BÄRBL GREIPLOVÁ

Das Greiplhaus "In Pirling steht ein Haus, welches alle überragt. Wem geurteilt würde, wäre es der König, die andern das Volk.." Das ist ein Stifterwort. Ich fuhr an diesen Ort, Mein Vaterhaus zu sehn. Ich suchte den König und fand sehr wenig Von ihm. Sein Pelz ist zerfranst. Die Augen ausgetanzt - Wie tot. Das Volk, es wird kleiner, Es regierte hier ja keiner Mit Liebe. Stumm steh ich da Dem König ganz nah. Es ist kalt. Wer sollt's ihm auch geben Die Freude am Leben Wie ehedem.	Dům Greiplových "V Pirlingu stojí dům, který všechny převyšuje. Kdyby měl být k něčemu přirovnán byl by on králem, ostatní pak jeho poddaní." Toť slovo Stifterovo. Ten dům byl otcův domov, Jela jsem tam. Já hledala tam krále a nenašla už málem nic po něm. Jeho háv otřepený a oči vyloupeny - král mrtev je. V obci, co kolem stála, nicota panovala, jen láska ne. Přihlížela jsem němě. Chladně voněla země, mlčel král. Kdo mu tu zemi vrátí a radost? Den se krátí, co kdysi byl.
Brücke in Rosenberg Ich gehe über die Brücke. Sie ist breit. Ein Geländer hat sie nicht - nur Mauern. Mauern aus rauhen Gestein, alt und bemoost. Ich schau in den Fluss. Er gleißt. Mein Gesicht ist zu sehen - verzerrt. Verzerrt im Tanze der Wellen, es zittert. Neben mir steht ein Mann aus Stein, sternenbekränzt Die Moldau war sein Schicksal - grausamer Tod. Tot lebt er weiter, immer in uns.	Most v Rožmberku nad Vltavou Jdu zase přes ten starý most. Je široký, namísto zábradlí má zděné okraje. Kámen je drsný a starý, Kryje ho mech. Hledím do třpytu řeky. Moje tvář mění v něm podobu. Mění se v tanci vln celá, chvěje se. Vedle mne kamenný světec má svatozář z hvězd. Vltava byla mu osudem - ukrutná smrt. Dál a dál je v nás, jednou provždy.
Des Waldes Widerhall, s. 53
P.S. Jen pro pořádek budiž řečeno, že most v Rožmberku nad Vltavou je betonový a socha Nepomukova na něm litinová, byť v samotném městečku ještě jedna skutečně z kamene.
Ich denke an Wald... Dabei spüre ich raschelnde Tritte im weichen, dicken Moos. Die Augen streifen große Bäume, spitze Nadeln, buntes Laub. Ich sauge den Duft ein aus würzigem Harz, saftiger Erde, Tannengrün. Der Gedanke an Wald bringt mir ein Lied auf die harten Lippen. Doch in dem Wald, an den jetzt denke, in dem tiefen, dunklen, einsamen Böhmerwald, finde ich mehr; finde ich alles.	Na les teď myslím... a vnímám přitom šelest svých kroků v měkkém, vysokém mechu. Oči se zvednou do korun stromů, jehličnatých i pestře olistěných. Saji jedlovou vůni, dech pryskyřic a kořenů, dech země a vlhké zeleně. Myslím na les a sevřeným rtům zachce se zpívat. V lese, který mám ale na mysli teď, v hluboké, temné a osamělé Šumavě, nacházím víc; ten les je mi vším.
Des Waldes Widerhall, s. 54

