OSWALD FRITZ
|
Türen Türen verbergen oft seltsame Dinge, führen aus Träumen ins irdische Land, wissen um große und auch um geringe Fährnisse, die uns das Leben gesandt. Herbe und ungestüm ist ihre Weise, wenn harter Groll um die Angeln sie schlägt, aber sie gehen oft wundersam leise, wenn sie von gütigen Händen bewegt. Türen, sie öffnen sich oftmals zum Leide, Schmerz und lust kommen wie Ebbe und Flut, hinter den Türen liegt Gram und liegt Freude, hinter die Türen liegt Böse und Gut. Hinter den Türen ist Sieg und Verlieren, Lieben und Hassen, ist Unrast und Ruh, einmal, da schließen sich alle die Türen leise, ganz leise... fest... hinter dir zu... |
|
|
Hoam!, 1967, č. 12, 2. str. obálk |
|
|
Der Roder Auf Dornenweg, mit Pflug und Pfahl, so rodest du dies lichte Tal. Die nimmermüden Hände schufen; zum Schöpfer dieses Lands warst du berufen. Nun raubt man dir dies Stücklein Erde, das Not und Fleiß und Kraft geboren, treibt dich vom friedenvollen Herde und alles scheint für dich verloren. Verzage nicht! Dir bleibt die Wahl von Tod und Leben für dies Tal. Hörst du nicht fernwo Eisen klingen? Hier werden Lieb' und Treue ringen. |
Klučař Trním a hložím táhneš pluh, že ten kraj k jasu chtěl mít Bůh. Klučils a mýtils bez únavy, přispěl jsi dílu Jeho slávy. Teď vzali ti ten kousek země, do které vložils tolik síly: teď jako bys nic snad už neměl, je vniveč, zdá se, proč jste žili. Nezoufej si! Ta volba tvá je, půjde-li smrt či život krajem. Neslyšíš kdesi koně kovat? S láskou je postrojíš zas znova. |
|
Das Neubistritzer Land, s. 17 |
|
|
Winterwald Heut' Nacht ist im Bergwald ein Wunder erblüht. Es flirrt der Busch und der Rauhreif glüht, die jungen Tannen, wie schmucke Bräute steh'n alle da in heller Seide, rührt des Windes Atem leis' am Gehölz, stieben Silbersterne aus weißem Pelz, tausend Sterne glimmen am Wege. Die Wipfel in Flitter und schimmerndem Traum, steh'n prunkend da, in den blauen Saum des Himmels tastet die mächt'ge Fichte mit weißem Armen nach dem Lichte. - Wie in weichem Werge landet der Schritt und es geht ein heimlicher Singfang mit, in den Kronen liegt er so leise. Und tiefer im Berge entschlummert die Welt, kein Laut aus dämmernder Ruhe fällt, von Schneelast tiefer sinkt das Gezweige, baut Bogen über Weg und Steige... Nur am Bergfels klingt es lockend und fein, ei, hier muss der Herzschlag des Waldes sein, heimlich klingt es unter dem Eise. |
Les v zimě Dnes v noci horský les snad celý divem ztich', jíním se třpytí, blyská led ve větvích mladé jedle. Jak panna stála by, nevěsta čeká v bílém hedvábí. A dech větru když míjí přetiše, práší to stříbrem v bílém kožiše a tisíce hvězd pěšinami září. Vrcholky bleskne níž měňavým snem nebe tmou stromů: jak modravý lem hvozdu, který vším šerem znavený ke světlu tíhne vzhůru rameny. Pápěřím kdosi v závěj cesty svál, tajemný nápěv jde jen lesem dál, do korun lehá, kde se tichu daří. Tam výš v těch vrších zhluboka spí svět, v dřímotné šeři zvuku neslyšet a klenbu lesů krytou sněžnou tíží jen tence stezka skrytá v skalách kříží. A přece právě tady přetajemně slyším řeč zvonit v její rodné tváři. |
|
Budweiser Zeitung, 1937, č. 98, s. 5 |
|
|
