FRANZ FRATTNER
Farní ves, co je po ní veta
Při pohledu na sever z rozhledny Moldaublick na Sulzbergu (hora při městysi Ulrichsberg na rakouské straně Šumavy v nadmořské výšce 1041 m - pozn. překl.) je ve stromech a křovinách (v době vzniku textu /1983/ tomu tak opravdu bylo - pozn. překl.) oku zřetelná špička kostelní věže, poslední znamení existence vsi Glöckelberg (česky Zvonková - pozn. překl.), která tu kdysi stávala. Jak jen dlouho ale bude ta věž asi ještě k vidění. Její krytina už vykazuje ošklivé vady, takže nejde dalekohledem přehlédnout velké otvory v ní na východní straně. Je už jen otázkou času, jak dlouho může krytina věže a kostela odolávat vlivům drsné povětrnosti. Těch víceméně pár stavení, které přechodně, stejně jako kostel, slouží vojenským účelům, zůstalo z někdejší vsi. Poněvadž stála na hranici, musela být srovnána se zemí. Tam, kde ještě před 40 lety (psáno v roce 1983 - pozn. překl.) žili pilní a houževnatí lidé, kteří z chudé půdy dokázali vydobýt hospodářské zajištění rodiny (muži byli ovšem za druhé světové války povoláni takřka bez výjimky do služeb wehrmachtu - pozn. překl.), dnes vznikla nehostinná končina plná křovin a hromad kamení. Po vyhnání původních německých obyvatel byly mezi rakouskou hranicí a uměle vytvořeným Lipenským přehradním jezerem (v originále "Moldaustausee" - pozn. překl.) zlikvidována i lidská sídla a vytvořena země nikoho, hospodářsky už napříště sotva využitelná.
Obraťme se nyní znovu k samotné vsi Glöckelberg, se kterou nás dříve spojovalo daleko víc než jen společná mateřská řeč. Přes průsmyk u Schöneben (v originále "über den Schönebener Pass, říkalo se mu dříve i "glöckelberský" /Glöckelberger Pass/, viz text Johanna Micko na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) směřoval čilý dopravní ruch do Horní Plané a Českého Krumlova (v originále "nach Oberplan und Krummau" - pozn. překl.), který prospíval vzájemné výměně zboží. I ve společenském ohledu existovalo však těsné propojení mezi rakouským a jihočeským příhraničním prostorem. Ještě dnes vyprávějí starší pamětníci z Ulrichsbergu a Aigenu o svých návštěvách kostela v Glöckelbergu (v originále "von ihren Kirtagbesuchen in Glöckelberg" - pozn. překl.) a o tom, jak tam třeba za posvícení bývávalo veselo ("Kirtagbesuchen" jsou vlastně doslova "posvícenské návštěvy" - pozn. překl.). I jiné příležitosti, jako venkovské bály a církevní svátky, bývaly však důvodem podobných návštěv směrem do Čech i obráceně těch lidí "z Čech", nazývaných "die 'Böhmischen'", u nás, třeba za nedělních odpolední směřujících do hospody v Schöneben. Také mnohé děvče následovalo přes hranice svého ženicha. Zejména kvetl s našimi sousedy obchod s dobytkem, přičemž se zvlášť příkladně rozvíjel už dříve podnícený plemenný chov skotu.