Šťasten, kdo domov má

Jako každý večer sedíme i dnes v naší studijní místnosti pohromadě a v ružné pohodě. Najednou začne někdo vyprávět, odkudže je a záhy se rozvine živý a stále se prohlubující rozhovor o domově a jeho lidech. Jen jedno z děvčat neříká nic, ba zdá se mi, jako by snad ani neslyšelo, co se děje kolem něho. Sedí vedle mě s vážným, uzavřeným výrazem v hezkém obličeji. Jedna z kolegyň se rozplývá: "Lidé v Bavorsku jsou opravdu snad ti nejhodnější, co mohou být. Přese všecku svou zdrženlivost jsou tak přátelští a vstřícní!"
Nato ta posmutnělá dívka po mém boku jako by náhle ožila. Má odmítavé oči, když tiše, ale výrazně řekne: "To si tedy opravdu nemyslím."
Ostatní se překvapeně obrátí za jejím hlasem. Kurážně nechá přejít jejich oživený nesouhlas se svou výpovědí, který se na ni vzápětí snese, a pak pomalu pokračuje, aby své přesvědčení doložila delším příběhem: "Byly mi právě dva roky, když jsme s maminkou a bratrem museli opustit náš domov. O otci jsme nevěděli nic - jen to, že se ocitl v ruském zajetí. Po dlouhém hledání jsme našli útočiště ve staré, zpola rozpadlé dřevěné chatce. Maminka sbírala přes léto den co den lesní plody a chtěla je pak vyměňovat za cukr, mléko nebo mouku. Sedláci však pevně seděli na svém živobytí. Když se otec vrátil, byl těžce nemocný. Po delším čase se mohl konečně zase vrátit ke svému učitelskému povolání. Byl ale přesto vždycky jaksi vyloučen z vesnického společenství, kde jinak přece bývá učitel poměrně vysoce považován. U otce tomu bylo jinak. Byli jsme "uprchlíci", skoro něco jako vyvržená kasta obyvatel. Což nejsme stejní lidé jako ostatní? Což nejsme stejně tak dobří jako všichni druzí?"
Její hlas zněl teď opravdu vzrušeně.
Po krátké pauze mluvila dál: "Když jsem začala chodit do obecné školy, neměla jsem snad jedinou přítelkyni, domácí mě mezi sebe prostě nechtěli. Trpěli mě ještě tak proto, že jsem byla učitelova dcera. Potom jsem začala navštěvovat měšťanku. V hodině němčiny jsme jednou mluvili o tom, co je domov. Vynořila se mi z paměti novinová zpráva o jedné rodině původem ze Slezska. Na útěku ze svého velkého statku se ještě jednou ohlédli nazpátek, než budou muset to všechno, kde dosud žili, nechat navždycky za sebou. To na rozloučenou pronesl tenkrát mladý student, syn z té rodiny, trpce bolestná slova Nietzscheova verše (z básně Zosamělý, zastoupené také v této naší antologii, odkud je i verš Šťasten, kdo domov má, použitý zde autorkou přímo jako hlavní titul - pozn. překl.) : "Běda, kdo domov ztratil!" Snad by se ti kolem zmohli jinak na alespoň pár povzbudivých slov, ale ta krutě znějící věta jen podtrhla naléhavý pocit opuštěnosti a zármutku.
Přihlásila jsem se a vyprávěla podobnými slovy před celou třídou ten krátký příběh, jak mi utkvěl v paměti. Učitel se mě škodolibě zeptal, kdeže jsem se narodila já. Řekla jsem, že v Prachaticích na Šumavě. Pohrdavé cuknutí rameny a slova: A tak, utečenci! byla mi odpovědí. Posledním rokem jsme se pustili do stavby vlastního domu. Je rozložen trochu velkoryseji než ostatní kolem něj. Hned se ozvaly nepřejícné hlasy: No ovšem, utečenci si můžou něco takového dovolit! Je to v očích těch lidí snad nějaký zločin být sudetským Němcem? Já jsem na to naopak hrdá! Tolik let po vyhnání by se měla nenávist už opravdu odložit. Co by ti lidé řekli tomu, kdyby oni měli jako my všechno ztratit, ztratit svůj dům i celý svúj domov, kdyby měli začínat bez toho všeho jakoby úplně od začátku? Což nebyla dřív Šumava a Bavorský les jednou jedinou zemí?
Přála bych jim jen, aby každý, kdo se k nám tak chová, musel jednou na vlastní kůži zakusit, co jsme museli prodělat za ně za všechny právě my."
Z posledních jejích slov mluvil neskrývaný odpor. Vstala pak, krátce pozdravila a odešla. Nechci se tímto svým vyprávěním nikoho dotknout. Mnoho lidí tenkrát vyhnancům ochotně podalo pomocnou ruku. To nesmí být a také nebude nikdy zapomenuto. Smutná skutečnost, že se však ještě dnes činí takový rozdíl mezi Němcem a Němcem, by nás ovšem lhostejnými rozhodně nechat neměla.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 368

P.S. Cenné svědectví tehdy dosud ještě studující autorky, podepsané dosud jen svým dívčím jménem Greiplová (psala se později i Gürster-Greipl, než se k dívčímu jménu posléze opět vrátila), o pocitech svých mladých vrstevníků, dospívajících v stále pro ně cizím, místy i vůči " přistěhovalcům" nepřátelsky naladěném prostředí.

