JOHANN LUKSCH

Kvildské poutě

Milostiplná Matka Boží na Svaté Hoře u Příbrami odedávna přitahovala kvildské poutníky. Byla to ovšem daleká cesta. Když byla pak vybudována železnice až do Sušice a Vimperka, vracívali se Kvildští ze Svaté Hory domů nazpátek železným ořem. Po prvé světové válce poutě do Příbrami ustaly.
O to slavnostněji a s neutuchající věrností se na 4. července o svátku svatého Prokopa vypravovaly každoroční poutě ke svatomartinskému kostelu v Nicově (Nitzau). Byly dědictvím starého slibu daného sedláky, dřevorubci, borkaři a řemeslníky ze vsí a samot Horská Kvilda (Innergefild), Vydří Most (Bruckhäuser, Wiedrabruck) a Zhůří (Haidl) za pomoc Boží v době dobytčího moru někdy v roce 1850 či 1860. Naši předkové věrně dostáli tomu slibu, učiněnému v těžké nouzi, až do roku 1944. Z každého domu se na tu pouť vydávala vždycky jedna nebo i dvě osoby.
U Danielů na chalupě, které se říkalo Gregernhaus, opatrovali krásnou velikou korouhev a dvě mariánské sošky. Původně byla první z obou těch sošek chována na chalupě zvané Keglhaus ve Vydřím Mostě čp. 54, poněvadž tam žila vlastní iniciátorka těch poutí, stará selka Dorothea Wurmová, řečená "Keglbäuerin". To ona koupila i korouhev, zatímco kolář a dřevosoustružník Degern (říkalo se mu i "starý Brenner") vyřezal postavičku Panny Marie s Jezulátkem podle vzoru Svatohorské Matky Boží. Později byla z úspor poutníků pořízena i větší socha Madony. Když rodina Wurmova přesídlila z Keglhausu k Danielům, vzali korouhev i obě dřevěné sochy s sebou. Později přikoupila rodina Mandlova (říkalo se u nich Schusterbauerů) sochu třetí, ta byla ale sádrová. Když se přiblížil čas poutě, ustrojily ženy sochu, oděly Mariinu postavu do pláště z modrého sametu a vztyčily ji na nosítka. Bylo čestným úkolem starších a silnějších dívek, aby se činily při nesení Nebeské Matky. Ta menší děvčátka pak směla držet v rukou kolem splývající konce bílých stuh. Velcí chlapci střídavě nesli těžkou korouhev.
V sedm hodin ráno byl u Danielů při chalupě zvané jak už zmíněno Gregernhaus sraz k odchodu. Z věžičky na střeše chalupy svolával všechny zvon svým jasným hlasem a předříkávači spustili modlitbu. Po mnohá léta obstarával předříkávání pan Petraschka (po chalupě se mu říkalo Mateshansl). Když došel zástup k Pollaufům, rozezvučel se starý soumarský zvon od jejich rozložitého stavení. Od něho se k zástupu připojili i lidé ze samoty Xanderhäusern. Ti nesli mariánskou sošku z chalupy u Haasů (po chalupě se jim říkalo Hegerů). K tomu přibyla ještě jedna z chalupy zvané Homerhaus (Hammerhaus), patřící Franzi Klostermannovi. Než se průvod pohnul zase dál, pomodlili se všichni sborem před mariánskou kaplí u hornokvildské školy. Tu kapli dal, jak bylo všeobecně známo, vystavět svého času pan řídící Stuckart.
Teď už mělo poutní procesí své ustálené pořadí: nejprve kráčeli chlapci s velkou korouhví, pak následovala děvčata s menší sochou Madoninou, za nimi jejich družky s tou větší z chalupy od Schusterbauerů. Dál za nimi socha z Xanderových Domků a z Hammerhausu, také na nosítkách a s dívčím doprovodem. Teprve pak šly ženy, po nich sám předříkávač a závěr průvodu tvořili muži. Za odříkávání litanií se zástup táhl po Pollaufových lukách. Pak se vcházelo do lesa. Poněvadž by korouhev mohla uvíznout ve větvích stromů, nesli ji teď chlapci ve vodorovné poloze. V lese ustala i hlasitá modlitba. Cesta vedla dál pastvinami při tak řečené Viehhütte vpravo na samotu Torfhäusl (Haidler Torfstich, tj. Zhůřské borkoviště) až k silničce ze Zhůří na Zlatou Studnu (Goldbrunn). Tam teprve se přidali k procesí Zhůřští se svou vlastní korouhví i soškou. Vždycky pohotově zanotovali i nějakou z krásných a zbožných poutních písní.