Ves Glöckelberg byla v 824 metrech nadmořské výšky založena jako dřevorubecká osada v roce 1670 a kolem roku 1700 a stala samostatnou obcí. Stará stavení, řečená Althäuser, vznikla směrem na Sonnenwald, tedy k rakouské hranici, pak přišla na řadu část zvaní Vorderglöckleberg (česky Přední Zvonková - pozn. překl.) a později, jak už označení Neuhäuser (tj. "nová stavení" - pozn. překl.) samo vyjadřuje, zbytek (stavením kolem kostela a při plavebním kanále se říkalo i "Kanalhäuser" - pozn. překl.). Když se ves G1öckelberg stala samostatnou obcí a farností, "Hinterglöckelberg" /tj. "Zadní Zvonková"/ pak jako místní část navazovala na osady "Hüttenhof /Huťský Dvůr/ a "Josefsthal" /Josefův Důl či Josefodol/ - pozn. překl.). Celá tato politická obec měla více než 1600 obyvatel. Ve směru hodinových ručiček byla obklopena počínaje severozápadem obcemi (zde v překladu uvádíme na prvém místě současná česká jména, v závorce pak německá - pozn. překl.) Nová Pec (Neuofen), pak Pernek, Horní Planá (Oberplan), Pestřice (Stögenwald) a z rakouské strany obcemi Aigen im Mühlkreis a Ulrichsberg.
Huťský Dvůr vznikl až více než sto let po Glöckelbergu roku 1792. Nejprve tu fungovala sklářská huť, jejíž provoz byl zastaven už před rokem 1730 a objekt byl přeměněn na hospodářský dvůr (v originále "in einen Meierhof" - pozn. překl.). V roce 1792 tu pak byli usídleni dřevorubci, jimž byly přiřčeny pozemky hospodářského dvora. Zbudovány byly i nové domy a ves získala vlastního rychtáře, takže se stala samostatnou obcí.
Také Josefův Důl děkuje za své založení zdejšímu bohatství dřeva (v originále "dem Waldreichtum" - pozn. překl.), které bylo předpokladem provozu sklářské huti. Jako datum založení platí rok 1822, poněvadž tehdy byla schválena majitelem pozemku knížetem Schwarzenbergem smlouva o výstavbě zdejší sklářské huti (přesněji dohoda mezi Ernestem Mayerem /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ a sklářským mistrem Leopoldem Schmudermayerem o výstavbě jedné sklářské huti, stoupy na písek, brusírny a deseti dvojdomků pro 20 sklářských rodin - pozn. překl.).
Na okraji nehostinné a drsné Šumavy tak došlo k pozoruhodnému vývoji a vzestupu (v originále "eine beachtliche Aufwärtsentwicklung" - pozn. překl.). Houževnatý lidský živel (v originále "ein zäher Menschenschlag" - pozn. překl.) vydobyl z půdy tolik, co stačilo na skrovné živobytí a také na jistý rozvoj obchodu a řemesel. Už roku 1806 stálo v Glöckelbergu 61 a v Huťském Dvoře 51 domů.
V roce 1850 byl Glöckelberg sjednocen s Huťským Dvorem a Josefodolem v jednu jedinou politickou obec s Glöckelbergem jako osadou hlavní.
Fara: Území obce Glöckelberg náleželo v době jejího osidlování k farnosti Horní Planá. Dne 16. září roku 1762 byla v rakouské vsi Sonnenwald, která však nikdy nepatřila k hornoplánské farnosti, zbudována a vysvěcena kaple, vybavená i oltářem a zvonem. Ta kaple náležela k tamnímu sklářskému provozu. Byly v ní slouženy mše svaté i pro obyvatele roku 1786 utvořeného kaplanství (v originále "Kaplanei" - pozn. překl.) Glöckelberg, než tam byla zbudována a dne 29. dubna 1787 vysvěcena dřevěná kaple vlastní. Glöckelberští chtěli však i vlastní farnost s kostelem a poněvadž se jim k tomu nedostávalo peněz, vydal se sám rychtář Mathias Poferl za císařem až do Vídně (v originále "selbst zum Kaiser nach Wien" - pozn. překl.), kde dne 15. února 1787 prosil císaře Josefa II. o finanční prostředky na výstavbu kostela. Od 4. dubna 1787 měli Glöckelberští i prvního svého vlastního duchovního pastýře jménem Oswald Höbler (v originále omylem "Höberl" /!/, bývalý kapucín, nastoupil kněžskou službu v Glöckelbergu o Velikonocích roku 1787, byl pokřtěn 25. listopadu 1852 v Horní Plané jako Andreas Höpler /tak psán v matrice/, syn mlynáře Sebastiana Höplera v nedaleké Bližší Lhotě /Vorderstift/, v roce 1808 odešel do Slavkova /Lagau/ a zemřel tam 15. února roku 1832 /podle úmrtní matriky v 80 letech/ - pozn. překl.).
