HEINRICH MARPE
Z dobrovodské farní kroniky po připojení k "Třetí říši"
V kostele (rozuměj kostel sv. Vintíře na Dobré Vodě u Hartmanic /Gutwasser bei Hartmanitz/ - pozn. překl.) byl hrozný nepořádek. Přes den byl vždy uzavřen, větráno zřejmě též nebylo. Byl to snad obrázek duchovního života v obci?...
Když dosud tak málo lidí chodilo do kostela, omlouvali se skoro všichni takto: k českému faráři (ten, jmenoval se Josef Bareš, odešel po připojení k "Třetí říši" do vnitrozemí a na žádost kašperskohorského vikáře Johanna Spannbauera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, poslal münsterský biskup Clemens von Galen na Šumavu osm schönstattských kněží dobrovolníků - pozn. překl.) se jim prý nechtělo chodit. Teď by mohli snad zase začít chodit, když měli německého kněze. Většinou však zůstalo jen u slibů. Zdálo se, že pouť sv. Vintíře (v originále "die Guntherwallfahrt" - pozn. překl.) na svatodušní pondělí by mohl přivést na Dobrou Vodu velké množství lidí. Přesto i toto očekávání bylo zklamáno...
Přijít ke svatému přijímání jindy než na Velikonoce je tu věcí neznámou. To ovšem vůbec není pociťováno jako náboženská vlažnost. I ti, kdo neplní svou velikonoční povinnost, i ti, kdo chodí do kostela toliko o těch největších církevních svátcích roku či k pohřbům, se tady stále ještě počítají mezi dobré křesťany. Usměrňující slovo faráře nepovažují a necítí jako výtku, aniž by je uvádělo do nějakých rozpaků...
Dne 1. září roku 1939 vypukla válka s Polskem. Řada mladých mužů musila ihned narukovat. Nikdo z nich ale předtím nepřišel ke svatému přijímání. Brali válku na lehkou váhu. S Polskem budeme hned hotovi a pak bude zase mír. Právě tak probíhá zavedení potravinových lístků. Na náboženský život nemá válka nijaký vliv. Do kostela se víc než jindy nechodí.
Stále zřetelnější se jeví snaha přivodit odcizení vůči církvi (v originále "eine Entfremdung mit der Kirche herbeizuführen" - pozn. překl.). Školní děti jsou začleňovány do organizací "Jungvolk" a "Jungmädel" (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a v neděli se musejí hlásit ve službě k "apelu" (v originále "und an den Sonntag zum Dienst, zum Apell bestellt" - pozn. překl.). Hitlerjugend a Svaz německých dívek (Bund deutscher Mädel) činily podobně. Nadšení je všudypřítomné. Většina školních dětí byla také na rekreaci v Říši v téměř veskrze protestantských oblastech kolem Hannoveru a Göttingen...
Abych se nemusel úplně zříci výuky náboženství, zval jsem alespoň dobrovodské děti na faru. Také přišly. Pravděpodobně však došlo udání od řídícího učitele Hofmanna (celým jménem Heinrich Hofmann - pozn. překl.), který sem byl přeložen z Dolejšího Krušce (Unter-Körnsalz, viz školní kronika - pozn. překl.). Četnický úředník z Hartmanic mi sdělil, že je to zakázáno. Na mou žádost mi zemský rada (v originále "der Landrat" - pozn. překl.) tento zákaz sdělil i písemně.
Všechny poutě a procesí se musejí hlásit landrátovi (v originále "beim Landrat" - pozn. překl.) a je nutno pro ně nejprve získat povolení...
Mezitím se už v obci šušká o vystoupeních z církve. Také jména už jsou známa. Rozpory vyšly najevo i na stodůlecké škole (v originále "in der Schule in Stadln" - pozn. překl.) ve třídě starších žáků...
Na nedělní bohoslužby přicházejí stále častěji soukromé osoby nebo policisté v civilu na kontrolu kázání. Při jedné zvláštní finanční sbírce na kostel u chrámových dveří se objevilo udání pro přestoupení zákona o shromažďování (v originále "wegen Übertretung des Sammelgesetzes" - pozn. překl.). Četnictvo z Hartmanic muselo provést vyšetření. Poněvadž se ale sbírka konala v prostoru kostela, nedalo se proti srocení nic namítat...
