ELISABETH GRUNDLOVÁ
Ze vzpomínek
Můj otec Augustin Zika se narodil v Domažlicích (v originále "in Taus" - pozn. překl.) roku 1863. Kolem roku 1892 se jako hrnčířský tovaryš na cestách (v originále "auf der Wanderschaft als Hafner" - pozn. překl.) dostal přes bavorský Deggendorf a mnoho jiných míst k hrnčíři v rakouském Leopoldschlagu a oženil se s jeho dcerou Marií Paurovou (v tamní oddací matrice je označen opravdu jako "Hafnergeselle" - pozn. překl.). Narodila se jim dcera Gustl. Když mu manželka zemřela (stalo se tak podle úmrtní matriky 30. ledna roku 1900 na "celkové ochrnutí" /"Allgemeine Lähmung", jak stojí v matrice psáno/ - pozn. překl.), oženil se o více než dva roky znovu (dne 10. února 1902 opět v Leopoldschlagu - pozn. překl.) s Barbarou Kastlovou, narozenou v Cetvinách (v originále "in Zettwing" - pozn. překl.) roku 1867. Pracoval dál v hrnčířství v Leopoldschlagu, než v roce 1908 dokázal získat hrnčířskou dílnu Bartunek v Cetvinách. Dosavadní majitel si dal zapsat možnost, že může v domě zůstat, odstěhoval se však později se synem do Vídně.
Na žebřiňáku, taženém dvěma volky, bylo zabalené hrnčířské zboží uloženo ve slámě a rozváženo manželi Zikovými po všech jarmarcích v okolí. Poněvadž hrnčířství prvního ze Zikových tchánů v Leopoldschlagu bylo mezitím pro majtelovo stáří zrušeno, zabíralo odbytiště jejich užitkového nádobí okresy Kaplici a Freistadt, zatímco firma Zemann v Sankt Peter u Freistadtu se specializovala na dekorativní keramiku a nepředstavovala nijakou konkurenci.
Z druhého Zikova manželství vzešly čtyři děti: syn Leopold (*1902) se stal rovněž hrnčířem, byl zaměstnán v Sankt Peter a zhotovoval na hrnčířském kruhu vázy, mísy na ovoce, dózy apod., zdobené motivy listů, květů, ratolestí a ovoce. Tyto překrásné řemeslné předměty vznikaly v letech 1920-1930 a dostaly se až do Ameriky. Ve vlastivědném muzeu ve Freistadtu a v mnohém z hostinců v okolí jsou exempláře této firmy v Sankt Peter stále ještě k vidění.
Leopold Zika pracoval nakonec v Sankt Peter už jen sám a zemřel v roce 1935 na hrnčířskou nemoc, kterou byla otrava olovem (v originále "an der Töpferkrankheit Bleivergiftung" - pozn. překl.). V témže roce zemřela z téže příčiny i matka, Zikova druhá žena. Dcera Elisabeth (*1904), řečená "Hofner Lisi" (autorka těchto vzpomínek - pozn. překl.), pracovala až do své svatby s mlynářem Josefem Grundlem roku 1940 v rodičovském podniku. Když se po matčině smrti začala projevovat otrava olovem i u otce, tj. Augustina Ziky, musel být podnik redukován na pouhý prodej už hotového vypalovaného hrnčířského zboží. To bylo odebíráno jednou benešovskou hrnčířskou firmou (v originále "von der Beneschauer Hafnerwerkstatt" - pozn. překl.). Dcera Mariel (*1911) pracovala v domácnosti řídícího učitele Plodeka (Johann Plodek je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). byla dobrou duší pro cetvinské školní děti, které to měly mnohdy do školy opravdu daleko. Zůstala neprovdána součástí rodiny své sestry Lisi. Dcera Fanny (*1913) zemřela v 10 letech věku v Cetvinách na nějakou nakažlivou nemoc.
Augustin Zika zažil ještě vysídlení s rodinou Grundlovou a s dcerou Mariel. Byli přijati na faru v Pöttmes. Tady v roce 1949 Augustin Zika i skonal. Nakonec se rodině podařilo koupit dům v Mainburgu a mít vlastní střechu nad hlavou. Našel tu v Mainburgu poslední spočinutí Josef Grundl (1955) i sestra Mariel (1989).