Dne 16. května 1788 byl slavnostně položen základní kámen k novému kostelu. Než ale mohla být jeho stavba dokončena, vyčerpaly se finanční prostředky a tentokrát se vydal lokalista Oswald Höbler osobně pěšky do Vídně, kde byl dne 27. května roku 1794 v zastoupení císaře Františka II. (v originále "in Vertretung Kaiser Franz II. - pozn. překl.) přijat arcivévodou Leopoldem a jeho prosba byla rovněž (jako onehdy ta Poferlova - pozn. překl.) vyslyšena. Teď už nestálo dokončení domu Páně nic v cestě a už 9. října 1794 došlo ke slavnostnímu vysvěcení. Patronem kostela se stal sv. Jan Nepomucký (v originále "hl. Johann Nepomuk" - pozn. překl.). V roce 1797 získal kostel varhany a poté roku 1800 i svůj první zvon.
V církevním ohledu se však Glöckelberští osamostatnili teprve 9. dubna roku 1857 povýšením na farnost. Prvním farářem byl Johann Menzinger (*17. února 1808 v Rudolfově /Rudolfstadt/, v rudolfovské křestní matrice pokřtěn "Joannes Evangelist Menzinger jako syn bednáře Andrease Menzingera a Marie Anny, roz. Czapeck /!/, †10. října 1891 v Glöckelbergu ve věku 83 let - pozn. překl.). Dne 21. května 1876 vyhořel kostel až do základů. Znovuzřízený dům Páně byl vysvěcen 3. července 1880 biskupem Jirsíkem (v originále "von Bischof Jirik" /!/ - pozn. překl.).
Už při založení kaplanství měla být ke Glöckelbergu "přifařena" rakouská příhraniční ves Sonnenwald. To však ztroskotalo na odporu kláštera Schlägl, starosty města Aigen im Mühlkreis a nakonec i obyvatel Sonnenwaldu, kteří raději setrvali u mateřské farnosti aigenské. O nějakém přifaření příhraniční samoty Schöneben, farnost Ulrichsberg, nebyla oficiálně nikdy řeč. Ačkoli ovšem tyto dvě rakouské příhraniční osady nikdy ke glöckelberské farnosti nenáležely, navštěvovali jejich obyvatelé pravidelně bohoslužby v blízkém tamním kostele až do doby, kdy byla v roce 1945 hranice uzavřena a obyvatelé Glöckelbergu vysídleni.
Školství: Dne 8. října roku 1797 byla v Glöckelbergu vysvěcena první škola, kterou pak navštěvovaly děti všech místních částí včetně Huťského Dvora a Josefodolu. Výnosem z 15. listopadu 1870, Zl. 552 byly i hornorakouské osady Sonnenwald a Schöneben úředně přiškoleny k obvodu obecné školy glöckelberské. Od školního roku 1898/1899 byla škola čtyřtřídní s jednou zimní expoziturou v Huťském Dvoře. Celé generace ze dvou zmíněných příhraničních samot absolvovaly svou povinnou školní docházku na druhé straně hranice a také po první světové válce to zůstalo tak, jak bývalo za časů společného mocnářství. Ten, kdo dokázal ve vzdělání pokročit dál, putoval do měšťanské školy v Horní Plané nebo ve Frymburku (v originále "oder Friedberg" - pozn. překl.). Až koncem třicátých let následkem politického napětí, vycházejícího z "Třetí říše", byla roku 1937 zřízena na celnici v Schöneben školní třída pro děti ze Sonnenwaldu a Schöneben. Zároveň bylo započato s novostavbou obecné školy v Schöneben, kde bylo zahájeno vyučování v roce 1938. Od počátku školního roku 1941 až k německé porážce v roce 1945 chodily děti ze dvou rakouských příhraničních osad opět do obecné školy v Glöckelbergu.
