FRANK KOHNER

Bez války bych nebyl tady v New Yorku...

Bez války bych já nebyl tady v New Yorku a Vy v Altenmarktu. A já bych se nejmenoval Frank, nýbrž Franz.

Sudetendeutsche Zeitung, 2020, č. 1+2, s. 16

P.S. To je jen malá citace z dopisu (v originále ovšem německy psaného), který Frank Kohner poslal 14. srpna roku 2005 StifteremWolfu-Dietrichu Hamperlovi, zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jemuž byl adresován 16. listopadu 2009 i poslední dopis z New Yorku, psaný osleplou už Kohnerovou ženou Martou, které Frank korespondenci Hamperlovi už předtím diktoval a která také do němčiny přeložila jedinou manželovu knihu, v anglickém originále pro vlastní rodinu psanou a nazvanou "Tachau Tales" (1995), německy pak vyšlou pod titulem "Tachauer Geschichten" (2008) a česky k autorovým 100. narozeninám jako "Tachovské historky" (2010). V tom posledním dopise stojí (v originále ovšem německy) psáno:

Je těžko pochopit, že v Německu třicátých let žil týž národ, jaký obývá Německo dnešní. Dnes je Německo demokratickou a mírumilovnou zemí, které si váží celý svět. Děkuji Vám, že mou knihu šíříte nejen v Německu, nýbrž i v České republice a v Rakousku.

Další naše textové ukázky tvoří překlady adresátem vybraných Kohnerových dopisů Hamperlovi, v některých případech i datovaných, dále pak volně mnou vybrané pasáže (až na to úvodní dvojverší v překladu Ireny a Roberta Dvořákových) z jeho knihy, plné svérázného a nenapodobitelného židovského (v tomto případě i tachovského) humoru.

Z dopisů do Německa

Přes 80 procent tachovských Židů přišlo o život během holocaustu. Zbylých 20 procent, většinou šlo o mladé lidi, se usídlilo větší částí v USA a zejména v New Yorku. Drželi jsme po celá ta léta pohromadě jako jedna rodina. Mezi těmi, kdo přežili, byl i inženýr Emil Glauber, narozený roku 1895 v Tachově, zesnulý roku 1999 ve věku téměř 105 let v New Yorku. K tachovskému "štamtiši" (v originále "zum Tachauer Stammtisch", rozuměj "stolní společnost" - pozn. překl.) v NewYorku patřili kromě Emila Glaubera jeho bratři Alfred, lékař, a Karl, obchodník, jakož i Paul Kohner, Hans Adler, Alfred Neubauer a jiní Tachovští.

6. března 2007: Děkuji Vám, že jste ke knize (rozuměj "Tachauer Geschichten" - pozn. překl.) připojil můj životopis a stručnou historii tachovského židovstva. Rabín Margules měl pravdu - tachovští Židé chovali vroucí lásku ke svému domovskému městu, což dochází výrazu i v mé knize. Hans Adler to sepětí vyjádřil jedinou anglickou větou: "Tachau is not a town, it is a state of mind." (tj. "Tachov, to není město, nýbrž stav mysli." - pozn. překl.)

25. července 2005: Knoflíky a perleťové zboží (v originále "Perlmutterartikel" - pozn. překl.) nebyly v Americe nikdy předmětem výroby, jen dřevěné korálky a dřevěné hračky (v originále "Perlen und Holzspielwaren" - pozn. překl.) Franz Fleissner. Skutečně jsme pak prorazili s hračkami z plastů. Na vrcholu úspěchu jsme zaměstnávali 400 pracovníků. V té době, psal se rok 1970, tj. pět let po smrti mého bratra Paula, vznikly následkem rychlého růstu vysoké dluhy a já dostal od jedné velké firmy lákavou nabídku, kterou jsem přijal.

5. srpna 1997 (jeden z prvních Kohnerových dopisů do Německa - pozn. překl.): Doufám, že v blízké budoucnosti zase někdy profesně zavítáte do Ameriky a že se pak budeme moci setkat. Když jsem byl mladší, jezdil jsem do Německa každým rokem. Po mnoho let jsem zastupoval firmu Lorenz. Lorenz pokračoval v tachovské tradici výroby dřevěného zboží v německém Geretsriedu (jde o město v hornobavorském zemském okrese Bad Tölz-Wolfratshausen - pozn. překl.). Franz Fleissner nás pokaždé vozil po Bavorsku kolem dokola. Je sotva nějaký bavorský kostel, který bych snad neviděl. Jednou jsme byli i ve Vídni, v Tachově, v Mariánských Lázních, v Karlových Varech a tak podobně. Bohužel teď leží Franz Fleissner už řadu let ochrnutý v jednom pečovatelském domově a nemůže zemřít.

