl! - G'rad bevor ich einrücken musste - hatt 's uns der liebe Gott geschenkt - da hab' ich noch beim Abschied ein Stückel seiner Windel mitgenommen, - hier am Herzen hab' ich 's getragen, ich dachte, es wird mich schützen." - - (tj. "Ach - důstojnosti - ty svoje drahé už nikdy - už nikdy to svoje malé, roztomilé děcko neuvidím. - Moje zranění je přespříliš těžké. - Moje ubohé - drahé děťátko! - Zrovna předtím, než jsem musel narukovat - nám je milý Pánbůh dal - tak jsem si ještě při rozloučení vzal s sebou kousek jeho plenky, - tady na srdci jsem ho nosil, myslel jsem, že mě bude chránit." - - pozn. překl.)
Chvějící se rukou vyňal zpod blůzy malý, pestrý hadřík, který hlasitě vzlykaje políbil - svůj talisman.
Do hloubi nitra pohnuti, stanuli jsme při něm - právě skonal.
Ten kousek dětské pleny jsem s ním dal do hrobu.

Chlebník
Po jednom z těžkých listopadových střetů v Srbsku přinesli na obvaziště jednoho pěšáka našeho regimentu. Byl nalezen s prostřelenýma nohama za rojnicí, kde už ležel nejspíš delší dobu, než ho sanitní patrola objevila.
Poněvadž se plukovní lékař obával otravy krve, nařídil rychle jednat. Zatímco byl raněný svlékán, sevřel jednou rukou křečovitě svůj odložený chlebník, abychom s ním nemohli pohnout.
"Was haben Sie denn in dem Brotsack, dass Sie ihn gar nicht weglegen wollen? Sie brauchen ihm doch jetzt nicht mehr, jetzt werden Sie ins Hinterland kommen!" (tj. "Copak to máte v tom chlebníku, že ho nechcete dát z rukou? Teď už ho přece nepotřebujete, budete dopraven do zázemí!" - pozn. překl.)
Se slzami v očích vytáhl z chlebníku břidlicovou tabulku, na které se houpala malá mycí houba a povídá:
"Das ist die Tafel, auf welcher mein siebenjähriges Mäderl schreiben lernte - ich nahm sie mit, damit ich eine Erinnerung an meine Lieben daheim - an mein Mäderl habe." (tj. "To je tabulka, na které se moje sedmiletá dcerka učila psát - vzal jsem ji do chlebníku s sebou - abych měl nějakou vzpomínku na svoje drahé doma - na svoji holčičku." - pozn. překl.)
Dojat takovou otcovskou láskou, podržel jsem ten chlebník, zatímco ho lékař zkušenou rukou obvazoval, ale on ani na okamžik nespustil z chlebníku zrak. Pak jsem mu chlebník vtiskl znovu do rukou, odmítaje jeho tiše zajíkavý dík.
A on se svým chlebníkem a malou břidlicovou tabulkou odjel pak do zázemí, domovu vstříc.