Pošta: Zprávy odedávna roznášel posel od domu k domu a od osady k osadě a ani na Šumavě tomu nebylo jinak. Od roku 1870 obstarával poštovní styk pro Glöckelberg dostavník z Ulrichsbergu (v originále "Ulrichsberger Postkutsche" - pozn. překl.), který jezdil z Ulrichsbergu přes Schöneben (v originále "über den Schönebener Pass" - pozn. překl.) a Glöckelberg do Horní Plané. Až do té doby zprostředkovával poštovní styk na této trase pěší posel. V roce 1908 byl provoz poštovního dostavníku z Ulrichsbergu do Horní Plané zastaven a poštovní úřady v jihočeském příhraničí si nyní mohly poštu vyzvedávat z blízkého hornoplánského nádraží. V letech 1939-1945 byly i Sonnenwald a Schöneben obstarávány poštovním úřadem v Glöckelbergu a pošta byla doručována odtud. Od 28. září 1899 existoval v Glöckelbergu i telegrafní úřad.
Hospodářství: Hlavním zdrojem obživy byly pro obyvatele příhraniční obce zemědělství a lesní hospodářství. I když je tu půda tvrdá jako kámen (v originále "hart" - pozn. překl.) a klima mezi řekou Vltavou a horou Smrčina (v originále "zwischen Moldau und Hochficht" - pozn. překl.) drsné, nelze považovat obyvatele této končiny za nějaké nuzáky. Větší část obyvatelstva žila ze středně velkých hospodářství, v nichž se brzy provozoval cílevědomý chov dobytka a výroba mléka (v originále "und Milchwirtschaft" - pozn. překl.). Mléko bylo zpracováváno mlékárnou v Horní Plané. Nesamostatně výdělečně činní pracovali převážně v knížecích schwarzenberských lesních revírech nebo v průmyslových a důlních provozech středního rozsahu, které v jižních Čechách, byť v nepatrné míře (v originále "in geringem Ausmaß" - pozn. překl.), existovaly. Každého jara nastávala dříve pro všechny zdejší po celé týdny práce s plavením dřeva na světově proslulém schwarzenberském plavebním kanále, který byl od roku 1789 veden i Glöckelbergem a překonávaje rozvodí u Haslachu v Mlýnské čtvrti (v originále "im Mühlviertel" - pozn. překl.) ústil do Velké Mihely (v originále "in die große Mühl" - pozn. překl.). Dřevo pro Vídeň a Budapešť (v originále "für Wien und Budapest" - pozn. překl.) doputovalo při osadě Untermühl (obec Sankt Martin im Mühlkreis - pozn. překl.) k Dunaji a po něm pak ke konečným uživatelům.
Už před rokem 1670 až do roku 1724 existovala v Huťském Dvoře a pak od roku 1822 téměř přesně sto let v Josefodole sklářská huť, která vyráběla i produkty z ušlechtilého skla (v originále "auch Edelglasprodukte" - pozn. překl.). Po ukončení provozu josefodolské sklárny byly její budovy zakoupeny sdružením Deutscher Böhmerwaldbund, které tu zřídilo letovisko a také zimní sportovní středisko. Čtenář užasne, když se dozví, že tu bylo v meziválečných časech k dispozici sto lůžek pro cizinecký ruch (v originále "einhundert Fremdenbetten" - pozn. překl.) že tu probíhaly jak lyžařské kurzy, tak i sportovní soutěže v běhu na lyžích. Také hostinská zařízení v Glöckelbergu byla vybavena pro turistický ruch a nabízela vesměs od dvou do čtyř postelí pro potenciální hosty (v originále "je zwei bis vier Gästebetten" - pozn. překl.). Pro výlety a přepravu hostů z hornoplánského nádraží a nazpět byl hotov k službám glöckelberský autodopravce Willi Poferl (Willibald Poferl: *29. června 1907 v Glöckelbergu, †8. dubna 1991 v rakouském Aigenu im Mühlkreis - pozn. překl.).