1. listopadu 1997: Jeden z mých nejlepších přátel, které jsem v životě měl, Josef (v knize důvěrně "Pepp" - pozn. překl.) Hofmeister, bohužel před rokem po mnoha letech utrpení skonal. Postrádám naše dlouhé telefonní rozhovory; ten poslední byl několik hodin předtím, než vydechl naposledy. Jeho vdově volám často do Memmingen (město v bavorském Švábsku, označované i jako "brána do Allgäu" - pozn. překl.). Často když v noci nemůžu usnout, putují moje myšlenky nazpět do mladých let, která jsem strávil v Tachově. Tkví to někde v lidské přirozenosti, že se člověk většinou obírá dobrými časy a ty zlé zatlačuje do podvědomí.

Posílám Vám originální rukopis knihy kantora Schöna (Josef Schön je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tím ta kniha přijde v nějakém archivu lépe ke cti, než aby ležela někde u mně v zásuvce. Daroval nám také skici významného tachovského malíře profesora Franze Rumplera.

9. července 2000: Jak jistě víte, byla výroba knoflíků a dřevěných korálů (v originále "Knopf- und Perlenindustrie" - pozn. překl.) v Tachově po celé generace domovem. V USA jsem pak řadu let zastupoval firmu Lorenz z Geretsriedu. Měl jsem tak vždycky blízko ke knoflíkům a korálům všeho druhu. Před několika lety jsem byl jaksi na rozpacích, co se sebou počít a hledal jsem si nějakého trvalejšího koníčka. Poněvadž jsme se ženou často chodívali do muzeí, napadlo mě jednou dělat obrazy z knoflíků. Po několika experimentech se mi to celkem podařilo a v roce 1997 a zčásti i v roce 1998 jsem pár obrazů vyhotovil. Přikládám několik snímků jako důkaz, abyste si mohl učinit představu, oč jde. Uspořádal jsem v New Yorku a v New Jersey několik výstav a našli se dokonce i kupci.

Zprostředkováním Dr. Herty Kaltenpothové jsem vešel ve styk s knoflíkářským muzeem (v originále "mit dem Knopfmuseum" - pozn. překl.) ve Wartenhausen blízko Memmingenu a zanedlouho se tam čtyři moje obrazy stanou součástí stálé expozice. Rád bych ale s ochotou tři mé obrazy poslal jako dárek i do Weidenu.

24. září 2001: Ano, tachovští Židé se všude osvědčili. Nejdál to z nich v Americe dotáhl Hans Adler. Byl jedním z přímých poradců a a vyjednavačů někdejšího ministra obrany a pozdějšího šéta Světové banky Roberta McNamary. Zemřel bohužel v ještě docela mladém věku (žil přitom v letech 1912-1980 - pozn. překl.). Vy jste to ostatně také daleko dotáhl. Být šéfchirurgem je povoláním velice uznávaným a uspokojivým. Moje dcera Claudia je doktorem klinické psychologie a jejím cílem je učit na nějaké univerzitě. Můj syn Eric je "koučem" a "trenérem koučů" (v originále "ein 'Coach' und ein 'Coach-Trainer' - pozn. překl.). Téměř každý víkend vede semináře ve všech větších městech USA.

31. července 2003: Všeobecně mohu říci, že to sudetští Němci v Německu daleko dotáhli. Totéž se dá povědět o německých a sudetoněmeckých Židech, kteří kvůli Hitlerovi přišli do Ameriky. Zejména ve druhé a třetí generaci jsou z nich akademici, spisovatelé a osvědčili se i v jiných vysokých pozicích.
19. února 2007: Sudetští Němci přinesli s sebou množství technických zkušeností, které pak představovaly velký přínos poválečné znovuvýstavbě Německa. Je tomu právě tak jako s imigranty do Ameriky. Také tady vznikl v kongresu odpor a každým rokem měl být a byl připuštěn jen určitý počet přistěhovalců z jejich země původu. Přistěhovalectví sem přivedlo množství nositelů Nobelových cen, které by jinak připadly Německu. Sudety byly přece už ve starém mocnářství jedněmi z nejdůležitějších průmyslových oblastí, a to včetně Tachova.

