KARL LAMPL
Napoleon a Schwarzenberg
Všechny zraky byly teď obráceny k Rakousku. To od jeho další politiky závisel zdar i zmar, bytí či nebytí všech. Pražský kongres (28.7.-10.8. 1813) také skončil rakouským vypovězením války Francii a tak stanula doslova celá Evropa od Džebel al Tarik až k Uralu, od Severního mysu až k Jaderskému krasu ve zbrani proti Napoleonovi. A zatímco už jen knížata Rýnského spolku dál podlézavě lichotila v Drážďanech francouzskému císaři, pravé vlnobití národů už se zvedalo udeřit příbojem k pádu nenáviděného tyrana. Severoněmečtí bardi pozdravili s nadšením spojenectví s Rakouskem.
|
Auf, Auf mit hellen Wehren
Für Deutschland Ruhm und Preis Und wascht die deutschen Ehren Von allen Flecken weiß! |
Vzhůru, vy jasné voje,
za vlasti zdar se bít, není jen má či tvoje běl cti, náš čistý štít! |
|
zpívá Arndt. I jinak tak vážný, pokojný Friedrich Rückert udeří do strun své lyry: |
|
|
O ihr drei Herrscher im Reiche der Lüfte
In angestammter Hoheit Machtbesitze Ihr Aare, jeglicher aus seinem Sitze Versammelt hier in Böhmens Felsenklüfte! - - - Fliegt aus in eures Kampfs vereinten Wettern: Und jeder Adler eures Feinds erfahre, Dass er ist Erz, das schmilzt vor eurem Blick, Ihr aber lebt, und könnt den Tod zerschmettern. |
Tři vladaři nad námi v mračné říši,
dobytých výšin jimž náleží vláda, vy orli, kéž se vaše síla střádá, kéž skály Čech teď vaše sněmy slyší! - - - Vzleťte jak vichr jedinou perutí: každý z vás protkni zrakem zlého soka, co rudná žíla nechť se taví v něm, vy máte žít, smrt nechť váš útok zdrtí. |
Napoleon sám učiní nyní z Drážďan opěrný bod svého postavení. Odtud chce vyrazit naproti jednotlivým armádám, hotovícím se jej obklíčit, aby je porazil ještě předtím, než se spojí navzájem. V jeho moci se přece nachází celá linie řeky Labe. Slova, které krátce předtím pronesl Talleyrand, když se rozšířila zpráva o hrozivém konci ruského polního tažení, totiž: "C'est le commencement de la fin" ("To je začátek konce."), měla však dojít oprávnění. Na severu byl Oudinot poražen u Großbeeren, na východě Macdonald maršálem Vorwärtsem při řece Katzbachu. Dne 26. srpna 1813, tj. téhož data, v němž ztratil Körner u Gadebusch svůj mladý život, napadl Napoleon hlavní voj svých nepřátel u Drážďan. Tady Napoleonovo válečnické umění dokázalo Schwarzenberga, ostatně spíše diplomata než vojevůdce, ještě přemoci. Bylo to ovšem poslední velké jeho vítězství na německé půdě. Už tři dny nato, 30. srpna (v originále mylně "30. September"!), kapituluje Vandamme u Kulmu, osm dní nato pak poráží Bülow maršála Neye, jenž opět zkoušel učinit průlom k severu, u Dennewitz. Napoleon tak ztratil ve 14 dnech na 10 000 mužů. "Má šachová partie se zamotává." Tušení hrozící pohromy začíná obestírat jeho duši.
Strategický záměr dokonat obklíčení Napoleonových vojsk se zdařil a šlo nyní o to rozhodnou bitvou učinit tečku. Tu podnikli spojenci přes pokusy diplomatů, kteří, jak se kousavě vyjádřil Blücher, kazili perem to, co vojáci dobyli mečem. Později v témže duchu svým snad jediným, ale o to proslulejším přípitkem oslavil Schwarzenberga, jemuž se jako vojevůdci podařilo přemoci Napoleona "ačkoli a přesto", že ve spojeneckém ležení byli tři monarchové (Blücher řekl německy doslova: "Auf das Wohl des Fürsten Schwarzenberg, als denjenigen Feldherrn, welcher drei Monarchen im Lager hatte und den Feind dennoch zu schlagen verstand!" - pozn. překl.).
