LUDWIG IGLER
Návrh na protest
Na návrh nacionálně socialistického (někdy se užívá i přívlastku "národně socialistický" - pozn. překl.) vimperského místostarosty Ludwiga Iglera byl ze strany zdejšího městského zastupitelstva vznesen protest proti vydání (rozuměj zde zbavení poslanecké imunity hlasováním parlamentu a vydání dotyčných trestnímu řízení podle tzv. zákona na ochranu republiky - pozn. překl.) poslanců Junga a jeho stranických soudruhů (jde o Ing. Rudolfa Junga, Rudolfa Kaspera, Hanse Knirsche, Hanse Krebse a Leo Schuberta z DNSAP /tj. Německá národně socialistická strana dělnická/ - pozn. překl.). K protestu se připojili komunisté (v parlamentní debatě se komunističtí poslanci jako třeba Václav Kopecký stavěli svým postojem proti vydání údajně za práva v "imperialistickém" Československu "utlačovaného" německého národa a jeho dělníků a rolníků: viz sborník Katedry historie FPE Západočeské univerzity - Václav Kopecký prohlásil doslova: "Hakenkrajclerští poslanci jsou stíhání zřejmě jen proto, že jsou Němci, němečtí nacionální oposičníci, němečtí autonomisté, a k jejich stíhání dochází proto, že proces s nimi má sloužiti k dalšímu rozněcování nacionálních štvanic, že má sloužiti k odůvodnění zostřeného útlaku německého pracujícího lidu, jak to buržoasie právě v této chvíli potřebuje." - pozn. překl.), příslušnící Německé nacionální strany (DNP), křesťanští sociálové (Deutsche Christlich-soziale Volkspartei), zástupce německé živnostenské strany (Deutsche Gewerbepartei), nacionální socialisté (DNSAP) a 1 Čech. Němečtí sociální demokraté (komunisty tehdy podle směrnic z Moskvy nenávistně označovaní za "sociálfašisty" - pozn. překl.) se k protestu nepřipojili.
Budweiser Zeitung, 1933, č. 18, s. 11
Ludwig Igler se narodil dne 23. srpna roku 1895 ve Vimperku (Winterberg), předměstí čp. 57 jako syn kolářského mistra Theodora Iglera (*1. července 1846 ve Vimperku, †14. ledna 1911 ve Vimperku, úmrtní matrika ho označuje za obchodníka /Kaufmann/) a jeho ženy Marie, roz. Häuslové (*7. listopadu 1864 ve Vimperku). Rodiče se ve Vimperku brali 23. června 1891. Děd z otcovy strany Joseph Igler měl za ženu Češku Kateřinu Posekanou (v křestní matrice Catharina Posekaný) z obce Kámen na Pelhřimovsku. Ludwigova matka byla dcerou vimperského perníkáře (Lebzelter) Aloise Häusla a jeho ženy Marie, roz. Alleschové. Po ukončení německé obecné a měšťanské školy ve Vimperku ztratil Ludwig Igler už v 15 letech otce a jeho poručníkem se stal známý řezbář Franz Igler (*19. listopadu 1858 ve Vimperku, †23. srpna 1951 v dolnorakouském městysi Oberwaltersdorf), otcův bratr, který ovšem v roce 1910 přesídlil do Vídně (je na stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně). Od roku 1911 studoval osiřelý Ludwig tak jako tak na obchodní akademii v Plzni a ve válečném roce 1915 narukoval jako jednoroční dobrovolník k českobudějovickému 91. "šumavskému" pluku. Jako velitel jednoho útočného oddílu pěchoty vedl roku 1916 na frontě u Soči (Isonzo) v dnešním Slovinsku důležitý průlom, který rozhodl o udržení celého úseku tamní fronty. Císař František Josef I. mu za to udělil zlatou medaili za statečnost (odpovídá rytířskému kříži k vyznamenání Železným křížem za druhé světové války), kterou Iglerovi po povýšení na poručíka (Leutnant) připevnil na hruď arcivévoda Josef. Pád monarchie zažil Ludwig Igler v hodnosti c.k. nadporučíka (Oberleutnant). Nemohl se smířit se vznikem československého státu a dal se ve Freistadtu k dispozici oddílu tzv. "volkswehru", který měl připojit část jeho rodné Šumavy k Rakousku. Poté, co jednotka pronikla až k Volarům, nařídila bezmocná vídeňská vláda tzv. Německého Rakouska na masivní nátlak spojenců její rozchod. Igler se vrátil do Vimperka, který už byl součástí nově vzniklého Československa. Po válce si navrátilec doplnil profesní vzdělání abiturientským kursem na obchodní akademii v Plzni v letech 1919-1920 a dva roky nato se roku 1922 v Plzni oženil se slečnou Rosemarií Strisko z Holoubkova ("německy" Holubkau, dnes okr. Rokycany v Plzeňském kraji). Z manželství vzešli dva synové. Igler už v roce 1911 vstoupil do národoveckého "feriálního" buršáckého sdružení "Normannia" a mezi válkami se angažoval, jak patrno i z naší textové ukázky, v nacionálně socialistickém hnutí, které po zákazu v ČSR přerostlo v Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. Roku 1939 byl sice jmenován vimperským starostou, ovšem už začátkem Hitlerova ruského tažení byl povolán hned dva roky poté na frontu (podle krajanské pamětní knihy i následkem nevole spolustraníků, dosazených sem odjinud vůči jeho "humanitárním" sklonům), povýšen na kapitána po nacistickém nezdaru na Východě velel zásobovací jednotce na Korsice a Sardinii. Z malárie, kterou se tam nakazil, byl vyléčen v Tropickém ústavu v Berlíně. Konec války ho zastihl ve Štýrsku, po propuštění z anglického zajetí už mu ovšem byl návrat domů upřen. Usadil se s rodinou v Hesensku, kde v roce 1987 zemřela v městě Langenselbold jeho žena a poté, co i on 13. května 1965 skonal tamtéž, spočinuly jeho tělesné ostatky vedle manželčiných ve společném hrobě. V Langenselboldu se stal předsedou tamní organizace Svazu vyhnanců (Bund der Heimatvertriebenen/BdV), Katolického zaměstnaneckého hnutí (Katholische Arbeitnehmer-Bewegung /KAB) a zakládajícím členem zdejší organizace "Verband der Kriegsbeschädigten, Kriegshintergebliebenen und Sozialrentner Deutschlands" (tj. "Svaz německých válkou postižených, pozůstalých a odkázaných na sociální důchod"). "Německou" válkou postižení a po leckom pozůstalí jsme ovšem vlastně už odedávna my všichni, jakkoli nejsme bývalými nacisty či nepocházíme zrovna z Vimperka či z Holoubkova.
- - - - -
* Vimperk / † † † Langenselbold (HE)