Cesta na Šumavu, k mladé Vltavě a Lipenskému jezeru za Adalbertem Stifterem a domem Greiplových tu vede i do Frymburku, pohlceného zpola Lipenským jezerem - neboť Pirling, s takovou láskou popsaný ve známé jeho próze Z kroniky našeho rodu (Die Mappe meines Urgroßvaters), to je právě ono místo. A samo jméno autorky veršů zase připomíná jeho nenaplněnou lásku k frymburské Fanny Greiplové. Bärbl Greiplová pochází z Frymburka rodem svých předků - sama se narodila v Praze 21. července 1943. V přehledu německého šumavského písemnictví, jak ho v časopise "Hoam!" zveřejnil Erich Hans, právě jejím jménem vyúsťuje tento neopomenutelný středoevropský kulturní fenomén do přítomnosti. Nemůže se tak stát jinak než ve znamení Stifterově a bude se tak dít jistě i v budoucnosti u nových jmen německé literatury z Čech.

A pak přišla ta tisková informace:

Jako Němci v české vsi

Jak Barbara Greiplová a Hans Mangold hledali na selském dvorci porozumění s Čechy - a našli přitom vánoční cukroví
Daniel Brössler

Horní Radouň, duben - Docela na jihu Čech leží uprostřed něžně zvlněných kopců vesnice Horní Radouň. Všude panuje klid, vzduch je tu průzračně čistý a nebýt betonového agrokomplexu na návrší, byla by venkovská romantika dokonalá. Dole v obci stojí ještě typické selské dvorce ze starých časů (v německém sousedství se jim říkalo a říká vierkanty) - dvě stavení, stáj a stodola spojené v uzavřeném čtverhranu. Jeden z těch dvorců září zvláště oslnivou bělí, je čerstvě restaurován a vypadá pravděpodobně lépe, než kdy vůbec vypadal. Tady bydlí Barbara Greiplová.
Je to Němka. Přesněji vzato sudetská Němka, ačkoli to neslyší příliš ráda. "Ne," protáhne v řeči, otevře zeširoka oči a zvrátí hlavu dozadu, "nejsem opravdu žádný navrátilec domů." Hovoří trochu hlasitěji a výrazněji než je třeba. Barbara Greiplová by se chtěla vyhnout nedorozuměním. Už málem pět let žije spolu se svým partnerem Hansem Mangoldem z německého Švábska v Horní Radouni. Oba ten už vlastně rozpadlý statek obnovili a provozují na něm chov dobytka. Ve stáji mají sedm koní, 180 ovcí, 20 angorských a kašmírských koz, mimoto osla Eduarda a oslici Alenku. Navíc vedou spolu malý penzión - 18 volných lůžek pro prázdninové pobyty na selském dvoře.

Ze starého rodu
Když se Barbara Greiplová podívá z okna své selské světnice, vidí na les a luka kolem. Je to její les, jsou to její louky. Ona sama je tou poslední, která by to všechno považovala za něco normálního, poněvadž její cesta sem do Horní Radouně je spíše cosi jako zázrak. Návrat, jak už bylo řečeno, to není, už proto, že Greiplovi pocházejí z trochu jiného kouta Čech. Na rozdíl od blízké Dolní Radouně (před druhou světovou válkou zvané česky Německá Radouň a německy Weckersdorf - pozn. překl.) nebyla Horní Radouň nikdy německá ves. Jinak by se pro ni onoho letního dne před deseti lety Barbara Greiplová asi rozhodnout neodvážila.

