WILLIBALD JUNGWIRTH

Böhmerwäldlers Heimweh

O Böhmerwald, o Heimat,
nun weil' ich fern von dir,
doch deiner Wälder Rauschen
hör' ich noch stets in mir.
Ich seh' im Geist die Berge
im Abendrot erglüh'n,
hör' fern ein Glöcklein läuten,
seh' Herden heimwärts zieh'n.

Ich seh' die Moldau fließen
durch deine grünen Au'n,
aus deinen Seen Spiegel
herrlich den Hochwald schau'n.
Seh' auch auf grünen Anger
mein Vaterhaus noch steh'n -
und kann es doch nicht schauen,
kann es nur geistig seh'n.

Da fasst mich tiefes Heimweh
nach dir, mein Böhmerwald,
dich könnt' ich nie vergessen
und würd' ich noch so alt.
Im Herzen brennt die Sehnsucht,
Doch ich kann nicht zurück,
wo meine Ahnen lebten,
wo war mein Jugendglück!

Šumavanův stesk po domově

Domove, tady v dáli
bez tebe bývám sám,
tak šumí tvoje lesy,
až sem je slýchávám.
Vidím v duchu tvé hory
se v červáncích do tmy skvět,
zvonce stád vstříc mi zazní,
když s nimi se vracím zpět.

Vltavu vidím, plyne
prostřed luk samý svit,
v hladině tichých jezer
hvozd zřím se zrcadlit.
Zelený palouk a na něm
rodný dům vidím stát --
sotva jinde než ve snu
ještě ho spatřím snad.

Stesk hluboký mne svírá,
když vzývám rodný les,
nedá se zapomenout
po letech jako dnes.
A v srdci hoří touha,
že nazpět nesmíme,
kde žili předci naši,
kde kvetlo mládí mé!

2. 3. 1947

Psal to osmnáctiletý, pomineme-li však přídech jinošské sentimentality a závislosti na čtených vzorech, zůstává reálie v tom věku asi sotva pochopitelné ztráty, totiž nemožnosti vrátit se někam, kde cosi nedokvetlo a už nedokvete. Možná, že plodem té nenaplněné touhy se stala po téměř padesáti letech, po půl stoletá takřka, roku 1995 vlastním nákladem v dolnosaském Isernhagen (region Hannover) vydaná kniha "Heimat im Böhmerwald - WETTERN-PÖTSCHMÜHLE - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte" o rodném Větřní, jejímž autorem a sestavovatelem (jsou tu i příspěvky přátel a texty převzaté odjinud) byl týž, tehdy sedmdesátiletý už skoro Willibald (Willi) Jungwirth. Narodil se v Pötschmühle, což je v českém jazyce Pečky (Pečkovský mlýn) zvaná část obce Větřní, dne 8. dubna roku 1929, tedy málem pět let poté, co si jeho otec Anton Jungwirth, tehdy pekařský pomocník ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) rodem z Chvalšin (Kalsching), bral 18. listopadu 1924 ve svatovítském kostele českokrumlovském (tehdy ještě i Böhmisch Krumau, za války pak Krummau an der Moldau) za ženu Marii Ziefreundovou, příslušnou do Chvalšin. Nevěstiným rodištěm byl jinak podle oddací matriky "Buchholz, Bezirk Steyer" v Horních Rakousích, bydlila však ve Větřní, kde byl otec továrním dělníkem. Její matka Katharina, roz. Mraz, pocházela z Uherského Hradiště. Otec ženichův, Anton Jungwirth starší, byl měšťanem v Chvalšinách, matka Anna, roz. Matheisová, byla původem z blízkých Rohů (Oberhäuser) v sedle hory Kleť (Schöninger). Williho otec se usadil jako mistr pekařský ve Větřní a podle synových vzpomínek byl za druhé světové války třikrát u soudu za to, že pekl i válečným zajatcům chleba stejné kvality jako domácímu obyvatelstvu. Místní Němci musili po osvobození Českokrumlovska Američany domov opustit. Tím domovem ve vzpomínce byla však jim Šumava, les, z jehož dřeva žily i kdysi snad vůbec největší středoevropské papírny firmy Spiro, za války ovšem jako židovský majetek národním socialismem vyvlastněné. Ten řetěz vyvlastnění ostatně jako by neměl ani po porážce nacismu konce. Vltava teče krajem stovek zaniklých vsí, nad jejím údolím ve Větřní svítí kostel, vysvěcený v červenci 1938 pár měsíců předtím, než wehrmacht obsadil Šumavu po mnichovském ujednání. Ztracená léta se už vrátit nedají, rodí se z nich však stále dál verše a knihy. Willibald Jungwirth zemřel v dolnosaském Isernhagen 9. července 2019 a je tu i pochován.

- - - - -
* Pečky, Větřní / † † † Isernhagen (NS)