FRITZ GRAAS
Úvod ke sbírce sudetoněmeckého humoru a několik anekdot ze staré Šumavy závdavkem
(1949)
Když nás brutálním násilím donutili opustit starou, milovanou vlast, dokázali nám odejmout všechno, vlastně téměř všechno: veškeré naše jmění - tolika z nás, ach tolika, i život sám - vlast i domov, tu dědičnou zemi našich otců ; to, co nám však přesto zůstalo, je naše srdce a náš mozek se vším, co je v nich uloženo co do vědomí, drahocenné paměti a také živoucího rodového citu. Z toho chceme čerpat sílu, abychom dokázali přestát nelítostnou každodennost.
Ano, pocit rodové sounáležitosti jsme si vzali s sebou na cestu ve svých duších a srdcích, když jsme byli vyhnáni přes hory a když nám byly uloupeny i naše knihovny, vědecká pracoviště, muzea i umělecké památky a poklady. Ta rodová paměť je jako strom zelenající se vždy znovu, vždy znovu prokazující, že nad sudetoněmeckým živlem osud zdaleka ještě nevyřkl ortel zániku. Šťavnatými plody na stromě naší rodové paměti jsou pak nesčetné, od srdce jdoucí žerty a anekdoty plné nefalšovaného lidového humoru, jak se šířily vyprávěním na přástkách i při draní peří, o svátečních večerech pod lipami, ale také o přestávkách v práci, v uprchlických barácích nebo při veselém putování, bezpochyby stejně ryzí výraz lidové duše jako venkovská píseň či jiný poklad národní kultury.
Ano, jsou začasté drsně peprné ty žerty pro osvěžení mysli, pojmenovávají věci přirozené bez výjimky jménem, které jim opravdu náleží a nejsou proto určeny něžnému sluchu nedospělého potěru obojího pohlaví. Nejsou však nikdy míněny nízce či aby zraňovaly, a byť mají navenek tvář jízlivou, jsou v jádře dobromyslné a především přímé ve svém sdělení.
Poněvadž písemné podklady většinou chybějí, téměř bez výjimky bylo třeba zachytit je z lidské paměti nebo z živého vyprávění. Budiž tato sbírka lidového humoru chápána proto a také hodnocena jen jako prvý pokus, který si vzhledem k látkovému bohatství nijak nečiní nárok na úplnost. Pokud se snad bude některá z částí naší národní skupiny zdát ve svém podílu macešsky ukrácena, snad to může napravit některé z budoucích vydání, k nimž doufejme postupně dojde. Může se i stát, že některý nářeční výraz tu a tam neobstojí před příliš přísným kritickým zrakem cejchovaného odborníka. I na to by měla budoucí vydání brát ohled.
Tváří v tvář potěšitelně kladnému rozvoji sudetoněmeckého hnutí ve třech západních zónách (předmluva je psána zřejmě ještě před vznikem Spolkové republiky Německo 23. května 1949 - pozn. překl.) musel být však učiněn tento pokus už proto, aby svým dílem přispěl, a to pokud možno co nejrychleji ke zpestření a obohacení rodáckých večerů krajanských sdružení jako reálný podklad. Budiž však důrazně varováno před tím, aby se z této knihy snad předčítalo! To opravdu ne, milí krajané! Je třeba ty vtipy vyprávět, od plic jadrně a z očí do očí jejich posluchačům, tváří v tvář živému publiku. Proto také si je nejprve přečtěte pomalu a pozorně pro sebe v nějaké tiché komůrce a pak teprve je můžete zčerstva a ve vší pohodě volně vyprávět tak, jak vám ten váš rodácký "zobák narostl". Věřte, že budete sami překvapeni, s jakým úspěchem se setkáte. (...)
Ano, umět se z duše zasmát, ba dokonce moci se jen usmát či pousmát, to je jeden z největších darů Božích vůbec, zvláště pak v tomto tvrdém čase, kdy nás má ve spárech hořký zápas o sám holý život nás všech. Právě dnes však je proto třeba našemu srdci trochu radosti, té nejcennější medicíny ducha, které se nechceme a nedokážeme zříci. Je to výrazem ničím neotřesitelného přitakání životu, který už opět stojí za to žít.