K tomu rozhodnutí došlo na nádvoří jindřichohradeckého zámku, ve městě, o kterém Barbara Greiplová předtím nejen nikdy neslyšela, ale jehož jméno nedokázala tenkrát ani pořádně vyslovit. Otec jí kdysi poradil: "Do slovenských Vysokých Tater, tam se musíš určitě podívat." A tak putovala Barbara Greiplová ze švábského Laichingen v obytném automobilu i s přítelkyní Ursulou právě tam. Malé jihočeské město Jindřichův Hradec se svým tehdy ještě zanedbaným vodním hradem a zámkem leželo prostě cestou. Byla to pro ni láska na prvý pohled. Když pak seděla na starém kameni zámeckého nádvoří, vyvolila si Jindřichův Hradec za svůj nový životní cíl. Nevěděla tenkrát, že to místo mělo kdysi také německé jméno Neuhaus.

Na to, že by mohla žít v Čechách, Barbara Greiplová nikdy nepomyslela. Mít tak na stáří domek někde v Itálii, ale v Čechách? Přitom právě Greiplovi, kteří přišli do Čech údajně už v roce 946, stali se tam během dlouhých staletí bohatou a uznávanou rodinou. Barbara se narodila roku 1943 v Praze zámožným rodičům, kteří bydlili v elegantním bytě na Letenské třídě i s vychovatelkou k dětem a s vlastní kuchařkou. Otec pracoval jako ředitel v kladenské ocelárně Poldi a patřil v tehdejším nacistickém Protektorátě Čechy a Morava k privilegované vrstvě. Když ho Češi po osvobození roku 1945 poslali do žaláře na Pankráci, byly Barbaře pouhé dva roky. Greiplovi nebyli vyhnáni s milióny Němců ze země převážně na Západ; na způsob domácího vězení musili zůstat v Praze a čekat na otcovo propuštění. Po čtyřech letech, kdy se tak stalo, odešla rodina do Bavorska, zchudlá a bez významu. Tam vyrůstala Barbara mezi matkou s její nenávistí k Čechům a otcem, který ty matčiny tirády těžko snášel. Bez pomoci českých lidí, říkal, by Pankrác asi nepřežil.

Na stole obytné místnosti rozkládá před námi Barbara Greiplová papíry, fotografie a dokumenty, svědčící o tom, jak to tady v Horní Radouni všechno začalo. Poznamenává omluvně, že musí začít trochu zeširoka, aby objasnila na jedné straně vztah, který chová k Čechům a na druhé straně obtíž, jakou má už delší dobu se vztahem k sudetským Němcům. Vypráví jednu epizodu ze Spolkové republiky padesátých let. Na pódiu stojí světlovlasé děvčátko asi devítileté, ostýchá se a vzpouzí, matku však neoblomí. Je Sudetoněmecký sněm a Barbara Greiplová je starými pány z landsmannschaftu prezentována coby nejmladší ratolest slavného rodu Greiplů, která smí způsobně předat nějakému ministrovi pozdravnou kytici květů. Rok za rokem se to opakovalo, po každé jí za to matka koupila za odměnu nový pár dívčích botek. "Byla jsem doslova zneužita," říká Barbara Greiplová a stará zášť vystoupí na její jinak přívětivé tváři. Teprve v letech dospívání se dokázala účinně vzepřít, škrtla téma sudetští Němci a Čechy s nimi ze svého života - než do něho vstoupila rakovina.

Když učinila Barbara Greiplová na jindřichohradeckém vodním zámku své nezvyklé rozhodnutí, měla za sebou 18 operačních zákroků. Své povolání učitelky na škole pro tělesně postižené už nemohla vykonávat. Hledala, jak znovu začít. Proč ne právě tady? Hanse Mangolda, svého životního druha, viděla v té době jen zřídka. Švábského počítačového odborníka plně zaměstnávalo společnictví v jedné firmě na pouliční výběrčí automaty. Nejdřív si myslil, že se snad zbláznila, když mu jednou prostě přednesla jako hotovou věc, že kupují selskou usedlost někde v jižních Čechách. Teprve když i jemu lékař poradil po kolapsu začít jinak, pochopil to jako novou příležitost. Prodal svůj podíl na firmě a vystoupil - směrem do Čech.

