EDMUND KOCH

Handlosů statek v Lověšickém Rovném čp. 4

Posloupnost majitelů

1603	Urban Hontlos (Hantlos)
10. 03. 1609	Michal Hantlos (syn Urbana Hontlose)
05. 04. 1650	Wenzl Handtloß (syn Michala Hantlose)
31. 10. 1659	Georg Raab z Bučí u Svérazi (v originále "aus Putschen bei Tweras" - pozn. překl.) si bere za ženu Margaretu Handtlosovou (vdovu po Wenzlu Handtlosovi) a přebírá statek
08. 03. 1688	Mathieß Raab (syn Georga Raaba)
04. 03. 1721	Mathias Raab (syn Mathieße Raaba)
25. 04. 1735	Martin Sulzbacher z Novosedel (v originále "aus Neusiedl" - pozn. překl.), je původu zatím nejasného
30. 08. 1744	Bernhard Puditscher se přižeňuje na statek, je původu zatím nejasného
09. 06. 1777	Georg Puditscher (syn Bernharda Puditschera)
12. 02. 1809	Johann Puditscher (syn Georga Puditschera) ÿtd㰐
23. 06. 1848	Martin Puritscher (pravděpodobně syn Johanna Puditschera)
02. 06. 1883	Wenzl Puritscher (syn Martina Puritschera)
23. 01. 1923	Josef Koch ("Learlwirth" ze Silničních Domků /v originále "aus Straßenhäuser" - pozn. překl./) si bere za ženu Annu Purischerovou (dceru Wenzla Puritschera)
E. Koch, Ruben - Ein Bauerndorf im Böhmerwald : Geschichte(n) vom Dorf (2009)

Zátoň - farní obec na Šumavě

Poloha osady Zátoň
Osada a farnost Zátoň (v originále namísto "Zátoň" s výskytem podle Profousových "Místních jmen v Čechách" už k roku 1039 /v darování knížete Břetislava klášteru Ostrov u Prahy/, všude užíváno německé oikonymum "Ottau", doložené teprve v roce 1533 a Klimeschem /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ mylně vykládané jako "pustá niva", což odmítl Ernst Schwarz /1895-1983/ ve prospěch společného významu oikonyma českého i německého - pozn. překl.) se nacházejí v dnešní České republice na jižní Šumavě v údolí řeky Vltavy (v originále "im Tale der Moldau" - pozn. překl.) mezi Vyšším Brodem a Českým Krumlovem (v originále "zwischen Hohenfurth und Krummau" - pozn. překl.). České místní jméno zní Zátoň. Německé místní jméno Ottau bývalo vyslovováno měkce jako Odau. Od Zátoně je to přibližně 20 kilometrů na jih k hranici s Rakouskem. Nejbližší větší hornorakouská města jsou Freistadt, Bad Leonfelden a Linec (v originále "und Linz" - pozn. překl.). Na obchodní cestě z Lince přes Vyšší Brod do českého vnitrozemí byla Zátoň už v raném středověku důležitou obchodní zastávkou a překladištěm na spojnici mezi evropským severem a jihem. To platí stejně tak o vodní cestě po Vltavě z Vyššího Brodu až do Prahy, jako o šumavské stezce, položené nezřídka při říčních údolích.

