EDUARD KITZLER
O Pohoří na Šumavě něco málo z mé paměti
(Poněvadž se veškeré mé osobní poznámky o Pohoří na Šumavě /Buchers/ při vyhnání z domova ztratily, pamětní kniha obce však zůstala v českých rukou /v originále "in den Händen der Tschechen verblieb" - pozn. překl./, je následující text sestaven z toho, co utkvělo v mé paměti.)
Pohoří na Šumavě leží v jihovýchodním výběžku někdejšího okresu Kaplice (Kaplitz), nejjižnějšího okresu Čech. Krajinu tu charakterizuje tzv. Pohořská hornatina, která je částí Rakouské žulové plošiny (v originále "Bucherser Gebirge, das ein Teil der österreichischen Granitplatte ist" - pozn. překl.). Ta se prostírá jako pokračování Šumavy (v originále "als Fortsetzung des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) až k Dunaji (Donau) od místa, kde řeka Vltava (Moldau) obrací dosavadní jihovýchodní směr svého toku k severu.
Pohoří na Šumavě se rozkládá na náhorní plošině (viz Wikipedia - pozn. překl.) v průměrné nadmořské výšce kolem 900 metrů a je ve vzdálenosti půlhodinové až hodinové pěší cesty obklopena vrchy, které vykazují vesměs přes 1000 metrů nadmořské výšky: ať už jde o Tischberg s jeho 1072 metry (u vrcholu na rakouské straně hranice se dnes uvádí výška 1063 metrů - pozn. překl.), Granitzberg s 1070 metry (i na starší rakouské vojenské mapě 1080 metrů - pozn. překl.), Kamenec s 1068 metry (v originále "Steinberg 1068 Meter" - pozn. překl.), Aichelberg a Myslivna (v originále "und Fahrenberg" - pozn. překl.), obojí s 1040 metry (u Aichelbergu na rakouské straně se dnes uvádí 1054 metrů, u Myslivny 1041 metrů - pozn. překl.), Schanzberg s 1004 metry (na mapách dnes Sepplberg na rakouské straně, pramení tu Pohořský potok, viz Wikipedia - pozn. překl.). Kamenec, korunovaný skalními útvary, které jsou podobny nějakému hradu, nabízí kromě toho, že lze odtud přehlédnout obec Pohoří na Šumavě téměř v celé její rozloze, zejména na podzim, v zimě a na jaře i nádherný daleký výhled na Severní vápencové Alpy (Nördliche Kalkalpen) od skupiny Dachsteinu až po přechod k útvarům Štýrsko-rakouských (vápencových) Alp (Steirisch-niederösterreichische Alpen).
Náhorní plošina, na níž se Pohoří na Šumavě nachází, je až po temena vrchů obklopena pásem lesů, který na jednotlivých místech dosahuje šířky od deseti do dvanácti kilometrů, jímž pronikají hvězdicovitě založená síť cest, spojujících Pohoří na Šumavě s vnějším světem. V lesích tu převažují smrky a také buky. Za starých časů tu, zdá se, prospíval i tis, o čemž by svědčil ještě v roce 1945 stojící strom v blízkém rakouském Christinbergu a německá pomístní jména jako "Eibenberg" či "Eibenteich" (stejně tak česká Zlatá Ktiš, Tisový potok nebo nádrž Tisová v Žofínském pralese - pozn. překl.). Les oživuje jelení a srnčí zvěř, lišky, jezevci, kuny a kolčavy. Také tetřev tu našel svůj domov. A samozřejmě všechen ostatní ptačí svět v přebohatém zastoupení. Hrabata z Buquoyů projevovali o les příkladnou péči; je prostoupen dobře udržovanými cestami, které vznikly zejména pro snadnější dopravu dřeva, návštěvníkům odjinud však po předchozím svolení nabízejí štědrou možnost krásných procházek. Jahody, borůvky, maliny a houby jsou lesními poklady, které místní obyvatelé rádi sbírají a které jsou také pro mnohou rodinu vítaných zdrojem výdělku.