Rovina u Lipska (Leipzig) je staré bitevní pole, na němž už často zkrvavěly zbraně v zápasech o podobu střední Evropy. Breitenfeld, Lützen, Roßberg jsou jména, jež nabyla zvuku právě v nich. Tady se sevřelo i obklíčení kolem armády francouzského císaře. Vlastně už jím bylo dosaženo taktického vítězství. U Lieberwolkowitz došlo k první bitce 14. října. Sám kníže Schwarzenberg podnikl v čele jízdy průzkumnou výpravu, při níž narazil na jízdní oddíly Muratovy. Husaři, huláni a kozáci bojovali po celý den, než závoj noci učinil střetu konec.
Příštího dne nadešla slavná bitva národů. V její předvečer vydal kníže Schwarzenberg, jemuž bylo svěřeno velení spojeneckých vojsk, následující provolání:
"Chrabří vojáci! Před vámi je nejvýznačnější epocha svatého boje! Udeřila rozhodující hodina! Hotovte se k ní! Svazek, jenž spojil mocné národy k jednomu jedinému účelu, stane se na bitevním poli ještě pevnějším než dříve. Rusové, Prusové (jsou v té větě opravdu pohromadě - pozn. překl.)! Rakušané! Bojujete za společnou věc, bojujete za svobodu Evropy, za svobodu a nezávislost svých synů, za nesmrtelnost svých jmen. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Tímto provoláním započněte svůj svatý boj. Zůstanete-li mu věrni v rozhodující hodině, vítězství je naše!"
S novým dnem započala bitva zdánlivě jako tolikero jiných, jež mistr bitev už vybojoval. Jako by znovu vzcházela jeho šťastná hvězda. Viděl se stát jen vůči Schwarzenbergově armádě z Čech (v originále "böhmische Armee"), neboť železný kruh kolem opravdu nebyl ještě zcela uzavřen. Nebyl tu ještě v žádoucím postavení ani Benningsen se svými Rusy, ani Bernadotte se svými Švédy. Jen Blücher dorážel ze severu. Starý známý od Katzbachu (řeka Katzbach u Wahlstattu, který se octl po Blücherově vítězství nad Napoleonem právě při ní i v jeho šlechtickém přídomku - pozn. překl.) tu byl v pravý čas.
"Česká armáda", proti níž se teď Napoleon vrhl, je v těžké pozici. Vědělo se, že kdyby došlo od jejího ležení při Wachau a Lieberwolkowitz k postupu na Elster a Pleißen, bránily by jí v pochodu nebezpečné příkopy, kanály a mokřiny. Radecký (v originále Radetzky), náčelník rakouského generálního štábu, měl mít pravdu ve svých předpokladech. Korsičan totiž vyzkoušel svou starou taktiku: 150 výstřelů zahřmělo proti centru nepřítele, kavalerie zaútočila jako bleskem. Avšak ani součinnost všech sil nemá onu okamžitou účinnost, tak jistou výsledky jako dříve. Rakouská bitevní linie bude sice zčásti zatlačena nazpět, stará garda však v postupu nepokračuje, neboť výpad Merfeldtových oddílů, jakkoli neuvážený, stáhne její útočnou sílu na sebe. V centru pak zachrání odvážný jezdecký útok neumärkských dragounů a kozáků carovy tělesné gardy na jízdu Muratovu tři monarchy před nebezpečím jejich zajetí. Napoleon sice zdánlivě zvítězil, nepřítele však nezničil. Železný kruh nebyl na jihu proražen a na severu naopak Blücher u Möckern porazil Marmonta. Tam se stalo, podle Blücherova vyjádření alespoň, že se jeho lidé bili "po prusku" ("auf preußischen Art"). Jak lépe charakterizovat starého Haudegena než tím, že toho dne, zatímco hřměl nad bídákem, s nímž mu bylo se bít, jakoby mimochodem při cestě honil i zajíce. Byl to den slávy pro pruský Landwehr, z něhož si Napoleon tropil až dotud takové žerty. Marmont byl zraněn, gardy smeteny a tak došlo k tomu, co si vysnil železný Yorck, hrdina dne:
|
"Anfang, Mitte und Ende
Herr Gott zum Besten wende." |
"Počátek, konec i střed
sám Pánbůh ke zdaru ved'." |
|