Ti z nás, kdo vidí svět jen jako slzavé údolí a pohrdají všemi těmi drobnými, opravdu dosud tak drobnými a skrovnými radostmi, které už tu a tam přece jen prokvítají jako prvé kvítky jara po těžké zimní noci, ti z nás, kdo ohrnují nos nad každým pousmáním, kdo ze světla dokážou spatřit jen temné stíny na jeho okraji, ti by měli tuto knížku odložit hned poté, co ji vzali do rukou.
Ten však, kdo věří ve vítězství života a také ve spravedlnost své věci, ten, kdo je a zůstává optimistou přese všechno, co se stalo a snad ještě má stát, než se svět s konečnou platností vrátí od šílenství opět k právu a řádu, ten ať si užije čistého potěšení z rozkošných příběhů, které tu podáváme. Každý může ostatně jejich počet rozhojnit mnoha dalšími historkami, vtipy a anekdotami, aby knížečka v dalších vydáních rostla jako živoucí organismus a stala se opravdovým lidovým čtením naší sudetoněmecké národní skupiny ve znamení starého milého Hockewanzla, v jehož stopách se vydává na cestu životem.
***
Docela vzadu v lese se v zapadlé vsi slaví křest čerstvého potomka. Při hostině, která následuje, se někdo optá novopečeného otce:
"Řekni mně, prosim tebe, kdyže ste se brali?"
"Inu, zrovna o Velikonocích!"
"Tak tak, o Velikonocích... to se podivejme, to by taky nakonec nemušel bejt tvuj kluk, dyk teď píšeme přece... srpen?!"
"Cooo? Teď ti zas povim něco já: kdybys koupil krávu a měl jí čtrnáct dnů v chlívě a vona měla u tebe tele...inu, komu patří to tele, ha?"
V kterémsi cizím městě zadrželi jednou bodrého Šumavana, poněvadž něco ztropil. Jméno místa, odkud měl pocházet a kde podle všeho jen lišky dávaly dobrou noc, při výslechu neříkalo nic ani soudci ani přísedícím, a tak se sudí pokusil pomoci si otázkou:
"A kterépak je nejbližší větší město odtud?"
"Ha? ... no do basy vod nás posílaji dycinky do Krumlova!"
Zdaleka z hor přijde sedlák do města a navštíví ve špitále svého na smrt nemocného bratra. Snaží se utěšit ho dobrým slovem a na odchodu ještě povídá:
"Jářku, tak tě pozdrav Pánbůh, Ferdl, a na pohřeb přijdem už všici!"
Při rozvážení hnoje potká starý Dirnhoser v úzké úvozové cestě starostu. Ten zůstane stát a hlaholí:
"Tak teď nevim, sousede, jestli se vyhybaji volové starostovi nebo starosta volum!"
"Jó ... tak todle si mušíte vyřídit mezi sebou, do toho já se nemíchám!"
V Prachaticích na nádraží se sedlák vytrvale zdráhá odevzdat u východu jízdenku, jak bývalo dřív pravidlem:
"Né a né, když vám jí tu nechám, nebude mi moje stará věřit, že sem ty peníze projel a ne snad prochlastal!"
Už před hodnými desítkami let uváděli někde v odlehlém šumavském údolí daleko za světem se vší slávou do provozu novou železniční trať. Jeden sedláček ze samoty vysoko v horách, který ještě jaktěživ nespatřil něco jako lokomotivu, stojí s ústy dokořán na nástupišti ověnčeném hojností jedlového chvojí a černožlutými prapory před jedním takovým temně blyštivým netvorem chrlícím páru a oheň. Tu na něho shora zakřičí strojvůdce:
"Tak co, to koukáš, berane, jak mašinka běží a bez koní, co povídáš?"
Sedlák chvíli podumá, ale pak se zmůže na celkem důstojnou odpověď:
"Inu všecka čest, ale kdybych ti já nacpal do toho tvýho zadku kus řeřavýho uhlí, tak bys uháněl taky!"
