ELSE GATTERMANN-NUSSHARTOVÁ
Knížecí den na Hůrce
"Auf den 'Fürstentag' freuten wir uns von einem Male zum anderen", můžete ještě dnes slyšet od starých obyvatel někdejší Hůrky (Hurkenthal).
Byl to pro nás opravdový zážitek, ten den narozenin chlebodárce, Jeho Výsosti knížete Friedricha Viktora von Hohenzollern, vždy každého 30. srpna. Řadu dní před očekávanou oslavou muzikanti horlivě leštili po práci na lavicích před domy své nástroje a hasiči své helmy. Již v roce 1899 založil kníže Leopold von Hohenzollern v Hůrce spolek dobrovolných hasičů a daroval mu 500 zlatých. Proto se hasiči v plné parádě se svou kapelou v muzikantských kšiltovkách a další pak v nablýskaných helmách vždy zúčastňovali knížecích narozenin. Ráno v den svátku se obyvatelé všech tří Hůrek shromáždili ve svátečních šatech nahoře "am Haus" k cestě do kostela. Slavnostní průvod vedla kapela pod taktovkou hoteliéra Hermanna Schmida, za ní šel velký počet hasičů ve zlatě se blyštících helmicích s červenými chocholy. Řízné rozkazy jim vydával Ferdinand Schmied. Následovala skupina mladých družiček v bělostných šatech a průvod uzavírala deputace knížecího úřadu z Debrníku (Deffernik), jemuž byla Hůrka podřízena, v čele s fořtem panem Rudolfem Pauscherem, který i se svými lesními Rankem a Bohatschekem slavnost každým rokem navštěvoval. Často se zúčastnili i zástupci sousedních úřadů v Železné Rudě (Markt Eisenstein) a Bystřici nad Úhlavou (Bistritz). S nimi pochodovali i místní lesní Ernst Nußhart a po roce 1939 Erhard Wohnout, dále vrchní poštmistr Bauer, starosta Neuberger a učitelstvo. Ve velkém množství následovali místní obyvatelé. Kostelík sv. Vincence o tomto dni mohl sotva pojmout tu masu lidí. Dlouhá léta se tu sloužící farář Dr. Ignác Březina, široko daleko známý, se vždy těšil z až po okraj naplněného kostela a vždy se blýskl dojímavým kázáním. Úsměvný byl jeho zvláštní zvyk šňupat i během mše. S klidem v duši vytáhl ze svého rukávu dózičku s brizilem, nabral jednu dávku a nechal zase dózičku zapadnout zpět. Čistění nosu velkým barevným kapesníkem ukončilo tento neobvyklý ceremoniál. Jiné další veselí nám přinášela jeho tvrdá výslovnost. Přestože páter Březina němčinu stále běžně používal, nikdy se jí gramaticky dobře nenaučil. Vždycky se mu na konci kázání podařila parádní slovní hříčka. Po třech otčenáších za členy knížecího domu modlitbu zakončil slovy: "Der Herr gebe ihnen die ewige Ruhe!", tj. "Pán Bůh dejž jim pokoj věčný!" Kostelní sbor rámoval pak bohoslužbu Schubertovou mší.
Po mši musely ženy způsobně odejít domů, zatímco muži zamířili do hospody. Zde se odehrával tzv. "fürstliche Brotzeit", tj. "knížecí přesnídávka" - chlebodárcova nadace s uzenkami a žemlemi. K tomu byl darován ještě sud piva, a tak nebylo divu, že se oslava protáhla až dlouho do noci. Ještě dnes se možná mnohé ženy zlobí, že musily bez pomoci manželů svážet otavu, zatímco v hospodě vyhrávala řízná kapela. Tak v mnohých staveních ten sváteční den skončil domácím kázáníčkem či tichou domácností.
Vítaný host na Šumavě a v Českém lese, podzim 03/2013, s. 40
Český překlad tohoto vzpomínkového textu přejímám ze stejnojmenného článku Emila Kintzla v časopise, který po léta pravidelně přetiskuje vybrané pasáže z Kohoutího kříže. Zaujala mne ovšem osoba samotné autorky rozpomenutí tak autentického a vydal jsem se po její stopě. Narodila se v Nové Hůrce (Neuhurkenthal) dne 24. října roku 1922 jako dcera tamního hohenzollernského hajného Ernsta Nußharta. Po vyhnání přišla se svými rodiči a sestrou Ernestine do Bavorské Železné Rudy (Bayerisch Eisenstein), kde pak po léta působila jako učitelka obecné školy. Svůj pedagogický křest si odbyla ještě doma na Šumavě ve Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg), na druhé straně poválečné hranice pak nejprve v příhraničním Ludwigsthalu, od roku 1949 v Bavorské Železné Rudě. Spolupracovala i na rozsáhlém rodáckém sborníku "Im Lande der künischen Freibauern" (1992), kde je v originále otištěna právě tato její vzpomínka na hůrecký "Fürstentag"(podle něho překlad z "Vítaného hosta" na několika místech spíše v nutných případech upravuji). Dne 26. července 2003 stačila ještě ve filiálním kostele sv. Jana Nepomuckého v Rabensteinu, dnes místní části města Zwiesel, se svým mužem Erhardem Gattermannem oslavit zlatou svatbu. Učili oba nejen na obecné škole (Volksschule) v Bavorské Železné Rudě, nýbrž i na střední škole ve Zwieselu. Else vedla po mnoho let v Bavorské Železné Rudě i gymnastickou skupinu (Damen-Turnerriege), Erhard nejprve závodil v alpských i severských lyžařských disciplinách a pak si získal i mezinárodní pověst jako průkopník lyžařské výuky a spoluzakladatel tradice soutěží evropského a světového poháru na Velkém Javoru (Großer Arber). Narodili se jim dva synové, kteří se oženili v Bavorské Železné Rudě a ve Zwieselu. Zemřela po těžké nemoci dne 2. prosince roku 2005 v Bavorské Železné Rudě, kde dosud žije její manžel, autor a spoluautor několika knih lyžařské pedagogiky.
- - - - -
* Nová Hůrka, Prášily / Hůrka, Prášily / Zhůří pod Javornou / Ludwigsthal (BY) / Zwiesel (BY) / † † † Bayerisch Eisenstein (BY)
