GERHARD FURTNER
Vzpomínka
Počátkem podzimu roku 1996 jsem se poprvé rozhodl navštívit starý domov. Už od Wullowitz (poslední rakouská obec před hraničním přejezdem v Dolním Dvořišti - pozn. překl.) jsem se křečovitě pokoušel vyvolat něco ze vzpomínek. Nic z toho nebylo. Ani české místní tabule mi nepomohly v dopravní orientaci... Dolní Dvořiště - Rychnov nad Malší - Malonty... Rychnov jsem si spletl s Bukovskem (Buggaus), silnice za Malonty byla stále užší, jedna, dvě zatáčky na spádné cestě lesem a pak se objevila ta ves. Zastavil jsem nad Pohořským potokem (v originále "oberhalb des Bucherserbaches" - pozn. překl.) a byl jsem tím pohledem uchvácen. Odpolední slunko pokládalo kouzelnou gloriolu na protější svah. Stál jsem tu a vtahoval tu náladu do sebe jako bych teprve s ní začal zhluboka dýchat. Vládlo absolutní ticho, na vesnické silničce nebylo k vidění ani živáčka, ani snad nějakého motorového vozidla.
Můj pohled k sobě svou symbolickou silou přitáhl zdejší kostel. Na špici jeho věže stál šikmo nakloněný železný kříž (mezitím došlo ke stržení věže a posléze naštěstí z prostředků Evropské unie k obnově celé střechy do důstojné podoby i s křížem na vrcholu a s úpravou okolí kostela včetně informačního střediska a knihovny v budově vedle kostela, k němuž byla v roce 2015 dokonce už poosmé pořádána okrašlovacím spolkem Terezie a obcí, obnovenou 1. července 1990, k patronovi kostela tradiční "pouť sv. Linharta" - pozn. překl.) Věžním hodinám chyběly rafije. Podvědomě jsem započal rozhovor s důvěrně mi známou svatyňkou, kterou jsem si ovšem uchoval v paměti daleko větší. "Du kommst in die Jahre. Mir scheint auch es hängt der Haussegen schief." (tj. "Přicházíš do let. Zdá se mi taky, že máš trochu nakřivo domovní znamení." - pozn. překl.) Zaznamenal jsem odpověď: "Was soll 's, es ist ein Kreuz mit dem Turmkreuz und wegen der Uhrzeiger, nun, wem soll ich die Zeit anzeigen? Es schaut doch keiner mehr herauf zu mir. Rufen brauch und kann ich auch keinen mehr, es ist ja keiner mehr von Euch da. Es hört mich auch niemand, ich hab ja keine Glocke mehr." (tj. "A co má být s křížem na věži a s rafijemi věžních hodin, když není komu ukazovat čas? Nikdo už tu ke mně nevzhlíží, volat k sobě mi netřeba a nemožno nikoho, kdo tu býval, když nikdo z vás už tady není. Stejně by mě ani neslyšel, vždyť nemám zvony." - budiž poznamenáno, že ve věži kostela visela kdysi trojice zvonů, z nichž dva byly rekvírovány pro válečné účely už v roce 1917, ten poslední a nejmenší /o průměru 40 cm/, který tehdy odvoz přečkal, prý pocházel ze Zlaté Koruny a byl dílem zvonaře Bartoloměje v Novém Městě pražském z roku 1520, zapsán v roce 1972 mezi státem chráněné kulturní památky, byl ještě v sedmdesátých letech ve věži kostela zavěšen a pak neznámo kam zmizel, viz k tomu text Jakuba Zahradníka - pozn. překl.)
