HERBERT KÖSSL
|
Ein Rosenduft Ein Rosenduft, ein Rosenduft, der liegt heute in der Luft. Rosenstrauch, blüht wunderbar. Das sind die Blumen der Liebe. Ein liebes Röslein dann ich fand, ihrer Stimme süßen Klang. Wie der Lerche Frohgesang, Träume der Liebe erklingen. Und seit dieser langen Zeit, teilten wir uns Freud und Leid. Wir frohlockten dann zu zweit, vor Glück und vor Zufriedenheit. Die Rosen aber dann verblühn, ein kühler Schatten kommt herbei. Die Jugend, die geht schnell vorbei Ja, - so ist das Leben. |
Dech růží jen Dech růží jen, dech růží jen, provoňuje dnešní den. Keř růží nádherou plá. Jsou to přec květiny lásky. Své poupátko já našel jsem, sladký tón má v svém hlasu. Jak skřivánek v nebejasu sny lásky mi rozeznívá. A tak teď už dlouhý čas sdílíme si všecko v nás. Dvakrát je pro nás k mání tak štěstí i radování. Růže však odkvetou jednou, stín i sem pak lehne chladem. Pominou dny v žití mladém, takový je už svět. |
Mušle zvaná "Wetterhorn"
V červnu "anno 1661" upadla posádka jedné lodi, plavící se z pobřeží Jadranu do Španěl, za jedné prudké bouře na moři do nebezpečí a koráb ztroskotal. Jen několik námořníků si zachránilo život, když je vlny vyvrhly na písčitou pláž. Rozhostila se mlha. Velká mušle, kterou muži našli, měla přispět k jejich záchraně. Dalo se jí zatroubit hlasitě o pomoc jako na nějakou polnici. Jako zázrakem bouře ustala a za časných ranních hodin uslyšela jejich stálé zoufalé signály loď míjející to místo, odkud zaznívaly, a trosečníky vzala na palubu.
Od té doby sloužila mušle jako troubicí roh (v originále "als Wetterhorn" - pozn. překl.) a byla dokonce posvěcena papežem Alexandrem VII. (byl jím v letech 1655-1667 - pozn. překl.). To všechno stálo psáno téměř nečitelným textem na malém lístku, který jsem v mušli nalezl, když jsem ho roku 1942 zdědil Po Marii Sauheitlové (řečené Doktor-Maria či Ferl-Maria). Ta ji zase obdržela kolem roku 1890 od svého otce. Maria Sauheitlová byla tetou Emmy Kösslové (Hops-Emma), takto mé vlastní maminky.
My děti jsme se té posvěcené mušle nesměly ani dotknout. Údajně je o řečené "wetterhorn" zmínka i ve volarské "kronice", která se dochovala (?) v Šumavském muzeu v Pasově.
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s.238
P.S. V článku Františka Schussera pod názvem Horské pastviny ve Vyšebrodském zpravodaji z dubna roku 2007 je i věta o tom, že někdejší šumavští pastýři zaháněli troubením na "wetterhorn" horské bouřky.
|
Wallern du mein Heimatort 1. Im Böhmerwald bin ich geboren, so feierlich voll Glanz und Licht. Doch jetzt, wir singen jeden Morgen, Und sehnsuchtsvoll erklingt der Ruf: Refrain: Wallern du mein Heimatort, Wie lang' bin ich von dort schon fort. Vom Schreiner drobn nach Wallern sehn, Mein Heimatort, wie bist du schön. Der Böhmerwald mit seinen Höh'n, Von weit, weit her die Winde wehn. Zum Abschied noch nach Wallern gehn, Wir hoffen auf ein Wiedersehn. 2. Die Heimat haben wir verloren, wir suchten nun das große Glück. Zuhause leuchten meine Sterne, Zur Heimat kehrt' ich nie zurück. Refrain: Wallern du mein Heimatort, Wie lang' bin ich von dort schon fort. Vom Schreiner drobn nach Wallern sehn, Mein Heimatort, wie bist du schön. Der Böhmerwald mit seinen Höh'n, Von weit, weit her die Winde wehn. Zum Abschied noch nach Wallern gehn, Wir hoffen auf ein Wiedersehn. 3. Nun ist der herbstlich in den Wäldern, der Frost entlaubt den stolzen Baum. Doch wer verkündet dir die Stunde, Wenn Abschied nimmst von dieser Runde. Refrain: Wallern du mein Heimatort, Wie lang' bin ich von dort schon fort. Vom Schreiner drobn nach Wallern sehn, Mein Heimatort, wie bist du schön. Der Böhmerwald mit seinen Höh'n, Von weit, weit her die Winde wehn. Zum Abschied noch nach Wallern gehn, Wir hoffen auf ein Wiedersehn. 4. Es werden wohl acht Bretter sein, In's Grab legt man dich dann hinein. Wenn Freunde auseinander gehn, dann sagen sie Aufwiedersehen. Refrain: Wallern du mein Heimatort, Wie lang' bin ich von dort schon fort. Vom Schreiner drobn nach Wallern sehn, Mein Heimatort, wie bist du schön. Der Böhmerwald mit seinen Höh'n, Von weit, weit her die Winde wehn. Zum Abschied noch nach Wallern gehn, Wir hoffen auf ein Wiedersehn. |
