LEOPOLD HAFNER
My Hafnerovi
Vystavujeme my Hafnerovi ("Hafnerovi hoši", tj. "Hafnerbuam" se jim říká od padesátých let minulého století, kdy je otec, Franz Hafner starší, doprovázel na Jarní výstavu v Pasově (Passau)- pozn. překl.) společně už proto, aby bylo vidět něco jako "Gesamtkunstwerk". Jinak se i třeba taková Hafnerova židle pozná, když ji někde uvidíte. To je už v použití přirozených dřev, k němuž nás vedl otec odmlada ve Volarech (Wallern), kde jsme vyrůstali. Tenkrát to bylo velice nezvyklé. A potom: když je potřeba někoho z nás, kdo něco určitého umí, je přitažen ke společnému dílu. To už je tak odjakživa. Tak jsme dohromady vytvořili některé chrámové prostory od Paderbornu do Innsbrucku, od Pasova ke Špýru (Speyr). Přitom je každý z nás dohromady svůj a samostatný (v originále: "Alle sind miteinander selbstständig." - pozn. překl.). Franz jako prvorozený je z nás i nejopravdovější a nejcílevědomější. Jsme orientováni na jeho osobu tak, že to, co on dělá, platí i pro ostatní. Jinak to, že jsme se všichni dali na umění, má nejvíc co společného s otcem. To rozhodl on. 'Ty budeš truhlář, ty sochař, ty převezmeš dílnu a ty se staneš učitelem,' řekl. Naše děti už tak poslušné nejsou, jako my tenkrát. Každý má svoji individualitu, ke společným projektům se však také sejdou. Společná díla se nesignují. To se pozná.
Passauer Neue Presse, 27.11.2003
Ten text vznikl sestavením citací z článku o rodině Hafnerů, která dělá čest rodným Volarům už drahnou řádku let. Člověk, který se k tématu vyslovuje, je asi nejznámější z nich. Narodil se 23. října 1930 ve Volarech. Už při jeho narození prý mu otec připověděl, že bude právě sochařem. Svou cestu za uměním zahájil však vlastně až po vyhnání z rodných míst, když nastoupil v bavorském Perlesreutu do učení k volarskému sochaři Ludwigu Pinskerovi a složil pak tovaryšskou zkoušku na státní odborné škole v Zwieselu rovněž v Bavorském lese. Odtud teprve odešel na mnichovskou uměleckou akademii, kde byl žákem prof. Josefa Henselmanna a kterou také absolvoval se závěrečným diplomem. Od roku 1959 se věnuje už jen sochařské tvorbě. V roce 1967 působil jako hostující učitel umělecké větve univerzity Stellenbosch v Jihoafrické republice a počínaje rokem 1969 už trvale pobývá a tvoří na někdejší faře obce Aicha vorm Wald severozápadně od Pasova. Je - spolu se svými bratry, jak uvádí ve své výpovědi - autorem výzdoby četných kostelních prostor německy mluvícího světa od Tyrol po Vestfálsko, od Pasova po Špýr, ale také na jihu Afriky a v Brazílii. Vytvořil četné portréty jako epitaf biskupa Simona Konrada v pasovském dómě, mramorovou bystu Řehoře (Gregora) Mendela pro Walhallu u Řezna (Regensburg), Dr. Waltera Bechera, Hanse Watzlika (v reliéfu pod vrcholem hory Ostrý) či Adalberta Stiftera na rovněž jím navrženém památníku ze Šumavského náměstí (Böhmerwaldplatz) v bavorské metropoli Mnichově. Je i tvůrcem kašny na nádvoří pasovského dómu, jubilejní kašny čtyř starobavorských diecézí v Altöttingu a památníku německých přistěhovalců v New Ulm (stát Minnesota, USA). I výzdoba kaple sv. Kateřiny ve slavném císařském dómu špýrském je jeho dílem. Získal jako ocenění svých zásluh kulturní cenu města Pasova (1975), rok nato kulturní cenu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které ho 1982 povolalo za člena Sudetoněmecké akademie věd a umění.
Nejstarší ze čtveřice volarských bratří, křestním jménem Franz po otci, vedl léta svůj ateliér für Form und Raumgestaltung, z mladších než Leopold pak Adolf spolu se svou ženou Emilií až do roku 2000 měl v péči kdysi otcovu známou truhlářskou dílnu a benjamínek Herbert učil výtvarným předmětům jako vrchní studijní rada na gymnáziu Leopoldinum. I jejich potomci Elisabeth, Cornelius, Rafael a Leopold se už dnes ocitli v generaci třicátníků a věnují se uměleckým oborům. Mají Šumavu v rodové krvi. Leopold Hafner "starší" zemřel necelých čtrnáct dní poté, co se dožil svých pětaosmdesátin, 4. listopadu roku 2015 v Pasově a je tam i pochován.
P.S. A ještě kéž tu najde místo nekrolog, který Leopold napsal po smrti své matky do krajanského časopisu.
Za maminkou
Dne 11. září 1995 pokojně zesnula paní Marie Hafnerová v požehnaném věku 87 let. S láskyplnou úctou si připomínáme matku Hafnerovou. Narodila se (21. srpna roku 1908 - pozn. překl.) ve Stögerově Huti (Stögerhütte) u Volar (Wallern) jako nejstarší z devíti dětí rodiny Veitsovy a její život tu získal na dobrém šumavském venkově svůj osobitý přídech. Roku 1928 vstoupila s truhlářským mistrem Franzem Hafnerem v pražském kostele Panny Marie Vítězné - tam kde se nachází milostná soška Pražského Jezulátka - do svazku manželského.
Jejím životním úkolem teď bylo starat se jako "Schuastabäuerin" o selské hospodářství a o rodinu.
Po ztrátě domova se Hafnerovi ocitli v bavorském Perlesreutu, kde si matka Hafnerová pořídila malý kousek půdy pro zahrádku, kterou obhospodařovala tehdy už podle metody trojpolního hospodářství, aby dosáhla co největšího výnosu a důležitého základu obživy rodiny, čítající nyní už čtyři syny Franze, Leopolda (ti dva jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Adolfa a Herberta. V Perlesreutu bylo také možno pomýšlet znovu na zbudování vlastní truhlářské firmy (ve Volarech se prezentovala i jako výrobna nábytku a lyží - pozn. překl.). Od roku 1969 žila Marie a její muž u syna Leopolda v Aicha vorm Wald. Dva roky po manželově smrti v roce 1977 se pak přestěhovala ke svému nejstaršímu synu Franzovi a své sestře Anně do Neukirchen vorm Wald a starala se tam o zahradu a domácí havěť (v originále "und hat dort den Garten und die Tierwelt betreut" - pozn. překl.).
Marie Hafnerová byla tichá a ke službě svým nejbližším vždy ochotná žena a matka. Její charakter formovala hluboká zbožnost, která z ní až do posledka činila středobod a skutečnou duši její rodiny, které poskytovala láskyplnou péči až do chvíle, kdy si ji samotnou Bůh k sobě povolal. Místo posledního odpočinku nalezla v Perlesreutu po boku svého manžela Franze. Budiž jí přán pokoj věčný.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 602
- - - - -
* Volary / † † † Pasov (BY)