Dějiny místa
Zátoň je pravděpodobně jedním z nejstarších sídel na Šumavě vůbec. V roce 1037 daroval kníže Břetislav I. (*někdy mezi lety 1002 a 1005, †10. ledna 1055 v Chrudimi - pozn. překl.) klášteru Ostrov u Prahy lesní končinu (v originále "eine Waldstrecke" - pozn. překl.) "Zátoň" (podle Etymologického slovníku Václava Machka výraz s významem "mělčina, zátoka, záliv" - pozn. překl.) při řece Vltavě a kapli, zasvěcenou Janu Křtiteli. Dr. P. Valentin Schmidt (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) interpretoval roku 1915 ve svém pojednání o historii benediktinského proboštství Zátoň starou listinu tak, že zmíněnou lesní končinu a kapli Jana Křtitele místně ztotožnil. Existuje ovšem i úvaha, že kaplí sv. Jana Křtitele není míněna Zátoň, nýbrž Svatý Jan pod Skalou v Chráněné krajinné oblasti Český Kras u Berouna. Tato teze je podporována tím, že po zrušení kláštera Ostrov (byl v roce 1420 poničen husity - pozn. překl.) přesídlil tamní konvent do Svatého Jana pod Skalou a zbudoval tam z někdejšího proboštství významný klášter a poutní místo. Bádání v tom ohledu nejsou dosud ukončena. Dá se však vyvodit, že v půli 11. století existovalo v Zátoni jakési duchovní centrum, náležející klášteru Ostrov u Prahy (Josef Šrámek ve své disertační práci "Mezi normou, reformou a praxí" /Olomouc 2014/ o proboštstvích benediktinských klášterů na příkladu českých mužských konventů soudí, že Zátoň mohla sloužit ostrovským mnichům jako azyl na cestě do mateřského kláštera Niederaltaich - pozn. překl.).
Během kolonizace a dalšího osidlování Šumavy v 11. a 12. století osídlenci z Německa a Horních Rakous vznikl za vlády Vítkovců a Rožmberků Český Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.), dnešní součást Světového kulturního dědictví UNESCO, Rožmberk nad Vltavou (v originále "Rosenberg" - pozn. překl.), či už rovněž zmíněný Vyšší Brod při Vltavě na jih od Zátoně. V listině z 13. prosince roku 1310 potvrzuje papež Klement V. (v originále "Papst Clemens V." - pozn. překl.) klášteru Ostrov jeho majetky v zátoňském benediktinském proboštství se samotnou Zátoní, vesnicemi Podole (česky Podolí či Dolní Hajmín/německy Unter-Haiming), Bogdalowitz (Bohdalovice/Podesdorf), Haslowitz (Hašlovice/Hoschlowitz), Lusin (Lužná/Luschnee), Doberne (Dobrná/Zistl) a kaplemi v místech zvaných Phrimburch (Frymburk/Friedberg) a Drahun (Loučovice/Kienberg, "Drahun" je označení lesa), které všechny staví pod papežskou ochranu.
Kolem roku 1450 přejímají expandující Rožmberkové po prudkých střetech s ostrovským klášterem místo a majetek Zátoň (listinně stvrzeno v roce 1483). Nynější pozdně gotický kostel Stětí sv. Jana Křtitele s kůrem a dlouhou lodí byl zřízen kolem roku 1510 na zbytcích kaple, resp. proboštství a vedle českokrumlovského kostela sv, Víta patří k nejvýznamnějším dílům krumlovské stavební huti.
Od roku 1850 tvořila Zátoň místní část obce Hašlovice v okrese Český Krumlov a měla 50 obyvatel. Po vzniku Československa v roce 1918 bylo přijato úřední české místní označení Zátoň. Tehdy existoval v Zátoni kostel a fara pro 15 vsí a samot v okolí. Vedle toho tu byla německá a později i samostatná česká škola. K zásobování obyvatel fungovaly v místě dva hostince a jeden obchod smíšeným zbožím (v originále "und ein Kolonialwarengeschäft" - pozn. překl.).
Po mnichovské dohodě náležela Zátoň, nyní Ottau, k zemskému okresu Krummau an der Moldau v říšské župě Horní Podunají (v originále "im Reichsgau Oberdonau" - pozn. překl.). Jako následek druhé světové války se uskutečnilo v letech 1945-1946 vyhnání německojazyčného obyvatelstva a tím došlo k téměř kompletnímu vylidnění tohoto kusu země. Dnes žije v Zátoni trvale méně než 20 osob a osada je místní částí města Větřní (v originále "Stadt Wettern/Větřní/" - pozn. překl.).
Na leteckém snímku vidíme uprostřed temněmodrý pás řeky Vltavy, která sem přitéká od jihu, míjí Zátoň a míří dál k severu na Větřní. Na okraji snímku vede silnice z Rožmberka nad Vltavou do Českého Krumlova. Na západním vltavském břehu tvoří zástavbu ves Zátoňské Dvory (německy Ebenau). Pohledově dominantní je ovšem kostel Stětí sv. Jana Křtitele a působivý komplex budov někdejší fary, pozdějšího hotelu Fara, který je bohužel už po léta uzavřen. Vedle kostela stojí budova bývalé německé školy, která už dávno postrádá využití.