Pak cesta klesala při Bílém potoce až k odbočce na Popelnou (Reckerberg). U tamní kapličky se zástup zdržel ke krátkému oddechu a několika otčenášům. Dál se pokračovalo přes hájovnu zvanou Gmoareid (Hegrei Freid) až k vrchu Kasberg. Tam byla svačina: křupavé placky, říkalo se jim u nás "moare Zelten" či Mürbteiglfladen, buchty plněné sýrem a zvané Kaswackerla nebo Käsebuchteln, hrnek tuhé smetany (u nás se jí neříkalo Rahm, nýbrž Schmettn), ještě navrch obvykle posypáno pažitkou (Schnittlauch, také česky "šnytlík") a kmínem, to všechno šlo náramně k duhu hladovým poutníkům. Žízeň hasili mlékem nebo kávou. Korouhev byla zas pevně vztyčena a obolus, tj. zpropitné pro předříkávače (řečeného jinak "Betvoter") bylo shromážděno; neboť jak známo praví se už v Bibli: "oslu hubou meloucímu tuto nezavazuj".
S novou silou zazněly teď litanie až ke vstupu do Nicova, kde už na kraji obce čekal poutníky tamní farář v doprovodu ministrantů. Korouhve se zdravily navzájem slavnostním bratrským políbením. Pak už následoval jako cíl poutě nicovský kostel a v něm poutní mše. Obětní peníz otřený doma o dobytčí tělo byl zabalen pečlivě do papíru nebo měl v měšci vlastní oddíl, aby se při ofěře nepomíchal s jinými mincemi. Byl to dík a prosba zároveň za Boží požehnání pro zdraví šumavských stád. K ofěře nosívali sedláci i sádlo, z něhož pak hořelo v kostele věčné světlo.
Po tolikerém duchovním vypětí se hlásilo i tělo o svá práva a hostinští, kteří poskytli občerstvení hladovým a žíznivým poutníkům, učinili tak nejen pouhý obchod, nýbrž i dobrý skutek, za který jim odplatí i samo nebe.
Ve dvě hodiny po poledni se shromáždili poutníci znovu v kostele svatého Martina k pobožnosti a byli vyprovozeni nicovským farářem s jeho červenobílými ministranty až na kraj obce. Korouhve se znovu sklonily navzájem k rozloučení a cesta v modlitbách mířila teď už jen nazpět domů. Když pak poutníci udoláni a znaveni pěší poutí, zpěvem i modlitbou dorazili mezi šestou a sedmou hodinou večerní na Horskou Kvildu, vítaly je od Pollaufů a Gregerů opět domácí zvony. Bylo přece v zájmu celé obce vyprosit obětí té dlouhé pouti Boží požehnání a ochranu samotné Nebeské Matky.
To byla největší a nejkrásnější z hornokvildských poutí, nikoli však jediná. Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla (29. června) a také na Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) - to byl pro Srní (Rehberg) tak řečený Frauentag - putovali z Horské Kvildy i z Vydřího Mostu s korouhví i soškami svých Madon k lesní Hauswaldkapelle nad Starým Srním a pak ještě do Srní. Sraz k odchodu byl zase u Gregerů. Zvonek hlaholil a předříkávač či předříkávačka spustili svou. Za doprovodu litanií zamířilo procesí dolů k samotě Hamr (Hammer), kde se přidali lidé z Xanderových Domků a z Hammerhausu se svou Madonou. Podél Hamerského potoka se šlo kamenitou cestou až k Dolnímu Antýglu, kde i kaple antýgelského sedláka (Antiglbauer) bylo zastavení s modlitbou. Přes Vydru vedl dřevěný most k Schätzenwaldu a dál k Hauswaldské kapli. Tam už se slévaly proudy poutníků ze všech stran ke dvěma kaplím, které je zdaleka nestačily pojmout. Svatá mše za tak mohutné účasti byla opravdu slavná. U studánky při kaplích si poutníci omývali oči čirou pramenitou vodou, aby jim Bůh uchoval dlouho dar zraku.
Domů nazpátek se chodilo přes Srní, kde se v kostele konala další pobožnost. K té se pojilo i vydatné místní posvícení. Odpoledne vyprovázívali zdejší duchovní poutníky opět až na kraj vsi a ti se pak na zpáteční stavěli ještě v antýgelské hospodě.
Také 8. září na svátek Narození Panny Marie putovali z Horské Kvildy i z Vydřího mostu k Hauswaldské kapli nad Starým Srním. Nikdy nebylo dost proseb o Boží pomoc a Mariinu ochranu. Naše poutě byly výrazem hluboké víry v Boha a pevné důvěry v Jeho sílu. Kolik krásných písní přitom zaznělo, jejichž slova verš po verši plynula z úst předříkávačových.
Jako třeba tato:

