THEOBALD HÖCK
|
Ich der ich hab vor Zeiten Ich der ich hab vor zeiten In meinen jungen Jahrn Der liebes Laid und freuden Auch laider gnug erfahren Kein mühe noch fleiß thet sparn |
Já, který jsem před časy.. Já, který jsem před časy, to za dob mého mládí, lásek strasti i krásy užil a nejen kradí s pilností, k níž to svádí |
|
Těch pár veršů je z dávného století sedmnáctého, jejich autor byl ve službách posledního Rožmberka, ale především mají jistý význam pro vývoj německé poezie. Pocházejí totiž z úvodu knihy Schönes Blumenfeld s předlouhým dalším titulem a předznamenávají přechod renesance v barok na samém prahu věku v roce 1601. |
|
|
Von vrsprung der Deutschen Sprach Biss auff ein tausent Jahr daher Siben hundert mehr Auch siben und achtzig neben Von der Erschaffung wie ihr hoert Himmels vnd Erdt Ein Sprach allein gieng eben Da Niemrodt schan herrschet der Tyran Babels Thurn fieng zubawen an. Als aber Gott solch einig Sprach Auss Straff vnd Rach In zwo vnd sibentzig verwürt Wie Moses nach der Fürsten zahl Erzehlt zumahl Vnd drinnen sich nicht irret Dreißig der Cham, funfftzehen nam Iaphet, die vbrigen Sem bekam. Da hat Tuitschon gleicher weiß Zwo drauß mit fleiß Die Deutsch und Windisch bhalten Dann dise baidt ehe dass auff Erdt Troia zerstoert Gmischt wurn stets bey den Alten Daher auch noch der Kaiser hoch Carl der vierdt verordnet doch. In seiner gulden Bull das auch Nach solchem brauch Ein jeder Fürst soll künnen Die baide Sprach vnd noch mit fueg Der Kaiser klueg Carl der erst mit Sinnen Hat sie fein klein verfast allein In Reglen der Grammatick gmein. |
O původu německé řeči Než byla právě tisíc let, navíc sedm set sedm a osmdesát roků doba zralá, dotud, co stvořeny nebe a zem, jak známo všem, jedna řeč panovala. Až počal tyran, jenž Nimrud zván, věž Bábel stavět pýchou štván. Bůh nato rozhodnut však jest, co mstu a trest, jednu řeč zmást, a tak ji změní ve dvaasedmdesát podříší - věřme Mojžíši a jeho vyprávění. Cham získal třicet, patnáct vzal Jefet, Šém pak ty zbylé řeči na počet. I Teuton odtud pilně má vlást rovnou dvěma řečmi: Němců i Slávů. Beztak ještě než zničena Trója tak řečená, byly u starých v promíšeném stavu. Slavný císař byl, co i dál to zařídil, Karel čtvrtý jméno nosil. To on ve zlaté bule své k tomuto zve: ať každičké z knížat zmůže vždy dobře řeč obojí a že obstojí on prvý, nezůstal dlužen její sepsání, samotné ani gramatiky pojednání. |
Theobald Höck se narodil 10. srpna 1573 v Limbachu nedaleko sárského Zweibrückenu v někdejší Rýnské Falci. Datum jeho úmrtí neznáme, jedny prameny uvádějí až rok 1658, jiné tvrdí, že už roku 1624 lze doložit označení Höckovy manželky za vdovu. To byl ostatně mrtev také Petr Vok, který umožnil vydání veršů svého německého tajemníka, už pěknou řádku let. Důvěra, kterou v Höcka vkládal, se neprojevila jako oprávněná - za 1000 kop českých grošů mu stačil před svou smrtí prodat panství Žumberk, které sám získal za více než desetinásobek, stejně tak nesl i úhrady Höckovy svatby v Třeboni - a všechno štěstí se od našeho básníka po Vokově smrti zcela odvrátilo. Byl uvězněn, mučen a odsouzen posléze až k smrti, po stavovském povstání však osvobozen a jako s protestantem se s ním setkáváme nejen ve službách "zimního krále" Fridricha Falckého, ale také na útěku ze země po prohrané bitvě na Bílé Hoře. Se šumavskými básníky ho pojí nesporně alespoň tedy to jedno jediné: vyhnání, vyhnání z Čech.
- - - - -
* Limbach (SL) / Žumberk