V souladu se státním nařízením musely být ve školách odstraněny ze stěn církevní obrazy a krucifixy. Ve zdejších školách to bylo provedeno ihned. Někteří rodiče se tomu bránili, druzí se jen zlobili, jinak se ovšem nic nedělo. V Bavorsku byly ve většině škol kříže opět vráceny na původní místa z popudu katolických rodičů. Protože jsem ve Stodůlkách u příležitosti bohoslužby právě tak jako na Dobré Vodě informoval o této skutečnosti podle sdělení, která k nám pronikla z Pasova /Passau/, bylo následně patrno pobouření mezi obyvatelstvem. Proto o nějaký čas později přišlo zatýkat gestapo do Stodůlek a také ke mně (v originále "kam einige Zeit später die Geheime Staatspolizei zur Vernehmung nach Stadln un zu mir" - pozn. překl.). Kromě toho si dalo předložit obsah těch sdělení...
Použit (s minimálními změnami) je překlad ukázky z farní kroniky (Liber memorabilium) z Dobré Vody u Hartmanic (Gutwasser bei Hartmanitz), která je v němčině a v češtině součástí sborníku konference "Vintíř-Gunther: Patron Šumavy", pořádané ve dnech 12.-14. října roku 2005 v Dobré Vodě u Hartmanic městem Hartmanice a bavorskou obcí Rinchnach pod záštitou hejtmana Plzeňského kraje. Autorem příspěvku s touto ukázkou byl tam mladý slavista z univerzity v Řezně (Universität Regensburg) Günther Iberl. Nás však bude zajímat především osobnost autora zápisů v pamětní knize dobrovodské fary, jímž byl Heinrich Marpe, jeden z osmi schönstattských kněží, vyslaných na Šumavu po jejím připojení ke "Třetí říši" a odchodu českých kněží do vnitrozemí, jež se mělo co nevidět stát Protektorátem Čechy a Morava. Na konci přeložené textové ukázky se dočítáme o zásahu gestapa vůči nepohodlnému knězi, který byl vzat pro obsah svých kázání do vyšetřovací vazby a až po osmi měsících z ní propuštěn pod podmínkou, že se do Dobré Vody už nevrátí. Bližší pohled na Marpeho osobnost nám poskytuje následující nekrolog, zveřejněný čtrnáctideníkem "Glaube und Heimat" s tehdejším podtitulem "Rundbrief der Böhmerwaldseelsorger an ihre heimatverbannten Pfarrkinder", tj. "Oběžník šumavských duchovních pastýřů určený jejich z domova vyhnaným farníkům" (dnes ten podtitul zní "Monatschrift der heimatvertriebene Böhmerwäldler, Freunde des Böhmerwaldes und des Böhmerwaldmuseums Passau", tj. "Měsíčník z domova vyhnaných Šumavanů, přátel Šumavy a Šumavského muzea v Pasově") po náhlém skonu někdejšího dobrovodského faráře.
Dp. Heinrich Marpe, bývalý farář od sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic, obětí smrtelné nehody
Adolf Oberhofer
Zpráva o tragické smrti jejich někdejšího faráře Heinricha Marpeho jistě hluboce zasáhla všechny německé příslušníky dobrovodské farnosti. Mohu k tomu osobně sdělit následující:
v sobotu před Bílou nedělí (latinsky "Dominica in albis", tato "druhá neděle velikonoční" je od roku 2000 ustanovena papežem Janem Pavlem II. Svátkem Božího milosrdenství - pozn. překl.) postihl faráře Marpeho následkem silně zvýšené hladiny cukru nečekaně srdeční kolaps, takže musel ihned do nemocnice. Po asi 4 týdnech byl z ní opět propuštěn, vzal si krátkou dovolenou a 17. června (roku 1971 - pozn. překl.) se znovu ujal své práce. Dne 24. června se zúčastnil pohřbu slečny Marie Klein-Heßlingové, osmaosmdesátileté sestry někdejšího faráře v Rejštejně (Unterreichenstein) Josefa Klein-Heßlinga (dalšího z osmi zmíněných schönstattských kněží, kteří jako Marpe přišli po připojení okrajových oblastí Československa k "Říši" dobrovolně na Šumavu - pozn. překl.), nato pak se svým přítelem Heinrichem Krampem (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, rovněž jeden z onoho osmera kněžských dobrovolníků - pozn. překl.), někdejším farářem na šumavském Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg), navštívil mateřinec schönstattských sester Mariiných. O pouhých osm dnů později, dne 2. července ve svátek Navštívení Panny Marie, dostihla smrt jeho sama.
