JOHANNES JETSCHGO
O ženském panování a časech Vítkových
Jedním z prvých historických pramenů k českým dějinám vůbec je takzvaná Kosmova kronika, pojmenovaná podle pražského kanovníka řečeného Kosmas a zesnulého v roce 1125. Její vyprávění se obrací až k temně mýtickému českému dávnověku, poznamenanému tradicí matriarchátu a "dívčích" válek bájných Amazonek, tradicí, jež se podivuhodně soustřeďuje v postavě bájné kněžny Libuše. Její osobnost inspirovala básníky, myslitele a umělce od Herdera a jeho sbírky lidových písní, přes Grillparzerovo drama až ke stejnojmenné opeře Bedřicha Smetany (sám skladatel ji charakterizoval jako "slavné tabló, hudebně dramatické uživotnění" a v Jiráskových Starých pověstech českých jsou její proroctví, jak známo, pronášena nad původem šumavskou řekou Vltavou - pozn. překl.). Libuše měla být podle Kosmovy kroniky "zázračná žena mezi ženami", "půvabná a láskyhodná, moudrá a konající slavné činy příslušející dotud spíše mužům, nadaná navíc duchem prorockým". Podle dávného lidového podání se Libuše jednoho dne rozhodla pojmout za manžela muže jménem Přemysl, povolala ho od pluhu a učinila vladařem země. Český dynastický mýtus tu spojuje archaický matriarchální princip s příběhem o panovníkovi vzešlém z lidu a lidu blízkém. Prastaré cestopisné záznamy židovských a arabských obchodníků podporují toto dějové jádro mýtu Libušina, který byl později ovšem hojně přizdoben. Hovoří se v nich totiž o "městě žen" a také o gynekokracii jako formě panování, tj. i o "ženském panování".
Za Velkomoravské říše přišla s byzantskými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem do země křesťanská víra a s ní pak i vliv západní římské církve přes Řezno, Pasov a Salcburk. Nejranější historicky doloženou osobností českého panovníka po matriarchální epoše je Bořivoj I., který spolu se svou manželkou Ludmilou přijal roku 875 křest a založil i jeden z prvních kostelů v Čechách. Jeho synové potvrdili svrchovanost řezenské diecéze nad českým křesťanstvím. Zato jeho snacha zavrhla misijní poslání římské církve, dala zavraždit svou tchyni a spojila se s polabskými Slovany. Nezabránila sice svému synu Václavovi, vychovanému už v křesťansko-latinské tradici, aby se podřídil německému králi, poštvala však proti Václavovi svého druhého syna, tj. jeho vlastního bratra Boleslava, podléhajícího dosud pohanským vlivům. 28. září 929 či 935 měl Boleslav nedaleko od Prahy bratra zákeřně usmrtit. Tento kainovsko-ábelský motiv zůstává uzlovým momentem českých dějin vůbec. Křesťanství a pohanství se tu srážejí v bratrovražedném rozkolu a tvoří tak raně historickou obdobu toho, co vykrystalizovalo později už ve vnitronáboženském střetu reformace a protireformace. Zavražděný kníže a "vévoda české země" Václav, který byl svatořečen, dal při Pražském hradě zbudovat chrám svatovítský, podle Kosmovy kroniky navazující "na římské kostely kruhového půdorysu". Tím byla založena tradice českých románských rotund, s nimiž se tu znovu a znovu setkáváme. Po bratrovraždě Boleslav rozšířil svou moc a křesťanské vlivy se musely vypořádávat s tuhým pohanským odporem, než konečně jeden z Boleslavových nástupců, který proslul přídomkem "Zbožný", přispěl k ustavení samostatného pražského biskupství k duchovní správě celé země.
