JOSEF MARKOWETZ
Chci být svým vlastním pánem!
"Ich will mein eigener Herr sein!"
Tak zní ta věta v originále a pochází z nekrologu, uvedeného v úplném českém překladu zde o kus níže. Překladatele k zařazení Josefa Markowetze mezi "šumavské autory" přivedla zmínka Marka Pršína, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, o tom jméně v příspěvku týkajícím se jazykově německých a českých vojáků českobudějovického 91. "šumavského" pluku a osoby vnuka jednoho z nch, tj. Seppa Sagera, rovněž majícího samostatné zastoupení na těchto webových stranách. Dejme vimperskému vyhnanci a spisovateli, Markowetzovu vnukovi Seppu Sagerovi v českém překladu slovo.
O mém dědovi
Sepp Sager
Dne 31. ledna (rozuměj roku 1978 - pozn. překl.) od nás v okresní nemocnici v Grafenau v 93 letech věku navždy odešel jeden z nejstarších vimperských spoluobčanů Josef Markowetz. Zesnulý, jehož spřízněnost s domovem (v originále "dessen Heimatverbundenheit" - pozn. překl.) by mohla být mnoha krajanům příkladem, těšil se až do posledka obdivuhodné duševní a tělesné svěžesti. Jeho odchodem se opět natrvalo uzavírá jedna z dějinných kapitol starého, kdysi jazykově německého hraničního města Vimperk (v originále "Grenzstadt Winterberg" - pozn. překl.). Velký okruh známých podrží si jeho osobnost ještě dlouhý čas ve vděčné paměti. Chceme dát na památku vzácného zesnulého defilovat před naším duchovním zrakem příběh jeho vskutku naplněného života.
Josef Markowetz se narodil dne 1. března roku 1885 ve Vimperku jako nejstarší syn manželů Josefa a Magdaleny Markowetzových. Poté, co navštěvoval ve svém rodném městě německou obecnou a měšťanskou školu, vyučil se u vlastního otce truhlářskému řemeslu. Po úspěšně završené tříleté výuční době se vydal, jak bylo tehdy obvyklé, na tovaryšský vandr po celých Čechách, Rakousích a Bavořích. Rozhojnil přitom své profesní znalosti a načerpal jistě i leccos, co se mu pak hodilo v pozdějším dlouhém životě. O jednom zážitku, který ho formoval, vyprávěl ještě na samém sklonku svých dnů, totiž o nebezpečné plavbě na vorech po Dunaji až do Vídně. V roce 1906 se do Vimperka vrátil a našel tu pevné zaměstnání u Steinbrenerovy firmy, kde pracoval až do roku 1946 jako vedoucí truhlářské dílny a výroby beden. Roku 1909 se oženil s Marií, roz. Tomkaovou, se kterou měli dohromady šest dětí, pět dcer a jednoho syna. Syn Anton však zemřel už ve věku 17 let a s jeho ztrátou se rodiče nikdy zcela nevyrovnali. V roce 1914 byl Josef Markowetz povolán do zbraně záhy poté, co vypukla první světová válka. Bojoval nejprve na srbské frontě a následně v Karpatech. Tam padl do ruského zajetí a byl přepraven na Sibiř. Ta těžká doba utkvěla pevně v jeho paměti. Dokázal o ní svým vyprávěním naprosto upoutat posluchače, okouzlené už tím, že si mluvčí po více než půlstoletí uchovával nejen jména svých nadřízených, ale i všech ruských vsí, jimiž mu bylo při válečné anabázi projít. Jeho nedobrovolný pobyt na Sibiři trval více než pět let. Do Vimperka nazpět se vrátil až roku 1920, kde na něho čekalo u Steinbrenerů jeho staré pracovní místo. Jeho šestiletá dcerka Finy tehdy spatřila svého otce vůbec poprvé.
Následující léta se ubírala v historicky známých mezích, k nimž je nutno připočíst i osudový rok 1946, kdy celá rodina včetně vnuků z dceřiných manželství musela podstoupit vysídlení z milovaného šumavského domova. Těm, kdo to všechno prožili jako on a jeho blízcí na svou vlastní kůži, není asi potřeba tu tristní dobu podrobněji připomínat. Dne 29. června 1946 dorazil transport po třídenné bludné pouti (v originále "nach einer dreitägigen Irrfahrt" - pozn. překl.) do Grafenau. Josef Markowetz, jeho manželka Maria a dcery Anna Sagerová (matka pisatele originálu těchto řádků - pozn. překl), Resi Martanová a Ritschi Markowetzová byli rozmístěni se svými rodinami tady v zemském okrese. On sám se ženou, Anna a Ritschi se dostali do Zentingu, Resi se svou vlastní rodinou do Sankt Oswaldu, Poldi Stolzová vysazena z jiného transportu do Langenseiboldu, zatímco malá Finy nadále strádala v jednom pražském lágru hrúzy. Až v roce 1952 se Josef Markowetz přestěhoval se svou rodinou do Schönbergu, kde už se předtím usadil jeho vnuk Josef Sager (pisatel originálu těchto řádků - pozn. překl.) a stačil tu najít bydlení pro manželskou dvojici důchodců Markowetzových (v originále "für das Rentnerehepaar Markowetz" - pozn. překl.). V roce 1958 zemřela Josefovi manželka Maria, která mu byla po celé téměř půlstoletí věrnou a milovanou životní družkou (v originále "Lebenskamerad" - pozn. překl.). Od té doby žil sám ve svém bytě na náměstí Kirchplatz, opatrován oběma dcerami Annou a Ritschi, jimž se Schönberg mezitím stal rovněž druhým domovem. Také vnuk Josi (jako Sepp Sager pisatel originálu těchto řádků - pozn. překl.) se svou ženou se o něho starali, takže úplně sám vlastně nikdy nebyl. Bydlet u svých blízkých nechtěl, poněvadž jeho heslem bylo, že chce být svým vlastním pánem ("Ich will mein eigener Herr sein!" - pozn. překl.). Ještě ve vysokém věku téměř 93 let kolem sebe po delší dobu nikoho nesnesl, vztekal se dokonce, když ho chtěl někdo podepřít při chůzi. Je tomu několik málo měsíců, co se denně dával vidět na blízkém trhu, považován těmi, kdo ho blíž neznali, za zdatného sedmdesátníka. "Josef Markowetz gehörte zum Ortsbild von Schönberg, er war ein ruhiger, ausgeglichener Mann und er machte nicht viele Worte, doch was er sagte wurde respektiert und er war ein Vorbild für viele." (tj. "Josef Markowetz patřil k schönberskému místnímu koloritu jako klidný vyrovnaný muž, který sice nenadělá mnoho řečí, ale to, co řekne, budí respekt. Byl mnoha zdejším lidem příkladem." - pozn. překl.) To o něm řekl místní farář v řeči nad hrobem při Markowetzově pohřbu na Starém hřbitově v Schönbergu (v originále "am Alten Friedhof in Schönberg" - pozn. překl.) 3. února.
Na poslední cestě ho doprovázelo celé jeho příbuzenstvo, jak sem přicestovalo ze všech končin Spolkové republiky, také mnoho původem Vimperských z blízkého okolí. Mnoho set lidí obklopilo jeho hrob, když farář Ledermüller předával tělesné ostatky zesnulého posvěcené zemi. Josef Markowetz byl už po několik let nejstarším občanem městyse Schönberg a vysoká účast na jeho pohřbu jen stvrdila oblibu a vážnost, které se těšil.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1978, s. 95-97
- - - - -
* Vimperk / † Grafenau (BY) / † † Schönberg (BY)
