HERMANN LENZ
|
Vor neun Jahren ungefähr An der böhmischen Grenze Ein verlassener Hof: Der Misthaufen ausgetrocknet, Das Stallfenster geschlossen, Die Schwalbe stürzte herein. Die Hitze im leeren Dorf. Die Kastanienallee und der Friedhof. Abends der Bach mit den Schatten der Fische. Dir fällt ein, dass du allein bist und schreibst. An wen? An dich selber. |
Asi před devíti lety Na české hranici opuštěný statek: hnojiště vyschlé, okna stájí zabedněna, vlaštovka bije křídly a chce dovnitř. Je parno v pusté vsi. Kaštanová alej a hřbitov. Potok za večera s mihotavými stíny ryb. Napadne ti, žes tu sám. Cosi píšeš. Komu? Asi samému sobě. |
|
Grenzgänge. Streifzüge durch den Bayrischen Wald., s. 28 |
|
|
Marchhäuser Zur böhmischen Grenze gehören Schwärme zirpender Vögel, Haferfelder und Krähen. Das Gras an den Hängen der Berge Ist lang gewachsen und gelb. Beim grauen Holz eines Stadels Hörst du deine eigenen Schritte, Als ob du anderswo wärst. |
Marchhäuser K české hranici patří švitořivá ptačí hejna, ovesná pole a vrány. Tráva na horských svazích je dávno odrostlá a žloutne. Při zešedlém dřevě jedné ze stodol slyšíš své vlastní kročeje, jako bys snad byl někde jinde. |
|
Grenzgänge - Streifzüge durch den Bayrischen Wald, s. 131 |
|
|
Dort hinten Du solltest schreiben so wie Wespen schrieben Und tollwütige Hunde, wenn sie's könnten, Obwohl das durchdringende Mittagslicht Die Wiesen und die Täler, Böhmen zu, Erhaben aufbaut in der hellen Weite. Froh bist du, weil du hier bist, eine Weile noch Das Vogelschnarren hörst, das Tannenrauschen, Am Grenzstein dürre Gräser glänzen siehst, Metallisch und sich rührend, so als ob Sie höher wären als die fernen Berge. |
Tam vzadu Měl bys psát tak jako píší vosy a vzteklí psi, kdyby to uměli, ačkoli pronikavé polední světlo luka a údolí tam v Čechách vznešeně kreslí v jasu dálavy. Jsi šťasten, žes tu a ještě chvíli můžeš naslouchat ptačímu štěbetání, šumění jedlí, vidět zářit suchou trávu při hraničním kameni, vidět chvět se ji jako kov, jako by byla snad vyšší než ty daleké vrchy. |
|
Grenzgänge - Streifzüge durch den Bayrischen Wald, s. 113 |
|
Hermann Lenz pobýval každoročně nějaký čas ve "vsi na hranicích". Nazval ostatně Dorf an der Grenze i jedno ze svých děl a byl důvěrným znalcem Bavorského lesa. Když mu Německá akademie pro jazyk a literaturu udělila prestižní Cenu Georga Büchnera, přiznal se k tomu hlubokému vztahu slovy: "Příroda tam mně učarovala, to žulové horstvo s dalekými výhledy do Čech, s nekonečným šuměním stromů a tichem, přerušovaným jen ptačími hlasy." Románem Der Wanderer se Hermann Lenz ostatně už samým titulem hlásí k odkazu největšího lesního poutníka německé literatury vůbec, k šumavskému klasikovi Adalbertu Stifterovi. On sám není však šumavského původu: narodil se ve Stuttgartu 26. února 1913. Prosazoval se poměrně dlouho; když však 12. května 1998 v Mnichově zemřel, psalo se o něm jako o jednom z nejvýznamnějších německy píšících autorů současnosti vůbec. Byl členem Bavorské akademie krásných umění (jako ostatně třeba i náš Jaroslav Seifert!) a vedle už zmíněné Büchnerovy ceny, kterou získal roku 1978, stal se roku 1987 i laureátem Petrarcovy ceny za svou lyriku, 1991 pak Ceny Jeana Paula a posléze tři roky před smrtí v bavorské metropoli mu toto město udělilo Mnichovskou kulturní cenu. Jeho dílo bývá označováno za "magický realismus" - sám velký Thomas Mann ho už brzy po válce roku 1949 nazval "pozoruhodně původním a odvážně snivým talentem" - Lenz však se viděl jinak: o svých pětaosmdesátinách alespoň o sobě prohlásil, že je především "švábský beran", rozuměj "tvrdá palice". U Marchhäuser při obnoveném mostku přes Harlandbach (Mechový potok) na staré větvi Zlaté stezky z Bavor do Čech na něho budeme vždycky vzpomínat.
- - - - -
* Stuttgart (BW) / Marchhäuser (BY) / † Mnichov (BY)
