logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SEPP MATEJKA

Červený Dvůr a já coby ministrant ve službách knížete Schwarzenberga

Kníže Schwarzenberg měl v Čechách a na Moravě, stejně jako v Rakousku, mnoho majetků. Mělo jich být celkem 99, jak můj tatínek vždycky rád vypravoval. Na otázku, proč právě 99 a nikoli 100 nebo i víc, uváděl jako důvod, že by si v tom případě musel kníže vydržovat v rámci rakousko-uherské monarchie své vlastní vojsko. - Píšu to tak, jak jsem slyšel.
Právě v našem jihočeském okolí měl kníže Schwarzenberg celou řadu statků. Hned v bezprostřední blízkosti mé domovské obce Chvalšiny (Kalsching) ležel směrem na Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.) sotva jeden kilometr vzdálený Červený Dvůr (Rothenhof), kouzelný zámek uprostřed obrovského přírodního parku. Na Červeném Dvoře pobýval kníže s doprovodem v měsících červenci a srpnu a po tu dobu celý areál nebyl přístupný veřejnosti.
Knížecí pár byl přísně katolicky založen, pročež byla během zmíněných dvou letních měsíců den co den konána za účasti obou manželů i jejich doprovodu v zámecké kapli bohoslužba. Poněvadž Červený Dvůr patřil k farnosti Chvalšiny, bylo výsadou chvalšinského faráře, aby mši v zámku sloužil on. Za tímto účelem byl duchovní denně přepravován krásným a vždy zářivě naleštěným knížecím kočárem z Chvalšin na zámek a samozřejmě zase touž cestou nazpět. A poněvadž při bohoslužbě je třeba ministrantů, směl pokaždé kněze v kočáru doprovázet i jeden z jejich chvalšinského sboru. Byl to obzvláštní druh vyznamenání.
Už můj starší bratr směl po několik let ministrovat na Červeném Dvoře a teprve poté, když odešel na gymnazijní studia do Budějovic (Budweis) a musel se ministrování vzdát, byl jsem pro tu vytouženou poctu vybrán já.
Jakou jen pýchou mě naplňovalo pomyšlení, že mohu být ministrantem v knížecích službách! Jen sama ta cesta kočárem do Červeného Dvora byla opravdovým zážitkem už pro závist, s níž sledovali pokaždé můj odjezd ostatní kluci z Chvalšin. Shlížet na ně vedle pana faráře pěkně shora, to bylo opravdu něco. Jak lidské!
Kníže a kněžna klečeli během bohoslužby na nádherném klekátku, potaženém rudým sametem, které stálo vepředu před řadami lavic. Každodenní svaté přijímání, jež bylo pro ně samozřejmostí, představovalo tehdy ještě velkou výjimku z běžné praxe.
Po mši zaujal knížecí pár s nejužším okruhem blízkých místo v nekonečně dlouhé chodbě, alespoň mně se takovou zdála, načež všichni účastníci bohoslužby přistupovali pozdravit je po řadě s uctivým a pokorným výrazem, mnozí s dvornou úklonou a políbením ruky paní kněžně. Občas s tím či oním kníže či kněžna krátce pohovořili. I mě si kníže jednou zavolal k sobě blíž a ptal se po mých rodičích, po mých úspěších ve škole a představách o mém budoucím povolání. Byl jsem samozřejmě dost rozrušen, ale zároveň mnou lomcovala i hrdost: "Mluvil se mnou sám kníže Schwarzenberg!" Kdo to o sobě může povědět?
Faráře a také mě každý den po bohoslužbě zavedli do jedné místnosti, kde nám servírovali kávu a čerstvé žemle. Šlo ovšem o pravou mletou kávu, která u nás doma byla tehdy čímsi nevídaným. To snad tak ještě tu a tam pár zrnky "obohacená" obyčejná cikorka! Byl to povznášející pocit být obsluhován knížecím komorníkem, nebo kdo to byl, oblečením alespoň mé představě plně odpovídal. Malá cukřenka byla vždy po okraj plná kostek cukru, což byla další vzácnost pro nás obyčejné smrtelníky. Snad bych to bral za smrtelný hřích, kdybych tam byl byť i jedinou nechal ležet. Služebnictvo se tím muselo tenkrát s určitostí náramně bavit. Pravděpodobně byli zvědaví, jak se po těch kostkách budu hnát, jinak by jich dali na stůl míň. Po kávě nás s panem farářem vypravili zpátky do Chvalšin. - Ovšem tak i denně zašlo několik hodin blaženého prázdninového času. Ten pocit, který jsem se tu snažil popsat, to všechno ale rozhodně víc než vynahradil. Bylo to cosi úžasného! (v originále "Es war eine wunderbare Sache!" - pozn. překl.)

