KARL LUGMAYER
O politice "pohraničí" (1948)
Hraje-li panslavismus nějakou roli v současné ruské politice, pak je to jistě role prostředku, majícího za účel vytvořit ze slovanských národů evropského středu ("slawischen Völker der europäischen Mitte" - pozn. překl.) západní pohraničí (v originále množné číslo "Westmarken", dalo by se říci i "západní pomezí" či rovnou "západní vojenská pomezí", aby to odpovídalo speciálnímu historickému významu samotného německého pojmu "Marke" - pozn. překl.) k zajištění své vlastní bezpečnosti (v originále "für seine Sicherheit" - pozn. překl.). Můžeme jen doufat, že se podaří odstranit současnou nedůvěru natolik, aby v Evropě neměla smysl ani východní, ani západní "pohraničí" (v originále "weder Ostmarken noch Westmarken" - pozn. překl.). V každém případě jsme my Rakušané povoláni k tomu, abychom v našem myšlení učinili konec "politice pohraničí" (v originále "Markenpolitik" - pozn. překl.). To znamená aktivní politiku porozumění s našimi sousedními slovanskými národy.
E. Bader, Karl Lugmayer und sein Werk (1972) (Google Books)
Asi nejdůležitější na tom textu je skutečnost, že byl napsán na jaře 1948, tedy vzápětí po únorovém komunistickém puči v Praze, a také jeho nepochybná souvislost s osudem Šumavy. Autor řádek Karl Lugmayer ji důvěrně znal ze svého dětství. Narodil se sice 25. února roku 1892 v hornorakouském Ebensee při jižním konci Travenského jezera (Traunsee) jako první z dětí Karla a Kathariny Lugmayerových, ale už tři roky po synkově příchodu na svět se jeho otec, zdejší "solní úředník" (Salinebeamter) a rodák z Mühlviertelu, území se Šumavou přímo sousedícího, stal přednostou celního úřadu ve Schwarzenbergu am Böhmerwald na rakousko-bavorské hranici v blízkosti šumavského Trojmezí (Dreieckstein), Třístoličníku (Dreisesselberg), Plechého (Plöckenstein) a také Plešného jezera (Plöckensteinsee). V místě otcova působení navštěvoval malý Karl a jeho mladší ještě bratři Josef a Franz místní dvojtřídku. Řídící učitel Filnkößl a farář Paulus Grill jemu alespoň zůstali trvale v paměti, jak o tom svědčí jeho literární tvorba, zejména v souvislosti s osobností Adalberta Stiftera. Se svým stejně starým přítelem z mládí Zyrillem Fischerem (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), který se ve Schwarzenbergu přímo narodil, zůstal v trvalém kontaktu. Na podzim roku 1903 začal Karl Lugmayer studovat soukromé biskupské gymnázium Kollegium Petrinum v Urfahru (od roku 1919 je Urfahr místní částí Lince), kam se rodina poté, co byl otec penzionován, v roce 1909 přestěhovala. Do té doby představoval závěr studentovy cesty z Urfahru na osamělou hraniční celnici zvláště v zimě obtížnou pěší pouť až z nádraží Aigen-Schlägl, kde vlak končil. V červenci 1911 skončila gymnazijní léta maturitou a následovalo studia latiny a francouzštiny na vídeňské univerzitě (osvojil si tam i dobrou znalost řečtiny, španělštiny, italštiny, češtiny, maďarštiny a samozřejmě německé mateřštiny), při nichž si Lugmayer přivydělával jako pomocný stenograf a úředník centrální komise katolických odborů u Leopolda Kunschaka. Působení v katolickém studentském sdružení Aargau podstatně ovlivnilo jeho další duchovní vývoj. První světovou válku prožil jako suplent ve Vídni, poněvadž nebyl pro onemocnění štítné žlázy schopným vojenské služby. V roce 1916 získal zato doktorát ("summis auspiciis augustissimi imperatoris"). Po válce vznikly jeho první knihy a také překlad papežské sociální encykliky Rerum novarum s vysvětlujícími dodatky. Byl intenzívně publicisticky činný zejména jako referent lidové osvěty pro Dolní Rakousko a Vídeň (zasloužil se tam mj. o založení židovské Lidové univerzity). Místa byl po anšlusu Rakouska nacisty zbaven a nuceně penzionován. Válku prožil v ústraní se svými rodiči (otec roku 1941 pětadevadesátiletý zemřel) ve vídeňském Ottakringu, ale už v dubnu 1945 nacházíme jeho podpis na deklaraci samostatnosti Rakouska a od toho měsíce je i tajemníkem Ernsta Fischera v rakouské vládě Karla Rennera. Od prosince 1945 až do roku 1959 působí Karl Lugmayer ve Spolkové radě poválečné republiky. Stal se spoluzakladatelem ÖVP, tj. Rakouské lidové strany. Obnovil i předválečný časopis Neue Ordnung, jehož redaktorem byl už od roku 1925. Stal se viceprezidentem Rakousko-sovětské společnosti, prezidentem Ligy pro lidská práva a Národopisné společnosti, Rakouského knižního klubu mládeže, Díla pro lidovou píseň, zakládajícím členem Lidové školy umění a několikanásobným čestným členem osvětových a knihovnických sdružení. Už od roku 1952 se stal parlamentním zpravodajem při Radě Evropy a od roku 1956 pak řádným delegátem při Radě Evropy ve Štrasburku. Podstatně přispěl k dosažení rakouské státní smlouvy a tím i rakouské neutrality zejména svými kontakty se sovětskou stranou (už za války se naučil rusky a polsky). Bruno Kreisky ho označil za politika s darem velké předvídavosti, za odborníka na křesťanské sociální učení. Jeho nejznámějšími filosofickými spisy jsou "Sein und Erscheinung" (2 svazky 1945/1947) a "Philosophie der Person" (1956), razící jakousi třetí cestu společenské nauky blízkou katolickému personalismu na způsob vlastní "rakouské" alternativy liberalismu a marxismu. Karl Lugmayer zemřel ve Vídni 16. dubna roku 1972 a je pochován na hřbitově v Ottakringu (16. vídeňský městský okres) v hrobě svých rodičů (řada 13, č. 11). Jak to napsal ve své "Filosofii osobnosti":
"Proč není vláda osobnosti nad světem jevů dokonalá? Filosofie nemůže tuto otázku zodpovědět, může ji toliko vznést. (...) Bytí osobnosti spočívá v rozlišování a v rozhodování. Rozlišovat a rozhodovat však znamená totéž co uvádět v řád, přivádět vztahy k jednotě. Řád znamená přece jednotu, jednotu v mnohosti. Úkolem osobnosti je tedy uvádět v řád, rozlišováním a rozhodováním uvádět mnohost v jednotu."
Kéž by Šumava měla více takových evropských sousedů v každé době, kéž by i jí se týkala filosofova slova o řádu a jednotě se sousedy namísto "politiky pohraničí"!
- - - - -
* Ebensee (A) / Schwarzenberg (A) / † † † Vídeň (A)