Waldheimat Du bist alles: Feld und Hain, Wildbachrauschen, Steg und Stein. Vaterhaus, Gefels und Baum, Seele erster, letzter Traum. Du bist Lied und Vogelsang, Brunn und Garten, Spind und Bank. Bist Gebet und Sterbespruch, Taufgefäß und Leichentuch. Du bist Hülle, du bist Korn, Rätselvoller Lebensborn. |
Lesní domov Ty jsi všechno: pole, háj, šumot bystřin, strž i stáj, otcovský dům, pláň i kmen, duše, všechen její sen. Píseň jsi i ptačí zpěv, křest i rubáš pro rakev. Sad i studna, šat i práh, modlitba i v smrtných snách. Zrno, požehnaný div, pramen,z něhož svět je živ. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 31 |
|
|
Mondnacht auf Bayreck Im Zauber träumt der Wald und rauscht und seine Wipfel wiegen leise; ein einsam Reh hält still und lauscht, als hört es eine Liederweise. Geheimnisvolle Stimmen flüstern. Wohl Elfen oder Wichte? Die hohen alten Föhren düstern im milden Mondeslichte. Der Wandrer sinnend überschaut der kahlen Mauern fahlen Schimmer und seine Fantasie wird laut, sieht er die kahlen Felsentrümmer. Vom fernen Turm mit dumpfen Dröhnen erschallen Glockenschläge die Geisterstunde ist 's. Die Schönen im Schlosse werden rege. War das nicht heller Klang, nicht wunderbares Singen, das aus den stummen Mauern drang? Wer naht auf leichten Schwingen? Der Mond verdunkelt. Nebel wallen, ziehn um die Burg. In Sfären erscheinen hohe Frau'ngestalten und lassen Lieder hören. Des Harfners Sang ertönet laut, ein buntes Bild im Lichterglanze, die Frauen selber lichtbetaut, sie schließen sich zum Reigentanze. Verklärung ruht auf ihren Zügen, ein Bild aus alten Tagen, die Mägdelein sich hurtig wiegen, die gold'ne Kränze tragen. Da tönt von nahen Turm ein Schlag, die Geisterstunde ist vorüber und stille wird 's im lieben Hag. Die Toten ziehn hinüber. Die Lieder schweigen; stumm die Recken und alle zu den Toren. Einsam verbleiben Ried und Hecken, Die Burg liegt traumverloren. - - - Im Zauber weilt der Wald und rauscht und seine Wipfel wiegen leise. Ein einsam Reh hält still und lauscht, einer verklung'nen Liederweise. |
Měsíčná noc na hradě Pajrek Okouzlen šumí les a sní, v korunách něžně kolébá se; srna se v běhu zastaví - i nápěv jak by stanul v čase. Tajemné hlasy šeptají, elfové jsou to nebo skřítci? A borovice na kraji lesa tmějí se při měsíci. I poutník zasněn stane blíž a spatří hrad ve třpytu luny, těch představ sotva vyslovíš, kterých je skalní vrch ten plný. Odbíjí zvony zdaleka vtom dvanáctou. To nastala hodina duchů odvěká, kteří se rojí ve skalách. Neslyšíš jasný tón, zpěv z čarovného zřídla, němých zdí teskný skon jemuž dal lehká křídla? Luna zašla. Mlhy se valí kolem hradu a v jejich běli jak byste snad rej neustálý zpívajících víl spatřit měli. Jako při harfě píseň zní a pestrý obraz rozehrává doslova rosně líbezný těch lepých žínek smečka smavá. Jas přímo srší z jejich tváří, chorovod z dávných časů vlní se tu a něžně září s věnečky kolem pasu. Tu z věže zvon se ozve zas, hodina duchů pominula, Ticho je v háji kolem nás, záhrobní krása pryč se hnula. Zmlkly písně a hrad je němý, bloud, kdo tu něco slyší. Samota bdí nade vší zemí, sen nad tou lesní tiší. - - - Okouzlen šumí les v tom dni, v korunách něžně kolébá se; srna se v běhu zastaví - a nápěv jak by dozněl v čase. |