25. července 2005: Jsme členy jednoho německo-židovského archivu, zvaného Leo-Baeck-Institute (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). V listopadu jsme pozváni na dinner k 50. výročí organizace (založena byla roku 1955 v Jeruzalémě - pozn. překl.). Jako čestný host se tam má objevit Váš ministr vnitra Otto Schily (*1932, sociálně demokratický ministr ve vládě Gerharda Schrödera - pozn. překl.). Henry Kissinger mu předá medaili, po Leonu Baeckovi pojmenovanou.

Také mnoha tachovským Židům byl Tachov jejich opravdovým domovem. Kantor Schön ve svých rešerších přišel na to, že Židé existovali v Tachově už ve 12. století.

Sudetendeutsche Zeitung, 2020, č. 1+2, s. 16

Z knihy "Tachovské historky"

Das geht mir nicht in den Kopf hinein,
wie kann ein Mensch nicht aus Tachau sein.
(původně nářeční epigram frankfurtského básníka Friedricha Stoltzeho /1816-1891/ je psán o Frankfurtu /"un es will merr net in mei Kopp enei, wie kann nor e Mensch net von Frankfort sei!"/, zde ovšem zaměněném zásluhou autora knihy za Tachov - česky by dvojverší mohlo znít asi takto: "Do hlavy mi nejde hloupost taková,
že by mohl někdo nebýt z Tachova." - pozn. překl.)

Všechno začalo tím, když se moji rodiče seznámili na bále pořádaném o svátku Purim. Brzy nato se vzali a o rok později se narodil Paul - přesně podle plánu. Za další rok to byl Fritz, ale nedožil se ani prvních narozenin. Následujících osm let se neudálo nic mimořádného. Potom se znenadání narodil další chlapec. Dali mu jméno Franz, po jejich milovaném císaři Františku Josefovi. Nikdy už se nedozvím, jestli jsem výsledkem "plánovaného rodičovství nebo jestli 84 let běhá po světě "nehoda".

"O Židech" - Mark Twain, Harper's Magazine, září 1897:
"Pokud jsou statistiky správné, tvoří Židé pouhou čtvrtinu procenta lidské populace. Je to jako kapka v moři. Mohli bychom předpokládat, že o Židech bude sotva slyšet, ale je o nich slyšet. Vždy o nich bylo slyšet.
Jejich příspěvek k seznamu světových velikánů v oblasti vědy, umění, hudby, financí a mediciny daleko přesahuje malý počet členů židovského národa. Židé úžasným způsobem "proletěli" všemi věky - a podařilo se jim to s rukama svázanýma za zády. Egypťané, Babyloňané a Peršané povstali, zaplnili svět ruchem a leskem, poté jejich sláva uvadla. Řekové a Římané je následovali - udělali velký hluk a jsou pryč. I jiné národy se vzepjaly a po určitý čas držely zdviženou pochodeň. Tato pochodeň ale vyhasla a nyní sedí v soumraku nebo se vytratily úplně.
Židé byli všeho svědky, vše přežili a jsou i nyní národem, kterým vždy byli. Nevykazují žádnou dekadenci, slabost danou věkem ani otupělost. Všechno je smrtelné, kromě Židů. Všechny ostatní síly přejdou, ale oni zůstávají. Jaké je tajemství jejich nesmrtelnosti?"

Vztah mezi Židy a křesťany byl (rozuměj v Tachově - pozn. překl.) velmi dobrý. Tachované byli homogenní společností. Téměř všichni se hlásili k německé národnosti a ke katolické víře. Po roce 1918 přišla hrstka Čechů. Židé tu tvořili asi 2,5% obyvatelstva.
Během školních let i v dospělosti jsem měl vždy hodně dobrých nežidovských přátel. Chovali se ke mně jako rovný k rovnému. Chodili jsme společně do kavárny, na plesy, tancovačky a procházky. Otec hrával téměř denně karty s kamarády, kteří nebyli Židé. Rabín Wohl a děkan Kohl (nejvýše postavený katolický duchovní v Tachově) byli dobrými přáteli a často se spolu scházeli. Židovští chlapci chodili s křesťanskými děvčaty a židovské dívky s křesťanskými chlapci. Ernst Grünhut a Adolf Löwy měli křesťanské dívky, které si chtěli vzít. Rodiče však byli proti sňatku mimo jejich víru. Oba mladí muži odkládali svatbu, až přišel k moci Hitler. Ernst emigroval do Izraele a nikdy se neoženil. Adolf s rodinou se stal obětí holocaustu. Předpokládám, že rodiče děvčat se sňatku s Židy také bránili.

