MINA GABRIELOVÁ

Ruine Gans an der Flanitz

Es starrt ein Fels zum Tale nieder,
Von dunkler Flut umspült,
Wie in der Raben schwarz' Gefieder,
In Tannennacht gehüllt.

Zu seinen Füßen nicht verwegen
Der blaue Eisenhut;
Geheimnisvoll die Wellen regen
Sich in der Flanitz Flut.

Der Pfad, dem Felsen abgerungen,
Führt, wo mit altem Trotz
Die Mauern stehn, die unbezwungen
Auf schwarzem Felsenklotz.

Ein kühner Bogen wölbt sich gähnend
Schon manches Hundert Jahr,
Drin zog, sich unbezwinglich wähnend,
Die wilde Ritterschar.

Die warf vom Hinterhalt sich feige
Dem Säumer in den Weg -
Da ward aus friedlich goldnem Steige
Ein blutgetränkter Steg.

Des Schicksals starker Eisenhammer
Zertrümert' auch dies Nest,
Begrub den hundertjähr'gen Hammer
Bis auf den letzten Rest.

Un raunend huscht die graue Sage
In ihrem Spinnwebkleid
Erzählt von Schätzen, leiser Klage,
Versunknem Glück und Leid.

Zřícenina hradu Hus na Blanici

Skála si sráz svým zrakem měří
a čeří temný proud
řeky, havraní černé peří,
v němž i les vidí plout.

Kvete u skály obnažené
rej modrých podléšek
a kolem zpěněna se žene
Blanice všechen věk.

Pěšina ostroh obepíná
a vede vzhůru dál
až k bráně kamenného týna
na kovadlině skal.

Odvážným obloukem se zvedá
už mnohou stovku let,
kudy houf lapků, rota šedá,
prošel kdys naposled.

Neblahá provází je sláva
a všude, kam se hnou,
ta sběř zlou stopu zanechává
krvavě zbrocenou.

Tak Zlatá stezka kdys je znala,
než zašla do ruin
i tato stavba okázalá,
svědkyně dávných vin.

Jen starou pověst o pokladech
přede proud při dně svém,
o bolestech a dávných spádech
i štěstí marnivém.

Der Kreis Prachatitz in Böhmerwald in alten Ansichtskarten (1992), s. 78

P.S. K historii hradu, o němž verše pojednávají a jehož skrovné zbytky se v roce 1989 ještě dále zřítily, uvádí starý německý průvodce Šumavou, jak jej v reprintu vydání Böhmerwaldbundu z roku 1888 znovu vyslalo na trh 1997 pasovské nakladatelství Robert Baierl (je i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže), následující nezvykle podrobné, byť ne vždy právě věrné historické líčení, které tu podáváme v českém překladu a které mj. svědčí o zásadním odporu šumavských Němců vůči husitské tradici: Hrad Hus (Palacký užívá podle starých listin také latinské označení Auca, německé Gans podle Milzova Boiohemum Celticum však neznačí "hus, husa", nýbrž je odvozeno z keltského "gandos", tj. "smyčka, ohyb" - zde vodního toku - pozn. překl.) byl zbudován roku 1341 majitelem vimperského panství Petrem z Janovic (na hoře zvané "auf der Gans" jim to dovolil král Jan Lucemburský - pozn. překl.). V roce 1390 se hrad i území k němu náležející dostal do vlastnictví Sigmunda Hulera, pocházejícího z Chebska. Huler byl milcem krále Václava IV. (německý originál tohoto Lucemburka, syna Janova, označuje namísto "Čtvrtý" přízviskem "Faule", tj. "Líný" - pozn. překl.) a naplněn obludnou nenávistí proti duchovenstvu, odvažoval se četných výpadů proti církevním statkům v okolí. Zajal mj. tři duchovní, z nichž prvého dal upálit, druhého stít a třetího posléze utopit. Arcibiskup ho nato prohlásil "za největšího nepřátele Boha i církve katolické, za prodlouženou ruku ďáblovu a posla Antikristova". Král naopak Hulera zahrnul přízní ještě vyšší, dal roku 1400 povýšit Záblatí, patřící k panství při hradu Husi, na město, majitele panství učinil pak svým královským rádcem a podkomořím. Po odhalení falešné kvitance byl však Huler nakonec zadržen a ještě téhož dne roku 1405 sťat. Hulerův bratr prodal hrad i panství panu Mikuláši z Husince (vlastně rodem z Pístného na Rakovnicku, známého spíše jako Mikuláš z Husi - k hradu Hus patřila totiž i polovina Husince - pozn. překl.), táborského hejtmana a přítele zlopověstného Jana Žižky, s nímž táhl českou zemí a šířil jen požáry a zkázu. Když po mnoha husitských vítězstvích právě pod vedením Mikulášovým zvolili Češi králem nikoli jeho, nýbrž cizince rodem, opustil zneuznaný polní velitel Prahu a zapřisáhl se, že už nikdy nevstoupí do města, které mu prokázalo takový nevděk. Sotva však ukázal městu záda, po pádu z koně se zranil a několik dnů nato skonal (mimochodem v pražském paláci úhlavního nepřítele Táborů Rožmberka - pozn. překl.). V roce 1440 se vynořuje jako majitel hradu loupežný rytíř Habart z Lopaty. Aby zabránili jeho řádění, spojili se obyvatelé okolí a obléhali po celých šest měsíců hrad, jehož obranu nakonec vyhladověli. Habart sám i se svou družinou získal záruku volného odchodu, načež oblehatelé jeho loupežné hnízdo vyplenili, vypálili a nakonec strhli i vyhořelé zdi. To se stalo 8. září 1441, tedy téměř přesně sto let poté, co byl hrad založen.