Stále úžeji se stahuje kovové sevření. Ústupová linie je dosud volná, Napoleon však nechce a ani nemůže nahlédnout, že vlastně prohrál, že válečná hra je ztracena. To však je mu zřejmé, že jeho vyhlídky do budoucna jsou špatné: proto se pokouší o cestu vyjednávání. Po celý den očekává pak 17. října odpověď z hlavního stanu spojenců. Marně ovšem, poněvadž nijaká nepřichází. Teď teprve musí dojít k závěru, že mezitím železný kruh opravdu doléhá blíž a blíž v nezvratném sevření. Pochopí, že hra je ztracena a vydává rozkaz stáhnout se. Tak se bitva promění 18. října v ústup, "ten nejvelkolepější ovšem, jaký dějiny poznaly". Blücher vyráží na Lipsko od severu, od Taupez přichází Bernadotte, Benningsen zatlačuje ustupujícího Macdonalda ke Stötteritz, Schwarzenberg bojuje u Propsthaidy. Jen na řece Pleiße (přítok Elstery - pozn. překl.) se drží s obdivuhodnou zdatností Polák Poniatowský. A také Napoleon, ten raněný lev, ukazuje naposledy sílu svých hrozivých spárů u Propsthaidy: marné jsou všechny pokusy spojenců ho odtud vyhnat. Když nadchází večer, svítí všude kolem střelbou zapálené domy, statky a sýpky a zabořen v sedátku dřímá císař, vyčerpán námahou dne. Nehnutě a mlčky stojí kolem jeho generálové - hra je ztracena. Přesila dobyla vítězství - u Wagramu ještě spočíval císař na nádherném koberci, teď na jeho místě stojí to prosté polní sedátko - ironie světových dějin. Následujícího dne táhne poražená armáda dál na západ - druhý díl dramatu je u konce. |
|
|
Wie Aetnas Wucht belastet die Riesenbrut
Des Typhons -- zuckt er, dumpf das Gebirg erkracht Mit Kluft und Hainen; stöhnt er, Wolken Wirbeln empor sich mit Asch' und Flammen. - So lag des Grauens Bild auf der Seele mir, In jener schwarzen Stunde der Strafgerichts, Die ausgoss ihres Zornes Schalen Ueber den Busen des Vaterlandes. |
Jako vzmach Etny tíží obří plémě
tajfunu -- chví se, tupě v hoře puká roklí i háji; sténá, víří oblaky vzhůru popelem i ohněm. -- Tak lehl obraz hrůzy na duši mně, v té černočerné soudné hodině, která zalila číší hněvu ňadra mé vlasti jako nikdy dřív. |
Roku 1913 bude v těch místech vztyčen mohutný památník z mistrovské ruky Metznerovy. Neboť došla pravdy prorocká Arndtova slova, že ještě dalecí vnukové budou velebit bitvu u Lipska.
Ke stému výročí "bitvy národů" vyšla v budějovickém nakladatelství Moldavia ta kniha, jejíž druhé vydání rok nato bylo už poznamenáno vypuknutím první světové války, mající navěky pohřbít dunajskou monarchii, za níž opět odešlo krvácet "za císaře a vlast" tolik vojáků z českých zemí, právě z Budějovic i 91. "šumavská" kumpanie. V Budějovicích "na Šumavě" se na Boží Hod vánoční, tj. 25. prosince léta Páně 1878 narodil i autor onoho literárního titulu, psaného v prvém vydání 1913, alespoň podle bibliografického soupisu Gesamtverzeichnis 1905-1960, ještě s číslovkou, totiž Der 1. Kaiser der Franzosen (v druhém už Der erste Kaiser der Franzosen). V každém případě je to u jména Karl Lampl titul jediný. Když doplňoval Karl Franz Leppa výčet zasloužilých německých Šumavanů pro muzeum v Horní Plané někdy ve dvacátých letech (Reinhold Huyer je v něm zmiňován coby žijící a datum skonu jedné z osobností přitom zní byť s otazníkem 1920). Dále se tu o Lamplovi praví, že byl v rodném městě gymnaziálním profesorem (na zdejším německém gymnáziu roku 1897 i maturoval a jeho spolužáky tu byli jak pozdější významný katolický kněz Karl Petersilka, tak Hugo Radok, kolodějský příbuzný režiséra Laterny magiky Alfréda Radoka, jedna z obětí nacistického vyhlazování Židů), pak působil jako okresní školní inspektor v rovněž šumavských Klatovech (Klattau) a "nyní", tj. v době, kdy Leppa svou zprávu psal, "je ředitelem učitelského ústavu v Liberci (v originále "Direktor der Lehrerbildungsanstalt in Reichenberg")". Leppův text končí poznámkou, že Lampla uvádí "wegen seiner Bücher, die seinerzeit bei der Moldavia erschienen waren (tj. "kvůli jeho knihám, jež svého času vyšly v Moldavii")". My víme, že šlo zřejmě o knihu jedinou. Ze čtvrtého dílu publikace Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen (1938) se dovídáme, že na ředitelském místě v Liberci působil v letech 1921-1938. V roce 1942 jej ještě zachytil liberecký adresář jako "ředitele ve výslužbě". O dalších Lamplových osudech nám zatím není nic známo.
- - - - -
* České Budějovice