To dobrodružství začalo roku 1996 v potemnělé kanceláři jednoho jindřichohradeckého notáře. Na stole ležela kupní smlouva, vedle ní žlutě svítil Langenscheidtův česko-německý a německo-český slovník. Za 2,5 miliónu českých korun, tedy 150 000 německých marek, změnila zřícenina statku se 16 hektary pastvin a 16 hektary lesa v Horní Radouni u Jindřichova Hradce své majitele. Třem českým sestrám se ulevilo, usedlost se zdála už delší čas neprodejnou. "Statek je náš! Sníh zakrývá skoro všechny jeho vady na kráse. Jsme hrdí, šťastní a plni činorodosti, aniž víme, co nás vlastně čeká," vpisuje Barbara Greiplová později ke snímkům do fotoalba. Skutečně nemohli tušit, co bude následovat, poněvadž neměli ani ponětí o dvou věcech: o Čechách, jaké právě jsou, a také o zemědělském hospodaření. Hans Mangold to formuluje švábsky stručně: "Wir sind sehr blauäugig hergekommen." ("Přišli jsme sem s příliš modrýma očima.") Museli platit za vyučenou. Jednou při malování spadla Barbara Greiplová ze střechy. Se dvěma zlomenými obratli unikla o vlásek úplnému ochrnutí. Jindy nadešla pohroma v podobě stohlavého stáda bádensko-württemberských chovných ovcí. Mělo skvělá doporučení a papíry v pořádku - v krvi ale ovčí mor Maedi-Visna. To všechno se stalo před sotva dvěma roky. Pro Barbaru a Hanse jsou to ale anekdoty z dávné historie. Statek je v pořádku a práce se zřejmě šťastně daří. Energická sudetská Němka a dobrosrdečný Šváb našli své životní naplnění jako čeští sedláci.

"Ty nevlídné tváře"
V prvních měsících by v to ovšem sotva mohli i jen doufat, především kvůli sousedům. Byla to srážka dvou kultur, o které slyšíme v selské světnici statku u Greiplových něco trochu jiného než třeba později ve skrovné klubovně místního Sboru dobrovolných hasičů, tom centru večerního a nočního života obce. "Dostal jsem tenkrát strach," vypráví Hans Mangold a nalévá bílé víno. "Ty nevlídné tváře všude kolem nás." Na tehdejší nevraživost si ovšem u piva a horkého grogu v klubovně už nikdo nevzpomíná. Divili se tenkrát už tomu, "cože tu (ti Němci rozuměj) vlastně chtějí." Milan Vocilka, zdejší řezník, to formuluje státnicky: "Tady nejde o žádný národnostní problém. Zkrátka jen trochu trvalo, než přivykli našim pravidlům."
Pana Vocilku poznali nově příchozí tenkrát s pěkným halasem. Hans Mangold pálil právě nějaký drobný odpad, když příslušník hasičského sboru zatroubil zvučné "hoří!" Němec až po chvíli pochopil, že jde o signál "Feuer" ("Oheň"). "Celá ves mohla tenkrát vyhořet," rozčiluje se ještě dnes Vocilka. Pro novoosídlence ovšem zůstává epizoda s ohněm typická pro šikany prvních dob pobytu tady. To, že Němci nejsou ve vsi vítáni, bylo jim sděleno hned při první příležitosti na obecním úřadě v Horní Radouni zcela otevřeně. "Dokud tu budu starostou já, budete mít problémy," sdělil jim tenkrát představitel obce. A dodržel slovo v každém ohledu.

Dnes nechce starosta Jiří Krejčů o takových svých výhrůžkách nic slyšet. "S českými přistěhovalci by to nebylo jinak," říká Krejčů, který vesele přiznává, že je tu starostou už od dob "totality". S kulatou rozzářenou tváří sedí v mocenském centru vesnice, úřadovně zdejšího zemědělského družstva. To už sice v názvu nemá označení družstvo, nýbrž "akciová společnost", její ekonom však se jmenuje stále Bohumil Pešek, jako tomu bylo už před 40 lety. V rohu místnosti stojí rudá standarta pro "nejlepší družstvo okresu Jindřichův Hradec" s heslem "Odvážně za vysokými cíli". Tři roky po sobě jsme tak byli vyznamenáni, vypráví Pešek.

