KARL VIKTOR VON HANSGIRG
|
Zum allerhöchsten Vermählungsfeier Seiner Apostolischen Majestät Kaisers von Österreich mit Ihrer Königlichen Hoheit Elisabeth in Bayern Um Burg und Dom ein Drängen und ein Wogen! Es wälzt sich durch die Kaiserstadt einher, Von Menschenfluten ist sie dicht umzogen, Die Woge brandet wie ein lautes Meer. Von Nord und Süden, wie von Ost und West Strömt eine bunte Schaar zum hohen Fest. Ein Blumengarten wächst aus Plaz und Strasse Von edlen Pflanzen rauscht ein ganzer Hain; Der Freude Österreich's bahnt sich eine Gasse, Und Oestreich wird nun doppelt glükklich sein. Durch diese Gasse zieht, auf diesen Wegen Dem Kaiser bald die Kaiserin entgegen. Holdselig ist ein Frühling uns erstanden, Durch alle Reiche bringt sein Liebesklang, Ein Echo tönt weitum in allen Landen, Und jeder Jubel wird heut zum Gesang. Vom Elbeursprung bis zum eisernen Thor, Durch das der Donau grüne Wogen brechen, Hört Ihr zwei holde, stolze Namen sprechen, Zum Himmel steigen freudig sie empor. Von Ulm bis Orsowa hält Bayern, Oesterreich Sich fest umarmt, an Kraft der Liebe gleich. Vom Bodensee bis hin nach Adrias Spiegel, Und von den riesenhohen Alpenketten Bis weithin zu dem mildern Sudeten Aus Stadt und Dorf, durch Wald und Flur, vom Hügel, Aus tiefster Thalschlucht töne Alles, Alles Das hohe Lied des Freudenwiederhalles. Soll ich die holden, stolzen Namen nennen, Die in den Herzen, auf den Lippen brennen? Hoch! Hoch! Franz Joseph und Elisabeth! An unsres Kaisers hoher Seite wallt, Wie Er liebreizend, wonnig von Gestalt, Elisabeth, die junge Kaiserin, Wie Er - erhaben, gläubig, mild vom Sinn! Des Reiches Städte wollten sich verbinden, Durch Glanz und Pracht die Stunde anzukünden, In den gefeiert wird der hohe Bund. Doch als dies ward dem guten Kaiser kund, Da sprach der Herr und Kaiser: "Eu're Freude" An meinem Fest sei herzlich, einfach, schlicht, Denn es bedarf des hohen Prunkes nicht. Gedenkt dabei der Menschen, die im Leide, Gedenkt der Noth der unverschuldet Armen, An ihnen übet Rettung und Erbarmen. D'rum sei erfüllet, was der Kaiser spricht, D'rum rufen wir recht herzlich, einfach, schlicht, Für 's Kaiserpaar ein inniges Gebet, Das auf dem Grunde uns'rer Herzen steht: Gott schüz' Franz Joseph und Elisabeth! |
K nejvznešenější svatbě Jeho apoštolského Veličenstva císaře rakouského s Její královskou Výsostí princeznou Alžbětou Bavorskou Tísní se, vlní kol hradu i dómu, valí se davy městem do všech stran. Lidský proud hustě obtéká je, k tomu v příboji kypí jako oceán. Východ i Západ, Sever jako Jih sem doráží v zástupech svátečních. Jak květnice na všechněch místech roste a šumí ušlechtile pestrý háj; rakouská radost - jak je to jen prosté být d v o j í m štěstím pln teď po okraj. Po této cestě, touto trasou zrovna císaři vstříc má vyjít císařovna. Líbezné jaro vzešlo celou říší, jejími zeměmi co lásky vzdech, ozvěnou dál zní, sotva co ji ztiší, dokola jásot zpívá v těchto dnech. Kde Labe pramení až po Železná vrata, jimiž Dunaj své vody razí dál, slyš tón dvou jmen jak by se ozýval, když k nebi stoupá radost s nimi spjatá. Od Ulmu k Oršavě se drží v objetí Bavorsko s Rakouskem. Láska vše posvětí. Z vod bodamských k záři těch na Jadranu, od strmých hřebenů Alp zase zpět k těm povlovnějším až k nám do Sudet, z měst, vsí, lesy i poli, v každou stranu, v nejhlubším z údolí se rozhostí hymnická velepíseň, echo radosti. Mám vznešenost vyslovit dvěma jmény, jež v srdcích, na rtech hoří nad plameny? Sláva! František Josef! Alžběta! Po boku císařově stane, šťastna jak on, postava líbezná, ba slastná, Alžběta, naše císařovna mladá, víra a jemnost mysli s ním ji spřádá. Města říše se v chvíli slávy víží leskem a krásou pospolu, jak blíží hodina svatební se k všechněm nám. Ale že dobrý císař tím je znám, tu praví s láskou: " Jak jste spolem rádi, ať moje slavnost prostá přece je. Přepych ať kolem ní se neděje. Pomyslete na ty, jimž nouze vadí, beze své viny jsou často bezbranní. Kéž lidské milosrdenství je zachrání!" Naplň se to, co císař řekl z duše! Voláme upřímně, prostě a jednoduše pro císařský pár vroucí naše přání, jež na dně srdcí až tkví bez ustání: Františka Josefa, Alžbětu Bůh kéž chrání! |
