REINHOLD FINK

Die Böhmerwaldwappen

Gebrannt in Holz
Geschliffen in Glas
Geschlagen in Granit

Gebrannt wie die Zeit
Geschliffen wie die Häuser
Geschlagen wie die Menschen

Eingehauen in Holz
Eingeschmolzen in Glas
Eingetrieben in Granit

Eingehauen gegen die Schlägen des Vernichtens
Eingeschmolzen gegen die Flut des Vergehens
Eingetrieben gegen den Druck des Verschweigens

Ceschnitzt aus Holz
Gemalt hinter Glas
Gebaut auf Granit

Geschnitzt für die Genarbten
Gemalt für die Gezeichneten
Gebaut für die Gesteinigten

Šumavský znak

Vypálen ve dřevě
Vyhlazen ve skle
Vylomen v žule

Vypálen jako znamení času
Vyhlazen jako vsi a domy
Vylomen jako my lidé

Zapuštěn do dřeva
Zalit do skla
Zakotven do žulové skály

Zapuštěn proti úderům zkázy
Zalit proti přívalům zapomnění
Zakotven proti tlaku zamlčení

Vyryt ve dřevě
Vymalován ve skle
Vytesán v žule

Vyryt pro nás plné jizev
Vymalován pro nás poznamenané
Vytesán pro nás ukamenované

Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1983, č. 2, s. 5

P.S. Autor těchto veršů vydal v nakladatelství Morsak v Grafenau úspěšnou publikaci Gruß aus dem Böhmerwald (Farbige alte Ansichtskarten) a pořádá ze svých bohatých sbírek výstavy pohlednic. Svým básnickým textem ostatně jen vyjádřil stejné poslání, které sleduje svou sběratelskou a prezentační aktivitou. V prosinci 1999 jsem na jeho adresu ve württemberském Fellbachu, Nägelestraße 1, poslal dopis s žádostí o další osobní data.

Dipl. Ing. Reinhold Fink se narodil se 12. září 1952 v bádensko-württemberském Bad Mergentheim, jeho rodiče pocházejí ze Šumavy, matka Theresie, roz. Geyerová, z Ktiše, přesněji (podle sdělení Reinholda Finka) ze zcela dnes zaniklé Ostré Hory (Scharfberg), k farnosti Ktiš příslušející, otec Franz (i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže) z Olšiny (Langenbruck). Sluší se jistě připomenout, že jsou oba pochováni ve Fellbachu (hřbitov Kleinfeldfriedhof), otec (*20. října 1932 v Olšině čp. 16) už od roku 1999 (†ve Fellbachu 15. srpna 1999), matka (*6. října 1927 v Ostré Hoře čp. 3) pak od roku 2023 (†2. února 2023). Kontakty mezi Reinholdem Finkem a tvůrci webových stránek Kohoutího kříže stále trvají. A stále se též rozrůstá jeho publikační činnost, jejímž vrcholem je zatím dvoudílná monografie, věnovaná Hansi Watzlikovi.

Rozhovor o Adalbertu Stifterovi s Lennartem Reimersem

Elfriede Finková

Pro knihu o Adalbertu Stifterovi (ten má stejně jako Watzlik i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) hledal profesor Reimers obrazový materiál ze Šumavy. Tak se dostal do styku s Reinholdem Finkem (tj. s manželem Elfriede Finkové - pozn. překl.), který má ve svém archivu více než 13 000 originálních pohlednic se šumavskými náměty; jde zřejmě o největší sbírku svého druhu na světě vůbec. Tento archiv není sice pro soukromé účely přístupný, pro chystanou Reimersovu knihu byla však učiněna výjimka. Za tím účelem přicestoval zájemce ze Švédska a Elfriede Finková s ním pořídila rozhovor pro "Hoam!"

Pane profesore Reimersi (blíže o něm viz Discogs.com - pozn. překl.), jste Švéd a emeritní muzikolog...
Máte pravdu. Příjmení Reimers sice existuje i v Německu, ale moji předkové jsou Švédy už někdy od 18. století. Učil jsem hudební vědu na stockholmské univerzitě, především co se týče oblasti hudební pedagogiky, moje druhá náklonnost však patřila vždy literatuře. A moje žena (blíže o ní rovněž Discogs.com - pozn. překl.), s níž jsem připravil k vydání několik knih, je povoláním literární vědkyně.