Tu mě jako úder blesku zasáhla vzpomínka. Muselo to být v červenci roku 1946. Zvon svolával poslední německé "Theresiendörfler" (i po odsunu německy mluvících obyvatel došlo ke změně místního jména Terčí Ves /německy Theresiendorf/ na Pohorská Ves až v roce 1955 - pozn. překl.) k pohřbu jednoho z nich. Farář Mayer nás ministranty před rekviem rozdělil. Waldherrů Franzi a Pascherů Franzi převzali službu při oltáři. Já měl, poněvadž kostelník už byl vysídlen, k proměňování a po rekviem rozhlaholit kostelní zvon. Po rekviem se pohřební hosté shromáždili za rakví, aby se za stálého modlení růžence přesunuli průvodem k nedalekému hřbitovu. Farář Maier (zde psán na rozdíl od předchozí zmínky chybně s měkkým "i" - pozn. překl.) mě předtím podrobně instruoval o tom, kolik zdrávasů mám při zvonění odříkat, abych pak zvon včas zastavil a jeho kázání nad hrobem bylo okolostojícím dobře rozumět. Modlil jsem se a zvonil, zvonil a modlil se. Najednou zvonit, modlit se a počítat jsem však nedokázal. Jen citem jsem odhadl, že už zvoním dost dlouho a pohřební průvod mezitím jistě musil dorazit na boží pole. Pustil jsem se provazu, za který jsem dosud tahal, jenže zvon hlaholil dál. Pověsil jsem se na provaz veškerou vahou, ani poté však zvon nijak neoněměl. Nechal jsem provaz provazem, bim bam prostě zastavit nešlo. V nouzi jsem vyrazil po schodech nahoru k věži, abych přišel věci na kloub.
Ne, nebyl to nijaký duch, nýbrž Pascherů Franzi, který se tajně vykradl ke zvonici a tloukem zvon rozezněl. Oknem ve věži mohl přitom pozorovat smuteční průvod, a aniž by se jako já modlil, mohl v pravý čas zvonění zastavit.
Glaube und Heimat, 2011, č. 9-10, s. 77
P.S. Farář Anton Mayer, o kterém je v textu řeč, se narodil ve Všerubech (Neumark) dne 16. ledna roku 1884. Kněžské svěcení přijal v Českých Budějovicích 18. července 1909 a po svých kaplanských letech se stal v roce 1917 farářem v Pivoni (Stockau), kde působil až do roku 1927, kdy převzal farnost v Terčí Vsi a setrval tam až do vyhnání po 19 let. Tvrdý osud vyhnance na něho dolehl v 64 letech věku, kdy našel útočiště v dolnorakouské diecézi Sankt Pölten. Po léta byl zpovědníkem v proslulém poutním místě Maria Taferl v okrese Melk. Od roku 1951 působil jako farní provizor v Oberhöflein, než ho úporné astma donutilo odejít na penzi, kterou trávil v kněžském domově při dolnobavorském poutním místě Allersdorf v diecézi Řezno (Regensburg). V Allersburgu i skonal 17. července roku 1966 ve věku 82 let.
Gerhard Furtner žije v bádensko-württemberské obci Waldstetten na východ od Stuttgartu a kousek na jih od Švábského Gmündu (Schwäbisch Gmünd) a je rodáckým zpravodajem pro někdejší Terčí, dnes Pohorskou Ves na stránkách krajanského časopisu Glaube und Heimat. To z nich jsem se také dověděl datum jeho narození v někdejší Terčí Vsi dne 30. července roku 1936. V době odsunu mu bylo deset let. Dnes dorůstá v Pohorské Vsi (to nové české jméno má snad od toho, že je nejvýš položenou obcí Novohradských hor a na jejím katastru se nachází i nejvyšší vrchol české části pohoří, totiž Kamenec /1072m/), která byla původně malou dřevorubeckou osadou, pod jménem Theresiendorf založenou na buquoyském panství až roku 1769, další generace poválečných "náhradních" obyvatel (k 1. lednu 2015 jich bylo 267) se značným podílem romské populace, která zajišťuje obci rekordní podíl dětí do 15 let, ale také téměř třicetiprocentní nezaměstnanost mužů a žen v produktivním věku (28,1% v roce 2010). Co dělat: nomen omen.
- - - - -
* Pohorská Ves