Toho dne opustil ráno faru se svým automobilem, aby navštívil jednoho nemocného. Z té cesty se už nazpátek nikdy nevrátil. Na jedné křižovatce, opatřené semafory, se srazil s nákladním autem a utrpěl zlomeninu spodiny lebeční. Zemřel ještě na místě nehody. Nikdo vlastně nevěděl, jak ke všemu došlo. Poněvadž seděl ve voze sám, bylo nutno spokojit se s pouhými dohady. Snad byl opět zaskočen záchvatem srdeční slabosti. Víc se k celé záležitosti nedá říci.
V den pohřbu byl farní kostel přeplněn farníky a smutečními hosty. Bylo to přece jen dobrých dvacet roků, která směl tady v Marl/Drewer (Drewer-sever a Drewer-jih jsou dnes názvy dvou místních částí, ležícími uprostřed města Marl v okrese Recklinghausen, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.) kněžsky působit, nově zbudovat celé farní a městské centrum (kostel, jesle, mateřskou školu děkanátu, spolkové prostory a byty pro církevní zaměstnance, posléze i farní budovu). Jako okrskový předseda Katolického dělnického hnutí (Katholische Arbeiterbewegung / KAB) působil daleko přes hranice vlastní fary.
Smuteční kázání proslovil rektor schönstattských kněží, mariánské kněžské skupiny, jejímž členem se farář Marpe stal už jako student bohosloví. Mimo jiné působil jako duchovní i na Šumavě, kterou si už nikdy nedokázal odmyslit ze života. S ještě sedmi jinými schönstattskými kněžími se dal roku 1939 tomuto úkolu dobrovolně k dispozici. Ta doba ho formovala mimořádnou měrou a on s farností sv. Vintíře srostl natolik, že až do své smrti nikdy nepřerušil spojení s někdejšími tamními německými farníky. Kazatel připomněl i skutečnost, že v listopadu 1943 byl farář Marpe pro jedno své kázání, pronesené dne 15. srpna téhož roku v Hartmanicích, zatčen gestapem, které ho až do 1. srpna 1944 v Deggendorfu drželo ve vyšetřovací vazbě a pak učinilo jeho šumavskému působení konec jeho vypovězením odtud. Heinrich Marpe byl nadále knězem vestfálské diecéze Münster. Narodil se dne 11. září roku 1904 v porúrském městě Recklinghausen na severu dnešní spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (Nordrhein-Westphalen). Kněžského svěcení se mu dostalo 19. prosince 1931. Od roku 1950 byl farářem u sv. Josefa v Marl/Drewer. Jeho farská hospodyně slečna Maria Loritzová, kterou chováme z Dobré Vody až dosud v paměti, zemřela už 1. září roku 1967.
Farář Heinrich Marpe si v těžkém čase získal o náboženský život v rozlehlé šumavské farnosti Svatý Vintíř/Dobrá Voda (Sankt Gunther/Gutwasser) veliké zásluhy. Pro svou horlivost v kněžské službě a pro svou stále přátelsky vlídnou povahu se těšil opravdové oblibě. Všichni, kdo ho znali, vzpomenou ho rádi ve svých modlitbách.
Glaube und Heimat, 1971, s. 666
- - - - -
* Recklinghausen (NRW) / Dobrá Voda u Hartmanic / † † † Marl-Drewer (NRW)
