GRETL HIEMER-WIMBERSKY
|
Hoamat A Wort, wia vieli ondri Wörterln? A Ort, wia etla ondri Örterln? Na! Nez zan beschreiben -- es is viel mehr; Tiaf drin, vom Herz'n, do kimmts her, dos Glück, dos Gfühl, mol hort, mol schö, und nia, na niamols wird's vergeh! |
Domov Slovo jako je jinejch mnoho? Místo jak tolik světa toho? Ne! To se snad nedá popsat ani, vod srdce de to bez přestání. to štěstí, cit krutej, krásnej zas, co nikdáž, už nikdáž nevopustí nás! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 421 |
|
|
An die Toten daheim November, Allerseelenzeit auch die Natur im Sterbekleid Wo ihr gefunden, ew'ge Ruh deckt Schnee schon alle Hügel zu. Ausgerungen, ausgelitten doch immer lebt Ihr noch inmitten der Zeit - in unsern Adern Euer Blut. Auch wenn Ihr ferne von uns ruht, wenn keiner gütig entzündet ein Licht: VERGESSEN SEID IHR NICHT! Blumen verwesen, Licht brennt herab die Stätte verwuchert, verfallen das Grab weit weg der Gottesacker im Heimattal: aber Zwiesprache halten können wir überall! Keine Macht kann verhindern, dass wir vereint, danken und beten verwehrt uns kein Feind, Ewig die Hoffnung, nie sie zerbricht: VERGESSEN SEID IHR NICHT! |
Mrtvým doma Čas našich mrtvých, smutný listopad, i příroda se halí v dušičkový šat. Rubáš bílý, všude věčný klid, sníh má brzo všechny vrchy krýt. Vy, kdo jste už svůj život dokonali, jako byste dál mezi námi stáli - i nyní tepe vaše krev dál v nás a překonává dálku, ba i čas. I když nezaplane svíce na hrobu s vaším jménem: NA MRTVÉ DOMA DNES SE ROZPOMENEM! Květy tam zašly, světla dohořela, hřbitovy zpustly, kolem země celá. Daleko leží hroby v rodném údolí: rozhovor s nimi můžem vést však kdekoli! Žádná moc nezabrání, byť si kdo snad chtěl, být s vámi spolu, žádný nepřítel naději nezcizí, co od vás máme věnem: NA MRTVÉ DOMA DNES SE ROZPOMENEM! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1967, s. 374 |
|
|
Meine Heimat Meine Heimat trage im Herzen sie hiIft mir lindem alle Schmerzen, sie ist mir Trost und Freud' zugleich sie mach mich armen Menschen reich. Und kann ich 's nicht greifen, die Muttererde, und kann ich 's nicht sehen des Saatguts Werde bin ich auch fern vom Vaterhaus, schließt man mich jedem Glücke aus - ich sehe und fühle zu jeder Stund, mein Herz tut 's mit jedem Schlage kund: Herrliche Heimat! Du bist in mir - Mein ganzes Leben gehört nur dir! |
Můj domov Někde v srdci pořád domov mám, to s ním všecku bolest překonám. Jas útěchy v sobě chová, chudo je být bez domova. Ačkoli se tě nedotknu, má země, klíčí tvá setba stále znovu ve mně. Ač rodný kout mi osud vzal, ač štěstí je vždy o dům dál - cítím to v nitru, na mou duši, jak srdce jedním hlasem buší: Domove, dál s námi zůstáváš - jsme tvoji a ty jsi život náš! |
|
öhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 6, s. 23 |
|
|
O Tannenbaum, o Tannenbaum...* Brzy opět zazní ta krásná stará vánoční píseň a nebude dlouho trvat, rok se zase schýlí ke konci. Přestože se ale zpívá, když stojíme před vánočním stromkem - většinou už to nebývá jedlička, ale smrček. Böhmerwäldler Heimatbrief, 1987, č. 12, 2. str. obálky P.S. Originál je psán v "prachatickém" německém nářečí. |
|
|