Glaube und Heinat, 2002, č.8, s. 62
P.S. S následujícím podrobněji pojatým textem, zveřejněným v německém originále o dvacet let později (a také dvacet let po autorčině skonu), se tento prvý (provázený zprávou o úmrtí Elisabeth Grundlové) v lecčems překrývá, poněvadž je však ten druhý na konci autorizován jménem a někdejší adresou té, která ho po sobě zanechala, uvádíme ho tu v českém překladu rovněž v úplnosti, jak ho v originále zapsala autorčina dcera Maria Gschlößlová, roz. Grundlová (1941-2009) a časopisu "Glaube und Heimat" ke zveřejnění poskytl vnuk Roland Gschlößl z Mainburgu. Nabízí se poměrně ojedinělá možnost srovnání.
Můj otec Augustin Zika (1867-1949) přišel kolem roku 1892 jako hrnčířský tovaryš z Domažlic (v originále "aus Taus/Domažlice" - pozn. překl.) přes Deggendorf a mnohá jiná místa do Leopoldschlagu. Tam pracoval do roku 1908, kdy dokázal získat hrnčířskou dílnu v Cetvinách čp. 66. Tu prodával hrnčíř Bartunek a zajistil si, že i poté může v domě zůstat.
Před první světovou válkou jezdili ještě můj otec a moje matka Barbara, roz. Kastlová (1867-1925) s nádobím na jarmarky do Sandlu, Windhaagu a Freistadtu. Obchodníci ze Sandlu a Winghaagu si nádobí zčásti odváželi sami. Otec balil hrnce, mísy apod., které sám zhotovil, ukládal je do slámy na žebřiňák. Nahoře byl náklad překryt plachtou a upevněn provazy. Když se to udělalo pořádně, rozbil se opravdu málokterý kus. Starý sedlák Steininger (Stoininger) vozil mým rodičům fůry s nádobím, do kterých byli zapřaženi dva volci, na jarmarky v okolí. Obchodníci, kteří si od nás odváželi zboží sami, mívali většinou povozy s koňmi.
Užitkové nádobí
Během roku si selky chodívaly nakupovat užitkové nádobí osobně. Chodily k nám z Tiché, Mikulova, Janovy Vsi (Janovsi), Bělé (v originále "aus Oppolz, Böhmdorf, Johannesdorf, Zinnetschlag /má být zřejmě Ziernetschlag, spíše než přibliženě stejně odlehlý Ober- a Unter- Sinnetschlag, tj. Horní a Dolní Příbraní/" - pozn. překl.) a také z Rakouska, ať už šlo o Mairspindt, Hiltschen, Piberschlag, Paßberg, Leopoldschlag či Mardetschlag, tedy z celého okolí. V Leopoldschagu už v té době nijaké hrnčířství nebylo. Když nějaká selka koupila větší počet nádobí, byla ucha provlečena šátkëm a tak vzniklým věncem z hrnců ověšena kolem šíje vydala se zákaznice na cestu domů. Měli jsme pořád co účtovat se dvěma rozličnými měnami, s českými korumami a s rakouskými šilinky.
Také můj bratr Leopold (*1902) se vyučil hrnčířskému řemeslu. V půli dvacátých let už nešly obchody tak dobře a otec i bratr pracovali v keramické dílně v Sankt Peter u Freistadtu. Pan Pochlatko z Cetvin byl příbuzným jejího majitele pana Dr. Zemanna. V Sankt Peter se žádné užitkové nádobí nevyrábělo. Točily se tu na hrnčířském kruhu vázy, mísy na ovoce, dózy apod. a všechno se zdobilo motivy listů, ovoce, jahod, květů i mnoha jinými. Ty divukrásné předměty putovávaly až do Ameriky. To bylo v letech 1920-1930. Později pracoval můj bratr Poidl (rozuměj Leopold - pozn. překl.) v Sankt Peter sám. Zemřel v roce 1935 na otravu olovem. V zámeckém muzeu ve Freistadtu se ještě dnes dají obdivovat umělecké výrobky z tohoto podniku v Sankt Peter, jakož i hrnčířský kruh mého otce.
Hrnčířova práce
Hlínu pro své hrnčířství získával otec od firmy Handlos v Kaplici (v originále "in Kaplitz/" - pozn. překl.), která měla vlastní hliniště (v originále "eine Lehmgrube", česky i "jíloviště" - pozn. překl.). Fůra s hlínou, která byla pochopitelně nadmíru těžká, musela být tažena dvěma koňmi. Po příjezdu do Cetvin začala pro nás opravdová dřina, když jsme ručními lopatkami (v originále "mit dem Handschaffl" - pozn. překl.) přemisťovalo hlínu z vozu do naší velké vybetonované jímky. Aby byla hlína způsobilá k práci, musela být nejprve protažena na stroji dvěma těžkými železnými válci, aby tak vznikla velice jemná hlinitá masa. Stříbrnou strusku (v originále "die Silberschlacken" - pozn. překl.) pro divukrásnou glazuru jsme nakupovali z jednoho dolu v Plzni (v originále "von einem Bergwerk in Pilsen" - pozn. překl.).