Ty časy už jsou pryč, osazenstvo se ztenčilo na pouhých 80 pracovníků. Z družstva však přese všechno vystoupili jen tři zemědělci, chválí si ekonom. Ještě stále on i mnozí ve vsi ostatně považují družstvo za nejproduktivnější formu zemědělského hospodaření. Vůči kapitalistickému Greiplovu statku sází na mírovou koexistenci. Udržují se obchodní vztahy, Němcům se sečou louky, pomáhá se se stroji a s nářadím. Také v hasičské klubovně se už na nových obyvatelích nedá nic zlého najít: "Jestli jsou jako Hans a Barbara, můžou Němci přijít," deklamuje řezník Vocilka, který měl ty cizince kdysi za nebezpečné žháře.

To, že si Němci získali ve vsi nynější respekt, má co dělat s jednou pamětihodnou vánoční slavností. Byl Štědrý večer, renovační práce byly ještě v běhu a Barbaře Greiplové se zastesklo po sváteční náladě. Zrobila ze slámy jesličky, Mangold došel do lesa uříznout vánoční stromek a stalo se něco nevídaného. Po vsi se ústy překvapených pomocníků ze stavebních prací na statku roznesla zvěst o "betlémě" v německé stáji. Brzy dorazily tucty zvědavců, do hluboké noci je Barbara Greiplová hostila čajem, punčem a vším, co bylo v domě dobrého k snědku. U těch starších mohla přitom zahlédnout v očích slzy a když příštího rána otevřela dveře, vršila se tam hromada balíčků s vánočním cukrovím.

Soukromá politická strategie
Od té doby patří svátky u Hanse a Barbary k vesnickému životu stejně jako hasičský bál a každoroční závody v neckách. O Velikonocích i o Vánocích pořádá Barbara Greiplová trhy, na kterých se nabízejí domácí rukodělné výrobky, košíky třeba nebo nástěnné koberce z ovčí vlny. Až z Prahy sem přijíždějí stálí hosté. Místní ženy kvitují s uznáním v hasičské klubovně: "To je kulturní život, jaký jsme tu neměli," řekne jedna a ostatní přikyvují.

Ten úspěch učinil Barbaru Greiplovou známou. Objevují se návštěvníci zdaleka, i ti nezvaní. Jednou stanuli přede dveřmi i sudetští Němci. Měla by se prý stydět, řekli a že by se její otec mohl prý v hrobě obracet, kdyby viděl, "jak se tu cpou Čechům peníze do chřtánu". Později pochopila Barbara Greiplová, že má-li tak říkajíc sedět hned na dvou židlích, nezbývá než usadit se tam co nejpohodlněji. O českých politicích ví málo, o premiéru Zemanovi, který označil sudetské Němce za "Hitlerovu pátou kolonu", už vůbec nemá tušení. Funkcionářům vyhnaneckých organizací z Mnichova nedůvěřuje od svých dětských let. A tomu, že ji mnozí z landsmannschaftu považují za jakousi průkopnici návratu, se musí jen od srdce zasmát. Jednou to chtěla s těmi krajany dost nedávno přece jen zkusit. Sudetští Němci by mohli tady v Čechách financovat nějaký penzion pro tělesně postižené, apelovala na ně a nabídla prostory statku k uskutečnění toho záměru. "To by byl úžasný lidský počin," přesvědčovala a sklidila jen lhostejný nezájem. Jaký div, že její soukromá politická strategie k řešení sudetoněmecko-českého sporu nalezla ohlas ještě menší. Za prvé by se podle ní mělo zcela škrtnout heslo o "právu na vlast". "To není nic než holá neupřímnost." Za druhé: Praha nabízí sudetským Němcům návrat jejich majetku, pokud se trvale usídlí v České republice, tj. budou tu mít své trvalé bydliště a zavážou se k tomu, že do tří let dokážou svůj někdejší dům či usedlost obnovit. "Uvidí," říká Barbara, "nepřijde žádný."

Süddeutsche Zeitung, 25. 4. 2002, s. 3

Není třeba dalších komentářů: Barbara Greiplová žije u nás. Jméno svého prvého manžela, který ji opustil v těžké chvíli života, z příjmení vynechala. Při Hornoplánských rozpravách pozdního léta roku 2002 recitovala své verše z Kohoutího kříže (vznikly ještě pod jménem Bärbl Gürster-Greipl) v německém originále a zazněl tam i můj český překlad. Navštívili jsme ji s mou ženou a vnukem 3. října 2002 v Horní Radouni a ona mi dala svou novou báseň, kterou chtěla vyslovit přesvědčení, k němuž osobně dozrála, těmito verši:

Zuhause - Heimat - oder was?