Kníže, který měl kolem dokola Boubína (Kubani) rozsáhlé majetky, se zase jednou vypravil do těch končin blízko svého pralesa na obhlídku a nedaleko jedné vsi se optal místního mládence, nedůvěřivě si s rukama v kapsách měřícího panskou návštěvu, jak proti němu kráčela jen tak pěšky naproti:
"Řekl byste mi, kudy tu vede cesta do Milešic (Oberschlag)?"
"Tudymá přeci!" opáčí výrostek a pohne jen hlavou tím směrem.
"A jak se odtud dostanu do Kušvardy (Kuschwarda, dnes Strážný)?"
"Přeci támletudy!" znovu jen pokyne hlavou mládenec.
Kníže, kterého pobavila ta jeho lenost, se nezdrží smíchy:
"Kdybys byl ještě maličko lenivější, dostaneš zlatku!"
"Inu když jináč nedáte, můžete mně jí strčit do kapsy rovnou!"
Stalo se za času nacismu, že Sepp a Poldl potřebovali osvědčení o dědičné zdravotní způsobilosti, říkalo se tomu papíru Erbgesundheitserzeugnis. Jdou tedy k doktorovi a Sepp přijde na řadu první. Po prohlídce se ho doktor ptá:
"A kolikapak let se dožil váš dědeček?"
"Jářku dvaapadesáti!"
"A na copak umřel?"
"Na rakovinu jářku!"
"A v jakém věku a na copak umřela babička?"
"Ta umřela na souchotě ve štyriaštyricíti letech."
Doktor udělá jen: "Hm, hm, hm!", potom potřese hlavou a povídá: "Je mi velice líto, ale to potvrzení vám bohužel ani při nejlepší vůli vystavit nemůžu."
Sepp vyjde se svěšenýma ušima z ordinace a vypráví Poldimu, jakže dopadl. Ten se jen zašklebí, pískne si tiše pro sebe a když pak stojí jen tak v košili a se spuštěnými kalhotami před zraky lékařovými, rozpřede se mezi ním a doktorem následující rozhovor:
"Jak starý byl váš dědeček, když umřel?"
"Dvaadevadesát let!"
"A na co umřel?"
"Inu spadnul ve stodole dolu z patra a zlámal si vaz."
"A v kolika a na co skonala vaše babička?"
"Ta umřela v devětavosmdesáti jářku na tu...horečku vomladnic."
Starý drvoštěp leží doma na smrt nemocen a jeho stará, která nemůže kvůli tomu nechat stát práci na dvoře, mu dá do rukou svíčku a krabičku sirek se slovy:
"Ty, Sepp, když ucejtíš, že na tě jde ta poslední hodinka, zapal si aspoň tady tu svíčičku..."
Pan farář se v zahradě při stloukání besídky trefí kladivem rovnou do prstu.
Soused, který přihlížel, si neodpustí přes plot škodolibě připodotknout:
"Vsadil bych se, důstojnej pane, že by pro vás teď bylo přeci jen jinačí, kdybyste si tak mohl ulevit něco jako himlkrucifix sakrament!"
Ve vlaku z Krumlova do Budějovic náhle pronikavě zaječí jemná dáma:
"Proboha, vy hulváte selská, to je něco neslýchaného, seděl jste celou dobu na mém novém klobouku!"
"Jen pěkně zticha, paninko, nic se neděje, hnedka další zastávku i tak už mám vystupovat...!"
Svatý Linhart (Leonhard) je netoliko patronem koní a dobytka, ale i vdavekchtivých děvčat. Jednou se jedno takové, když bylo v kostele docela prázdno, modlilo ke světci naléhavě:
"Svatej Linharte, dej mně mužskýho, jen aby nebyl zrzavej!"
Kostelník, který měl zrovna něco na práci za oltářem, ozval se odtud přidušeným hlasem:
"Jinýho ale nemám!"
Dívka se na okamžik zarazila, ale ozvala se hned vzápětí pěkně zhurta:
"Sem s ním, ale hnedka!"
Annamirl, děvečka od krav, si jedné krásné neděle myje časně zrána nohy. Selka se ptá celá udivená:
"Jářku holka, cože si najednou drhneš nohy hnedka po ránu?"
