ALFRED KUBIN
Fantazie na Šumavě
Protáhlé, mohutné lesní pohoří, odedávna zvané Šumavou, tvoří se svou bavorskou částí nedělitelný celek. Přestože už jeden lidský věk bydlím na jeho vnějších svazích, chtěl tomu osud, že jsem až v letech zralosti poznal ty hluboké souvislé lesy, přerušované jen slatěmi a hubenými lukami, a naučil se chápat jejich kouzlo. Od té doby vím, že tato často zasmušilá a na lidi chudobná krajina je vlastním domovem mé duše, že v ní tkvějí ty nejhlubší kořeny mé bytosti. To vědomí mne teď naplňuje zcela a beze zbytku, neodolatelnou mocí mne přitahuje rok co rok sem do této země. Tak musily vzniknout i tyto listy, které mají tomu, kdo se na ně dívá, zprostředkovat dojmy z končin, pro mě
tak plných významu; musím jen poprosit své přátele, aby nevážili každé slovo i čáru na lékárnických vážkách, co se týče jejich reálného obsahu. Jestliže to tak snad nebylo, být to tak přece jistě mohlo.
ŽELEZNICE: Je to zvláštní povoz, působící dojmem nějakého pozůstatku dávno zašlých dob. I lidé, kteří usedli do několika málo starodávných vagónů, určených přepravě osob, vyhlížejí chmurně a uzavřeně jako ten velký les, jejž obývají už po celá pokolení. Pomalu, se skřípáním a jakoby nechtě se dává vlak po několika marných pokusech do pohybu, chvátá tou chudou luční krajinou vstříc temnému lesu, tyčícímu se věžovatě v mlžné dáli, lesu bez hranic.
STATEK NA SAMOTĚ: Na mýtině s námahou vyrvané lesu leží dvorec, po celý dlouhý čas zimy pohřbený ve sněhu, vzdorující bouřím a dešťům; chudá půda, tvrdá práce, sporá žeň. Tvrdý je i hospodář, který tu samotu obývá a který by ten milovaný domov nevyměnil ani za nejvábivější usedlost v bezlesé nížině.
MUZIKANT: Objeví se zčistajasna, nikdo neví odkud. Hned se kolem něho utvoří kruh posluchačů, kteří jako by se rovněž vynořili odnikud. Za zvuků hned teskných lidových nápěvů, hned zase veselých tanečních melodií uvolní se obličeje sevřené starostmi všedního dne, všechno podlehne věčně působivému zázraku tónů, které umí každý, kdo je z Čech rodem, mistrovsky přednést. -- Jen slova by nikdy nedokázala najít s takovou jistotou cestu k srdcím lidí, naslouchajících bez dechu; a stopy uvolnění nesou ty jinak drsné, prací zmožené obličeje ještě poté, co muzikant zmizel, aniž kdo ví kam.
DŘEVORUBCI: Síť vyšlapaných a dávno zase zarostlých chodníčků protíná vedle mála širších vozových cest zelené šero všemi nebeskými směry. Člověk tu často bloudí v kruhu jako očarován skřítky a vrátí se nakonec po delším putování tam, odkud původně vyšel. Ticho a samota panuje v lesích, jen skupinka dřevorubců se tu občas objeví, s až neuvěřitelnou rychlostí zas pohlcena divočinou - jakoby ty záhadné postavy jen mimochodem zplodila mimo svět a mimo čas prapůvodní síla stvoření.
BLESK: Krátké léto přináší žhoucí slunečné dny, těhotné bouří. Temný lesní stín vábí k oddechu lidskou dvojici; vyděšeni oslnivým úderem blesku, střemhlav se muž i žena vzchopí a prchají z lesa ven.
LESNÍ PŘÍŠERA: Je to jen podivně zkroucený kořen, větvitý, napolo uschlý strom či skutečné, pravé strašidlo, hrozivě rozpínající svá chapadla při kraji cesty? Kdo by to dokázal rozpoznat? S vyděšeným křikem se pokouší mladá matka odtáhnout svá čtyřčata (v originále "ihre Vierlinge", na grafice natěsnané ve vozíku, taženém vojí -- pozn. překl.) z šeřícího se lesa, kde není bezpečno.
HADI: Nejsou nijak oblíbeni ani v podobách nejneškodnějších, a přece náleží k celku, když tropí své rejdy v houštinách vřesovisk a slatin. Občasná jedovatá uštknutí zmijí, někdy i s těžkými následky, nestačí ovšem objasnit obecně rozšířený strach z hadů, strach sám o sobě tajemný a záhadný, který takovým i zůstane.