|
Waldheimat, 1926, č. 12, s. 178 |
|
|
P.S. Báseň je podepsána "Oswald Fritz, Neuern" (Nýrsko). |
|
|
Schlafendes Dorf Wie silbernes Erz fließt um Giebel und Haus Des Mondlichtes fahlweiße Flut. Der Himmel legt seine Blicksterne aus, Am Garten sind zwei sich gut. Der Lindenbaum ist ganz mit Talern besät, Der Brunnen raunt leise daher, Der Wächter trollt durch die Gassen und späht, Ob nicht wo ein Störenfried wär. Am Hange beim Einöder bellt der Hund, Der Kauz ruft vom Waldessaum, Irgendwo stampfen die Rosse und Keuchen im schweren Traum. Im Wirtshaus beim flackernden Lampenschein Gröhlteiner mit dem Schicksal und zankt. Der Wirt sitzt bei ihm und schläft dabei ein, Bis der Andere müde nach Hause wankt. Dann liegt das Dorf wieder einsam und leer Und eine Wolke deckt es zu. Von der Landstraße kommt noch ein Knarren her, Und nichts unterbricht mehr die Ruh... |
Spící ves Měsíc lije zas stříbro něžně plavé na náves, každý štít i dům. A nebe háže hvězdy mihotavé do zahrad milencům. Z lipových korun zlatý prach se drolí a studna šumí odněkad. Ponocný dá zajít chuť komukoli pokoj té vsi snad vylekat. Od samot v stráni ozývá se vytí psů, z lesa sýček volá zas. Dupou v maštalích, kde se ještě svítí, koně, pak usnou vráz. V šenku už poslední host vysedává, na osud hudruje a láteří. Hostinský svědčí mu a poklimbává, než bracha vyprovodí ze dveří. A ves utichne zplna, v osamění mrak nad ní tlumí lunný svit. Z humen i cest nic už teď slyšet není, co rušilo by její klid. |
|
Mein Böhmerwald, 1941, č. 11-12, s. 28 |
|
Oswald Fritz se narodil 23. srpna 1900 v Bystřici nad Úhlavou (Bistritz an der Angel) kousek od Nýrska. Po studiích v Chebu a v Praze působil na Šumavě jako učitel. Obě světové války prožil ve frontových liniích. Když se po té druhé vrátil zpátky z francouzského zajetí, nebylo mu už dáno spatřit domov a musel začínat v Bavorsku nový život. V roce 1945 byl učitelem v Lohbergu, později v Kötztingu a Steinbühlu. Nakonec spravoval školu v Hohenwarthu u Kötztingu. Věnoval se i veřejné činnosti, působil v obecním zastupitelstvu, založil lidovou univerzitu, angažoval se v místní centrále cestovního ruchu a v národopisném krojovém spolku. Jeho svěží krátké povídky se často objevovaly v časopisech a kalendářích podepsány Oswald Fritz-Hohenwarth. Jeho podmanivé lidové vypravěčství vyrůstalo z čehosi prostého a původního, co se nedá předstírat. Knižně vyšly jeho básně už roku 1939 pod titulem Der Klausner (Poustevník), rok nato vydal knihu povídek Der Bläserkrieg - Heitere Geschichten aus dem Böhmerwald. Zastoupen je také v antologii Sudetendeutsches Balladenbuch z roku 1937, která dokumentovala sílu básnické složky německé literatury v Čechách i mimo její pražskou doménu, jakož i ve sborníku Zwei Stiefel, vier Herzen, pro který napsal titulní povídku. Když 22. května 1963 v Hohenwarthu zemřel, zbyly v jeho pozůstalosti dva nedokončené romány. Je zajímavé, jak hlubokou notu má jeho poezie: v paměti čtenářů zůstává spíš jako veselý vypravěč. Je v tom rozpor nebo harmonie?
- - - - -
* Bystřice nad Úhlavou / Dešenice / hrad Pajrek, Nýrsko / † Hohenwarth (BY)
