OTTO LANG

Vom Daheim Vieles war lang schon verschüttet, mit feinem Staub unsichtbar bedeckt. Begegnungen haben alles wieder gelüftet, Erinnerungen in Liebe neu aufgeweckt. Wir geben von Daheim weiter, was geht, es darf nicht sein, dass alles verweht! Dafür stehen wir, solang wir noch sind, für nachkommende Böhmerwäldler, bestimmt.	O domově Tolik už bylo v troskách zasypáno a k nepoznání prachem pokryto. Než se nám setkat opět bylo dáno a paměť procitla - jakkoli bolí to, z domova v sobě střežíme, co zbylo, dál předáváme, co se uchránilo. Snad proto jsme - a dokud bolí rány, žijeme dosud, pro příští Šumavany.
Hoam!, 1992, č. 9, 2 str. obálky

Aufmunterung

Es darf doch nicht sein, nicht geschehen,
Unsere Dörfer im Böhmerwald ganz zu übersehen!

Seit Besiedelung der Orte, vor 350 Jahren,
waren stets deutsch die Bewohner, unsere Ahnen.

Schwer arbeiten mussten sie, sorgen und weben,
um sich und den Nachkommen Heimat zu geben!

Auf unsere Nachbarorte sehen wir gerne,
das war zuhause so, und auch jetzt in der Ferne!

Im Bewusstsein dessen lasst uns in Treue leben,
der alten Heimat aber im Herzen eine Bleibe geben!

Dieses Buch soll dazu gute Dienste leisten,
es möge seinen Weg finden, hin zu den Meisten.

Im Vertrauen lassen wir den Herrgott walten,
er möge den schönen Böhmerwald immerdar erhalten!

Pobídka

Nemělo by se stát a platit hořkou cenou
za to, že na domov lze snad i zapomenout.

Tři sta padesát let tu na Šumavě žili
němečtí lidé, předkové, co pracovali s pílí,

těžce a v nesnázích, byla to tvrdá země.
Ten odkaz žije však v potomcích, taky ve mně!

Sousedy kolem ze vsí jsme odjakživa znali,
to s nimi jsme vyhnanství zažívali.

Domov dál máme v srdci, stejně nic nezkonejší
stesk po něm, vědomí, že jen tam dál jsme zdejší.

Naše slova kéž však jen dobrá vůle řídí,
kéž jednou dolehnou k sluchu všech dobrých lidí.

A Pán Bůh, kterému věříme doslova,
nechť rodnou Šumavu navěky zachová!

Die Schneedörfer im Kreis Prachatitz / Böhmerwald (1988), s. 8

P.S. Báseň je jakýmsi nijak zvlášť uměle veršovaným úvodem k pozoruhodnému sborníku o zaniklých vsích Horní a Dolní Sněžná a jejich široce pojatém šumavském okolí, odkud mimochodem s jistou básnickou licencí nechal vyjít kdysi Eduard Bass, který tu končinu znal, hlavního českého hrdinu svého románu Cirkus Humberto Vaška Karase. V tom sborníku je pak na jiném místě i veršovaný popis rodného domu právě v Dolní Sněžné (Unter-Schneedorf), který opět sepsal Otto Lang, nadto v místním německém dialektu. Ptáme se, co autora přimělo k tomu - a nebyl zdaleka sám, jak o tom svědčí právě naše antologie - že zvolil právě tuto, tj. básnickou podobu informace?

Narodil se 1. ledna osudového roku 1918 v Dolní Sněžné čp. 31 na chalupě zvané Bergfischerhof. Už od mládí byl veřejně činný, ale teprve po násilném vysídlení ze šumavského domova našel pole působnosti v práci pro své stejně jako on postižené krajany. Byl spoluzakladatelem místní skupiny obnoveného spolku Deutscher Böhmerwaldbund v Augsburgu i zakládajícím členem Adalbert-Stifter-Verein. Po 15 let působil jako pověřenec tzv. Heimatkreis Prachatitz a roku 1978 byl zvolen prvním předsedou nově vzniklého Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz e.V., čímž se stal automaticky i členem tzv. Heimatrat (tj. domovské rady) Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Po pádu železné opony obrátil své aktivity i domů do Čech, kde jedním z jejich viditelných výsledků je obnovený kostel svaté Magdaleny (St. Magdalena) blízko už neexistující rodné osady. Té už předtím vytvořil trvalý památník v pozoruhodném sborníku Die Schneedörfer, z něhož ostatně pochází i jedna z našich básnických ukázek. Otto Lang, nositel Záslužného kříže na stuze německého Spolkového řádu za zásluhy, Velkého čestného odznaku Sudetoněmeckého krajanského sdružení a také nejvyššího vyznamenání DBB, jímž je Zlatá pětilistá růže, zemřel 30. srpna 1999.

- - - - -
* Dolní Sněžná / Svatá Magdalena / † † † Nordendorf, Augsburg (BY)