DŮM UPÍRŮ: Lidé ze zdejších lesů se mu s úzkostí vyhnou, jak stojí zpustlý a blízký rozpadu na pokraji slatě a čeká zdá se jen na to, až ho ta bažina zcela spolkne. Odehrály se v něm těžké zločiny, jejichž oběti v něm straší v noční čas. Netopýří havěť však, která si jeho prostory dávno přivlastnila, má ráda taková místa, od nichž se člověk s hrůzou odvrací, a cítí se tam spokojena.
CIKÁNI: Cikáni -- toulavý národ! Přitažlivý a odpudivý zároveň! Každý, kdo něco vlastní, to úzkostně střeží, objeví-li se dobře známý vůz. Bezdomovectví těch vyvrženců vyvolává soucit, jejich bezstarostná volnost zase závist, cizota jejich podstaty údiv. Jsou to králové či žebráci? Nebo snad obojí?
ZDECHLÝ KŮŇ: Nijaká lidská ruka nezasahuje rušivě do běhu zrození a zániku. Příroda má své vlastní hrobaře: zakrátko nezůstane po vysloužilé herce ani ta nejmenší stopa. Naplnila smysl svého bytí se naplnil a teď se noří opět do věčného koloběhu.
LOV NA JELENA: Nesporně nejvznešenějším obyvatelem lesa je ušlechtilý jelen, osamělý a nepřístupný král své říše -- stejně jako prastaří stromoví velikáni nese i on pyšně své paroží, i jeho však dostíhá osud. Klesá v ohni pod dobře mířenou střelou lovce, který z bezpečného stanoviště hrdinu skolí.
OBROVITÁ RYBA: Bájné rybí nestvůry, které si tropí blázny z rybářů a protrhnou každou síť, skrývá Vltava. Vynoří se znenadání a ohrožují koupající se lidi. Hrozivá je jejich široce rozevřená dravá tlama, popisy jejich vzhledu se však rozcházejí navzájem. Brzy jsou vypodobňováni jako obrovští pstruzi, brzy zas jako metrákoví okouni s podivnými patvary na hlavách, aby se dali spatřit a unikli všem rybářským loveckým nástrahám.
SKŘET STILZEL: Nejobávanější mezi šumavskými démony je zlomyslný pastevec koní Stilzel, který provádí své taškařice lidem i zvířatům. Ani vyhladovělý vlk se neopováží na viselce, který ho vábí k útoku. Třeba se ten bídák sám oběsil v záchvatu zuřivého vzteku, ale kdo ví? Třeba se jen za mrtvého vydává a má za lubem něco nekalého!
SMRT NA STŘEŠE: Ztěžka spočívá smrt na střeše malé chýše, šklebí se a těší se na kořist, za níž jí padne stoletý; nikoho neopomene a v pravý čas vyzvedne svou oběť i z té světu nejodlehlejší chaloupky. Pokojně usíná stařík znavený těžkým žitím a ženy, které se za příchodu příšerného návštěvníka s hlasitým nářkem rozprchly, se teď vracejí s planoucími svícemi v rukou a monotónně se modlí, aby vyprovodily duši zesnulého.
ZAPOVĚZENÁ CESTA: Široká, avšak travou zarostlá silnice, závorou uzavřená povozům, pro které byla přece zřejmě zřízena, vábí poutníka. Kam jen asi vede? Nic ho nemůže udivit v té pralesní džungli a když ta silnice náhle zmizí či když se zúží na nepatrnou pěšinu, připadá mu to docela přirozené. Tam, kde lesní houští, z něhož se tyčí osamělí pralesní velikáni, střídají slatě s porosty zakrslých borovic, tam, kde široké vozové cesty vedou do nebezpečných močálů, tam, kde se i to nejnepravděpodobnější stává skutečností a kde se přitom všechno kolem rozplývá ve vzduchu, kouři a mlze, kde štěstí a stesk jdou spolu ruku v ruce, tam se vše stává opojným snem, snem o Šumavě.
