ANTON GEBERT
Vím, že asi zanechal větší množství mně zatím nepřístupných textů, vždyť byl mj. redaktorem časopisu "Kirchenblatt" a už jedna z formulací žádosti, kterou s prelátem Josefem Grünerem adresoval v říjnu 1938 říšskému diplomatovi Andoru Henckemu (žil v letech 1895-1984, o "sudetské" krizi napsal knihu vzpomínek "Augenzeuge einer Tragödie. Diplomatenjahre in Prag 1936-1939" /1977/), stojí za citaci. Připomíná tam "národní spolehlivost" sudetoněmeckých kněží, kterou prokázali
"durch seine Kampfstellung gegen die Tschechen"
tj. "svým bojovným postojem vůči Čechům", což je prý předurčuje k tomu, aby v rozmnožených nyní německých diecézích dostali přednost před říšskými a rakouskými spolubratřími. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se Anton Gebert stal dokonce zastupujícím místním farářem wehrmachtu v Praze stellvertretender Standortpfarrer der Deutschen Wehrmacht in Prag) a asi jako takový konal prý děkovnou bohoslužbu za vítězství německých zbraní v "polském tažení". Roku 1940 ho však pražský arcibiskup Karel Kašpar pověřil duchovní péčí o uvězněné české kněze a následovalo téměř vzápětí zatčení Geberta gestapem, jehož "církevní referent" Kurt Oberhauser (viz o něm blíže Wikipedia) uvedl jako důvod zásahu "rozkladné štvavé řeči a poslech zahraničního rozhlasu". Ty štvavé řeči mohly být totožné se "slovy útěchy", které připomněl premiér České republiky Petr Nečas ve svém projevu k poslancům Bavorského zemského sněmu (celé znění viz Vláda.cz) jako příčinu dalšího Gebertova tragického osudu. Vraťme se však na počátek životní cesty "šumavského" německého kněze. Spatřil světlo světa v obci Újezd Svatého Kříže (Heiligenkreuz), přejmenované až v roce 1960 na Chodský Újezd, dne 10. dubna roku 1885. Jeho otec Joseph Gebert, hospodář na tamní selské usedlosti čp. 29, byl synem Josepha Geberta, rolníka v Zadním Chodově (Hinterkotten) čp. 38 a Kathariny, roz. Zintlové ze Zadního Chodova čp. 40. Matka Anna byla dcerou Josefa Scharnagla, rolníka ve Svatém Kříži čp. 54 (její bratr a Antonův strýc Theobald Scharnagl /1867-1943/ byl 43. opatem kláštera v severočeském Oseku /německy Osegg či Ossegg/) a Annemarie, roz. Sternkopfové z Lomu u Tachova (Lohm) čp. 1. Chlapcovým kmotrem byl Anton Gebert, rolník ze Zadního Chodova čp. 38 a jeho žena Margarethe. Po bohosloveckém studiu a pražské promoci přijal Anton Gebert 18. července 1909 v Praze i kněžské svěcení. Stal se dómským kanovníkem u katedrály sv. Víta, vedoucím referátu školství při arcibiskupské konzistoři a rektorem Pražské německé duchovní péče (Prager deutsche Seelsorge). Dne 19. října 1934 byl promován na doktora teologie a působil jako docent katechetiky na teologické fakultě pražské německé univerzity. Poté, co nedlouho šířil zmíněná už "slova útěchy" (čeho jiného se mohla týkat než příkladu utrpení Kristova a slibu života věčného) mezi na Pankráci uvězněné české kněze, byl v časných ranních hodinách dne 6. ledna 1941 on sám zatčen a umístěn do téže pankrácké věznice, kde předtím působil z arcibiskupova pověření. Žaloba vznesená proti němu 12. června 1941 vrchním státním návladním při pražském Zvláštním soudu (Sondergericht) zmiňuje jako předtím gestapo výslovně "gehässige, hetzerische und von niedriger Gesinnung zeugende böswillige Äußerungen über leitende Persönlichkeiten des Staates oder der NSDAP" (tj. nenávistné, štvavé a podlé smýšlení prozrazující zlovolná vyjádření o vedoucích činitelích státu a NSDAP") a také poslech zahraničního rozhlasu. Jako příklad lze uvést Gebertovo vyjádření (v originále ovšem německé) o Adolfu Hitlerovi z vyšetřovacího protokolu (Ermitlungsergebnis), o který se žaloba opírala:
Vůdce není duševně normální - když se mu něco hned nepodaří, jak by to chtěl mít, dostane záchvaty zuřivosti a musela by mu být navlečena nějaká svěrací kazajka (v originále "müsse in eine Zwangsjacke gelegt werden" - pozn. překl.)
Namísto aby byl po roce vězení, k němuž byl proto odsouzen, propuštěn, byl přepraven do koncentračního tábora v Terezíně (KZ Theresienstadt) a odtud 1. května 1942 jako vězeň číslo 29884 do lágru v Dachau, kde už 17. května téhož roku zahynul následkem přenášení příliš těžkých nákladů na natržení plic (Lungenriss). Urna s jeho popelem v dřevěné rakvi byla pohřbena za účasti tisíců lidí nejprve v rodném Újezdu Svatého Kříže, při rekonstrukci tamního hřbitova po roce 1990 byl však hrobové místo spolu s ostatními německými zrušeno a urna podle vyjádření Hugona Rokyty (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), jakož i podle Wikipedie je uložena na hřbitově ve Stříbře. Jako svědek víry byl pak přijat do německého martyrologia 20. století, sestavovaného průběžně německou biskupskou konferencí. Alespoň na mne to všechno působí jako slova útěchy.
- - - - -
* Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † Dachau (BY) / † † Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † † Stříbro