|
P.S. V dubnu roku 1854 vyšla jako zvláštní příloha jindřichohradeckého týdeníku Neuhauser Wochenpost tato oslavná báseň Hansgirgova. Byl tehdy okresním komisařem kaplickým a v témže roce se nato stal vimperským, takže ten pozdrav v duchu hesla: Bella gerant alii, tu Felix Austria nube! (Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, žeň se a vdávej!) přišel do Vídně opravdu rovnou ze Šumavy. |
|
|
An mein teueres Vaterland! O! schönes, wunderreiches Land, Dich hält ein Bergekranz umspannt, Und mitten d'rin lacht helle Saat, Winkt gold'nes Korn und lust'ge Mahd; Wer hat nicht glücklich dich genannt: O! Böhmen, du mein Vaterland! Wer deinen lauten Bächen lauscht, Dem breiten Strom', der mächtig rauscht, Wer deine Königsstadt gesehen, In der Paläste träumend stehen, Der ruft vom Zauber, wie gebannt: O! Böhmen, du mein Vaterland! In deinen Wäldern, wie es lebt! - Wie geisterhaft es drinnen webt! Dort steh'n verfall'ne Burgen stumm, Und schau'n verstört sich um und um, Es singt der Stein, es klingt die Wand: O! Böhmen, du mein Vaterland! Der Hirt, der auf den Bergen wacht, Der Bergmann selbst im dunklen Schacht, Der Bauer, der dir Flur und Feld, Der Bürger, der den Markt bestellt Ist bruderlich mir zugewandt; O! Böhmen, du mein Vaterland! Sei d'rum gegrüßt, mein Landeskind! Ob 's Eichen oder Linden sind, Ist nur der Baum recht gut gepflegt, Dass er dem Lande Früchte trägt; Es schützt dich E i n e Gotteshand, O! Böhmen, du mein Vaterland. |
Na mou drahou otčinu! Ta krásná, divuplná zem, věncem hor spjata kolkolem, setbou oseta do zlata, zelení lučin bohatá; šťasten, kdo tebe vzpomíná: Česko, má's drahá otčina! Šum potoků tvých slyším znít, široký proud, ten mocný klid, jdoucí ke městu uprostřed, královský dóm kde vidím čnět, co nad ním výš se vypíná, sám div, jak ty, má otčina! A hvozdy tvé jak znějí mi svými ohlasy živými! Na vrších mnohý starý hrad z trosek vidím se rozhlédat, ty stěny zní i skalina: Česko, má drahá otčina! Pastýř, bdící tam na horách, horník v šachtě hloub kdesi v tmách, rolník, co dává polím řád, i měšťan, co chce obce dbát, v kruh bratrský je sepíná zem česká, moje otčina! Buď zdráv, kdos odsud původem, ať Němcem, Čechem slouti chcem, ať dub či lípa, jeden strom ponese plody v sadě tom; Boží lásko, též jediná, přej Česku, kde má otčina. |
|
Libussa 1850, s. 1-2 |
|
|
P.S. Poznámka pod čarou uvádí, že tato báseň zazněla 21. dubna 1849 na pražském Žofíně (Sophieninsel) při "hudebně-deklamátorské akademii ve prospěch dospělých slepců v Čechách", uvedení jejího zhudebněného textu v provedení mužského sboru zabránily pak tamtéž "vyvstalé překážky" (v originále "eingetretene Hindernisse"). |
|
|
Deutschen und Čechen Der Engel trägt für Euch, o Čechen, So Schwert als Lilie in den Streit - Es ist, um Euer Recht zu sprechen, Der Geist der Landes-Einigkeit. Wie wir auch noch zu kämpfen hätten, O! reicht uns Eure Bruderhand, Die nun gelöst von schweren Ketten Den Druck den unsern auch erkannt. |
Němci a Češi Anděl Vám, Češi, shůry dává meč i lilii pro náš střet -- chce k řeči teď o Vaše práva duch j e d n é vlasti vybízet. I kdyby k vádě leccos bylo, vstříc bratřím každý ruku dej, pouta padla, to s plnou silou v stisku té naší rozpoznej. |
|
Libussa, 1849, s. 244 |
|
|
P.S. Báseň z almanachu Libussa vyjadřuje ducha svobodného sbratření v duchu zemské jednoty. Dokážeme ten tón vůbec po tolikeré deziluzi pochopit? |
|
|