Ranní Přemyslovci (zvaní tak po už zmíněném zakladateli rodu Přemyslu Oráčovi) se profilovali především mezi panovnickými domy sousedního Polska a Německa. Roku 1040 se pokusil německý císař Jindřich III. podrobit si Čechy, byl však právě na Šumavě (Jetschgo tu používá, jak je u německy píšících autorů obvyklé, pojmu Böhmerwald v jeho širším zeměpisném významu, zahrnujícím i Český les, kde leží i kaple sv. Václava u Brůdku na paměť Břetislavova vítězství - pozn. překl.) poražen a donucen k ústupu. Hned v následujícím roce však kníže Břetislav kapituloval a uvázal se německému císaři ve vazalskou povinnost. Počínaje knížetem Soběslavem I. (1125-1140) stal se český panovník dědičným číšníkem císařovým a získal tak vliv i na výsledek volby toho, kdo má vládnout Německu. Po jeho smrti však nastává v Čechách období vnitřních svárů o přemyslovské dědictví, které tvoří i dějový základ Stifterova historického románu Vítek (Witiko). Jeho autor si v něm vědomě vytyčil jako svůj básnický úkol zachytit "tu obrovskou věc podobnou vlastně mýtu o Nibelunzích" ("nibelungenartiges Riesending"). Jihočeský velmož Vítek stojí na straně českého krále Vladislava II. (1140-1174), jemuž královský titul propůjčil sám císař Fridrich Barbarossa. Ještě v témže 12. století se stala ona královská hodnost českého panovníka dědičnou a nabyla tím značně na významu. Paralelně s tím probíhá vlna německé kolonizace směrem na Východ. Přicházejí sem němečtí rolníci, měšťané i obchodníci, zejména také mniši cisterciáckého a premonstrátského řádu. Český král slíbil zajistit německým přistěhovalcům "přízeň a ochranu" ("Gnade und Schutz"). Českými panovníky bylo založeno mnoho německých měst (jako třeba Budějovice), v nichž platilo německé právo, zatímco domácí česká šlechta vládla podle práva českého a katolické duchovenstvo podle práva římského. Každý tedy žil podle zákonů vlastních svému jazyka a stavu, jak to i odpovídalo středověkému chápání práva. Kulturních vazeb mezi Čechy a Němci od těch dob neustále přibývalo. Král Václav I. (1230-1253), otec slavného Přemysla Otakara II., byl sám ženat s princeznou z německého rodu Štaufů, jeho sestra Anežka (její svatořečení v závěru roku 1989 jako by symbolicky předznamenalo konec komunismu u nás - pozn. překl.) podporovala žebravé církevní řády, zejména klarisky, které se potom usadily mj. i v Českém Krumlově. Král Václav I. se dokonce prosadil i jako tvůrčí umělec - totiž minesengr - a básnícímu panovníkovi byla jinými pěvci milostné poezie jeho doby připisována jak moudrost Šalamounova, tak rytířská ctnost a vznešenost bájného krále Artuše. Když za jeho panování vtrhli divocí Tataři na Moravu, byli rozhodným způsobem odraženi zásluhou Jaroslava ze Šternberka, s jehož erbem šesticípé hvězdy se stále ještě můžeme setkat i v jižních Čechách (je např. znakem města Počátky - pozn. překl.). Tento historický čin označil sám velký Goethe jako "ein großes vaterländisches Faktum", tj. za velkolepou událost v dějinách společné otčiny. Nikdo menší než Václavův jediný syn Přemysl Otakar neměl právě nakonec rozhodující podíl na zbavení múzického a uměnímilovného vladaře jeho panovnické moci. V těch přemyslovských časech počíná i na jihu Čech čas gotického slohu, přetrvávajícího tu až do časů po husitské revoluci.
Úvodní pasáž Jetschgova průvodce po jižních Čechách, jak vyšel roku 1991 v lineckém nakladatelství Landesverlag, prozrazuje autorovu inspiraci klasickou německou literaturou, v níž česká témata nejsou věru ničím vzácným. Jako šéfredaktor hornorakouského televizního studia v Linci, kde se také roku 1956 narodil, se Dr.phil. Johannes Jetschgo právě Šumavě věnoval ve dvou významných filmových dokumentacích Die ferne Nähe - der Böhmerwald zwischen Mühl und Moldau (1987) a Offene Grenzen - Neue Nachbarn (1990). Dokázal v nich ten kus staré evropské pevniny spolehlivě začlenit do minulých i nepochybně budoucích souvislostí právě proto, že je mu tak až milostně blízký. Hlas a podobu jejich sympatického tvůrce mohli ostatně i čeští diváci často sledoval na rakouské obrazovce už v časech končící nesvobody a věřme, že i v dobách příštích a stále bližších shledání vzájemně znalých sousedů.
P.S. Jihočeskou tématiku má i následující text, který věnoval Johannes Jetschgo příběhu tří generací rodiny Lannovy, z níž osobnost "vltavského admirála" se letopočty narození a úmrtí pozoruhodně kryje se šumavským klasikem Adalbertem Stifterem (1805-1868, i samostatně ovšem zastoupeným stejně jako Adalbert Lanna na webových stranách Kohoutího kříže).
Ztracený věhlas dynastie Lannů
Říkali mu "vltavský admirál" (v originále "Admiral der Moldau" - pozn. překl.) v gründerských časech 19. století, poněvadž tehdy se vojenskému stavu dostávalo věhlasu, blížícímu se renomé dnešních ekonomických manažerů.