Hoam!, 1999, č. 7, s. 23-24


P.S. Tento text i odkaz na knihu, z níž je úryvkem, označuje autora jménem Josef Matejka.

Hitler ve Chvalšinách

Připojení Sudet
V letech 1937-1938 požadovala, jak známo, Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei) s Konradem Henleinem v čele stále silněji autonomii Sudet (Sudetenland), resp. jejich připojení (v originále "beziehungsweise den Anschluss" - pozn. překl.) ke "staré říši" ("Altreich"), jak se tehdy u nás Německu (Deutschland) říkalo. Znovu a znovu se konala, také u nás v Chvalšinách, shromáždění s excelentními řečníky a nadšení obyvatel bylo tenkrát opravdu velké. Německo bylo pro nás, kdo jsme žili pod cizím, jmenovitě českým panstvím, náhle zemí snů. Zjasněnu viděli jsme Říši, jak jsme ji v té napjaté době znali především z obrazových (rozuměj propagandistických - pozn. překl.) publikací, které se nám dostaly příležitostně do rukou. Říšské dálnice, odstranění obrovské nezaměstnanosti, Hitlerovy projevy, které byly i u nás nadšeně vnímány a jejich obsah dále šířen - to všechno probouzelo v nás obecně - pomineme-li jednotlivé výjimky (v originále "von Einzelnen abgesehen" - pozn. překl.) - toužebné přání po sjednocení. Heslo "Ein Volk, ein Reich, ein Führer" (tj. "Jeden národ, jedna Říše, jeden Vůdce" - pozn. překl.) bylo tehdy bitevním zvoláním snad ve veškerém jazykově německém prostoru, stejně jako ono: "Wir wollen heim ins Reich!" (tj. "My chceme domů do Říše!" - pozn. překl.)
Vzpomínám si, jak jsme při jedné hodině cvičení mladého turnerstva probírali jeden rozhlasem přenášený Hitlerův projev a byli jsme vyzváni, abychom zformovali demonstrační průvod náměstím a vzali k němu lancknechtské bubny. Musím přiznat, že jsme tu výzvu uposlechli s velkým nadšením. Za víření bubnů a zpěvu pobuřujících pochodových písní jsme táhli městem. V minutě byly celé Chvalšiny na nohou. Před bytem okresního soudce a policejní stanicí byla učiněna zastávka a megafonem byly předneseny sudetoněmecké požadavky.
Pokud se ještě pamatuji, bylo hned následujícího dne nebo v některém ze dnů pozdějších, vyhlášeno stanné právo, tedy výjimečný stav. Od té chvíle se nesměli spolu zastavit více nežli palidé. K udržení výjimečného stavu narukovavší černě uniformovaná a tím i strach nahánějící milice zasahovala bezohledně. České vojsko bylo v následujícím čase trvale vidět; náměstím každou chvíli táhly jeho oddíly. Znamení nervozity a pokus o zastrašení Němců.
Den, kdy bylo vyhlášeno stanné právo, mám ještě v dobré paměti už proto, že to vzbudilo velký rozruch nejen všude kolem mezi lidmi, nýbrž také v naší rodině samé. Můj otec, účastník první světové války, sotva skrýval obavy. Přenášely se na nás všechny doma. Mimochodem řečeno, byl to však bezpochyby jen on jediný, komu byla jasná závažnost toho kroku československé vlády.
K tomu se večera toho dne k nám domů uchýlili prarodiče a některé z tet. Dalo to - alespoň v mých očích - výbušnosti celé situace obzvláštní zrychlení. O to víc, že se můj strachy se přímo potácející dědeček ke zděšení nás všech dostavil s pistolí. Nepochopitelné to bylo nejvíc právě mému otci. Každý přece věděl, že nošení, resp. vůbec vlastnictví zbraně bylo za výjimečného stavu životu nebezpečné a hrozilo nejvyššími tresty. Nikdo momentálně nevěděl, kam s tou pistolí. V případě domovní prohlídky jsme v tom byli namočeni všichni.