Majitelé zdejších obchodů si zakládali na bohatém sortimentu zboží a návštěvníky farní vsi z druhé strany hranice byli proto s oblibou vyhledáváni. Bylo pro zdejší obyvatele samozřejmostí, že tu kvetla i zakázaná přeshraniční směna zboží pod příkrovem noční tmy. Mnohý z těch, kdo zatím účelem překročil hranici, býval předveden na schönebenskou celnici, z níž pak odcházel štíhlejší a o několik kilogramů lehčí.
Zdejší Krennovy mlýny byly moderně zařízeny a měly zaveden elektrický proud dříve nežli obec. Za připomínku stojí i Krennův hamr na vodní pohon se dvěma buchary a brusírnou pro zemědělská nářadí včetně pluhů.
Poferlovo kolářství mělo už v roce 1911 strojní vybavení, které poháněl benzinový motor. Jednotlivé spojovací pohony ke strojům dodal stavitel mlýnů Kempinger (v originále "Mühlenbauer Kempinger" - pozn. překl.) z Ulrichsbergu. Následovalo zřízení ohýbárny dřeva (v originále "die Errichtung einer Holzbiegerei" - pozn. překl.) a z Poferlova podniku od roku 1912 vycházely kromě běžných kolářských produktů i lyže, sáňky a tažné saně.
Co do obchodních a řemeslných živností existovaly tu před vyhnáním tři obchody smíšeným zbožím, jejichž majiteli byli Rauch, Novak a Schwarz; po jedné filiálce konzumu v Glöckelbergu a v Huťském Dvoře; sedm hostinců, jejichž majiteli byli Kary, Schacherl, Löffler, Poferl v Glöckelbergu, Springer a Hochholdinger v Huťském Dvoře a Moherndel v Hosefově Dole; dvě řeznictví Karyho a Hochholdingera; pekařství Schacherla a Stepanyho; tři mlýny, a sice Krennův v Glöckelbergu na Hraničním potoce (v originále "am Grenzbach" - pozn. překl.) při Sonnenwaldu, v Huťském Dvoře pak jeden Krennův a jeden družstevní mlýn (v originále "und eine Genossenschaftmühle" - pozn. překl.). Kovářství koní a vozů (v originále "Huf- und Wagenschmiedebetriebe" - pozn. překl.) provozovali Skola, Auer a Schröder, jakož hamernictví Krenn s Erhardtem na Hraničním potoce; kolářství Lustig, Jungbauer a už zmíněný Poferl; truhláři byli Froschauer v Glöckelbergu a Froschauer v Huťském Dvoře; řešetáři bratři Wachtveitelové; ševci Hable a Poferl; krejčí Petschl Leo a a Petschl Ludwig v Glöckelbergu a David Schacherl v Huťském Dvoře; kromě toho byl ve farní vsi i dámský krejčí Karl Müller. Byli tu i tři povozníci s koňskou zápřeží, a to bratři Krennové, Josef Schacherl a Karl Schacherl. Už zmíněným autodopravcem byl už před druhou světovou válkou zmíněný výše Willi Poferl.
Kulturní život: Obyvatelé příhraničního regionu hovořili mühlviertelsko-bavorským dialektem, který nabyl během mnoha desetiletí svého osobitého přízvuku a lze ho dosud slýchat v mnoha rodinách bezprostředního rakouského příhraničí.