O Maria, Himmelskönigin,
du bist mein Trost, meine Helferin,
weil du eine Mutter bist,
die heilig, heilig ist.

Maria, Královno nebe,
utěš nás, prosíme Tebe,
je Matky pomoc bohatá,
Nebeská Panno přesvatá.

A na cestě domů zas:

Der Tag geht zu Ende, die Nacht bricht herein,
da soll uns Maria eine Trösterin sein!

Den ku konci se chýlí, nadchází noční čas,
Maria, v tuto chvíli, prosíme, utěš nás!

Poutě na krásné Šumavě jsou zdánlivě minulostí. Křesťanskou víru a pokorné odevzdání naších předků do Boží vůle si však chceme uchovat o to víc.

Glaube und Heimat, 1976, s. 506-508

Pramenné přítoky Vydry

Ve starších německých úředních mapách bývá jméno řeky Vydra (v německé psané podobě ovšemže "Widra" - pozn. překl.) zaneseno až od soutoku Hamerského potoka s Modravským (v originále "erst nach den Zusammenfluß des Hammerbaches und des Maderbaches" - pozn. překl.) pod osadou Antýgl (v originále "unterhalb von Unterantigl" - pozn. překl.). Jistě to mohlo být způsobeno tím, že už od zlatokopeckých časů kolem 12. století až někdy do 17. a 18. století se potok "Gefilderbach" až k pramenům "Moorfilze" mezi Zlatou Studnou (Goldbrunn) a Vydřím Mostem nazýval Widrabach (česky by se nejspíš řeklo Vydří potok - pozn. překl.). To potvrzuje i název mostu a místní jméno (obojí Wiedrabruck - pozn. překl.). "Gefilderbach" tvoří až k místní části Danieln (česky dnes nazývané Danielov či také Danielovy - pozn. překl.) hranici mezi obcemi Horská Kvilda a Kvilda (v originále "zwischen den Gemeinden Inner- und Außergefild" - pozn. překl.) a také mezi okresy Prachatice a Kašperské Hory (dnes i mezi Jihočeským a Plzeňským krajem - pozn. překl.). Pojmenování Widrabach se vytratilo zřejmě poté, co se s příchodem nových obyvatel usedlostí a zaměstnanců sklářských hutí vynořila i nová pomístní jména a označení. Jednotlivé úseky potoků dostávaly pak jména podle vlastníků přilehlých pozemků či toho, kdo měl na tom potoce vodní právo a nějak jej využíval. Tak vznikly např. označení jako Schusterbachl, Gregernbach, Hannessenbach, Mühlbach či Hammerbach. Nyní však k jednotlivým pramenným přítokům.
Hlavní prameniště Hamerského potoka (dříve, jak zmíněno, zvaného i Widrabach či Gefilderbach - pozn. překl.) lze najít v Mezilesní slati, resp. v lokalitách místními kdysi zvaných Hannesei a Kochreut. Při místní části Danielov se do něho vlévá už zmíněný Hannessenbach, zvaný i Ranklbacherl, pramenících ve slatích kolem Ranklova (Ranklau).
Od stavení čp. 3, řečeného Gregernhaus, byl to už jen Gregernbachl. Další přítok vychází z malé jímky Jezerní slatě (v originále "vom kleinen Seeweiher" - pozn. překl.). Mezi malou a velkou jímkou Jezerní slatě lze určit rozvodí tvořené pruhem skály asi 100 metrů širokým. Voda z velké jímky plyne Kvildským potokem (v originále "als Seebach" - pozn. překl.) na Kvildu a přes ní do Teplé Vltavy (v originále "in die Moldau" - pozn. překl.). Voda z malé jímky před soutokem se zmíněným Gregernbachlem přibírá ještě vodu z malé slati mezi staveními Lenzn-Steffl a Liebl-Hansei (tj. čp. 30 a čp. 19 - pozn. překl.). Za zmíněným právě soutokem se potok nazýval Mühlbach (tj. "Mlýnský potok" - pozn. překl.), poněvadž jeho voda kdysi poháněla mlýn na oves, později pilu Johanna Liebla. Pod ní se zprava přidává potůček zvaný Langmoosbacherl, vedoucí sem vodu ze Zhůřské slatě přes Pollaufovy louky (v originále "um das Pollauf-Reidl und aus dem Haidler Torfmoor" - pozn. překl.). Odtud už se hovořilo o Pollaufbachu, poněvadž jen o trochu níže po proudu poháněl vodní kolo Pollaufovy pily.