Fünf Jahre schon Als Blütenpracht im Lenz sich gewiegt, da trieb man uns fort. Auf einmal war Frohsinn und Lächeln versiegt und auf den Lippen erstarrt' jedes Wort. Da wand ich noch einmal voll Tränen den Blick und hob zum Abschied müde die Hand. O Erde der Väter, o Heimat, mein Glück, aus deinen Armen ward ich verbannt. Es war als fingen die Berge an zu weinen, als seufze der Wald. Stumm grüßte der Kirchturm noch mal die Seinen, und mir ward ums Herz mal heiß, mal kalt. Grausam entrissen den Heimatarmen, viel Leid gebar diese Stunde Kein Flehen, kein Bitten fand da Erbarmen, hart riss das Schicksal Wunde auf Wunde Fünf Jahre schon sind seither vergangen, das Tor zur Rückkehr ist immer noch zu. Doch das Ziel, mein größtes Verlangen O Heimat, o Glücksland, bist nach wie vor du! |
Pět roků už Vesna nádheru květů kolébala, když "odsun" vyhnal nás. Úsměv zhasl i radost, co jsem znala, řeč na rtech došla vráz. Pohled jsem v slzách obrátila zpátky a rukou mávla na rozloučenou. Ty země otců, domove můj sladký, tvou náruč vidím v hrůze sevřenou. Jako by vzlykem zahučely hory, jako by vzdechl les. Kostelní věž hledí kams za obzory, u srdce svírá ten pozdrav zpod nebes. Vyrvat mě z paží domova jak raní! Těžká hodina, samý zášť a hněv, ústupu nezná ani smilování osud, jež vrší jizvy do jizev. Pět roků už mezitím uplynulo, sotva lze zatím myslet na návrat. Zůstává cílem, s nímž nic nepohnulo, dál ale domov, štěstí pevný hrad! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 6, s. 41 |
|
|
P.S. Verše jsou datovány: Homberg/Ohm 1951. |
|
|
Weihnachten* Schmückts Bäumchen klein oder die grünen Zweige, der Traum vom Christkind, der muss sein, Weihnachtsfreude er uns zeige. Engerln, Kerzerln, Glitzerzoag, Duft von Keks und Striezltoag, 's Stubnliacht kleaner, net so grell im Herzen friedli, stad und hell, weg mit der Bitterkeit, furt jedi Zwietrocht, lossts longsom kemma, die heiligi Nocht! |
Vánoce Nazdobte stromek malý či kus zelené chvůje, sny s Jezulátkem přispěchaly, radost Vánoc z nich se snuje. Třpyt všech těch řetězů, andělíčků a svící, té vůně cukroví, vánočky na polici, ve světnici světlo spíš tlumené a v srdci tichý mír jak jas se rozklene. Pryč teď s hořkostí, všecek svár nechť ztrácí moc, nechť i k nám pomalu vstoupí |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 590 |
|
|
Hinter dem alten Jahre Hinter dem alten Jahre schließt sich bald die Tür Geliebte Heimat, wieder war ich nicht bei dir. Ich durfte nicht jubelnd daheim den Lenz erwarten, nicht Obst und Blumen pflücken in Vaters Garten. Den kalten Winter musst ich fern von dir verbringen, konnte nur sehnsuchtsvoll deiner gedenken, von dir singen. Bei allem Erleben hast du mir gefehlt, kein Tag war von deinem Schutze beseelt. Trotzdem, o Heimat, vor meinen Augen stehst du aufs Neu'. Mein Hoffen gilt dir und immer die Treu'. All deine Schönheit, jedes Fleckchen, jeder Ort, sie strahlen im Erinnern. - O wär', o wär' ich dort! |
Za starým rokem Za starým rokem už zapadají dveře. Domove, vzpomínka na tě srdce sevře. Nesmím dychtivě doma očekávat jaro, za květy, plody zas jít zahradou starou. Studenou zimou jen smím se teď k tobě dívat, v touze na tebe myslet, zdáli o tobě si zpívat. Chybíš mí všude, cokoli se děje, tvá náruč duši snad jen ze sna hřeje. Přesto i za dne často staneš mi před očima, věrně tak, že naděje mě jímá. Všecka krása tvých drahých míst, všechen tvůj klid září v té vzpomínce: jen moci za ní jít! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 12, s. 4 |
|
|
P.S. Ta báseň vznikla roku 1951, kdy její autorce bylo 25 let. |
|
|