Všeobecně vzato nepřicházel kulturní život na šumavské vsi nijak zkrátka. Pravidelně byly konány kurzy vaření, šití a také výtvarných ručních prací (v originále "und auch bildnerischer Art" - pozn. překl.). I společenský život nacházel živoucí výraz o tradičních spolkových bálech, posvícenských zábavách a divadelních představeních. Už opravdu záhy se v obci vyvinul čilý spolkový ruch. Hned roku 1878 vzniklo tu sdružení válečných veteránů. Tomu následovalo založení sboru dobrovolných hasičů, z nichž z celkového počtu 130 členů vykazovala více než polovina aktivní činnost a ve zbrojnici měla vedle motorové stříkačky od roku 1937 dokonce vlastní hasičské auto se sedadly pro mužstvo. Také dechovou kapelou se mohli Glöckelberští hrdě vykázat a ta přes relativně nízký počet svých 16 až 18 členů platila za hudební těleso velice dobré úrovně. V roce 1898 vznikl tu Školní krejcarový spolek (v originále "der Schulkreuzerverein", sloužil sic zejména k podpoře chudých dětí, postupně však získával charakter tzv. "ochranného" sdružení "Deutscher Schulverein" s národnostním podtextem - pozn. překl.), později přibylo živnostenské družstvo (v originále "eine Gewerbegenossenschaft" - pozn. překl.), sdružení divadelních ochotníků (v originále "eine Theatergesellschaft" - pozn. překl.) a v roce 1930 místní skupina německé venkovské mládeže (v originále "die Ortsgruppe der Deutschen Landjugend" - pozn. překl.). Všechny tyto spolky podržely až do posledka svou činnost. Od roku 1893 měla obec i svou vlastní "raiffeisenku" (v originále "auch ihr eigenes Raiffeiseninstitut", tj. menší úvěrní záložní a spořitelní družstvo na venkově - pozn. překl.).
O pořádek, klid a bezpečnost se starala vlastní četnická stanice (v originále "ein eigener Gendarmerieposten" - pozn. překl.) a pro hraniční dozor a celní službu na přechodu do Schöneben a Ulrichsbergu byla v jedné po první světové válce zřízené celnici (rozuměj československou celnici, ve které v letech 1951-1953 sídlila Pohraniční stráž a byla obklopena zákopy pro případ útoku "ze Západu" /za hranicemi byla přitom až do roku 1955 sovětská okupační zóna Rakouska!/, po zrušení útvaru "Volarské brigády" zvaného "Rota Celnice" /k 1. květnu roku 1953, téhož roku bylo zrušeno i Ministerstvo národní bezpečnosti/ byl objekt srovnán se zemí - pozn. překl.) etablována stanice finanční stráže.
Přes tvrdé životní podmínky se lidé na Šumavě dožívali vysokého věku. Dožít se 90 i více let nebylo tu nijakou vzácností. Dne 6. května roku 1771 zemřel Adam Pangerl ve věku 106 let, 20. září 1732 Stephan Schwarz ve věku 103 let, 26. února 1819 Jakob Meierhofer a 13. března 1857 Maria Poferlová, oba ve věku 100 let.
Konec: Sotva 9. května 1945 dozněla válečná vřava, započaly z české strany první doložitelné akce proti německojazyčným obyvatelům země. Zvěsti o jejich vysídlení, jimž zpočátku nemohl nikdo uvěřit, se brzy staly nepochopitelnou skutečností. Všichni obyvatelé německého původu (bez těch, kdo se prokázali jako aktivní odpůrci nacistického režimu, šlo přibližně o tři a půl milionu lidí - pozn. překl.) měli opustit obnovené Československo. Ten, kdo byl určen k tzv. "odsunu", obdržel od českých úřadů zelenou kartu (v originále "eine grüne Karte" - pozn. překl.), na které stálo psáno, kde je shromaždiště těch, kdo se tam mají dostavit s maximálně 50 kilogramy zavazadel, aby byli dopraveni vlakem transportu za hranice. Všechen majetek a cenné věci zejména museli v milovaném domově, který si osvojily celé generace předků, nechat za sebou. Není asi třeba vysvětlovat, že se podobné akce neobešly bez násilností a přehmatů ze strany státních orgánů. Se slzami v očích a s bolestí v srdci odcházeli němečtí Šumavané z rodných míst; tehdy ještě s úzkostnou nadějí v brzký návrat, která však neměla nikdy dojít naplnění.