To celé shromáždění u nás bylo ohroženo o to víc, že policejní stanice sídlila v domě, sousedícím s tím naším a poněvadž byly obě budovy v prostoru dvora oddělovala jen zeď, která se dala snadno přelézt, existovalo reálné nebezpečí, že policejní úředníci, posíleni vojáky, mohli za určitých okolností všechno snadno vyslechnout.
Den nato jsem viděl - díky Bohu - věci trochu jinak. První vzrušení celkem opadlo a naše příbuzenstvo se vydalo zase k sobě domů. - Co se stalo s řečenou pistolí, která se postarala o takový rozruch a s níž můj dědeček jistojistě neuměl nijak zacházet, opravdu nevím.
Byla to neklidná, vzrušená doba plná napětí. "Aushalten, durchhalten. Maulhalten!" (tj. "Vydržet, nevzdat se, držet jazyk za zuby!" - pozn. překl.) znělo heslo těch dní a týdnů. Rozhlasovým vysíláním z Německa jsme byli o tom, co se děje, a to i na mezinárodním poli, dobře (sic! - pozn. překl.) informováni. Také později o mnichovské dohodě. Podle ní byly Sudety obsazeny ve třech etapách. My ve Chvalšinách jsme přišli na řadu 10. října 1938.
Pod nejtěžšími tresty bylo předtím zakázáno mít u sebe emblémy hákového kříže. My však se horlivě účastnili nestřeženého hotovení vlajek a pásek na rukávy právě s tímto symbolem, abychom přece mohli náležitě přijmout německé vojenské jednotky.
Několik týdnů či měsíců předtím utvořené oddíly sudetoněmeckých Freikorps (tj. "svobodných sborů", nazývaných tak v Prusku už za časů sedmileté války /1756-1763/, vlastně prvním opravdu světovým konfliktem svého druhu /Prusko v něm stanulo po boku Británie mj. i proti Rakousku a Svaté říši římské/, pak i ve válkách protinapoleonských - pozn. překl.) vstoupily do země před německým vojskem nebo v těsné součinnosti s ním (po válce za to byli mnozí jejich příslušníci souzeni podle československých zákonů - pozn. překl.). Když jsme se dověděli, že jeden takový oddíl Freikorps je už v blízkosti Frymburka (Friedberg), popadli jsme můj bratr a já jízdní kola a vydali se jim chvatně naproti. Jako téměř všichni v okolí jsme den osvobození sotva očekávali, skutečně jsme však až ke Freikorps pronikli a vzrušeně jsme pak šlapali nazpátek do Chvalšin, abychom podali zprávu o tom, že všechno to, co bylo odbýváno jako pouhá fáma, je opravdovou skutečností.
Následujícího dne české vojsko včetně milice z Chvalšin spěšně zmizelo. K večeru dorazil freikorps, k němuž náleželi i mnozí z Chvalšinských, i sem k nám. Na sportovním hřišti se konala působivá slavnost s pochodněmi a projevy. Plny vroucnosti zazněly při ní šumavská hymna (Böhmerwaldlied) a také ta německá (Deutschland, Deutschland über alles...) a děkan Rausch skončil svá pohnutá slova citací písně Matthiase Claudia "Der Mond ist aufgegangen..." (Claudius /1740-1815/ končí ovšem svou "Abendlied", mimochodem jednu z nejznámějších básní německé literatury, verši, které by opravdu stálo za to tenkrát citovat:

Kalt ist der Abendhauch.
Verschon uns, Gott! mit Strafen,
und lass uns ruhig schlafen!
Und unsern kranken Nachbar auch!
(tj. Večer dech chladný má.
Kéž mine nás trest Boží,
kéž v klidu usnem v loži!
Kéž i soused líp usíná!
- pozn. překl.)

Celé náměstí bylo bohatě vyzdobeno prapory s hákovým křížem a všichni měli na rukávech pásku s ním. Byl to povznášející pocit, který nás v těch dnech, především ale onoho večera a více ještě (v originále "erst recht", tj. doslova "teprve opravdu" - pozn. překl.) v čase následujícím naplňoval. Musil bych lhát, kdybych nedoznal, že jsme cítili nevýslovnou úlevu a nadšení. Náleželi jsme přece každý z nás těmito dny počínaje k Velkoněmecku (Großdeutschland).

Vstup německých vojsk
Den nato - bylo 10. října roku 1938 - vstoupil německý wehrmacht do Chvalšin. Byly to oddíly horských myslivců; myslím že z Mittenwaldu (od Garmisch-Partenkirchen - pozn. překl.). Nadšení, které vybuchlo těm vojákům v slušivých stejnokrojích - tolik se lišících od českých s jejich ovinovačkami (v originále "im Gegensatz zu dem gamaschentragenden tschechischen Militär - pozn. překl.) - bylo prostě nepopsatelné.
Pro nás něco sotva pochopitelného: vojáci, hovořící stejnou řečí jako my, s nimiž se může člověk nenuceně mluvit...
Ubytování německých vojáků neznamenalo za těchto okolností sebemenší potíž. Jen s radostí přijímali lidé vojáky k sobě do rodin. My kluci jsme se pak nemohli nasytit prohlížení všech vojenských zbraní a vozidel.
Mezi vojáky se nacházel i syn tehdejšího šéfa národní Číny, generála Čankajška (byl čínským prezidentem v letech 1928-1945, za Mao Ce-tungem /78 mil./, Stalinem /43 mil./ a Hitlerem /21 mil./ s 10 miliony obětí čtvrtým největším vrahem v dějinách - až za ním pátý Lenin se 4 miliony lidí; ta čísla se liší podle různých pramenů, copak se ale dá spočítat utrpení...? - pozn. překl.), který v německém wehrmachtu nabyl vojenského vzdělání. Pro nás bylo přirozeně neuvěřitelnou událostí moci se pobavit právě s ním. O to víc, že byl velice družný a na svém motocyklu s přívěsem nám na hřišti předváděl znovu a znovu pravé umělecké kousky. Dokázal už tenkrát svůj stroj během jízdy nachýlit tak, že sajdkára se octla trvale kolmo ve vzduchu a on se řítil na dvou kolech krkolomnou rychlostí dál. - To jen tak mimochodem.
My mladí turneři jsme byli, abychom vojsku trochu ulevili, zčásti nasazeni k regulování silného dopravního provozu, samozřejmě k naší bezmezné pýše. Tak jako tak nás ten či onen vojenský řidič převezl, když se vydal úplně jiným směrem, než jakým jsme se ho snažili navigovat.
Němečtí vojáci dostávali k normálnímu žoldu ještě tzv. "frontový příplatek". Kromě toho byl stanoven kurz říšské marky vůči koruně na 1: 8, 33, což mělo za následek, že během několika dnů zely obchody prázdnotou. Příslovečný německý organizační talent však stačil v krátké době zajistit v obchodech nejen dostatek zboží, nýbrž jeho nabídku ještě podstatně rozšířit.

Hitlerova návštěva Chvalšin
Velký rozruch a obrovská závrať radosti (v originále "einen riesigen Freudenstaumel" - pozn. překl.) - to je třeba po pravdě říci - jsou v mé paměti spojeny se dnem 20. října 1938, kdy Adolf Hitler uskutečnil návštěvu Chvalšin.
My z nově tu založené organizace Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) jsme byli přiděleni k pořádkovým kordonům, majícím zadržet nával davu. To mělo tu velikou výhodu, že jsme mohli "Vůdce" (i v originále je slovo "Führer" v uvozovkách - pozn. překl.) sledovat z té opravdu největší možné blízkosti. Všichni jsme byli tenkrát velice hrdi na skutečnost, že Hitler udělal zastávku v relativně malém městysi, jakým Chvalšiny byly. Nadšení bylo obrovské a z mnoha tisíc hrdel hlaholilo stále znovu, ba snad nepřetržitě volání "Heil!" a sborem skandované: "Lieber Führer fahr nicht fort, Kalsching wartet auf Dein Wort!" (tj. doslovně: "Milý Vůdče, nejezdi dál, Chvalšiny čekají na Tvé slovo!" - pozn. překl.) A když pak zavítal do Haslingerova hostince na Horním náměstí k malému občerstvení, znělo opět stále znova sborem: "Lieber Führer sei so nett, zeige dich am Fensterbrett!" (tj. doslovně: "Milý Vůdče, buď tak hodný, ukaž se v okně!" - pozn, překl.) a podobně. Hitler však nijaký pozdrav nepronesl a odjel se svým početným doprovodem po krátkém pobytu v řečeném lokále zase dál směrem na Prachatice (v originále Prachatitz, přičleněné po Mnichově k tzv. župě Bayreuth /Gau Bayreuth/, od roku 1942 přejmenované na župu Bavorská Východní marka /Gau Bayerische Ostmark/ - pozn. překl.).