Žula s rulou jsou převažujícími horninami podloží. Díky jejich přítomnosti je zdejší půda převážně propustná a písčitá, což svědčí pěstování brambor. Mezi druhy obilí převažuje žito (v originále "Roggen (Winter- und Sommerroggen" - pozn. překl.), oves a jinak i něco ječmene. Z jiných polních plodů jmenujme zelí, řepa a mák. Velkou část půdy zabírají luka, která napomáhají chovu dobytka. Plemenný skot je tu však spíše výjimkou.
Náhorní plošinu odvodňuje Pohořský potok (Buchersbach), který pramení na Sepplbergu (v originále "auf dem Schanzberg", podle Wikipedie je pramen na severozápadním svahu rakouského Sepplbergu značen hraničním sloupem, na českém území pak viz opět Wikipedii - pozn. překl.) a už po hodině cesty podél toku, který mezitím prochází Jiřickou nádrží (Georgendorfer Teich), nacházíme jej v podobě, v níž sloužil plavení palivového i dlouhého dřeva. Zatímco to palivové se plavilo jen na jaře po tání ledu, a to 20 až 30 tisíc krychlových metrů pro potřeby měst Kaplice a České Budějovice (Budweis), voroplavba dlouhého dřeva pak pokračovala po celé léto až do pozdního podzimu. Za normálního stavu vody by nikdo nepovažoval za možné, že by tahle vodička dokázala nést celé stromové kmeny, svázané do vorů, někam do dáli. V plavební dny byl však potok z Jiřické nádrže a jiných nádrží k tomu účelu založených bohatě sycen vodní spoustou natolik, že vor přes četné, mnohdy opravdu ostré zákruty klouzal, kormidlován zkušeným plavcem, hbitě k vytčenému cíli. V někdejších dobách si tak dřevo z lesů kolem Pohoří na Šumavě plavbou po Pohořském potoce a dál po řekách Malši (Maltsch), Vltavě (Moldau) a Labi (Elbe) dokázalo najít cestu až do Hamburku, kde bylo používáno na stavbu lodí. - Druhým pramenným tokem, který zachycuje vodní bohatství zdejší krajiny, je řeka Lužnice (Lainsitz), která ústí do Vltavy dál v jižních Čechách (víme. že je to blízko Týna nad Vltavou, v originále "südlich von Prag"(!) - pozn. překl.). Pramení na Aichelbergu a protéká blízko svého pramene (na rakouské straně hranice je pramen pěkně označen, viz Wikipedia - pozn. překl.) rybníkem Kapelunk (Kapeluckenteich), který svou polohou připomíná Plešné jezero (Plöckensteiner See), nejkrásnější ze šumavských jezer vůbec a býval cizinci s oblibou vyhledáván. Třebaže tvoří náhorní plošina, na níž se nachází Pohoří na Šumavě, rozvodí řek Vltavy a Dunaje, převážná část vody plyne odtud do Vltavy.
Kdysi významná osada Pohoří na Šumavě nalezla místo na terénní vlně (v originále "auf einer nach Westen abgedachten Bodenwelle" - pozn. překl.), sklánějící se k západu. Stavení po obou stranách široké vesnické ulice byla postavena v přímé rovné linii podél ní.
Původně měly všechny hlavní fasády štíty ve slohu selského baroka, z nichž se ovšem dochovaly do pozdější doby jen málokteré. Za souměrnou pravidelnost vděčila osada někdejšímu řediteli panství Manovi, který při jejím zakládání kolem roku 1770 dbal na přesné dodržení předepsaného stavebního plánu. Koncem 19. století byla po obou stranách vesnické ulice vysazena javorová, resp. lipová alej, která dala vsi půvabný vzhled. Při svém založení bylo Pohoří na Šumavě osídleno Němci z okolí Trutnova (Trautenau), při postupném vymírání první generace osídlenců sem však přicházeli noví obyvatelé, zejména malí rolníci z blízkých Dolních a Horních Rakous, zatímco dřevorubci se většinou rekrutovali z jazykově německých sousedních oblastí okresu Kaplice.