Narodila se 9. března roku 1850 v 9 hodin večer v Salcburku v domě čp. 53 a den nato byla ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne ve farním kostele sv. Ondřeje i pokřtěna kooperátorem Andreasem Buchsteinerem. Dívčin otec Alois Reinfort (†1879 v Salcburku) byl radním protokolistou místního magistrátu a c.k. asesorem (tj. přísedícím) okresního kolegiálního soudu ve Welsu, dívčina matka Leopoldine byla dcerou místního obchodníka Aloise Spänglera a jeho ženy Theresie, roz. Meßnerové, která se stala i kmotrou novorozeného děcka. To bylo pokřtěno jménem Guielmina (Wilhelmine teprve podle pozdějšího přípisu) Maria Theresia. Tolik záznam rakouské křestní matriky. Jak se dovídáme z novin, datovaných roky 1868 a 1872, vyučovala slečna Reinfortová ještě "za svobodna" soukromě hře na klavír a francouzské konverzaci, dne 13. ledna 1879 se pak v Salcburku při kostele sv. Blasia (Blažeje) provdala za Karla Gabriela, syna vídeňského dvorního kočího (Hofkutscher) Jakoba Gabriela a Anny, roz. Bergstallerové, který byl v době svatby c.k. nadporučíkem (Oberlieutenant) 15. praporu polních myslivců ve Vídni. Publikovala časopisecky, její kniha, vydaná roku 1909 v Berlíně pod názvem "Geschichten und Bilder aus Oesterreich" (je tam i deník ze Sarajeva, hlavního města tehdy rakouské Bosny) byla vídeňským listem "Neue Freie Presse" označena za diletantskou (autorce bylo tehdy 59 let). Dne 29. dubna 1909 jí zemřel ve Vídni XVIII. na infarkt manžel a 20. srpna 1927 v téže části dunajské metropole na mozkovou mrtvici i ona (novinová zpráva jí omylem pohřbila už o 7 let dříve v souvislosti s úmrtím na otravu plynem v domě, kde bydlela). Není rozhodně bez zajímavosti podotknout, že dcera Vilma (tj. také Wilhelmine) se v září roku 1920 ve Vídni provdala za Alberta Rosenthala, obchodníka židovského původu rodem ze dnes ukrajinské Oděsy, což pro budoucnost manželského páru nevěstí v blížící se nacistické "třetí říši" rozhodně nic dobrého. Když byly ostatky sv. Svitýna (Swithin †862), přímluvce proti suchu, přenášeny roku 971 do katedrály ve Winchesteru, prý mimořádně silně pršelo a došlo k mnoha zázračným uzdravením. Tak vida, co stačí k zázrakům.

- - - - -
* Salzburg (A) / hrad Hus / † † † Vídeň (A)