FRANZ GRILLPARZER

O králi Otakarovi

Kunigunde:
(...)
Der Mann, der Kronen trug, als wären's Kränze,
Und, wenn die eine welk ward, neue flocht
Aus frischgeschnittnen Blumen fremder Gärten.
Das Leben Tausender in seiner Hand,
Es hinsetzt', wie zum fröhlich leichten Brettspiel,
Auf das von Blut und Staub geteilte Feld
Und ausrief: Schach! als wenn es Steine wären,
Vom Künstler plump geformt aus totem Stoff,
Und Roß und Reiter zubenannt zum Scherz.
Der selbst mit der Natur im Streite lag,
Und wenn er morgens ausritt auf die Jagd
Und sah den Himmel überdeckt mit Wolken,
So sprach er: Wart! rief nach dem Meister Maurer,
Und hieß ihn, mit dem neuen Kirchenbau
In Güldenkron nicht allzusehr zu eilen.
Da sitzt er und starrt leblos auf den Grund,
Den er zuvor gestampft mit stolzen Füßen!
Zawisch:
Ei, gnäd'ge Frau, das Glück ist eben rund!

Kunhuta:
(...)
Koruny nosil jako jiní věnce,
když povadly, tak jiné upletl si
z kvítí, jež požal v cizích zahradách.
Muž, který život tisíců měl v dlani
a zacházel s ním jak s partií šachu
na hracím poli plném prachu, krve
a volal: šach! Jak byli by to pěšci,
nahrubo z dřeva rychle vyřezaní.
Muž, jenž byl schopen i s přírodou přít se,
a když si ráno vyjel třeba na lov
a nebe bylo potaženo mračny,
přivolat dal si mistra stavitele
a přikázal mu příliš nepospíchat
s klášterem Zlatá Koruna, jejž stavěl.
Zde sedí, hledí bez života na zem,
kterou dřív zdupal pyšnou nohou svou!

Záviš:
Ej, milostivá, štěstí vrtkavé je!

Projekt Gutenberg a Sláva a pád krále Otakara (2019), s. 220

To místo se Zlatou Korunou z velice proslulé Grillparzerovy tragedie (v Čechách byla ovšem roku 2019 po téměř 200 letech uvedena v pražském Divadle komedie) připomíná jako charakteristiku "krále železného a zlatého" ve svém nedocenitelném díle "Stará historie česká v německé literatuře" (1902) i Arnošt Kraus (1859-1943, zahynul v nacistickém koncentračním táboře Terezín). Záslužný překlad Radka Malého tu četla královna Kunhuta (Johana Schmidtmajerová) Závišovi z Rožmberka (Aleš Bilík), který jí dokonce na konci druhého dějství zpívá (Závišova píseň byla kdysi považována za Rožmberkovo dílo). Za Rožmberky v dramatu vydává Grillparzer i Milotu a Beneše z Dědic, jakož fiktivní Bertu, všechny z rodu, který je Závišem označen za blízkého královským. Říká se, že hlavním podnětem pro vznik tragedie o Přemyslu Otakarovi II. byl vzestup a pád Napoleonův i s jeho manželskou "habsburskou" konotací. To ostatně bylo příčinou potíží s cenzurou, které vadila i možnost národnostních rozmíšek. Pomiňme nyní skutečnost, že Grillparzer nepovažoval Čechy za národ a český jazyk mu byl pouhým nářečím (viz s. 58 "Nápovědní knihy" ke hře), pomiňme je stejně jako jiná jeho nacionální a antisemitská klišé, která se stala Rakousku osudovými více nežli napoleonské války. Sama osoba Přemysla Otakara II. nebyla přece jen záminkou k habsburskému dějinnému narativu, nýbrž i připomínkou věčného problému dunajské monarchie. Václava Kofránková se ostatně ve své disertační práci "Proměny otakarského mýtu v galerii národních dějin" (2010) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy zabývala právě nosností motivu jako stálého "varování" před úskalími českého osudu. Franz Grillparzer se narodil 15. ledna roku 1791 ve Vídni (dnešní adresa Bauernmarkt 10) jako syn advokáta Wenzla E.J. Grillparzera (1760-1809), horlivého přívržence liberální vlády císaře Josefa II., a jeho ženy Anny Franzisky Sonnleithnerové (1767-1819, spáchala sebevraždu), jejíž otec, přítel skladatele Haydna a sám komponista 36 smyčcových kvartetů, byl rovněž advokátem a děkanem právnické fakulty vídeňské univerzity. Poté, co mladý Grillparzer později tuto fakultu vystudoval, stal se soukromým učitelem a neplaceným koncipientem Dvorské knihovny (Hofbibliothek) ve Vídni. V letech 1832-1856, tj. až do odchodu na penzi, vedl archiv ministerstva financí (dříve c.k. Dvorské komory). Zůstal neženat. Stanislav Sahánek (1882-1942, zahynul v koncentračním táboře Mauthausen)) o Grillparzerovi ve své práci "Přehledné dějiny německého písemnictví" (1941) píše, že byl "už svou biologickou podstatou exponent duchového rozkolu: ostrý rozum proti citové náplni, chladné sebevědomí proti vybuchující vášni, nespokojenost proti úzkostlivému ustupování před rozhodnutím: to vše je obsaženo v jeho osobnosti, která souhlasí též s náplní jeho díla, v němž se rozpoznává jak osvícenský josefinismus, tak i zbytek baroka". Náměty z českých dějin jsou vedle hry o Přemyslu Otakarovi II. "König Ottokars Glück und Ende" (1825) podkladem jeho dramat "Die Ahnfrau" (1817), "Ein Buderzwist in Habsburg" (1847) a Libussa (1848). Za ódu "Feldmarschall Radetzky" (1848) získal roku 1850 čestný pohár, uložený ve vídeňském Vojenském historickém muzeu. Roku 1955, kdy Rakousko obnovilo svou samostatnou existenci, byla hra o českém králi "železném a zlatém" slavnostně uvedena při znovuotevření vídeňského divadla "Burgtheater". Franz Grillparzer zemřel ve věku 81 let v rodné Vídni v půl třetí odpoledne 21. ledna roku 1872. Je pochován na hřbitově v Hietzingu. To ve hře, z níž je naše textová ukázka, zazní ve třetím dějství "hymnus na Rakousko" s posledním dvojverším (jeho "mluvícím symbolem je černožlutá stará rakouská vlajka):

"Wo auf und auf die goldne Traube hängt und schwellend reift in Gottes Sonnenglanze;
Der dunkle Wald voll Jagdlust krönt das Ganze."
(tj. "Na slunci těžkne hrozen révy a v Boží záři do zlatova zraje
černý les potom všeho koruna je." - pozn. překl.)

Poslední verš lze jistě alespoň zčásti vztahovat i na Šumavu.

- - - - -
* Vídeň (A) / Zlatá Koruna / † † † Vídeň (A)