Böhmerwald's Söhne im Felde, 1924, č. 2, s. 38

Narodil se 15. listopadu roku 1882 v obci Mahouš čp. 8 (dům s tím číselným označením tam dosud stojí), farnost Němčice. Jeho otec Václav (v matrice psáno Wáclaw i Wácslaw) Eybl (*27. srpna 1843 v Němčicích čp. 4 /i chalupu takto označenou lze dosud dohledat/) byl synem Václava Eybla ze zdejšího čp. 28 (také dosud stojí) a Anny, roz. Raušarové z čp. 4 rovněž odtud, matka Veronika (*10. září 1855 v Mahouši čp. 8), která se za otce provdala v Němčicích 28. února roku 1881 jako vdova po Josefu Šebestovi z Lipí, byla dcerou Martina Malečka, chalupníka z Mahouše čp. 8 a Kateřiny, roz. Valentové z Mahouše čp. 5 (i toto označení tam lze dodnes najít). Jeho životopis je součástí velice záslužné práce Jana Ciglbauera "Jednadevadesátníci" (2017), z níž až na údaje z matrik a samu v originále německou textovou ukázku hojně čerpám. A je to osobní historie opravdu pestrá už z místopisného hlediska. Po vychození obecné školy absolvoval v letech 1894-1902 české gymnázium v Českých Budějovicích. Hlavně zásluhou strýce faráře byl veselý student a divadelní ochotník nasměrován ke studiu na bohosloveckém učilišti, odkud byl ovšem už 4. dubna 1903 odveden k záloze 91. pěšího pluku. Dne 22. července 1906 došlo k jeho vysvěcení na kněze a zároveň i ke jmenování záložním polním kurátem. Od 1. září téhož roku 1906 působil jako kaplan v Katovicích u Strakonic a od 1. prosince 1907 v Prachaticích, kde byl zároveň veden jako výpomocný vojenský duchovní správce. Dne 1. března 1913 se stal kaplanem v Netolicích, kde ho zastihlo vyhlášení světové války. Mobilizován byl až 1. listopadu 1914, ale už 17. téhož měsíce se ocitl na srbské frontě, kam jsou situovány i textové ukázky z jeho deníku. Německy je zřejmě zpracoval pro časopisecké zveřejnění. Psal si deník totiž jinak česky v útržkovitě zkratkovité formě a zanechal v něm po sobě cenný historický materiál. Ze Srbska prodělal s jednadevadesátníky ústup do jižních Uher a přesun na karpatské bojiště a v listopadu 1915 na italskou frontu. Dne 14. října 1916 mu tam za italské ofenzivy na řece Soči (Isonzo) zemřel v náruči jeho mladší bratr Martin (*17. prosince 1884 v Mahouši). Sám byl se zraněnou rukou dopraven do vojenské nemocnice v Českých Budějovicích a na frontu se vrátil až 1. ledna 1917, ne ovšem už do první linie, ale do špitálu ve vsi Prosecco, odkud byl v říjnu 1917 přeložen do vojenské nemocnice v tehdy dosud rakouském Terstu. Dne 24. dubna 1918 byl pak přidělen k polnímu apoštolskému vikariátu ve Vídni, kde poskytoval duchovní útěchu ve zdravotnických zařízeních i v zajateckých táborech. Než válka skončila, byl vyznamenán Jubilejním křížem 1908, Záslužným křížem pro duchovenstvo II. třídy, záslužnou medailí Signum Laudis, Karlovým vojenským křížem a vyznamenáním Červeného kříže. Po návratu domů byl sice přeložen do zálohy československého pěšího pluku č. 1 v Českých Budějovicích (v záloze byl na Štědrý den roku 1926 povýšen na kapitána duchovní služby v záloze), ale uniformu už neoblékl. Jako administrátor působil od 1. května 1919 v Nákří, od listopadu 1919 v Pištíně, od července 1920 v Ondřejově (Andreasberg), kam byl i domovsky příslušný, v roce 1923 v Rudolfově, následujícího roku v sousední Dobré Vodě u Českých Budějovic a od roku 1925 se stal farářem v Kunžvartě (německy Kuschwarda, dnešní Strážný). V roce 1932 byl definitivně vyškrtnut z armádní zálohy a od roku 1933 působil jako farář v Kamenném Újezdě. Do výslužby odešel už "za protektorátu" 1. října 1939 a odstěhoval se do Berouna. Zapojil se do protinacistického odboje a byl 28. srpna 1942 zatčen gestapem, naštěstí těsně po odvolání stanného práva v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha. Věznili ho na Kladně a od 5. května 1943 v Terezíně, odkud 21. ledna 1944 putoval transportem do bavorského Dachau. Tady se dočkal osvobození americkou armádou a návratu do vlasti. Po válce se objevilo obvinění, že v nacistickém žaláři urážel komunistickou stranu. V červenci 1945 spravoval farnost ve Velké Čermné. okr. Náchod. Rok nato se vrátil do Berouna a stal se členem Svazu politických vězňů. Po únoru 1948 se jako kritik tzv. Katolické akce dostal do hledáčku komunistické moci, pro níž byl tzv. "zpátečníkem, nepřátelským lidově demokratickému zřízení". Roku 1955 se Eybl odstěhoval do Charitativního domu pro duchovní v Hrusicích u Senohrab a v roce 1960 byl vyznamenán za záchranu lidických matrik. Pět let nato se zúčastnil velkého setkání politických vězňů včetně žalářovaných německých duchovních v bývalém koncentračním táboře v Dachau a brzy nato byl objeven novináři jako předloha opravdu hrubě zkreslené postavy kuráta Ibla z Haškova Švejka. V tisku publikoval hned několik rozhovorů, kde charakterizoval Haškovy románové postavy kněží jako autorem nenávistně smyšlenou fikci. Jan Evangelista Eybl zemřel v Hrusicích (teoreticky se tam mohl potkat s Josefem Ladou, autorem nesmrtelných ilustrací Haškova románu) v požehnaném věku 86 let dne 21. června osudného roku 1968. Kovárna v jeho rodném Mahouši má na střešní zvoničce korouhvičku s kohoutem. Kdybychom tak uměli porozumět některým nejen snad "šumavským" symbolům!

- - - - -
* Mahouš / Ondřejov / České Budějovice /Prachatice / Nákří / Pištín / Rudolfov / Dobrá Voda u Českých Budějovic / Strážný / Kamenný Újezd / † Hrusice / † † Netolice