Karl Sperber (*1910 v Tachově, †1957 v Accře, Ghana, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.): jako děti jsme spolu trávili hodně času. Když jsem bydlel v Praze, občas jsem se s ním sešel, ale po návratu do Tachova jsme se na mnoho let jeden druhému vzdálili. Uměl to se ženami a rád vyprávěl o jejich dobývání. Byl sebejistý, měl pronikavé, světle šedé oči a pravidelné rysy, které ženy přitahovaly. Stal se oddaným doktorem a chvíli pracoval v nemocnici známé Baťovy továrny ve Zlíně. Když Hitler obsadil Československo, Karl uprchl přes Polsko do Anglie a tam jsme se opět stali blízkými přáteli. Ani jeden z nás neměl práci a tak nám zbývalo spousta času, který jsme trávili spolu. Při našich rozhovorech měl však jinak optimistický Karl obavy, že by Hitler mohl obsadit Anglii invazí parašutistů. Bylo to po porážce Francie, kdy Anglie skutečně disponovala bezvýznamně malou armádou.
Jednoho dne jsem od Karla dostal dopis, ve kterém psal, že má práci jako doktor na nějaké britské obchodní lodi. Musela to být nenadálá příležitost, po které sáhl. Pak jsem o něm dlouho neslyšel. Brzy po válce přišel dopis, ve kterém líčil svá válečná léta.
Na jedné cestě v Pacifiku byla jeho loď torpédována německým válečným plavidlem. Němci Karla zajali, a když zjistili, že je Žid, poslali ho do Osvětimi. Pomocí mezinárodních kontaktů si Anglie vymohla jeho přemístění do tábora pro anglické válečné zajatce. Tam byl jediným anglickým doktorem a odvedl obrovský kus práce. Po válce byl pozván do Buckinghamského paláce a vyznamenán.
Jednou mi oznámil, že jeho loď (opět pracoval jako lékař na obchodní lodi) bude kotvit v New Yorku. Moc jsem se těšil na opětovné setkání. Když přijel, oslavovali jsme a strávili i jinak spolu hodně času. V té době se také sešel snad se všemi newyorskými Tachovany.
Během války se mu hodně zkazily zuby a nutně je potřeboval spravit. V domě, kde bydlel můj bratr Paul, byl zubař. Sjednali jsme mu tedy schůzku. Kolem poledne mi Karl volal. Svým typickým způsobem oznámil, že navštívil Kitty (ženu mého bratra) hodinu před schůzkou se zubařem a požádal ji o whisky. Vypil celou láhev a prý pak během zákroku nepocítil žádnou bolest. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že Karl musel hodně pít asi už z trvalejšího zvyku.
Navštívil New York několikrát a vždycky jsme se dobře pobavili.
Jednoho dne jsem dostal dopis, ve kterém mi sděloval, že se na daleké plavbě do Pacifiku seznámil s krásnou zdravotní sestrou jménem Cathy a zamilovali se do sebe navzájem. Strávili prý báječné líbánky a když dojeli do Singapuru, rozhodli se, že se vezmou.
Při své další cestě do New Yorku vzal svou ženu s sebou a představil ji všem Tachovanům. Byla to skutečně milá a krásná osoba. Myslím, že měli šťastné manželství. Mladý pár se chtěl někde usadit a tak se obrátil na britskou koloniální správu, která Karlovi nabídla místo ve své nemocnici na Madagaskaru. Později byl přeložen na tehdejší britské Zlatonosné pobřeží, dnešní stát Ghana. Toužil po nových informacích, a tak jsem mu co týden posílal různé noviny a časopisy.
Jednou mi oznámil, že dostal smrtelnou tropickou nemoc. Poslední dopis, který od něho mám, se mi vryl do paměti. Končil mým oslovením a výzvou, abych si vážil svého zdraví. Podepsán byl "Dein alter Freund Karl".
Měl jistě dobrodružný život a myslím, že to tak i chtěl. Na smrt byl bohužel pořád ještě až příliš mladý - bylo mu teprve 46 let. Celá jeho rodina zahynula během holokaustu, a to i jeho skvělý a sympatický bratr Hans, o kterém se podle vzhledu dalo říci, že je typickým světlovlasým Němcem s modrýma očima.

