ROBERT HOHLBAUM
|
Heimat Nie war ich dir inniger verbunden, Als in diesen schwarzen, dunklen Stunden, Da verschlossen mir dein gastlich Tor, Da dein Wappen trägt den schwarzen Flor, Heimat! Nie fühlt' ich das Wehen deines Windes Mit des Muttersehnsucht eines Kindes, Das im letzten bangen Angstgebet Fürchtet, dass ihr Atem stillesteht, Heimat! Deine Berge waren nie so nah' Als ich sie mit sattem Auge sah, Deine Wälder rauschten nie so sacht, wie in meine ferne Sehnsuchtnacht, Heimat! |
Domov Nikdy nebyl jsem ti srdcem blíž, než když ke mně ze tmy hovoříš, když jak cizí čekám u tvých bran, tvůj erb zčernal, zedrán dokořán, domove! Necítil jsem tvého větru vání, až teď jako dítě teskním za ním, které se v modlitbě pro útěchu bojí tvého posledního dechu, domove! Nikdy blíž mi nebyly tvé chlumy, než teď, kdy mi z cizí dáli šumí, dokud jimi rázoval jsem zdlouha, netušil jsem, jak jen zebe touha, domove! |
|
...über alles in der Welt... Gedichte eienes Sudetendeutschen, Böhmerland Verlag Eger (1919?) |
|
|
Deutsches Dorf Wie ist dein Turm so weiß, so würdeschlicht, Wie sind die Dächer hell und jubelrot! Aus allen Häusern düftet frisches Brot Und rescher Most, der alten Wein verspricht. Und alles sagt von Ackermüh' und Pflicht, Von Lebensfreude, trotz des Lebens Not. Selbst auf dem Kirchhof ist der starre Tod Hold überglänzt vom Sonnenheimatlicht. Ich möchte segnend meine Arme breiten, Möcht' an das Herz mir pressen Haus und Strauch, wie eine Mutter küsst ihr liebstes Kind. Auf dass dereinst in frühlingsfernen Zeiten Die kalte Fremde nicht mit Feindeshauch Die Märchen würgt, die meine Heimat sind. |
Německá ves Jak tvá věž září důstojně a bíle a tvoje střechy jasnou červení! Trpký mošt se ve víno promění a ve všech domech chleba voní mile. A všechno mluví o řádu a péči, o radosti, byť život není snadný. I na hřbitově necítíš tu žádný stesk - domov jasem i ty hroby léčí. Rád bych ti, vsi má, poslal požehnání, na srdce přivinul tvůj každý dům, jak matka líbá dítě nejmilejší, zdávna abys žila do dnů zmrtvýchvstání, nezardousí-li tu ruka sousedů báji mého mládí, jakože jsem zdejší. |
|
1916 |
|
|
Alte Stadt Ein Giebeldach, darauf der Mond sich dehnt, Ein morsches Tor, in dessen Laub der Wind Großvater alte, liebe Weisen sinnt, Bis er die Harfe an die Mauer lehnt. Ein Brunnenneptun, der beflissen gähnt, Die Pforte breit, die Fenster klein und blind, Welker Lavendelduft aus Truh' und Spind; Nie hab' ich mich nach allem so gesehnt! Nie stand ich so vor meines Edens Tor, Nie fühlte ich so heiß, was ich verlor. Ich will die Augen schließen, still und fest, Zu einem Schlafe, der mich träumen lässt. Vielleicht rauscht mir das Laub, strömt mir, der Schein Des guten Monds in meinen Traum hinein. |
Staré město Sedlová střecha, sedá na ni luna, omšelá brána, v jejímž loubí hraje harfeník vítr melodie z ráje než v houštích hradeb zmlkne jeho struna. Chrliče kašny, z nichž každý proudem zívá, široká vrata černá ústa špulí, za okny voní truhly levandulí - nikdy má touha nebyla tak živá! Nikdy jsem nestál blíže tvému prahu, necítil žhavěji ztrátu těch míst. Když zavřu oči, mohu si být jist, i ve snách že mi budeš pro ostrahu a s tebou měsíc, který dál sen hloubí, když září prostoupí až do podloubí. |