Mým otcem a bratrem na hrnčířském kruhu vytočené nádobí muselo schnout přímo na slunci nebo několik dnů na policích nad dílenskou pecí, doku nebylo řádně vyschlé a do jasna zbarvené. Následně muselo suché nádobí ještě projít vypalovací pecí (v originále "im Brennofen" - pozn. překl.). K tomu byla ovšem nezbytná odborná zkušenost, aby nádobí vypalováním nepopraskalo. Teplota v peci činila až tisíc stupňů a vypalování trvalo celých dvanáct hodin. Kromě květináčů prošel každý předmět vypalováním dvakrát.
V procesu glazování bylo vypálené hrnčířské zboží naběrací lžicí poléváno glazurovací směsí za obratného točeni na hrnčířském kruhu tak, aby se směs dostala do celkové, samozřejmě i vnitřní plochy každého výrobku. K této práci byl často používán i druh nádobí zvaný "bluzer". Ten obsahoval mnohdy i jinou glazuru.
Hrnčířské zboží
Prodávali jsme nejrůznější nádobí z naší hrnčířské dílny. Velice často bylo používáno pro přípravu masitých pokrmů či jitrnic a jelit v troubě. Proto otec vytočil na kruhu i velký hrnec vysoký kolem 30 centimetrů. Ten protáhl ještě po délce drátem a udělal z něho dodatečně dva, které opatřil po straně uchama.
Pro děti bylo zhotovováno nádobí v podobě hraček, také malí zajíčci, ti velikonoční stojící na košíku. Velice oblíbená byla i malovaná a glazovaná spořicí prasátka.
Hrnce na vaření se širokým dnem (v originále "die 'Breitbodenen'" - pozn. překl.) často pojaly i deset litrů. Měly glazuru zevně i uvnitř. Byly i nádoby zvané "Spitzbodene", rozuměj hrnce na mléko s trochu užším dnem, nahoru se rozšiřující a na horním okraji s ozdobným věnčitým lemem. Tyto hrnce měly glazuru toliko uvnitř.
Malé hrnce na mléko do tří litrů jsme nazývali "Stieferl". Byly selkami oblíbené pro svou zdola nahoru rovně probíhající formu, poněvadž smetana se z nich snadněji odčerpávala od mléka.
Ušaté džbány s uchem podobným tomu na košících se používaly k nošení jídla např. na pole. Džbány na vodu s uchem a náustkem (v originále "mit Henkel und Foz" - pozn. překl.) pojaly pět až šest litrů. Všechno glazurované nádobí mělo uvnitř glazuru jiné barvy než zevně.
V našich "Wagga" modelech forem na bábovky se opravdu dobře peklo. Také mísy malé i velké až do 50 centimetrů v průměru byly velice žádané. Tehdy se u stolu jídávalo "kyselo", mléčné i jiné polévky z jedné společné mísy. Ty mísy bývaly často zdobeny malbou. Můj otec měl svůj osobitý malířský styl, dodnes bych ty jeho květiny, stromy a fantastické motivy, jeden výtvor krásnější než druhý, rozeznala od ostatních.
Malé jídelní mísy pro jednotlivé osoby byly opatřeny malými zdobenými uchy. Cedníky třeba na nudle mívaly objem jeden či dva litry. Bývaly 15 centimetrů vysoké, v průměru široké deset centimetrů. Ve dnu měly samozřejmě malé otvory a po straně mnohdy také dvě ucha. Měly glazuru uvnitř a na okrajích.
Trochu nezvyklé tvary mívaly pánve pro přípravu lívanců (v originále "die Liwanzenpfannen" - pozn. překl.) obykle na plátech kamen. Mívaly na těsto pět nebo také šest prohlubní. Přirozeně si lidé žádali i nočníky. Ty byly toliko jedné velikosti a v typické břehovité formě opatřeny jedním uchem.
Zejména si ještě vzpomínám na zhotovování kachlů na kamna (v originále "Ofenkacheln" - pozn. překl.). Ty jasně modré mívaly hladkou čtyřrohou formu a tenký bílý okraj. Také tmavozelené a tmavohnědé bývávaly. Kachle byly lisovány ve formách a tak získávaly zdobení nejrůznějšími ornamenty. K těm modrým kachlům patřívaly ještě ozdobné římsy. Na kachlových kamnech byla nahoře nasazována půlkulatá kupole. Římsy krášlily reliéf s podobou ženy, zvaný "Königin", s jemnou korunkou tak 15 centimetrů vysokou a bíle glazovanou. Ti, co seděli u kamen, si těmito kachli hřáli záda.