Hans Adler byl (*1912 v Tachově, †1980 ve Washingtonu, USA, blíže viz Biographisches Handbuch der deutschsprachigen wirtschaftswissenschaftlichen Emigration nach 1933, od roku 1941 se psal John Hans Adler, to od něho pochází onen výrok, že Tachov, to není město, nýbrž stav mysli) o dva roky mladší než já. Nekamarádil jsem se s ním tolik jako s ostatními, ale pamatuji se, že jsem byl často u Adlerů v bytě. Měl mnohem víc hraček a her než kdokoli z nás. Jeho matka, Lilly Adlerová, byla žena znalá světa, nijaká maloměšťačka. Utrácela hodně peněz pro sebe i svého jediného syna. Hans byl chytrý a dobrý student, ale nikdo by byl neočekával, že dosáhne ve své kariéře postavení tak výlučného. Podle toho, co jsem se dověděl z memoárů Fredla Glaubera (*1897 v Tachově. †1983 v USA), získal svůj první doktorát na právnické fakultě pražské německé univerzity (studoval na ní v letech 1931-1937). Už během studií pracoval jako dopisovatel pro přední německé noviny Bohemia. Po příjezdu do USA pokračoval ve studiích na Yale University a ukončil je dalším doktorátem - tentokrát v oboru ekonomie. Následně se stal profesorem na Yale a Oberlin. Když vstoupil do armády, objevili tam okamžitě jeho nadání zkušeného vyjednavače v oblasti ekonomiky a financí. Byl rychle povyšován a jako plukovník se během vyjednávání mírové dohody s Rakouskem stal zástupcem pro finanční otázky u 3. armády. Po válce dosáhl vysoké pozice u Federální rezervní banky v New Yorku a vrcholu kariéry pak jako ředietl sekce rozpočtu u Světové banky. Byl vysílán do celého světa k projednání důležitých mezinárodních dohod. Mezi mnoha jeho zahraničními výjezda stojí za zmínku první cesta do Japonska. Ani ne tak kvůli výsledné finanční expertíze, ale pro jednu poznámku, která se stala klíčovým sloganem pro americké Tachovany. Po návratu totiž Fradl Glauber požádal Hanse, aby popsal své dojmy z Tokia. Ten všechno shrnul do následovného závěru: Co vám mám povídat, Tokio je úplně jiné než Tachov - ta dvě města se vůbec nedají srovnávat.
Hans Adler bohužel zemřel náhle na infarkt, a to na vrcholu své kariéry a nijak stár.

Abych vysvětlil, odkud pochází příjmení Kohner, musím se krátce ponořit do historie. Po celá staletí byli evropští Židé bráni jako (více či méně) občané druhořadého postavení. V roce 1780 se stal Josef II. prvním osvícenským císařem v Evropě a vydal roku 1781 takzvaný Toleranční patent, který přiznával nekatolíkům - tedy i Židům - více práv. K uděleným svobodám patřilo i právo osvojit si regulérní jméno jako všichni ostatní občané. Pokud by nebyl Toleranční patent vydán, pravděpodobně bych se dnes jmenoval "Benjamin ben Menachen" (ben znamená "syn"). Jméno Marty (mé manželky) by znělo "Mindel bas Merle (bas znamená "dcera"). Protože Kohan bylo jméno prestižní, hodně Židů, jejichž předky byli kněží, ho přijalo, Znění trohu upravili - na Kohn - to kvůli snadnější výslovnosti v němčině.
Všude, kam vpochodovala Napoleonova armáda, byla správními orgány zaručována rovná práva pro Židy v duchu Francouzské revoluce. Po porážce Napoleona se hospodářské podmínky zhoršily a Židé - jako předtím už nejednou v historii - se stali obětními beránky. Evropou se přehnala divoká vlna antisemitismu. V té době mnoho ¨ˇZidů změnilo své jméno na jiné, které neznělo tolik židovsky. Předpokládám, že to bylo tehdy, kdy i můj prapradědeček změnil své jméno z Kohn na Kohner.
Kohner je tedy odvozeno od Kohn, Kohn je odvozeno od Kohan a Kohan znamená v hebrejštině kněz.

Když jsem navštěvoval pražskou obchodní akademii, měl jsem spolužáka, který se jmenoval Kohn. Téměř žádný z našich profesorů neodolal pokušení dělat si legraci z nabízející se slovní hříčka "Kohn - Kohner" (Kohner doslovně přeloženo z němčiny znamená "kohnerovštější"). "A máme tady, " ptali se německy, "snad i někoho nejkohnerovštějšího... ?"
Jeden z profesorů mě jednoduše nazýval "Komparativem" jako druhý stupeň přídavného jména.