Zdejší končina byla součástí rozlehlého "severního lesa" (v originále "Nordwald /silva nortica/" - pozn. překl.), dělící Dolní i Horní Rakousko od Čech. Tímto lesem, zvaným později i "Langer Wald" či "Freiwald", vedla obchodní cesta, spojující hornorakouský Freistadt s dolnorakouskou Weitrou. Obchodníci byli na základě privilegia (v originále "infolge des Privilegs des Straßenzwanges" - pozn. překl.), které bylo dopřáno městu Freistadt, donuceni tu obchodní cestu užívat. Dál na jih existovala druhá, méně udržovaná obchodní cesta, kupci však raději užívaná, ačkoli na ní byli vystaveni nebezpečí, že jim budou sebráni koně i náklad. Tato druhá cesta byla příčinou více než jedno století trvajícího sporu mezi hornorakouskými městy Freistadt a a Pregarten.
V úseku cesty "Freiwaldem" na úpatí Kamence, obráceném do Horních Rakous, bylo, nejspíše k obraně před někdy v roce 1426 či 1427 do Dolních Rakous vpadajícím husitům, zbudováno opevnění, řečené "šance", které bylo využíváno a obsazeno mužstvem i za třicetileté války, naposledy i po ní v roce 1654. Ta cesta se zčásti dosud uchovala a tvoří v délce asi dvou kilometrů i hranici mezi Čechami a Dolním Rakouskem, Na místě, kde se stýkají tři země, tj. Čechy, Dolní Rakousko a Horní Rakousko, dal Joachim svobodný pán (baron) von Windhaag v roce 1661 vztyčit sloup, v jehož horní části svého času figurovaly podoby tří zemských patronů, a sice pro Čechy sv. Václav, pro Dolní Rakousy sv. Leopold a pro Horní Rakousy sv. Florian. Ten sloup zůstal zachován i do konce druhé světové války (a onen "trojhraničník" stojí, byť ne zcela v původním vzezření, až dodnes - pozn. překl.).
Převážná část náhorní plošiny i širšího okolí Pohoří na Šumavě náležela až do roku 1611 mocnému rodu Rožmberků, bohatě obdařenému statky v celých jižních Čechách. Rožmberkové tady koncem 14. nebo počátkem 15. století založili rybník o rozloze kolem 75 hektarů a když se rybniční hráz tohoto olbříma koncem 16. věku (na den přesně to bylo 23. září roku 1592 - pozn. překl.) protrhla, zaplavily jeho vodní masy město Budějovice, což rybníku vyneslo přezdívku "zemský mordýř" (v originále "Mörder Böhmens" - pozn. překl.). Hráz v původní výšce už nikdy navršena nebyla, ačkoli rybník sám dosud existuje pod jménem Jiřická nádrž, odkazujícím na bezprostředně vedle ležící ves Jiřice (v originále "Georgendorf", pod českým přejmenováním ta dřevařská a vorařská osada po druhé světová válce zcela zanikla - pozn. překl.).
Po vymření Rožmberků přešly zdejší končiny do majetku rodu Švamberků, který ovšem v čase protireformace jako rod protestantský musil ovšem zemi a tím i své statky natrvalo opustit. Z vděčnosti za vítěznou bitvu na Bílé hoře u Prahy v roce 1620 daroval císař Ferdinand II. panství Nové Hrady (Gratzen), k němuž patřilo i území kolem Pohoří na Šumavě, svému generálovi von Buquoyovi, který ovšem už v červnu 1621 padl v bitvě u Nových Zámků (v originále "Neuhäusel", maďarsky "Érsekújvár" - pozn. překl.). Jeho choť Maria Biglia vedla panství dál a působila pro ně s mateřskou péčí. Teprve však za jejích následovníků se les v Pohořské hornatině otevřel kulturnímu využití.