Hoam!, 2010, č. 10, s. 23-25

P.S. Nenapadá mě nad tím věru otřesně "upřímným" vzpomínkovým textem jiné slovní spojení nežli "démon souhlasu". Za mnoho jiných je tu vyjádřen cenným svědectvím tehdy patnáctiletého výrostka. Kolikrát jen tu slyšíme slovo "nadšení" a "všichni"! Nevzešla právě z toho běsu kolektivního ducha celé "národně socialistické revoluce" válka a po ní v témže duchu kolektivní odvety "vítězů" i poválečné vyhnání? Mýlím se snad?

Idylický městys na úpatí Kletě

Moje rodné Chvalšiny mají idylickou polohu. Bohatě proměnlivá okolní krajina věnčí je lesnatými vrchy a údolí široko kolem je plné šťavnatých lučin a úrodných polí. Městys leží při úbočí protáhlého masivu Blanského lesa (Plansker Wald), jehož hřeben tvořil vlastně rozhraní jazykově čistě německé a české části Šumavy, které tu spolu odedávna sousedily navzájem. Blanský les je korunován vrcholem hory Kleť (Schöninger) v nadmořské výšce 1084 metrů s impozantní Josefskou věží (Josefsturm, tj. zásluhou knížete Josefa Schwarzenberga už v roce 1825 zbudovaná nejstarší rozhledna v Čechách vůbec - pozn. překl.), oblíbeným výletním místem lidí z Chvalšin i z Krumlova, ale také - z české strany - těch z Křemže a z Budějovic.
Chvalšinští považovali stejně jako Krumlovští Kleť za svou "domácí horu" ("Hausberg"), na níž také "jejich" německý tělocvičný spolek Deutscher Turnverein obhospodařoval horskou chatu při Josefské věži. Výstup z Chvalšin sem trval dobrou hodinu. Velkolepý široširý rozhled nabízející se z Josefské věže byl bohatou odměnou za námahu, spojenou s tou cestou nahoru vysokým lesem. Dobrá svačina, u nás se říkalo "Jause", byla pak požitkem navíc.
Výstavný vzhled městyse Chvalšiny dával jeho obyvatelům pocit soběstačného bezpečí. Skutečně idylicky působilo zejména náměstí, ovládané ve svém středu gotickým farním kostelem. Park na Horním náměstí (Oberer Markt), udržovaný společnou péčí členů už zmíněného Turnvereinu a obyvatel okolních domů, zval ke klidným chvílím blaženého oddechu. Bylo to rovněž ideální místo schůzek zamilovaných dvojic a dětských her na pískovištích tu pro ně zřízených. Uvnitř prostor parku se dala drobotina snadno ohlídat. Samozřejmě se v parku příležitostně konaly i slavnosti s hudbou a zpěvem. Už před staletími sem svedený potok protékal středem svažitého náměstí. Dobře vydlážděné potoční koryto s dřevěnými plošinami pro praní prádla, zvanými "Schopfen" (tj. vlastně "kolny" - pozn. překl.), bylo v zimě v létě eldorádem dětí.
Navíc potok lemovaly aleje vzrostlých stromů a na Dolním náměstí (Unterer Markt) se jím napájely dvě velké kamenné obecní kašny (Marktbrunnen). Chvalšiny byly sídlem obecné i měšťanské školy, s tzv. jednoročním učebním kurzem (Einjähriger Lehrkurs) jako přípravou pro uchazeče o studium na učitelském ústavu. Městys tvořil vlastní soudní okres, měl svůj poštovní úřad a policejní stanici. Četné obchody a řemeslnické živnosti a snad ještě více místních hostinců stačilo bohatě pokrýt potřeby obyvatel Chvalšin i jejich okolí. Dalo se tu v mém rodišti dobře a pokojně žít. Každý tu každého znal, Chvalšinští byli něco jako jedna jediná velká rodina. Od té doby, co konečně padla železná opona, může každý sem na Šumavu zase volně zavítat. Také já byl už několikrát opětovně ve Chvalšinách, jak se dnes výhradně jen česky nazývají. Se jménem se změnila bohužel i tvář obce. Zřícené domy, stavební proluky, novostavby, působící mnohdy zcela cize jako neústrojné složky zřejmě naprosto nekoncepční zdejší výstavby, v negativním smyslu poznamenaly celý vzhled místa. Jeho duše, tedy to, co vlastně dělalo Chvalšiny Chvalšinami, jako by dnes chyběla. Nejen svým českým obyvatelstvem staly se pro nás zcela jiným světem, než jaký jsme kdysi znali.