Historie farnosti
Zátoň sama byla místo malé rozlohou, ale zásluhou proslulého kostela, zdaleka viditelného na vysokém pravém břehu řeky Vltavy, měla osada jako sídlo farnosti a školy velký význam pro okolí. K farní obci Zátoň náleželo do roku 1946 15 osad (jejich německá jména jsou tu na rozdíl od originálu, který uvádí toliko je (zřejmě ve shodě se začleněním jižní Šumavy do "Říše" v letech 1938-1945, uvedena /pokud o nich ovšem nebyla řeč už v předchozím textu/ v závorkách, ačkoli poválečná česká označení jsou někde spojena s místy po válce zaniklými - pozn. překl.): Zátoň a Zátoňské Dvory, Dubová (Stubau) se Suchým Dvorem (Dürrnhof), Lověšice (Lobiesching), Lověšické Rovné (Ruben, i v matrikách častěji Rum), Všeměry (Schömern) s mlýnem Ziehensackmühle, Dobrná a Lužná (obojí jen do roku 1937), Hašlovice, Branná (Pramles), Nahořany (Hochdorf), Zábraní (Kropsdorf), Běleň (Wieles), Jistebník (Stömnitz) a Čeřín (Ziering), nacházející se po obou vyvýšených březích řeky Vltavy. V době vyhnání měla farnost 1400 duší, z nichž byly téměř ve všech případech německé národnosti. Některé ze vsí byly následkem vysídlení svých obyvatel po roce 1946 srovnány se zemí, resp. se "samy" rozpadly a krásu zalidněné Šumavy lze už toliko tušit.
Po něžné revoluci byla fara sanována soukromým investorem přeměněna na hotel, Jeho budova je bohužel už léta uzavřena.
Obnova kostela se konala od roku 1991 zásluhou sdružení bývalých zátoňských farníků "Pfarrgemeinschaft Ottau" a od roku 2001 je ručitelem pokračující obnovy podpůrné sdružení "Förderkreis 'Kirche St. Johannes Enthäuptung'" (viz blíže text Pfarrgemeinschaft Ottau und Förderkreis "Kirche St. Johannes Enthauptung Ottau - pozn. překl.)

Der Böhmerwald, 2022, č. 1, s. 12-13

Edmund Koch je potomkem majitelů zamiklého stavení čp. 4 v úplně zaniklé vsi Lověšické Rovné. Ve zprávě ze stránek č. 6/2002 časopisu "Glaube und Heimat" píše on sám, že rodina Kochova žila po odsunu nějaký čas v Hitzhofen v přepaženém prostoru jedné stodoly, než si roku 1953 pořídila vlastní dům kus na sever od obce. Z toho by vyplývalo, že se narodil v roce 1956 ještě v Hitzhofen a nikoli v blízké obci Eltensheim, kde žije dnes. Jeho otec Alois Koch (*18. dubna 1933 v Lověšickém Rovném) byl někdejším zpravodajem farnosti Ottau v krajanských časopisech. Posledním majitelem rodného stavení otcova byl však onen "Learwirt von Straßenhäuser" Josef Koch (*19. srpna 1896 v Silničních Domcích čp. 26), který se 27. února roku 1922 v Zátoni oženil s Annou Puritscherovou (*25. července 1894 v Lověšickém Rovném čp. 4 jako dcera Wenzla a Josefy Puritscherových, †27. března 1932 v Lověšickém Rovném /v matrice psáno vesměs místním jménem "Rum"/), kdy je oddával "Protodechant" Franz Kakuška, po jejím skonu pak 14. června 1932 s Marií Puritscherovou (*29. června 1905 v Lověšickém Rovném čp. 2 jako dcera Wenzla a Anny Puritscherových), kdy je v Zátoni oddával delegovaný českokrumlovský "Seniorkaplan" Martin Wierer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Zatímco Josef Koch podle dokumentu Ruben - Ein Bauerndorf im Böhmerwald : Geschichte(n) vom Dorf (2009) skonal v roce 1983 ve svých 87 letech, přežila ho Maria podle téhož zdroje o osm let ve stáří téměř stejném. Potomci zůstávají věrni i zaniklým domovům a jejich široko daleko nejstarobylejší farnosti. Jakže to zpívá vzácná Ostrovská píseň ze 13. století?

Slovo do světa stvořenie
v božství schováno,
jež pro Evino shřěšenie
na svět posláno.

Dievcě dřéve porozenie
jest zvěstováno,
z Davidova pokolenie
božsky vzchováno.

Ot ňehože naše krščenie
jmenem nazváno,
pro drahé naše spasenie
Židóm prodáno.

I pro naše vykúpenie
na smrt prodáno,
jehož nám slavné vzkřiešeniev vesele dáno.