VIKTOR KARELL
Adalbert Stifter v Karlových Varech
Německý "básník z Boží milosti" a jistě nikoli z nejmenších lázeňských hostí karlovarských v oněch šedesátých letech století devatenáctého byl rakouský c.k. školní a dvorní rada Adalbert Stifter. To právě jeho, kterému zůstal život tolik dlužen, jemuž se vyplnily snad jen sny a představy, jimiž obcoval s nádhernou přírodou své šumavské domoviny a jemuž bylo vlastní dílo tou jedinou útěchou a oporou při putování světem lidí, zahnala smrtelná nouze sem do údolí říčky Teplá (Tepl), aby tu učinil poslední pokus uniknout temným stínům, které mu byly v patách. Jakkoli ho ani Karlovy Vary (Karlsbad) se svými zázračnými zřídly nemohly zachránit, rozhodily přece poslední růže do jeho pozdní stopy a zmírnily jeho předsmrtná muka. (...) I v těžkém, bezvýchodném případě, jakým Stifterova nemoc byla, osvědčilo to město své nejlepší síly. Jeho (autor tu v originále s rodáckým patosem používá přivlastňovacího zájmena "unsere", tj. naše - pozn. překl.) prameny darovaly básníkovi ještě tři plodnou prací naplněné roky života, v nichž mohl dokončit svého Vítka (Witiko), Karlovy Vary ho znovu zavedly do stop velkého Goetha, jehož tak uctíval. Stifterově památce jsou v městě vřídel zasvěceny nejen dvě pamětní desky na domě, který tu obýval, nýbrž i jedna nádheryplná lesní stezka a jedna z nekrásnějších zdejších vyhlídek nesou jeho nesmrtelné jméno. Tak se rovněž Karlovy Vary sklonily před velkým básníkem naší domoviny, tím tichým zvěstovatelem pokojného zákona (v originále "des tätigen Friedens", tj. činného míru - pozn. překl.) v nejhlubší úctě. On a jeho dílo, do posledních svých hloubek plné svrchovaného majestátu, šlechetné urozenosti a krásy, by nám mělo zůstat nezapomenutelným. Jak pravdivě to řekl o sobě sám: "Nejsem sice žádný Goethe, ale jeden z jeho spřízněných a semínko čistoty, prostoty a vznešenosti vejde do srdcí i z mého spisování, o tom vím". To, co zasil do našich srdcí, už mnohonásobně vzešlo a ponese dál nádherné květy, dokud budeme ochotni Stifterovo dědictví v celém jeho jedinečném půvabu a nesrovnatelnosti uchovat pro budoucí věky.
P.S. Začátek a konec mnohem delšího faktograficky bohatého textu ze čtvrtletníku Sudetenland, 1967, s. 262-272, svědčí o přímo magické síle a pedagogické nespornosti zjevu šumavského klasika, který ovšem politicky vyslyšen bohužel "odpovědnými místy" nikdy nebyl a zaříkávání se jím působí spíše jako zbožné přání.
Heimat, wir sind dein eigen... Heimat, wir sind dein eigen, Wie weit wir immer gehn, Auf allen Stegen und Steigen, Bis wir dich wiedersehn. Mit uns geht stets ein Fragen Nach einem Heimweg mit, Das hemmt uns oft den zagen Und müden Wanderschritt. Du rufst in Blut und Tränen Zu dir uns immerzu, Und unser ganzes Sehnen Kommt erst bei dir zu Ruh. Und wer ganz irr gegangen Und sich verlor in Nacht, Der wird von dir umfangen Im Traum zurückgebracht. |
Země, jsme jenom tvoji... Země, jsme jenom tvoji i v dálce neznámé, aťsi se kde cesty dvojí, s tebou se shledáme. Otázka s námi spolu jde, kudy k tobě zpět, ať nahoru či dolů, těch cest je bezpočet. Voláš nás celá v krvi, v slzách, jež nám je pít. A naše touha chtěla by v tobě najít klid! Bloudění přeúděsná a noc. Přec blíž vždy jdem, než obejme nás ze sna domov, jejž milujem. |
P.S. Z rodáckého sborníku Das mittlere Egertal (1961), vydaného týmž nakladatelstvím Das Viergespann v Bad Homburg vor der Höhe, které dva roky předtím vydalo Karellovu monografii o Hansi Watzlikovi, je převzata i tato báseň jejího autora. |
|
Verlorene Heimat Heimat, ich muss dich lassen, Seh nie Dein Leuchten mehr. Durch Deine stillen Gassen Gehn Fremde liebeleer. Im dunklen Kranz der Berge Lagst Du im Sonnenschein, Nun hüllen schwarze Särge Dein lichtes Bild mir ein. Nur tief in meinem Herzen Glänzt es so licht und klar, Weil ich trotz Not und Schmerzen Bei Dir so glücklich war... |
Ztracený domov Opustil jsem tě, zemi, stmíváš se do šerav. Jde tvými ulicemi bez lásky cizí dav. Já však ve věnci lesů v hor slunci poledním, tvůj obraz v sobě nesu až do konce svých dní. Hluboko v srdci kdesi je ticho jen a jas. Přes tmu kolem, co děsí, kus světla zůstal v nás... |
Sudetenjahrbuch 1994, s. 113 |
Narodil se 17. března 1898 v Doupově (Duppau) na východ od Karlových Varů (Karlsbad), kde byl kdysi nejen profesorem obchodní akademie, nýbrž i městským archivářem a muzejním ředitelem a kterým patří také převážná část jeho literárněhistorického díla. Jeho tématem nebyl však jen Goethe a němečtí básníci v Čechách, ale i šumavský rodák a klasik šumavské literatury Hans Watzlik, jemuž roku 1959 věnoval monografii pod názvem Hans Watzlik, Leben und Werk. Studoval germanistiku, historii a zeměpis ve Vídni, kde i promoval 1923 na doktora filosofie. Nejen to, byl i sám básníkem, jak o tom svědčí naše ukázka a se starým Goethem (viz jeho epos o Heřmanovi a Dorotě) i s naším Watzlikem věděl, co je to vyhnanství z rodné země. Po odsunu působil v letech 1949-1963 na státní reálce v Landau an der Isar, kterážto škola nese dnes jeho jméno, kde byl jmenován roku 1973 čestným občanem města a kde 14. prosince 1979 také zemřel a byl pohřben. Ještě předtím byl roku 1964 vyznamenán Spolkovým záslužným křížem a vedle krajanských ocenění i zlatým doktorským diplomem vídeňské univerzity v roce 1971. Země, kterou v sobě nesl, byla totiž stále jen jedna: stará země zvaná Evropa.
- - - - -
* Doupov / † † † Landau an der Isar (BY)