Hoam!, 1997, s. 947-948

Už dva roky předtím, než se objevil tento článek v krajanském měsíčníku Hoam!, vydal jeho autor v Kößlarn jihozápadně od bavorského Pasova (Passau) vlastním nákladem svazek pod názvem Lebenserinnerungen s podtitulem Heiteres und Ernstes - Erlebnisse eines '23ers. "Dipl.-Verwaltungswirt (FH)" a "Bürgermeister i.R.". Sepp Matejka, ročník 1923, jak nám tím o sobě prozrazuje, nám v prvém díle svých vzpomínek líčí svou životní cestu až ke zvolení starostou Kößlarn v roce 1966. Josef Matejka (Salzer Sepp se mu říkalo "po domě") se narodil 2. března 1923 v Chvalšinách, kde vychodil i obecnou a měšťanskou školu. Nastoupil poté k nábytkářské firmě Schinko v Českém Krumlově nejprve jako praktikant a následně jako obchodní úředník její hlavní kanceláře na Latráně, než byl na podzim 1941 povolán k tzv. Říšské pracovní službě (RAD) a na jaře následujícího roku k wehrmachtu. Byl na ruské frontě raněn, ve Východním Prusku (Ostpreußen) zajat a v sovětském zajetí přidělen na zemní práce při stavbě plynovodu ze Saratova na Volze do Moskvy, dokončeného roku 1946. Tehdy byl sice ze zdravotních důvodů propuštěn, ale v Čechách se dostal jen do sběrného tábora v Pardubicích, který byl vlastně už přípravou na odsun. Vyhnanecký transport ho spolu s rodiči dopravil do už zmíněného města Kößlarn v hornobavorském Rottalu, jehož starostou pak byl po čtvrt století. Roku 1981 byl vyznamenán Spolkovým záslužným křížem se stuhou. Válečná generace, jejíž zkušenost je nenahraditelná, dochází v Matejkově podání i na osudu rodných Chvalšin, obce ležící ještě 60 let po odsunu jejích obyvatel na samé hranici vojenského výcvikového prostoru Boletice (byl zřízen hned roku 1947), hlasu, který nelze neslyšet. Měl jsem odsud z Chvalšin v letech 1959-1963 spolužáka na tzv. Pedagogickém institutu v Českých Budějovicích: jmenoval se Hugibert Schaffranek. Studoval navíc v Praze na Filosofické fakultě němčinu, která byla ostatně jeho mateřštinou, jen aby ji mohl jednou ve svém rodišti vyučovat. Řekli mu tenkrát, že by to zrovna tam nebylo vhodné, lépe by snad bylo začít na Šumavě s francouzštinou. Roku 1969 po "vstupu vojsk", rozuměj už po druhé také sovětských a německých, odešel i se starými rodiči do Spolkové republiky. Naši lidé to byli. A budou. Josef Matejka zemřel 5. února roku 2019 v bavorském městysi Kößlarn, jehož byl v letech 1966-1991 starostou a kde je i pochován.

- - - - -
* Chvalšiny / Červený Dvůr / hora Kleť / Český Krumlov / † † † Kößlarn (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pohled na Chvalšiny ze silnice na někdejší Podvoří
Hitlerův podpis v kronice obce Chvalšiny
Hitler v otevřeném automobilu na náměstí ve Chvalšinách
I ve zlatokorunské školní kronice tu pohlednici najdeme s delším komentářem

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist