Karel Hynek Mácha

O Muse

O Muse, die ich über alles liebe,
erfülle meines Herzens tiefsten Drang.
erhelle meiner Seele dunkle Triebe,
begeistre mich zu meinen Klaggesang,
lass meiner Harfe Saiten düster tönen,
du Echo hall! Der Harfe Klängen nach,
enthüll des wunden Herzens leises Sehnen,
das unterm Schmerz der bittern Trennung brach.

Ich wohne nun auf einer dunklen Höhe,
wo Tod nur herrscht und keine Blume sprosst;
wie sehr ich auch die strengen Mächte flehe,
erhebt den Busen mit kein leiser Trost.
Zum Strom des Nichts seh' ich die Tage ziehen,
und meines Lebens Blume blühet ab;
ich sehe schnell die süßen Freuden fliehen
und meine Hoffnung bleibt ein stilles Grab.

Dort glänzt kein Stern über den kahlen Steinen
der dich zu mir und mich zu dir hinruft;
auf dieser Welt wird uns nichts mehr vereinen, -
und endlich selbst entzweiet uns die Gruft.
Ich weiß von nichts auf diesen Erdenhöhen,
Ich kenne nichts, was mancher Sel'ge preist;
ich hoffe nur auf jenes Auferstehen,
dort, wo zum Geist flieht der verwandte Geist.

Múze

Múzo, ty nade všechno milovaná
splň mého srdce nejtajnější sklon,
zjasni mou duši, jež je tmami hnaná,
vdechni teď mému zpěvu temný tón,
dej i strunám mé harfy zaznít dlouze,
ozvěnou budiž chmurnou oněch strun,
za poraněné srdce šeptej v touze,
za bolest, které bývá rozchod pln.

Já bydlím nyní ve tmách na návrší,
kde vládne smrt, kde nevyraší květ;
ač uniknout chci mocem, co mne kruší,
hruď útěchou se nezná pozachvět.
V proud nicoty, hleď!, dnové jak se řadí,
jak i můj život vadne v květu svém;
hleď! kvapem mizí, co jsme měli rádi,
Nadějí jen mně zbývá tichá zem.

Hrob hvězdou nesvitne nad holou slojí,
která tě ke mně a mě k tobě zve;
na tomto světě nás už nic nespojí, -
rov rozloučí nás vedví konečně.
Na vrchu stojím, vím jen, nic že není
znát už, co mnohým slouží k písni chval;
věřím tak jenom jednou ve Vzkříšení
tam, kam by k Duchu duch se utíkal.

Víme o jednadvaceti Máchových německých básních, u jedné, s níž by jich bylo dvaadvacet, nevíme, zda není výpiskem z četby. "Máchův bilingvismus," píše Pavel (Paul) Eisner v knize máchovských esejů "Na skále" (1945), "se neomezil na jeho německé začátky, ve smyslu latentním i ve smyslu akčně účastného jazykového podvědomí zůstal Mácha bilingue až do smrti." Nevíme, kdy vznikla jeho báseň "O Muse", kterou do češtiny před tímto mým pokusem, pokud vím, přeložil už Jaroslav Vrchlický (Jiří Suchý ten jeho překlad zařadil do pořadu "...nikoho nezabije", sestaveného "z toho, co se nám v Semaforu vybaví při slově poezie" - mimochodem já sám si tím, že nikoho nezabije, nejsem zcela jist, navíc co je to u poezie "trocha"?), ale trvají spory, zda jde skutečně ve všech případech jen o pouhé juvenilie (některé z jeho německých výtvorů klade třeba Albert Pražák až do roku 1834). Podle Eisnera se právě tyto verše, oslovující Máchovu Múzu a jako "brunátný hrozen" upomínající spíše na Baudelaira, zároveň hutně prezentující všechnu výbavu zralého básníka, vymykají ostatním. Prózu psal Mácha jen česky (jeho jazyk je však podle Eisnera "hustě prostoupen germanismy" a tyto germanismy "jsou kalky /tj. doslovné překlady/ významové, tvaroslovné, frastické, syntaktické"), i v deníkových zápiscích a dopisech se však k němčině nadále uchyluje. Nás zajímá básníkův ne nepodstatný dotyk s jazykově jistě tehdy německou Šumavou na cestě do Itálie v létě roku 1834, dva roky před jeho smrtí (narozen 16. listopadu 1810, umírá 5. listopadu 1836) a jako u každého velkého autora těsně související se vším ostatním, co kdy vůbec on, "cizinec na skále" (co o něm třeba ještě říci nadto?), jak sám sebe viděl, napsal a nám zanechal. Citujme český text, datovaný dnem 7. srpna:

"Železná silnice. Mácha s námi. Strodenice. Mlíko. Tovaryš knihař. Fechtování a arest v Budějicích. Krumlov. Nejpěknější poloha. Hrad při řece. Porážka. Dešť. Hospoda. Výhled na hrad, město a krajinu od západu k východu. Vltava. Na kolmém břehu přilehající vzhůru ke skále domky, kostely. Posléze za řekou skaliny. K půlnoci na pevné skále krásný, zachovaný hrad. Nové stavení na mostě na pilířích, most. Sochy. Starý díl hradu. Výklenek. Balkón. Stříška, v uhlu kaple nad půlkulatou skalou; nový zámek; opět díl starého hradu, okna, mezi nimi podobizny bílé. Stará kulatá velmi vysoká věž; dvojitá okna. Loubí; hodiny na čtyry strany, pak sochy. Park od západu na skále. Nazad hory, nejvejš věž na Schöningru, vlvo v dálce modré vysoké hory. Město bělalo se. Chůze po horách. Žena s nůší z Rožmberka. - Nápis na hospodě: \'Pane, zůstaň u nás, neb chce večer býti.\' Mytí nohou. Bláznivý s řetězy na kopečku při sloupu před oudolím. Rožmberk. Jagewiner Turm (Jakobiner). Na hradě sejití s neznámým. Nocleh v Rožmberku."

Připomeňme jen, že "železná silnice" je ovšem koňka z Budějovic do Lince, Strodenice (Strodenitz) je dnešní budějovické předměstí Rožnov a "věž na Schöningru" je tehdy pouze 9 let stará rozhledna na Kleti. Onen "nápis na hospodě" v Rožmberku nad Vltavou je doslovný překlad (tedy kalk) německého "Bleib bei uns, denn es will Abend werden", což je ostatně i název jedné ze slavných kantát Bachových. "Mácha s námi" značí básníkova jmenovce a přítele z Borovan (Forbes) Jana Máchu, studujícího bohosloví. "Jakobiner" je kulatá věž Jakobínka na "horním hradě" v Rožmberku. Stále se to člověku vrací, ten nápis na hospodě: "Pane, zůstaň u nás, neb chce večer býti..." Ano, přespal tu na Šumavě jedinou noc, všechny ty další jsou však i jeho už proto, že skonal tak nebezpečně mlád.

- - - - -
* Praha / České Budějovice / Český Krumlov / Rožmberk nad Vltavou / † Litoměřice / † † Praha