S jistotou mohu říci, že moji předci z otcovy strany se do Tachova přistěhovali ze vsi Částkov (německy Schossenreith) někdy ve druhé půli 19. století.
Moritz Kohner, můj dědeček, se narodil v roce 1837. Každý mu říkal "vysoký Kohner". Je mi záhadou, odkud všichni ti asi 170-ti centimetroví synové a vnoučata pocházejí. Ačkoli fotograf Ignaz Fleissner (1845-1925) otevřel své studio v Tachově roku 1864, nezachovala se žádná fotografie ani Moritze, ani jeho ženy Sophie.
Zdá se, že Moritz byl docela podnikavý chlapík. Když mu bylo sedmnáct, rozjel se z Tachova do Kalifornie hledat zlato. Vrátil se o rok později stejně chudý jako před odjezdem. Nejsem si jistý, kdy přesně se začal věnovat obchodu s dřevěnými soustruženými výrobky. Vím ale, že výrobu zahájil v roce 1876, kdy založil firmu M. Kohner. Tím se můj dědeček stal jedním z pionýrů tachovského dřevozpracujícího průmyslu, hned po Alexandru Lugnerovi.
Slyšel jsem příběh, že jednou naložil vůz plný vyrobeného zboží a s pomocí koňského povozu ho dopravil až do Lipska na veletrh. Tam našel spoustu nových zákazníků a pravděpodobně mu právě tahle cesta pomohla ke zviditelnění.
Oženil se se Sophií Hellerovou, když mu bylo 26 let. Za čtyři roky se mu narodil Max, pak následovali Anna, Emil (můj otec), Philippini, Alfred a Hedwig. Sophie zemřela v roce 1895 a Moritz ji následoval v roce 1900 ve věku šedesát tři let. Ani nevím, jak babička Sophie vypadala, jaká byla a jestli moji prarodiče měli šťastné manželství nebo ne.

O mnoho víc nevím ani o prarodičích z matčiny strany. Benjamin Löwy měl malý obchod s potravinami a řeznictví v Plané (Plan). Hodně jeho zákazníků bydlelo v nedalekých vesnicích a chodili k němu nejen pro zboží, ale i pro právnické rady. Nikdy za ně nic nechtěl, al pomáhaly mu udržovat velký okruh vděčných příznivců. Od mladého věku trpěl srdečními potížemi a zemřel, když mu bylo 51 let. Anna, jeho manželka, byla ze všech mých prarodičů, jediná naživu, když jsem se narodil. Matně si ji pamatuji jako starou malou ženu, vždy oblečenou v černém.

Když se Emil a Rosa, tj. moji rodiče brali, bylo nevěstě devatenáct a ženichovi dvacet sedm let. Oba byli inteligentní a talentovaní, ale každý v jiném směru. I jejich temperament byl naprosto rozdílný. Otec a jeho bratr Max převzali firmu svého otce a změnili její název na "M. Kohner & Söhne", tj. "M. Kohner a synové". V té době vyráběli hlavně dětské kočárky. Otec měl povahu umělce, strýc Max byl velmi hodný člověk. Ani jeden z nich však neměl prostředky na vedení velkého podniku. Rok po svatbě mých rodičů došly peníze a firma se dostala do dluhů. Slyšel jsem, že maminka musela kupovat chleba na půjčku.
Maminka - kromě pomáhání v krámku mého otce - neměla s obchodováním žádné zkušenosti, ale potřebné schopnosti měla v genech.Uvědomila si, že firma nemůže uživit dvě rodiny, a protože Max byl starší,mohl si vybrat, jestli převezme všechno sám nebo si najde něco jiného. Vybral si druhou možnost. Stal se prodejcem pro továrnu na výrobu laků a vydělal na skromné živobytí. Maminka také trvala na tom, abychom přestali vyrábět dětské kočárka a vrátili se zpátky k dřevěným korálkům.
Rodiče obešli všechny věřitele a slíbili, že zaplatí dluhy i s úroky. Ohlásit bankrot na přelomu století bylo nepřijatelné pro kohokoli, kdo si chtěl udržet svou čest. Trvalo roky, než rodiče dluhy splatili, ale s půjčkou od matčina otce a díky tvrdé práci, úsporným opatřením a zručným řemeslníkům přežili a nakonec vybudovali jednu ze sedminejvětších tachovských továren na soustružené výrobky.