Nachruf an Adalbert Lanna Das kleine Schifferhaus am Moldaustrande, Drin' er geboren, wie verwaist es steht! Und wie der Ruf: "Er ist dahin" die Lande Gleich einem rauhen Wintersturm durchweht! Du Moldauschiff, du seines Glückes Wiege! So hiße deine Trauerflagge auf, So künde Deutschland diese Post, so fliege! - Von Budweis nimm bis Hamburg deinen Lauf! "Der Moldaukönig ist nicht mehr!"- der Armen Und der Gedrängten Vater ist dahin, Ein Fürst an Großmuth, Milde und Erbarmen, Ein Priester an erhab'nem Opfersinn! - Ihm floss das Erz als eine Segensquelle, Nie war es ihm ein Mammon todt und kalt, in seinen Händen ward es frisch und helle, Erwuchs durch ihn zu Leben und Gestalt. Voran zog stets sein leuchtender Gedanke, Er trug nach Ost und West den eh'rnen Pfad, Ihn schreckte nie Gefahr und keine Schranke, Er war ein Mann der kühnen raschen That! Und was sein frisches Herz mit Macht empfunden, Und was mit Macht sein heller Geist ersann: Das hat sich stets zu einem Kranz gewunden, Er war ein voller und ein ganzer Mann! Du edles Haupt! - Nimm eine Bürgerkrone Als Deiner bleichen Schläfe Zier dahin; - Nimm in die Gruft ihn mit zum ew'gen Lohne - Den Kranz aus Epheu und aus Eichengrün! |
Za Adalbertem Lannou Ten malý domek na vltavském břehu, v kterém se zrodil, stojí opuštěn. Kraj zalká: "Zesnul!" Změť vichrných šlehů provane celý zachmuřený den. Lodi, které bývaly jeho štěstí, jsou zahaleny flórem pohřebním, Německem razí cestu s touto zvěstí z Budějovic až - jako kdysi s ním! "To vltavský král skonal!" On, kdo bědným otec byl a teď běda není už, knížetem naděje těm davům nepřehledným - ba knězem až ten obětavý muž! - V jeho rukou byl čisté požehnání i kov, co jiným jenom mamon značí, co jiné ničívá, to v jeho rukou chrání a životu dá tvar - to stačí. Jeho myšlenka kupředu šla ztečí, na východ, na západ, kam stopa dosahá, přes překážky a každé nebezpečí čin toho muže nesla odvaha. A co to svěží srdce silou přetavilo a čemu ten duch dal svou moc a jas: to jako luční vínek čerstvé bylo: jak by ten muž zkrotil rukou i čas. Šlechetná hlavo! Koruna tě zdobí občansky prostá. Ukládáš se spát. Takových mužů břečťanové hroby jak mladý dub se budou zelenat! |
|
Anzeiger aus dem südlichen Böhmen, 1866, č. 8, s. 1 |
|
Karl Viktor rytíř von Hansgirg (titul "von" užíval od roku 1873) se narodil 5. srpna 1823 v západočeské Plzni (Pilsen). Jeho strýcem byl jeden z klasiků německé literatury v Čechách Karl Egon von Ebert, připomenutý v naší antologii básní Roberta Hamerlinga. Po studiích filosofie a práv v Praze a ve Vídni působil od roku 1846 jako úředník státní správy v Mladé Boleslavi a pak od následujícího roku v Praze, tam i jako novinář, v roce 1850 se stal úředníkem okresního hejtmanství v Plané (Plan) a odtud se jeho životní kariéra obrátila k Šumavě. 1852 se stal okresním komisařem v Kaplici (Kaplitz) a 1854 ve Vimperku (Winterberg). V Kaplici se seznámil se svou budoucí ženou Theresou rodem z Budějovic (Budweis) a roku 1855 se vzali. Hansgirg podporoval manželčin spisovatelský talent - psala pod pseudonymem Theodor Reinwald - i na dalších svých působištích: od roku 1855 to byl Jáchymov (Sankt Joachimsthal), v letech 1857-1864 Plzeň, tam už byl krajským komisařem, poté Kašperské Hory (Bergreichenstein) a od roku 1868 znovu Jáchymov, kde 23. ledna 1877 také zemřel. Už jeho první sbírka nese příznačný název Heimatstimmen (1844). Verše publikované v časopise Libussa od roku 1842 vyšly 1861 pod titulem Lorbeer- und Eichenblätter, 1864 vydal Liederbuch für Deutschen in Böhmen, 1871 sbírku Glockenstimmen, 1873 soubor sonetů pod názvem Liebe und Leben. Báseň Za Adalbertem (Vojtěchem) Lannou byla uveřejněna vzápětí poté, co v Praze zesnul budějovický rodák a "vltavský admirál", jehož potomci dodnes žijí v rakouském Gmundenu, odkud ostatně kdysi přišli splavnit šumavskou řeku a učinit ji živoucí tepnou rozvoje nejen svého podnikání, ale celých Čech.
- - - - -
* Plzeň / Kaplice / Vimperk / Kašperské Hory / † † † Jáchymov