Přes vrchy, odkud mohli vyhnanci naposledy spatřit otcovský dům, vane teď "český vítr" (v originále "der böhmische Wind", drsné a ostré povětří někdy až síly orkánu - pozn. překl.) nad zpustlými poli a lukami, podobnými často východní stepi (v originále "über leere, versteppte Felder und Wiesen" - pozn. překl.). Pryč jsou veselé zpěvy a šťastný dětský smích někdejší Šumavy za českou hranicí.
Závěrečné slovo: Poněvadž jsem teprve na podzim roku 1946 poprvé přesídlil do zdejšího příhraničí a tudíž jsem sám nikdy v Glöckelbergu nebyl a tamní poměry nemohu znát z vlastního náhledu, nebylo nijak snadné najít podklady pro předchozí pojednání. Chci ted poděkovat někdejším Glöckelberským, kteří mi byli při shromažďování materiálu nápomocni svými vědomostmi a radami. V první řadě to byl Willi Poferl z Aigenu, manželé Georg Burek a jeho žena Olga Bureková, roz. Petschlová, nyní bytem v Oberbärnbachu v Bavorsku (jejich data se bohužel nepodařilo zjistit, ovšem paní Olga podle sdělení Sylvestera Petschla jen poskytla Franzi Frattnerovi brožuru faráře Aloise Essla, rovněž jako Petschl i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a konečně tady v Ulrichsbergu strýc mé manželky Rosy, roz. Steiningerové, Rudolf Froschauer (*17. listopadu 1904 v Glöckelbergu, †15. ledna 1986 v Ulrichsbergu - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 1983, č. 8, s. 22-24 a č. 9-10, s. 21-23
Přestože lze o Zvonkové najít leckterá data zde uvedená i jinde, má německý originál předchozího textu své nesporné kouzlo v tom, že byl publikován šest let před politickým obratem "něžné revoluce" a s malou nadějí na změnu poměrů a odvrácení naprosté zkázy "zvonkovského" chrámu Páně. Franz Frattner (jmenoval se tak jeho otec i děd z otcovy strany se narodil 8. července 1926 v hornorakouském městysi Münzbach (okr. Perg im Mühlviertel). Jeho otec a jmenovec Franz Frattner (*21. ledna 1900 v osadě Lehen /dnes místní část města Grein při řece Dunaj/), syn Franze Frattnera a Sabiny, roz. Ederové byl zednickým pomocníkem a domkářem v osadě Obergaisberg, politická obec Münzbach, odkud (z tamního čp. 29) pocházela i jeho žena Karolina (*17. prosince 1902 v Zell bei Zellhof /dnes Bad Zell/), dcera zedníka Johanna Guschla a Karoliny, roz. Tischbergerové. Obergaisberg jinak příslušel k farnosti Sankt Thomas am Blasenstein (městys v okr. Perg im Mühlviertel). Vezmeme-li v úvahu, že Münzbach leží na severozápad od Greinu a Greinerwald je i podle Ottova slovníku naučného jednou z částí západní strany jižní Šumavy, jsme tak či tak stále "v jedné zemi". Roku 1947 se náš Franz Frattner oženil s Rosou, roz. Steiningerovou z Lichtenberku, což je místní část městyse Ulrichsberg, kde ženich podle vlastních slov zakotvil na podzim 1946. Narodily se jim tři děti: syn Franz (jak jinak) a dcery Roswitha a Margit. V Ulrichsbergu, odkud je i dnes Zadní Zvonková "na dohled", "náš" Franz Frattner, který tu působil jako policejní inspektor (Gendarmerie-Inspektor), také skonal 20. března 2016. Toho roku to bylo už sedmdesát let od násilného vysídlení Zvonkové.
- - - - -
* Münzbach (A) / hora Sulzberg (A) / Zvonková / † † † Ulrichsberg (A)