Když přijel otec do Ameriky, ani trochu se nesnažil naučit anglicky. Očekával naopak, že s ním každý bude mluvit německy. Vzpomínám si na jednu příhodu z výtahu, kdy se ho nějaký chlapec zeptal, kolik je hodin. Otec odpověděl: "Ja, mein lieber Junge, mit mir musst Du deutsch sprechen." (tj. "Milý chlapče, se mnou musíš mluvit německy.") A ten chudák ze sebe otázku nakonec lámanou němčinou skutečně "vysoukal".

Maminka se snažila vychovávat děti tím, že je učila přísloví, pořekadla a motta - některá prastará, některá si vymyslela sama. Uspěla s nimi u Paula i u mne. Vzali jsme si k srdci hodně jejích rad a snažili se těžit z jejich moudrosti. Tady je několik příkladů:
Viel Meloche, wenig Broche.
Jde o přísloví z poloviny v hebreštině, z poloviny v němčině, volně přeloženo by asi znělo:
Není dobré tříštit své úsilí do příliš mnoha směrů.
Podobné ponaučení přináší staré přísloví:
Ševče, drž se svého kopyta. (německy: Schuster, bleib bei deinen Leisten.)
Pochybuji, že by někdy slyšela tu Shakespearovu větu:
Dlužníkem nebuď a sám nepůjčuj.
Byla to však přesně ta rada, kterou nám vštěpovala. Po zkušenosti, kdy si jako mladá musela hodně půjčovat, už nikdy nechtěla být ve stejném zahanbujícím postavení.
Häste a Kränk - trag se auf die Händ.
To je staré židovské přísloví, které říká:
Když máš nějaký problém, mluv o něm - jen tak můžeš využít zkušeností a rad ostatních lidí a
problém vyřešit.

Byl tu však jeden postoj, který často vyjadřovala a se kterým jsem nesouhlasil. Po jejích sedmdesátých narozeninách, kdykoli jsme jí navrhli to či ono, co by zlepšilo kvalitu jejího života, měla na to jedinou odpověď:
To už se nevyplatí.
Mohu dát jeden příklad, jak se v tom ohledu mýlila. Dne 14. srpna roku 1944 měl otec v USA 72. narozeniny. Dali jsme mu zlaté hodinky a on byl z nich úplně unesen. Druhý den zemřel. Podle mě se ten dar určitě vyplatil.

Když jsem přijel v roce 1941 do Ameriky, radoval jsem se z opětovného setkání s bratrem Paulem a z možnosti další spolupráce. Pokračovali jsme více méně stejným způsobem jako v Tachově (zrodila se tak světoznámá hračkářská firma Kohner Bros). Ačkoli byl Paul znovu ženatý (první ještě předválečné manželství s Vídeňankou Hansi se za pár let rozpadlo) - s Kitty - trávili jsme spolu hodně času. Když jsem se oženil i já (poté, co jsme se s Martou vzali, byl náš první byt na západní 153. ulici ve Washington Heights, v domě, kde bydlelo spousta německých uprchlíků), trávily společné víkendy oba páry. Jako svobodný muž neměl Paul se ženami sebemenší problémy, v manželství tomu bylo přesně naopak. Ani vztah s jeho druhou ženou nebyl šťastný. Mnohokrát, když Paul vešel ráno do kanceláře, vyléval si přede mnou srdce jako před svým důvěrníkem. Jeho předčasná smrt v květnu roku 1965 mě velmi zasáhla. Kitty mi tu hroznou zprávu oznámila telefonem v pátek večer. Paul se právě holil, když Kitty zaslechla pád.

Můj otec Emil Kohner se narodil 14. srpna 1872. Už v mládí se u něho projevilo umělecké nadání. Profesor Franz Rumpler, jeden z nejznámějších malířů té doby a rodák z Tachova, trávil často ve svém rodném městě letní dovolenou. Když bylo mému otci 14 let, přistoupil během jedné procházky k tomuto známému muži a ukázal mu své skici. Profesor Rumpler byl velmi přátelský a poté, co si prostudoval chlapcovy "umělecké pokusy", řekl mu, že má velký talent a že by měl požádat otce o umožnění studia na Vídeňské akademii.
Otec mu na prosbu odpověděl, že rodině není potřebí žádného hladovějícího umělce. Byl tak odsouzen k profesi, kterou neměl rád. Povahou a temperamentem však zůstal umělcem. Musel vydělávat a později živit rodinu. Na uměleckou činnost mu sice ani nezbýval čas, ve volných chvílích však maloval krajinky, zátiší a portréty. Do své smrti v Americe v srpnu 1944 namaloval za války i mnoho židovských motivů. Nejpozoruhodnější bylo, že všechna svá díla vytvořil bez jakéhokoli uměleckého vzdělání, bez kontaktu s jinými umělci, bez návštěv uměleckých galerií.
Až dlouho po otcově smrti jsem si uvědomil, že jeho časté výbuchy hněvu pocházely z vnitřního pocitu marnosti života, do něhož se dostal v rozporu se svou povahou a nadáním.