Můj bratr Poidl dokázal vytvářet skutečná umělecká díla, filigránské dózy na pečivo s motivy ostružinových ratolestí, větví s rudými třešňovými plody nebo se zralými jablky a hruškami. Také mísy na ovoce byly na okraji zdobeny různými motivy plodů jako jablek, hrušek, třešní, jahod apod. i s listovím. Nádobky na svěcenou vodu mí valy na sobě reliéfy s podobou světců, hlavně však s podobou Matky Boží.
Obzvláštní specialitou byly popelníky, na jejichž okraji stávali asi deset centimetrů vysoké (v originále "etwas zehn Zentimeter hoch" - pozn. překl.) postavičky sedláka a selky, pestře ovšem vyvedené a opatřené glazurou. V nejrůznějších provedeních jsme měli v repertoáru vázy.
Otec dělával i křížky ve velikosti asi 30 centimetrů. Ty byly vyráběny v jedné formě. Pro každou ze svých dcer, pro Gusti, Maridl i pro mě, vyřezal otec ze dřeva na výšku dobrý jeden metr vysoký kříž. Vyřezávání měl jako koníček, dokázal vymodelovat i přiléhavou postavu Krista na takový krucifix. Některé z těch uměleckých předmětů jsme dokázali zachránit.
Glaube und Heimat, 2022, č. 6, s. 50-52
P.S. Text je na konci opatřen jmenovkou:
Elisabeth Grundl, geb. Zika (1904-2002),
"Hafner-Lisl" Zettwing Nr. 66
Na archu sčítání lidu z roku 1921 je máme kupodivu právě kolem tehdy osmnáctileté Elisabeth zaneseny všechny i s dcerou Augustou (*20. června 1893 v Leopoldschlagu) z otcova prvního manželství. Údaje o něm samém se dají dohledat v německy tehdy vedené matrice domažlické, kde se dočítáme v záznamu, který jako ostatní kolem učinil v rubrice "Name des Taufenden" kaplan Karl Hájek, že přišel na svět 30. března roku 1863 (a den nato byl v kostele Narození Panny Marie i pokřtěn) na Bezděkovském předměstí (Bezděkauer Vorstadt) v domě čp. 55 pod jménem Augustin Zíka, jak je tu psán i s tou čárkou nad "í" také jeho otec a jmenovec. Augustin Zíka starší byl nemanželským synem Josefy Zíkové, manželské dcery Wenzela (Václava) Zíky, měšťana a mistra kovářského na domažlickém Horním předměstí čp. 21 a jeho ženy Kathariny (Kateřiny), roz. Kratochvílové z domažlického Dolního předměstí. Jako povolání má otec uveden výraz "Halbzeugmachermeister", tj. "mistrovský" výrobce polotovarů. Chlapcova matka Maria byla dcerou revírníka Petera Feuerfeila z hornorakouského Steinbachu a Margarethe (Markéty), roz. Frantové z Černíkova čp. 31 na okrese Kdyně v Plzeňském kraji (Neugedeiner Bezirk, Pilsner Kreis). Další údaje bylo třeba najít prostřednictvím serveru Matricula v rakouských pramenech. První otcova žena Marie, roz. Pauerová (*14.března 1866) zemřela v rodném Leopoldschlagu dne 30. ledna 1900 a ovdovělý Augustin Zika se 10. února 1902 ještě v Leopoldschlagu podruhé oženil s Barbarou Kastlovou (*4. května 1867) rodem z Cetvin. V Leopoldschlagu, nikoli v Cetvinách, jak bývá uváděno, se také narodila 22. září roku 1904 jeho druhá dcera Elisabeth (předtím 10. listopadu 1902 syn Leopold a poté už v Cetvinách 15. srpna roku 1911 třetí dcera Maria. O mlynářském rodu Grundlových, z něhož pocházel pozdější Elisabethin manžel Josef Grundl, víme, že měli mlýn a pilu v Lužnici (Luschnitz) čp. 30, později se však usadili i v Cetvinách. To o nich, o Cetvinách, ze kterých dnes zbyl jen starý kostel Narození Panny Marie (shodou okolností téhož zasvěcení jako ten domažlický), je to vlastně všechno, o té sedmibolestné zemi mariánské a o pětilisté růži v cetvinském znaku. Elisabeth Grundlová zemřela v dolnobavorském městě Mainburg (zemský okres Kelheim) 9. června roku 2002 v nedožitých 98 letech. Až na pár let zažila celé jedno osudové století.
- - - - -
* Leopoldschlag (A) / Cetviny / † † † Mainburg (BY)