Adalbert Lanna (1805-1866) byl přitom sám podnikatelem věru plnokrevným (v originále "Vollblutunternehmer" - pozn. překl.). Jeho předkové připutovali ze Solnohradska (v originále "aus Salzkammergut" - pozn. překl.) do jižních Čech jako vyučení tesaři. Jejich znalosti v oboru stavby lodí a voroplavby byly žádaným zbožím v široce rozvinutém habsburském obchodu se solí. Po několika málo pokoleních se Lannovi v jižních Čechách hospodářsky osamostatnili. Adalbert Lanna I. se stal přímo průkopníkem, spoluutvářejícím rozhodnou měrou obchod a infrastrukturu celé střední Evropy. V ambiciózní rodové tradici ho následoval jeho syn Adalbert Lanna II., který jako velkoprůmyslník a mecenáš vybudoval a podpořil bezpočet kulturních zařízení.
Adalbert Lanna I. měl původně v Praze studovat strojařinu. Nepohodl se tam však se svým profesorem, vrátil se k otcovské loděnici na břehu řeky Vltavy v Českých Budějovicích v tehdy dosud samostatných Čtyřech Dvorech (v originále "am Budweiser Moldauufer im damaligen Vierhöf" - pozn. překl.) - na levém říčním břehu stojí budova loděnice v téměř neporušené podobě dodnes - a vyučil se od základů vorařskému řemeslu. Přežil v roce 1824 jako jediný ztroskotání jednoho z plavidel na tehdy značně ještě divokém vltavském toku a vytyčil si jako životní úkol splavnění řeky Vltavy. Cílem jeho ctižádosti nebylo však toliko zkrocení nepoddajných říčních peřejí, nýbrž vlastní účast na mezinárodním obchodu. A opravdu se mu podařilo otevřít obchodní cestu dál po Labi až do Hamburku (v originále "Handelsweg über die Elbe bis Hamburg" - pozn. překl.) a dřevo svých vorů tam úspěšně prodat místním loďařům. To bylo něco neslýchaného, poněvadž na Vltavě bylo tehdy více než 100 míst pro plavbu opravdu nebezpečných míst. Hamburk se stal odbytištěm pro nevyužité zásoby šumavského dřeva v majetku aristokratických pozemkových vlastníků, v tomto případě zejména významného knížecího rodu Schwarzenberků (v originále "vorneweg der Fürsten Schwarzenberg" - pozn. překl.)
Lanna převzal i financování obtížné výstavby koněspřežné dráhy mezi Lincem a Českými Budějovicemi (v originále "zwischen Linz und Budweis" - pozn. překl.). Skladovací místo pro nakládání obchodního zboží z kolejí na vodu je až dosud k vidění: jde o českobudějovický hostinec "U Zelené ratolesti" (v originále "das Gasthaus 'Zum Grünen Ast'" - pozn. překl.) u přítoku Vltavy (rozuměj slepé rameno řeky Malše - pozn. překl.).
Jako stavební podnikatel zbudoval v rekordním čase jediného roku moderní řetězový most přes Vltavu v Praze (jeho mostního dvojníka lze spatřit ve Stádlci poblíž Tábora) a Hybernské nádraží (v originále "Hiberner Bahnhof" - pozn. překl.) rovněž v české metropoli (pozdější Masarykovo nádraží). Brzy se angažoval i v těžbě uhlí a v železářském průmyslu. Železnice měly propojit surovinová ložiska. Na Kladně byla s partnery založena Vojtěšská huť (v originále "Adalbert-Hütte", pozdější "huť Koněva /!/" - pozn. překl.). Jeho vlastní tempo ho však dohnalo. Produkce železa v jeho vysoké peci nebyla ještě technologicky dostatečně vyzrálá. To mu přivodilo finanční, zejména však prestižní porážku, v jeho kariéře selfmademana tu nejtěžší. Ten "mnohostranně pružný muž" (v originále "der 'vielseitig elastische Mann'" - pozn. překl.), jak někdejší Lannův životopisec nazval člověka, který se sociálním cítěním časově předstihl industrializaci Čech, skonal na srdeční selhání v lednu roku 1866.
Adalbert Lanna II. (1836-1909) byl pyšný na pozdní šlechtický predikát, přiznaný jeho otci, náležel pak už od mládí k oné nejbohatší měšťanské vrstvě mocnářství, usilující o to, stát se jeho elitou. Jako soukromý stavebník zbudoval Adalbert Lanna II. (obvykleji už používal české podoby svého křestního jména, tj. bývá zmiňován nejen v českých pramenech jako Vojtěch Lanna - pozn. překl.) krátce po sobě a časově těsně před velkým krachem vídeňské burzy 1873 dvě vily, které umožňovaly stavovskou reprezentaci a. jak to popsal prof. Jan Bažant (autor knihy "Lannova vila v Praze" z roku 2013 - pozn. překl.) z pražské Univerzity Karlovy, prozrazují mnohé o tehdejší sociální a politické situaci českých zemí.