"Víte, selka, ráda bych dneska do města k fotografovi!"
Když skonal první československý prezident Masaryk, byl v Horní Plané zrovna jarmark. Přijde sedlák se svými několika kluky do města a ti taškáři by se rádi projeli na kolotoči. Otec se už dá obměkčit, diví se jen, že kolotoč se točí bez hudby a flašinet opodál ani nehlesne. Nabručeně se optá kolovrátkáře: "Co je, proč nehraješ?" "Inu," ten odpoví, "Masaryk přeci umřel!" "Prachsakra," zahlaholí bodře sedlák ze samot, "a to nemáš na točení nikoho jinýho?"
V městečku Frymburku konal svůj úřad po léta stále stejný ponocný. Pro jeho stáří se množily rostoucí měrou stížnosti z řad obyvatelstva, že totiž noční strážce těžce zanedbává své povinnosti a zvláště s troubením že je to čím dál horší. Předvolali si ho tedy na městskou radu, kde se bránil kritice slovy: "Jakpak taky můžu pořádně fouknout, když už nemám v hubě žádnej zub, podívejte, nejde to, pfí ha!" Radili se tak i onak, nakonec došli k závěru, že starý Pankraz Pokorny - tak znělo jeho jméno - má si na obecní útraty v Budějovicích dát vyhotovit falešný chrup. Tak se i následně stalo, jenže stížnosti neustávaly, s nočním vytrubováním se to mělo stejně. Při novém předvolání se ta stará vojna hájila plačky: "Pěkně prosím, za zlý mně to nemějte, ale pan doktor v Budějovicích mi nakázal, že zuby na noc mají přijít dycinky pěkně do sklenice vody..."
Pan farář obchází po venku a dostane se do hovoru s Loislem, pastuchou, který má na starosti stádo krav. Loisl naříká, že mu málo platí a duchovní ho s úsměvem utěšuje: "Víš, já jsem vlastně taky něco jako pastýř!" Loisl nato: "Nu baže, důstojnosti, někdy i pěknejch sviní, že jo?"
P.S. Předmluva je datována 15. ledna 1949 v dolnosaském Celle kus na jih od patrně nejslavnější krajiny Německa, jímž je Lüneburské vřesoviště, v tehdejší britské okupační zóně (sama kniha, vyšlá nákladem Ackermann Verlag ve Wunsiedel, má přitom publikační licenci americkou). Hned po předmluvě následuje úvodní prvá kapitola s názvem Dort tief im Böhmerwald, odkazujícím k Hartauerově šumavské hymně. V dalším vydání antologie sudetoněmeckého lidového humoru, publikovaného roku 1968, ta prvá kapitola název nijak nezměnila, a tak naše skrovné ukázky z nepřeberné úrody anekdot čerpají z obou zároveň.
|
Ergötzliche Sprüche auf Totenbrettern, und Marterln Ich ruh in diesem dunklen Haus von meinem Erdenleben aus ich wünsche meinem Geschlecht zu Liebe, dass meine Frau stets Witwe bliebe. Dies Kreuz ist aufgericht zu Ehren des Herrn Jesus Christ, der für uns gestorben ist von der Bauern dieser Gemeinde. Hier ruht Tobias Maierhofer Vater und Metzgermeister von sieben Kindern. Hier ruht in Frieden Jakob Melcher Bürgermeister gewesen ist welcher. Er hat gelebt in Ehr und Zucht Und ist gestorben an der Wassersucht. Lieber Wanderer, tu' ein klein's Rastl Und bet für den hier begrabenen Bezirksrichter Wastl. Er steckte einst ins Loch so manchen Vagabunden, bis für ihn selbst man hat dies Loch gefunden! Hier liegt begraben unser Organist! Warum? Weil er gestorben ist! Er lobte Gott zu allen Stunden! Der Stein ist oben und er liegt unten. Der Tod riß mich von Dir, Du Weib so brav und bieder! O wein' und bet bei mir, Dann geh' und heirat wieder! |