Volary! Domove náš! 1. Tam na Šumavě jsem já zrozen, tak sváteční je její jas. Každého rána zní ta píseň a steskuplný je náš hlas: Refrén: Volary! Domove náš! Jak dávno jen už mě neznáš! Z tvých vrchů pohled kolkolem, svědčí o tom, cos dal nám všem. Po těch šumavských výšinách jde vítr zdáli v našich snách. Rád bych se navrátil tam k nám, tu naději vždy v srdci mám. Domov jsme kdysi opustili a rozešli se v širý svět. Hvězdy však dál nám svítí doma, kam jsem se nevrátil už zpět. Refrén: Volary! Domove náš! Jak dávno jen už mě neznáš! Z tvých vrchů pohled kolkolem, svědčí o tom, cos dal nám všem. Po těch šumavských výšinách jde vítr zdáli v našich snách. Rád bych se navrátil tam k nám, tu naději vždy v srdci mám. Podzim jde zas našimi lesy, listopad a hned nato mráz. Kdo než rodný kout ti to sdělí? Ten čas, co jste se neviděli! Refrén: Volary! Domove náš! Jak dávno jen už mě neznáš! Z tvých vrchů pohled kolkolem, svědčí o tom, cos dal nám všem. Po těch šumavských výšinách jde vítr zdáli v našich snách. Rád bych se navrátil tam k nám, tu naději vždy v srdci mám. 4. Ze dřeva rakev dejte sbít, do hrobu mne v ní položit. Před tou cestou všem nám danou, řekneme sobě nashledanou. Refrén: Volary! Domove náš! Jak dávno jen už mě neznáš! Z tvých vrchů pohled kolkolem, svědčí o tom, cos dal nám všem. Po těch šumavských výšinách jde vítr zdáli v našich snách. Rád bych se navrátil tam k nám, tu naději vždy v srdci mám. |
V říjnu 2008 mi poslal ty dva písňové texty z indonéského Bogoru, kde žil, můj vzdálený přítel Herwig Zahorka. Autorem slov i melodie, kterou k nim složil, je Herbert Kössl, Zahorkův krajan ze šumavských Volar. V domě čp. 245 (místní část zvaná kdysi Nußdorf), kde se říkalo "u Banoschů", spatřil světlo světa stejně jako jeho starší sestra Helma, která na webových stranách Kohoutího kříže figuruje s příjmením Flügel-Fritscheová. Bylo to skoro tři roky po ní, co se tak stalo dne 21. června roku 1930. V rodných Volarech navštěvoval pak Herbert obecnou i měšťanskou školu, přitom i hudební školu Wolfganga Oberhofera, zastoupeného rovněž na webových stranách tohoto našeho souboru. Bylo mu šestnáct let, když se stal obětí násilného odsunu z rodných míst. Už v tom věku si však dokázal přivydělávat na živobytí v bavorském Fürstenecku (i to místo je v Kohoutím kříži zastoupeno prostřednictvím grafika a básníka Josefa Frutha), kde se ocitl po vyhnání, hrou na klarinet a kytaru, jak se to naučil doma ve Volarech právě v Oberhoferově hudební škole. V roce 1948 pak složil tovaryšské zkoušky v Pasově jako mladý truhlář. Čtyři roky nato odešel do Mnichova, kde v letech 1952-1953 hrál v dechové kapele a následujícího roku 1954 se pak stal hudebníkem z povolání. V roce 1958 po svém několikaletém vystupování na mnoha místech Německa, Švýcarska i Dánska založil posléze kapelu vlastní, s níž opět hostoval v Německu i ve Skandinávii. Když se ve Švýcarsku natáčel mj. podle scénáře Maxe Frische film Wilhelm Tell (v Německu se pak promítal pod titulem Flammende Berge a je stále mezi švýcarskými filmy z těch nejvýznamnějších), zahrál si v něm jednoho z vousatých horalů. Následovala léta s koncertní hudbou zejména v severských státech, než se roku 1964 oženil s Therese, roz. Hokeovou (*21. srpna 1938), a začal pracovat v jedné velké elektronické firmě, kde po pět let působil jako podnikový rada. Byl v roce 1969 jedním ze zakládajících členů hudební školy v bavorském Tittlingu, 1975 pak založil s Ludwigem Kurzem hudební školu i v Aicha vorm Wald a tři roky nato smíšený orchestr z mladých hudebníků. V roce 1971 se manželům Kösslovým narodila dcera Manuela (nyní provd. Strasserová). V právě zmíněné hudební škole v Aicha vorm Wald 15 km severozápadně od Pasova vyučoval do roku 1999 celých 26 let a založil během té doby i smíšený orchestr s 24 hudebníky a big band s 20 jazzmeny. Jednu z nejkrásnějších svých hudebních skladeb pod názvem "s' Wallerer Glockengläut" (tj. "Hlahol volarských zvonů") zasvětil stálé vzpomínce na rodný šumavský kout. Po těžké srdeční operaci musel odložit milovaný saxofon a klarinet a věnoval se v Tittlingu už jen malování obrazů jako kdysi jeho v tom směru slavnější sestra. Zemřel po čtvrtém už srdečním infarktu a další operaci srdce dne 29. července 2009 v bavorském Tittlingu, kde je v rodinném hrobě i pochován. Herwig Zahorka mi v dopise k přítelovu úmrtí píše, jakou radost tomu "šumavskému muzikantovi" par excellence udělalo jeho zařazení mezi autory Kohoutího kříže pouhý rok předtím.
- - - - -
* Volary / † † † Tittling (BY)