Lanna se dal inspirovat drážďanskou novorenesancí Gottfrieda Sempera a prosadil jeho konzervativní architekturu jako první v českých zemích do praxe, a to v tehdejším pražském předměstí Bubeneč. Lanna byl zemským patriotem starého střihu s kontakty na českou i německou vůdčí vrstvu v Čechách už za časů stále sílících ovšem nacionalistických proudů. Podporoval jako mecenáš velkého stylu domácí umělecké řemeslo, stal se spoluzakladatelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Antika, jejíž mytologie v podání mistrů historismu zdobila stěny jeho domů, byla pro něho důležitou neutrální půdou, nadnárodní a tím slučitelnou se společenskými pohnutkami obchodníka, usilujícího překonat vzájemnou polaritu Čechů a Němců. A ve své pražské vile uctil místností pod názvem "Traunsee-Salon" původ svého rodu a Solnou komoru vůbec. Zanedlouho, v prosinci roku 1870 koupil pak Adalbert Lanna II. pozemek v Gmundenu a dal na uměle navršeném pahorku zbudovat svou druhou rezidenci, obklopenou francouzským zahradním parterem a anglickou krajinnou zahradou.
Žil vědomě mezi dvěma národními světy, jejichž konflikty se v nadcházejícím 19. Století rýsovaly stále zřetelněji. Obepínal svou osobností a svým kosmopolitismem, který se projevoval především jeho obrovskou sběratelskou vášní a mecenášstvím odstředivé síly, které měly rozkotat dunajskou monarchii. Osvícený měšťan, který o oněch napětích věděl a mohl je pocítit na vlastní kůži.
Když věnování své sbírky skla nově založenému pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu v roce 1906 shledal nespravedlivě podhodnoceným a také ve vlastní rodině, mezi jeho dětmi, neměl nikdo zájem o otcovy kulturní ambice, rozhodl se dát velký zbylý podíl vydražit na mezinárodních aukcích.
V gmundenské vile, kde dnes žijí jeho potomci, rodina Trauttenbergova, stvořil si Lanna osobní refugium pro sebe a svou ženu Franzisku, které tu malíř Heinrich Gärtner zanechal její vytoužené italské krajiny. Nadchl se tu však i lovem. Proto vlastnila rodina s jinými českými průmyslníky lovecký revír v Almtalu.
Vila v Gmundenu byla projektována architektem vídeňské Ringstraße Gustavem Gugitzem (1836-1882 - pozn. překl.) a představuje jakýsi "Gesamtkustwerk" 19. století, svou autenticitou překonávající čas. Adalbert Lanna II. zemřel roku 1909 v Meranu.
Jeho syn Adalbert Lanna III. si nejprve zvolil úřednickou životní dráhu. Podle přání svého otce měl následovat snahy podnikatelské dynastie Lannových. Také se o to pokusil, ale první světová válka mu vyrazila kormidlo z ruky. Roku 1920 prodal koncern a usadil se posléze v Mnichově (v originále "in München" - pozn. překl.), kde záhy, už v roce 1922, skonal na tuberkulózu. Jeho vdova, stále ještě vybavená feudálním majetkem, přesídlila na francouzskou Riviéru, zemřela však nakonec v jednom ženevském chudinském špitále.
Po roce 1989 počaly být v Čechách znovuobjevovány, v neposlední řadě s podporou Hubertuse Trauttenberga, stopy působení Lannovy rodiny, k čemuž disertace Kateřiny Zahrnhoferové (obhájená na univerzitě v Linci - pozn. překl.) shromáždila důležité prameny a svědectví. V rámci televizní dokumentace rakouské ORF mohl být zachycen i exteriér a interiér Lannových mauzolea na pražských Olšanech, rozsahem největší tamní hrobky. Hrobka je v současné době sanována městem Prahou a sponzory z oblasti českého stavebnictví. Je výrazem nároků a sebevědomí humanisticky vzdělaného velkoprůmyslníka. A dokumentuje i dramatická období v průběhu minulého dvacátého století, která vedla téměř ke ztrátě povědomí o osobnostech, vymazaných téměř z české paměti.
Oberösterreichische Nachrichten
Dne 22. ledna roku 2020 publikoval redaktor Vladimír Majer na internetových stránkách listu "Českobudějovický deník", tedy nikoli v jeho tištěné papírové podobě překlad téhož Jetschgova textu z lineckého deníku "Oberösterreichische Nachrichten" (jméno Johannes Jetschgo tu ovšem nikde nepadne), a to "i s možnými autorskými či překladatelskými chybami", jak se tam píše v úvodu. Kéž by se jich naše přetlumočení dokázalo vyvarovat.
- - - - -
* Linec (A)