Mein Vaterhaus steht nicht mehr... Ist es denn möglich, ist 's denn erträglich - o höllischer Spuk, o schrecklicher Graus - niedergerissen mein Vaterhaus! Herrgott im Himmel, kann denn das sein?! Nicht etwa vom Kriege, von Mutter Natur, nicht eigener Wille - o keine Spur! Elende Diebesband wütet im Vaterland - o wie gemein, wie gemein! Durch ehrliche Menschenhand die Stätte des Glücks entstand. In ihr erblickt' ich das Licht der Welt - nun ist sie zerschellt. O Vater, was würdest du dazu sagen? Jeder Raum, jeder Winkel war mir vertraut, Liebe und Güte hab' ich dort erschaut und Stunden des Friedens haben viel mich gelehrt. Jetzt ist das Wiederhaben gänzlich verwehrt! Muss das heimwehschwere Herz noch mehr ertragen? |
Zbořili teď můj rodný dům... Je to vůbec možné, což dokážu to snést - pekelný přízrak, hrůza za rozum - tam doma strhli prý můj rodný dům! Což Pán Bůh v nebi ten pád neslyší?! Nikoli válka, přírodní síla ani, natož pak naše vůle - nesejde už na ní! Zlodějská smečka zlá se u nás rozlezla - jak zuřivá, ta nejnižší! Šťastný kout vytvořilo poctivé lidské dílo. Kdysi jsem se prý narodila tam - teď patří ruinám. Tatínku, co bys na to věděl říci? Každičké místo znávala jsem v něm, láska a dobro vládly kolkolem a mír tam vládl, který vychovával. Neuvidím už jej na místě, kde stával! Musí to snášet srdce steskem strádající? |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, s. 301 |
|
P.S. O rok dříve ještě než ty předchozí, jsou verše datovány v Hombergu dnem 31. ledna 1950 po obdržení smutné zprávy z domova. Podle nekrologu od Johanny Wimbersky se však zdá, že ta zpráva byla mylná, dům čp. 119 v prachatické poštovní ulici totiž stále stojí.
Narodila se 23. března 1926 v Prachaticích (Prachatitz) a v tamní Poštovní ulici (Postgasse) trávila i bezstarostná dětská léta. Po vychození školy získala v bavorském Bayreuthu aprobaci učitelky pro mateřskou školu a první své místo nastoupila ve Vimperku (Winterberg), jehož český ozvuk slyšíme i v jejím rodném příjmení. Konec války však přinesl i jí nejprve zařazení na nucenou práci u českého zaměstnavatele a pak odsun, což mělo obojí natolik trvalé zdravotní následky, že se nemohla už nikdy věnovat své původní profesi. Roku 1957 se vdala a rok nato jí přinesl štěstí v novorozeném synu Robertovi. Žila v Offenbachu a psala především pro krajanský měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief své básně a povídky, často i v nářečí a na veselou notu. Psala prostě, rozumíme ale, co jí vedlo ruku. V roce 1998 posléze přesídlila pro zhoršující se zdravotní stav do hesenských lázní Bad Orb, kde se mohla dále věnovat i své dávné zálibě, totiž obrazovým vystřihovánkám z papíru, které po mnohokrát veřejně vystavovala. 9. září 2003 ji na přechodu pro chodce srazilo auto a úraz byl smrtelný. Dne 22. září spočinuly její ostatky na místním hřbitově daleko od rodných míst. U parte provázeného jedním z jejích obrázků - jeho motivem je útěk do Egypta - můžeme číst verše, jejichž autorem není nikdo jiný než slavný židovský exulant klasické německé literatury, milovaný Heinrich Heine. Znějí takto i s mým pokusem o český překlad:
|
Anfangs wollt ich fast verzagen
und ich glaubt ich trüg es nie, und ich hab es doch getragen - aber fragt mich nur nicht wie! |
Zpočátku jsem to skoro vzdal
a myslel, že se nevyčasí: přece jsem všechno překonal - jen se mě neptejte, jak asi! |
- - - - -
* Prachatice / Vimperk / † † † Bad Orb