Další a také poslední potůček, který se zprava vlévá dole u hamru, pramení ve slati Petterfilz mezi Horskou Kvildou a někdejší místní částí Schrollenhaid (dnes na mapách Výhledy - pozn. překl.). Po zbudování hamru (stavení čp. 10 - viz mapka Horské Kvildy v příloze k textové ukázce Ludmilly Honesové - pozn. překl.) v roce 1790 se od tohoto místa potok i oficiálně nazýval Hammerbach (tj. Hamerský potok - pozn. překl.) Jako romantická horská bystřina se řítí za mocného hukotu úzkým údolím přes mohutné balvany až k "dolnímu" Antýglu, kde se spojuje s Modravským potokem a odtud se teprve dříve i oficiálně nazývá Widra. To jméno by se dalo odvodit z označení Wildach (tj. "Wildbach", divoký potok - pozn. překl.), v místním dialektu Wiadra. Zásobárnou té divoké vody jsou rozsáhlá vrchovištní rašeliniště mezi Zlatou Studnou, horou Tetřev (Hanifberg), Filipovou Hutí (Philippshütte), Černou horou (Schwarzberg) až k úpatí hory Luzný (Lusen).
I jméno celé té krajiny a obou Kvild se odvozuje od slova "Gewilde" pro původní zdejší divočinu. Někdejší divokost této náhorní plošiny (v originále "damalige Wildnis diese Hochplateaus" - pozn. překl.) byla jistě příznačná. Přesto byla objevena už poměrně časně. Na všech těchto pramenných přítocích se už od 12. až do 14. století rýžovalo zlato. Obrovské písečné a oblázkové sejpy, mísovité prohlubně a místy docela patrné strouhy (v originále "riesige Sand- und Kieshügel und Gruben", strouhy či příkopy, přivádějící vodu k právě těženým místům při březích potoků, se německy řeknou "Graben" - pozn. překl.), svědčí dodnes o této zlaté horečce (v originále "Golgräberei" - pozn. překl.). Z nálezů zavalených štol na Lieblových pozemcích se dá usuzovat na skutečné místní dolování. Při stavbě domu Seppa Liebla (stavení čp. 34) se náhle vsáklo vápno, míchané v jámě a vytekla na jiné stráni na zemský povrch jako vápenná břečka. To, zda z časů zdejšího dobývání zlata zůstaly nějaké stopy osídlení, není známo.
My, tj. poslední generace, která tu na Kvildách vyrostla, máme množství těch vesele bublajících potůčků v dobré paměti jako romantickou rozpomínku. Oplývaly hojností pstruhů a chytat je holou rukou bylo oblíbeným sportem nás kluků. Nedá se zapomenout, jak divokými a nezkrotnými se ty potoky stávaly za vysoké jarní vody. Začasté bral jejich vzdutý proud nejen břehy, ale i celé stromy při nich. Běsnící voda odřezávala mnohé domy od místní komunikace a hravě překračovala kamenné mostky.
Mocná byla příroda na našich Kvildách, utvářena svými vrchovištními rašeliništi, obrovským mořem svých lesů, kvetoucím bohatstvím svých luk a divokou romantikou svých vodních toků. Dnes ta luka zežloutla a zhnědla, dna potoků zaneslo bahno a ryby už v nich sotva uvidět. I krajina takto zpustlá však stále dokáže fascinovat.