V roce 1695 získali Urban Glaser a Urban Kramper z Bělé (Ziernetschlag) povolení založit v blízkosti cesty vedoucí "Freiwaldem" (v originále "durch den langen oder 'Freiwald'" - pozn. překl.) sklářskou huť. Dřevo potřebné k její výstavbě a k jejímu dalšímu provozu směli brát z okolního lesa. Zároveň obdrželi oprávnění vařit pivo pro sebe i pro své pracovníky. Později byla huť přenesena na terénní vlnu, na níž stála ves Pohoří na Šumavě, a zřízen tu zároveň pivovar, který fungoval až do devadesátých let 19. století. Následně vznikly na území obce další sklářské hutě, provozované v panské režii, ať už to byla Pavlína (Paulina), Janovy Hutě (Johannesthal), Stříbrné Hutě (Silberberg) nebo Skleněné Hutě (Bonaventura). Vyrábělo se tabulové sklo, vyvážené většinou do přilehlých rakouských území. Výroba tabulového skla napomohla rozvoji podmalby na skle, jejíž hotové produkty šířili podomní obchodníci po bližším i vzdálenějším okolí, ba dokonce se jejich zásluhou dostaly až do Štýrska, Chorvatska a Slavonie (viz Wikipedia - pozn. překl.) Nejvýznamnější ze skláren byla ta ve Stříbrných Hutích, která vyráběla i broušené sklo, schopné soutěžit s belgickou konkurencí (k tomu viz kapitolka Dlouholetá sklářská tradice na webu AGC Glass Europe - pozn. překl.). Její výrobky si nacházely cestu třeba do tureckého Cařihradu. Zvláštního významu nabyly Stříbrné Hutě výrobou černého hyalitového skla (v originále chybně "Hialythglas" - pozn. překl.), jejíž postup byl chován v přísné tajnosti.
Následkem provozu sklářských hutí les značně prořídl a byl tak vytvořen prostor pro osídlení drobnými rolníky, kteří až do roku 1849 zůstávali panskými poddanými. Kvůli nadměrnému mýcení lesa, dále i díky poznatku, že z jediné vzrostlé kopřivy se dá získat relativně větší množství potaše, potřebného k výrobě skla, nežli z popele celého stromu, jakož i kvůli příliš nákladnému přísunu křemene, který sem musil být dopravován až z českého vnitrozemí, byly menší sklářské provozy v Pohoří na Šumavě, v Pavlíně, v Janových Hutích a ve Skleněných Hutích vyhašeny už ke konci 18. století, zatímco sklárna ve Stříbrných Hutích fungovala ještě v polovině století devatenáctého, než i ona zanikla. Provozní budovy byly buď strženy, anebo přestavěny na obytná stavení, osídlená napříště dřevorubci, zatímco sklářští dělníci se rozprchli do všech světa stran. Území tím ovšem rychle ztratilo na významu, který předtím mělo. Zatímco kolem roku 1850 čítalo stále ještě kolem 2000 duší, vykazovalo v roce 1946 už jen 780 obyvatel, i pokud bereme v úvahu právě tehdy sem přišlé Čechy (v originále "hieher versetzten Tschechen" - pozn. překl.).
Hoam!, 1954, č. 7, s. 25-26 a č. 8, s. 26-28
Dne 15. května roku 1954 byl na hřbitově ve Wasseralfingen (od července roku 1975 součást bádensko-württemberského města Aalen) pochován Eduard Kitzler, který působil od roku 1908 po 26 let jako učitel v Pohoří na Šumavě. Narodil se 17. března 1890 v šumavských Hartmanicích (Hartmanitz). Do obecné školy chodil na Kvildě (Außergefild) a ve Vimperku (Winterberg), měšťanku navštěvoval ve Vimperku a v Kaplici, maturoval pak v roce 1905 na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Z Pohoří odešel roku 1934 do Německého Rychnova u Frymburka (Deutsch-Reichenau bei Friedberg), kde se stal řídícím učitelem a pak ředitelem zdejší školy. K hrobu ho na poslední cestě doprovázeli vedle krajanů a rodáků i žáci z posledního jeho působiště ve Fachsenfeldu (dnes rovněž součást města Aalen). To čtvrtstoletí v "Buchers" však zůstalo v jeho srdci natolik, že mohl o té končině své první štace psát doslova "zpaměti" a navíc zdaleka.
- - - - -
* Hartmanice / Kvilda / Vimperk / Kaplice / České Budějovice / Pohoří na Šumavě / Rychnůvek / † Fachsenfeld, Aalen
/ † † Wasseralfingen, Aalen (BW)