Jak jste se jako Švéd dostal k tak intenzívnímu zájmu o Stiftera?
Spolu s mou ženou jsme začali překládat německé romantiky: Tiecka, Novalise, E.T.A. Hoffmanna a nyní jsme dorazili k poetickému realismu Adalberta Stiftera. Mne osobně fascinují zejména Stifterovy přírodní popisy, jako hudebního pedagoga i jeho sepětí s Humboldtovým vzdělanostním ideálem, přesněji řečeno: jeho zpochybnění dodnes bohužel převládající utkvělé myšlenky praktické využitelnosti v nejen snad hudebním vzdělání (v originále "sein Infragestellen des starren Nützlichkeitsdenkens im Ausbildungswese" - pozn. překl.).

Pracujete právě na dokončení knihy o Adalbertu Stifterovi.
Do švédštiny bylo až dosud přeloženo jen několik Stiftrových povídek ("Der Hagestolz", tři povídky ze souboru "Bunte Steine", "Der Condor", "Feldblumen") a původní švédská literatura o Stifterovi zatím neexistuje vůbec. Moje kniha ponese titul "Adalbert Stifter och Högskogen", tj. německy: "Adalbert Stifter und der Hochwald". Bude rozčleněna do tří kapitol: nejprve v textu jde o básníkův život a dílo, následuje, opatřena poznámkami, povídka "Der Hochwald" /v českých překladech vyšla pod titulem "Vysoký les" a "Hvozd" - pozn. překl.) a nakonec chci tematizovat vnější (viditelné) končiny Šumavy a Stifterovy krajiny vnitřní. Opírám se v tomto třetím oddíle nejen o analýzu Stifterových děl, nýbrž i o osobní zkušenost z mých šumavských putování. Od počátku sedmdesátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) jsme navštěvovali s mou ženou opakovaně ony kulturně historické scenerie, abychom vysledovali sepětí vnější a vnitřní krajiny u Stiftera. Dá se jít po letech znovu a znovu týmiž cestami, které Stifter popsal, a stále fascinují nekonečností a hloubkou svých lesů a jezer…

Co rozumíte pod pojmy vnější a vnitřní krajna?
Vnější krajina je ta, ve které Stifter vyrostl a kterou líčí ve svém díle. Jako vnitřní krajinu označuji Stifterův obraz světa, jak se vyvinul v jeho dětství a mládí, za jeho studentských a pak i zralých let, počínaje sběrem minerálů, fyzikou a astronomií až k nebesům Božím. Obě ty krajiny se prolínají a splývají navzájem, vnější krajina je zrcadlovým odrazem té jeho vnitřní. Pozoruhodné je, že když vnější krajina už není v souladu s tou vnitřní, u Stiftera prostě mizí. Všechno průmyslové a čistě technické, počínaje plavebním kanálem, se ve Stifterových dílech neodehrává. On chtěl minulost, jak mu ji vylíčili jeho prarodiče, ustálit navěky.

Je proto Stifter reakcionářem? Nebo někým, kdo chce popisovat ono "věčně platné"?
V době předbřeznové byl Stifter stejně tak konzervativcem jako liberálem, kolísal mezi těmito dvěma póly. Na jedné straně se zasazoval o vzdělání lidu, což je myšlenka liberální, na druhé straně stál však také na straně reakce, monarchie, Metternicha. Ve svém díle se pokoušel nastolit most k nějaké krajině, která ovšem ve skutečnosti neexistovala. Právě toto utlumení právě aktuální reality (její oslabení, ne-li odpojení od ní, v originále Reimers užívá výrazu "das Ausblenden des damals gerade Aktuelllen" - pozn. překl.), právě tato "neaktuálnost" je to, co může Stiftera dnes učinit aktuálním.

Jak dalece?
Stifter se sice velmi zajímal o přírodní vědy, nikoli však ve smyslu jejich technického využití, usiloval totiž spíše o propojení přírodních zákonitostí s "laskavým zákonem" (v originále "mit dem sanften Gesetz", což se do češtiny někdy tlumočí jako "s něžným" či také "s mírným zákonem" - pozn. překl.), jak ho nazýval, s mravně etickým zákonem, který by měl tvořit základ humanistického charakteru vzájemného soužití lidí. Když se dnes průmyslová společnost blíží svému konci, stojíme před zásadní otázkou, jak dál. Stifter může k zodpovězení této otázky být cenným přínosem.