|
1916 |
|
|
Vaterland Wohl haben anders wir's erdacht im Sonnenglanz und Flaggenprangen; heut sind wir schweigend durch die Nacht zu euch auf dunklem Weg gegangen. Und doch: uns winkt ein reines Haus und eines lieben Lichtes Keim; in all dem dunklen Wettergraus fühlen wir tief; wir kehren heim. Ob auch kein bunter Wimpel weht, ob alle Jubellieder starben, in uns erklingt ein Dankgebet und unser Herz hisst frohe Farben. Wir waren lange mittellos, uns führte keine gute Hand; heut bergen wir in deinen Schoß das Haupt und stammeln: "Vaterland." |
Vlast Snad jinak jsme to chtěli mít, v slunečním jasu, pod prapory; teď mlčky jdu a nikde svit za tebou nocí, láskou chorý. Na konci cesty čistý dům, z něj světlo vzchází po paměti, navzdor všem bouří poryvům chceme k tobě zpět, tvoje děti. Je čas, kdy vlajky dovlály a světa slávě zvoní hranou, pak svitneš srdcím nestálým, hluboko v nás tvé barvy planou. Zbav nás bídy a zbav nás vin, tys všechno, my jen tvoje část; chci složit hlavu na tvůj klín a hlesnout jen tvé jméno: Vlast. |
|
Deutsches Kalendarium, s. 96 |
|
|
An Hans Watzlik Was in dumpfen Pferche der Zeit fruchtlos verhallt, das singt Dir segnend die Lerche in Deinem Wald. Wir keuchen zu kahlem Gipfel, kein Traum wird uns Gestalt, Dir träumen rauschend die Wipfel in Deinem Wald. Im Weltmeer, das uns betrogen, ward uns nicht Heim und Halt, Dir eint ein See die Wogen in Deinem Wald. Was sich keinem entriegelt, den noch Sturm umgellt, im schweigenden See gespiegelt siehst Du Gott und Welt. |
Z Watzlikovy země Na nás prázdnota zívá, čas tupě skonává - Tobě však žehná a zpívá Tvá Šumava. Nás jen holá bída honí, shon střídá únava - Tobě noční rosou voní Tvá Šumava. Náš svět je cizavě šerá bezbřehá záplava - svůj sen sní u jezera Tvá Šumava. Na nebi převysokém bouři cítím se chvět - Ty lesních vod zeleným okem zříš mlčky Boha a svět. |
|
Aus Hans Watzliks Land, s. 11 |
|
Robert Hohlbaum se narodil 28. srpna 1886 ve slezském Krnově, zvaném tehdy německy Jägerndorf. Po studiích germanistiky a historie působil jako knihovník ve Vídni, Duisburgu a Výmaru. Od roku 1949 žil trvale v Rakousku, kde také získal mj. hornorakouskou zemskou literární cenu Adalberta Stiftera a kde 4. února 1955 ve Štýrském Hradci zemřel. Vedle tvorby básnické zanechal po sobě i dvě rozměrné románové trilogie: Frühlingssturm s částmi Die deutsche Passion (1924), Der Weg nach Emmaus (1925) a Die Pfingsten von Weimar (1926), tu druhou pod názvem Volk und Mann z období napoleonských válek s částmi König Volk (1931), Der Mann aus dem Chaos (1933) - roku 1955 vyšlo znovu s titulem Finale in Moskau - a Stein (1934). Dále je autorem románu a novel o Brucknerovi a Goethem a svazku esejů z roku 1925 Der Frühlingswalzer. Vztah nejen sudetského Slezska k Šumavě není čistě platonický: existuje totiž konkrétní vazba mezi ztrátou tamního němectví a pozdějším vyhnáním tohoto živlu i z jihozápadních pohoří Čech, které se jako temné tušení objevuje jak v Hohlbaumově, tak Watzlikově díle už dávno před neblahými "konečnými řešeními" nacizmu a komunizmu.
- - - - -
* Krnov / † Štýrský Hradec (A)