Zábavné průpovědi ze šumavských umrlčích prken, křížů i božích muk Spim tu ve tmavym hrobě svým po trudnym žití pozemskym. Mužskýmu rodu přát chci: Ne, ta ne! Má stará kýž dál vdovou zvostane. Tento kříž vztyčen jest - pro čest i chválu Jezu Krista, jenž na něm skonal -- pravda jistá -- od rolníků obce této. Zde spí navěky Tobiáš Maierhofer, otec a mistr řeznický sedmi dítek. Zde Jakub Melcher v míru spočívá, starostou byl a duše bedlivá. Žil ve vší cti a také pilnosti a dokonal od vodnatelnosti. Poutníče, zastav se tu na chvíli, sudího okresního Wastla kde slavně pohřbili. Co pobudů ten muž do lochu posadil! Teď tenhle loch má on sám za podíl. Náš varhaník zde leží pochován! Proč že? Inu skonat že jemu kázal Pán! Vždy slavit Jej Tvá byla role: teď i kámen je výš, než Ty tam dole. Smrt zlá mě Tobě vyrvala, má dobrá ženo, k mému rovu modlit ses přišla, plakala -- teď ale jdi a vdej se znovu! |
P.S. I kdyby si ty verše na dvě strany své knihy Auf Hockewanzels Spuren (Ve stopách Hockewanzlových), nazvané tak na paměť věhlasného polického děkana Wenzela Hockea, Fritz Graas nakrásně vymyslel, věrně vystihují jízlivou bodrost šumavského lidu i celého německého živlu u nás. Ta bodrá jízlivost trvá ostatně bezpochyby nadále i v nás pozůstalých.
Narodil se v Čepřovicích (také Čepřejovice se jim česky říkalo, německy Ceprowitz) v českém kraji dost na sever od Vimperka 2. ledna 1895. Jeho otec, lovosický rodák Robert Graas (*1890, křestní matrice rodové kméno psáno Gras) dosáhl hodnosti ředitele zemědělské školy ve Velké Vsi (Großdorf) u severočeského Broumova (Braunau), matka Marie (*1862), roz. Schulzová, pocházela z Lovosic. Roku 1913 maturoval jejich syn na gymnáziu v Litoměřicích a odešel pak na studia do Prahy na tamní německou univerzitu. Nastala první světová válka, v níž jako nadporučík c.k. armády byl několikrát vyznamenán. Po návratu domů z bitevního pole se usadil v Polabí a pokračoval ve veřejné činnosti, v níž se už předtím uvedl jako jeden z prvních příslušníků hnutí Wandervogel u nás vůbec a také buršáckého pražského spolku Constantia. V Litoměřicích se stal zakladatelem sdružení Böhmerlandgemeinde a už roku 1921 byl povolán Dr. Lodgmanem von Auen do Chomutova (Komotau) jako tajemník říšské mládeže Německé národní strany (DNP), jejímž byl pak v letech 1922-1927 krajským tajemníkem v Děčíně. 1927-1934 působil dokonce v Berlíně jako hlavní jednatel sudetoněmeckého Heimatbundu. I za války byl činný v Braniborsku, také ve Sdružení pro Němce v zahraničí. Jako vojenský dobrovolník se podílel na tiskové službě wehrmachtu. Už dříve ostatně publikoval "šumavský" humoristický román Hans im Böhmerwald (1937) a jeho další knihy lidového humoru dosáhly celkového nákladu na 480 000 výtisků. Jedna z nich nesla jméno Gott ist mit den Fröhlichen (1952) a vyjadřuje snad nejvýstižněji věčně nezdolného ducha tohoto krajanského činovníka, který putoval jako recitátor a vypravěč, šířící dobrou náladu "mezi svými" nejen na vlnách německých i rakouských rozhlasových stanic, ale i cestou za rodáky rozesetými po válce po tolika koutech Evropy. Jeho syn a jmenovec se stal operním pěvcem a laureátem Sudetoněmecké kulturní ceny, dcera Traute byla literárně aktivní a je rovněž zastoupena mezi autory Kohoutího kříže. Fritz Graas zemřel 19. března 1975 v hornobavorském Peißenbergu nedlouho poté, co se dožil osmdesátky.
- - - - -
* Čepřovice / † Peißenberg (BY)