Ich hab ein zu Hause,
in dem ich lebe,
in das ich Gefühle und
Einrichtung gebe.

Es kann sehr groß sein
und auch klein.
Ich kann dort lieb sein -
und auch gemein.

Hoch droben am Berg
oder tief im Tal,
inmitten der Stadt
ist 's oft eine Qual.

Es ist mein Zuhause,
meine Heimat zugleich.
Wenn ich 's bedenke,
bin ich nicht reich.

Doch, Moment mal,
ist das nicht verwegen,
meinem Zuhause
dem Namen "Heimat" geben?

Was macht mich beim Wort
"Heimat" verlegen?
Bange Gefühle sich
In mir regen!

Ich hab keine Heimat,
ich bin ja vertrieben!
Das ist mir ganz fest
im Gedächtnis geblieben.

Ich höre Stimmen,
die mir sagen:
"Dem Recht auf Heimat
musst du nachjagen."

Ich weiß nicht wie,
weiß nicht warum und wann.
Doch eines weiß ich,
dass ich dies nicht kann.

Wie soll ich erklären,
was Heimat ist,
woran man der Wert
der Heimat misst?

In Dollar, in Euro,
in Liebe, in Macht? -
Jemand muss es doch wissen,
das wär ja gelacht!

Ich suche in Akten,
Büchern und bei Gericht.
Doch keiner ist da,
der zu mir spricht:

"Komm her, du Sucher,
ich werde dir sagen,
was Heimat ist,
hör endlich auf, herumzujagen!

Sie ist in dir,
du schaffst sie dir selbst.
Ich kann 's nicht mehr sehen,
wie du dich quälst!"

Ein bisschen gescheiter
bin ich geworden.
In punkto Fragen hab ich
jetzt tausend Orden.

Ein Recht auf Heimat
und das ohne Pflicht,
ist nirgends geschrieben.
Das gibt 's einfach nicht!

Doma a domov aneb
Co je to vlastně vlast?

Dům, kde jsem teď doma,
kde žiju ráda,
je místo, kam věci
i city vkládám.

Může být velký
i malý snad,
mohu tu jásat
i naříkat.

Vysoko v kopcích,
v údolích níž,
ve vřavě města,
co muk pocítíš!

Já jsem teď doma,
svůj domov tu mám.
Je to málo či mnoho?
Tak přemítám,

že bych se bála
vlast říci tomu,
kde cítím se doma,
svému českému domu.

Rozpaky jenom
se ve mně mísí
nad slovem vlast,
snad je to cit čísi,

ne můj: já už jednou
odtud vyhnána byla
a paměť je pevná
a veliká síla.

Slyším ty hlasy
nabádající:
"Ne, práva na vlast
Nesmíš se zříci!"

A já nevím jak,
proč, kdy, což vím?
Cítím, vlast žádat
že neumím.

Neumím říci,
co je to vlast,
kam mám její cenu
a hodnotu klást.

Je v penězích, v moci,
v něčem, co máš rád?
Někdo musí to tušit,
někdo musí to znát!

Dál brodím se v knihách,
spisy obsáhlými,
ale není tu nikdo,
aby řekl by mi:

"Pojď blíž, který hledáš,
co značí slova
vlast nebo domov.
Už nepátrej znova!

To v sobě je máš,
vždy tvoříš je dál,
dost tvůj cit se trápil,
s tím nabojoval!"

Moudřejší trochu
toužím se stát,
v tázáních mnoha
nacházet řád.

Vím, právo na vlast
nelze nikde si vzít.
Nikde dáno ti není
a nemůže být.

Variantami překladu poslední strofy by mohly být i tato závěreční dvojverší: Jsi dlužen domov/ tvořit a žít. Nebo: Domov si musíš/ sobě zasloužit. Nebo: Nikde psáno není,/ domov třeba žít

- - - - -
* Praha / Frymburk / Rožmberk nad Vltavou