1951
P.S. Texty, přetištěné ve výběru Johanny baronky von Herzogenberg v její šumavské čítance Mezi Dunajem a Vltavou (1.vyd. 1968), která bohužel česky dosud nevyšla, jsou v úplnosti přeloženy Františkem Holakovským pro odeonskou antologii z díla Alfreda Kubina Z mého života a z mé dílny, která poskytuje i nesmírně cenný obrazový materiál. Celý grafický cyklus v úplnosti přetiskl katalog výstavy pod názvem Šumava : Alfred Kubin -- Josef Váchal, uspořádané Západočeskou galerií v Plzni roku 2007, z jehož originálních textů je pro Kohoutí kříž pořízen nový český překlad. O velkém litoměřickém rodákovi jsem zveřejnil kdysi článek i v Českobavorských Výhledech týkající se výstavy v italských Benátkách a pak i vzpomínku na jeho pobyt v Hojsově Stráži (viz Leo Hans Mally: Únos z Hojsovy Stráže na webových stranách Kohoutího kříže).
Alfred Kubin se narodil 10. dubna roku 1877 v Litoměřicích (Leitmeritz) v rodině zeměměřiče Friedricha Kubina a jeho ženy Johanny, roz. Kletzlové. Podle litoměřické křestní matriky přišel na svět onoho 10. dubna přesněji v půl páté odpoledne na adrese Litoměřice, předměstí čp. 48 a devět dnů po narození ho ve zdejší katedrále sv. Štěpána litoměřický děkan Josef Seifert (1822-1904, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), pokřtil jmény Alfred Leopold Isidor (Leopold zřejmě po jednom z kmotrů, plukovníkovi Leopoldu hraběti von Meraviglia, Isidor po druhém z kmotrů, jímž byl Isidor Kletzl, dědeček z matčiny strany). Chlapcův otec Friedrich Kubin, syn oficiála c.k. okresního soudu v Mostě (Brüx) Aloise Kubina a jeho ženy Aloisie, roz. Waldelové rovněž z Mostu, byl v Litoměřicích zeměměřičem (v matrice "Geometer"), novorozencova matka Johanna byla dcerou štábního lékaře v Litoměřicích Isidora Kletzla a Johanny, roz. Berchtholdové z Prahy. Matka byla pianistkou a zemřela 8. května 1887, tedy necelý měsíc poté, co Alfred dovršil deset let svého věku. Dva roky (1887-1888) navštěvuje chlapec gymnázium v Salcburku, kde rodina žila v letech 1879-1882. V roce 1888 se otec znovu oženil a Alfred se po neúspěchu na gymnáziu vrací na obecnou školu v Zell am See, bydlišti Kubinových od roku 1882. Po skončení obecné školy v roce 1891 navštěvuje v letech 1891-1892 uměleckoprůmyslovou školu v Salcburku a poté se 4 roky učí fotografem v Klagenfurtu. Roku 1898
nastupuje dobrovolně vojenskou službu v dnes slovinské Lublani, po nervovém onemocnění je však zakrátko propuštěn. Studuje pak na přelomu století v Mnichově (München) a v lednu 1902 poprvé vystavuje v berlínské Cassirerově galérii. V březnu roku 1904 se Kubin žení s Hedwig Gründlerovou, roz. Schmitzovou, s níž se dva roky nato stěhuje z Mnichova do Zwickledtu u Wernsteinu v Horním Rakousku. V roce 1908 píše román Die andere Seite, který vychází rok nato v mnichovském nakladatelství Georga
Müllera (česky poprvé vyšel až roku 1947 /!/ pod názvem Země snivců). Teprve roku 1924 vystavuje Kubin i v rodných Čechách (místem expozice se stalo pražské Rudolfinum) a pět let nato je mu uděleno čestné členství Pražské secese. V roce 1930 se počíná řada jeho pobytů na Šumavě, kam pak jezdí téměř každoročně až do roku 1944. Po válce je Kubin jmenován 1948 čestným občanem města Lince (Linz) a 1949 se stává členem Bavorské akademie krásných umění. Roku 1951, kdy vychází jeho grafický cyklus Fantazie na Šumavě, získává Kubin Rakouskou státní cenu za výtvarné umění, kterou 1957 následuje Velká čestná medaile Rakouské republiky za umění a
vědu a také Klimtova medaile Vídeňské secese. Dva roky poté 20. srpna roku 1959 Alfred Kubin ve Zwickledtu stár 82 let umírá a je stejně jako o 32 let později jeho osobní lékař Alois Beham pochován na hřbitově v obci Wernstein na řece Innu, tvořící tu rakousko-bavorskou hranici. Pasov (Passau) je nejbližším městem na ní směrem k severu. A ještě kus dál na sever leží Šumava, podle Kubinových slov vlastní domov jeho (a jistě nejen jeho) duše.
- - - - -
* Litoměřice / Hojsova Stráž / Stožec / † Zwickledt (A) / † † Wernstein am Inn (A)