Hinaus in die Ferne die Bäche fließen Bis sie sich zum Strome ergießen Im fernen Meer verloren. Uns schwemmte eine Woge fort Gestrandet sind wir am fremden Ort, Doch wir tragen in uns der Erinnerung Bild An die romantischen Bächlein in unserm Gefild.	Šly ty potoky někam do daleka, kde je pak jistě vpila velká řeka a širý oceán je pohltil. Nás také vzala vlna do dáli, na cizích březích jsme kdys přistáli, však přesto máme i teď po rocích v sobě stesk po Kvildách, těch jejich potocích.
"Tief im Böhmerwald": Innergefild (Innergefilder Gemeindechronik), s. 7-8

Důležité je u něho to přízvisko "po chalupě", ono "Stoahauer", kameník, které měl i se svým křestním jménem a příjmením po dědovi Johannovi, narozeném 24. května roku 1857 na Vydřím Mostě čp. 51 kameníkovi a jmenovci Johannu Lukschovi, synu Mathiase Luksche a Rosiny, roz. Lukschové z Horské Kvildy, a jeho ženě Marianně, dceři Simona Schwarze z Horské Kvildy čp. 6 a Theresie, roz. Klostermannové rovněž z Horské Kvildy. Dědovým kmotrem byl tenkrát horskokvildský podkovář (v matrice psáno "Hufschmid") Josef Hadrawa se svou chotí Brigittou, křtil ho v Kvildě farář Bernard Zdiarsky. Dne 13. února 1888 si Johann Luksch, provozující už své řemeslo ve stavení čp. 99 na Vydřím Mostě, vzal v kvildském kostele sv. Štěpána, kde byl více než třicet let předtím pokřtěn, za ženu Marii, dceru Josefa Kocha z Vydřího Mostu čp. 49 a Marie, roz. Mandlové z Vydřího Mostu čp. 55 (ta chalupa na rozdíl od ostatních až dosud zmíněných jako jediná dosud stojí na svém místě). Legitimizoval tímto opožděným sňatkem jako svého syna Josefa, narozeného už 6. září 1886 svobodné tehdy matce jako její nemanželské dítě. Tento Josef Luksch (křtil ho týž kvildský farář Gregor Králík, který pak po roce a půl rodiče oddával) se 17. února roku 1919 oženil s Marií, dcerou Johanna Liebla, podruha z Horské Kvildy čp. 3 (byl synem chalupníka téhož jména ze Žlábku /Grantl/ čp.38 a Karoliny, roz. Tremlové ze Šecovy Mýtě /Schätzenreith, dnes Rokyta/ čp. 6) a jeho ženy Anny, dcery chalupníka na Vydřím Mostě čp. 54 Josefa Wurma a Dorothey, roz. Zoglauerové z Kvildy čp. 13 (i ten dům dosud stojí poblíž informačního střediska Národního parku Šumava). Na "dědově" chalupě čp. 99 na Vydřím Mostě se jim pak 24. června 1920 ve svátek sv. Jana Křtitele narodil "náš" Johann Luksch, autor německých originálů předchozích dvou textových ukázek. Od svých prarodičů z otcovy strany prý slýchal mnoho šumavských vyprávění a je to na jeho podání znát. Doma se provozovalo dál kamenické řemeslo, on se však u strýce vyučil obchodníkem. Rád i muzicíroval v jedné dechovce. Vyhnání postihlo manžele Lukschovy a jejich syny Johanna a Josefa (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) zvlášť těžce. Ocitli se v bádensko-württemberském městě Eppelheim nedaleko romantického Heidelberku. Johann se však brzy osvědčil jako pojišťovací agent a po smrti rodičů se s rodinou svého bratra odstěhoval do Schriesheimu. Časně se zapojil do krajanského hnutí, vydal knížku o Seppu Ranklovi a usiloval bezvýsledně ještě před svým skonem o vydání kroniky Horské Kvildy, která však vyšla s četnými texty Johanna Luksche "Stoahauera" (podílel se na ní ovšem postatně zejména díky své kartotéce vyhnanců i jeho jmenovec Johann Luksch "Durei") až třináct let poté, co jejich autor 4. ledna 1991 v heidelberské nemocnici Salem vydechl naposledy a byl šest dnů nato v Eppelheimu pochován. Hrst šumavské země prý tehdy Gustav Schuster (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), autor knihy "Gefild unter den schwarzen Bergen", hodil se slzami v očích na rakev v hrobové jámě.

- - - - -
* Horská Kvilda, Kvilda / Kvilda / † Heidelberg (BW) / † † Eppelheim (BW)