Ten výrok Hanse Adlera o rodném Tachově zní v angličtině: "Tachau is not a town, it is a state of mind", v němčině pak: "Tachau ist keine Stadt, sondern ein Gemütezustand". Kolik jen lidí odtud musilo odejít, kolik talentů mu bylo upřeno! Franz Rumpler, zmíněný ve vzpomínce na Frankova otce ohledně jeho uměleckého nadání, má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. Ve Vídni má jako jeden z mála tachovských rodáků, co odešli do světa, alespoň čestný hrob. Jeho židovské krajany postihl nacistický holokaust, pokud před ním nestačili uniknout jako někteří členové rodiny Kohnerovy, z níž se ovšem mnozí, co zůstali, stali jedněmi z jeho nesčíslných obětí. Frank Kohner se narodil v Tachově dne 2. listopadu roku 1910 a zemřel v New Yorku 6. března 2011 v nedožitých 101 letech věku. Měl tedy věru o čem vyprávět a učinil tak v tradici svého kmene vlastně řadou anekdot, ne vždy úplně pro zasmání. Je trochu bizarní, že jsem se o jeho skonu dověděl tolik let po českém vydání Tachovských historek ze stránek listu Sudetendeutsche Zeitung, který se hlásí nejen k německé historii města Tachova, nýbrž i k osudu jeho obyvatel. Wolf-Dieter Hamperl tam v lednu roku 2020 ve zkratce popsal historii Kohnerovy rodiny od prapředka Mosese Kohnera, který žil v Částkově a roku 1858 se vydal zkusit štěstí v Tachově. Byl ženat s Barbarou, roz. Langovou, která zemřela 31. října 1881. Měl s ní čtyři syny. Prvorozený dostal jméno Moritz a přišel na svět ještě v Částkově. Ve svých 17 letech se stal 1854 nakrátko zlatokopem v Kalifornii. odkud se však po roce vrátil zpátky do Tachova, stal se obchodníkem a vedle Antona Lugnera jedním ze zakladatelů zdejší výroby dřevěných knoflíků. Jak čteme na jeho dochovaném náhrobku na tachovském židovském hřbitově, zemřel 11. října roku 1889. Náhrobek zdobí veršovaný epitaf tohoto německého znění:

"In's Gotteshaus
das war Dein letzter Gang.
Zur Feier
der verklärten Lieben.
Du hat's für Deine
ja nun Frieden.
So wird von Gott
es Dir beschieden."
(tj. česky jako: "Do domu Božího
byla poslední Tvá cesta.
Abys oslavil
lásku zjasněnou.
Teď mír tu za to
od Boha samého
popřán Tobě budiž odměnou." - pozn. překl.)

Se Sophií, roz. Hellerovou, měli 6 dětí, z nichž jsou pro nás důležití Emil s daty už výše uvedenými a Alfred (*24. května 1877), kteří ve dvou zprvu řídili firmu, o níž se rovněž výše dočítáme, nadále a obývali dům čp. 58, dodnes stojící na tachovském náměstí Republiky. Emil měl se svou ženou Rosou, roz. Löwyovou, dva syny. Paul se narodil 28. června 1900, Franz (Frank) nám o sobě pověděl ve svých textech včetně data narození i leccos víc. Bratři založili na tachovském náměstí "Holzperlenfabrik", jejíž produkci později proslavily dřevěné i plastikové hračky, také ty pověstné "mačkací". V září 1938 se před nacistickou "morovou" záplavou uchýlili ještě s rodiči a jednou neprovdanou tetou zachránili nakrátko do Prahy, začátkem ledna 1939 odtud prchli do Londýna a dva roky nato dorazili přes Španělsko a Kubu do New Yorku. Tam náš příběh vlastně začíná i končí.

- - - - -
* Tachov / † † † New York (USA)