PETRUS KARL MÖHLER

Začněte znovu...

"Začněte znovu, ale vezměte vaši po otcích zděděnou víru s sebou do nového domova a hledejte také domov ve vaší církvi."

V originále zněla ta slova: "Fangt von vorne an, aber nehmt euren väterlichen Glauben mit in die neue Heimat und sucht auch Heimat in eurer Kirche." Pronesl je v pořadí padesátý tepelský opat Petrus Karl Möhler a adresoval je vyhnancům z Čech na jednom z mnoha setkání s nimi. Podle stodské křestní matriky se tu ve Stodu (Staab) čp. 152 narodil 21. října roku 1897 zdejšímu "okresnímu" kominickému mistru Adalbertu Möhlerovi (narozenému 18. prosince 1854 v Chotěšově (Chotieschau) čp. 1 jako syn tamního kominického mistra Norberta Möhlera původem z Otročína (Landek) na Tepelsku a Franzisky, roz. Wintirschové z Chotěšova čp. 1) a jeho druhé ženě Anně (brali se v Dobřanech 24. listopadu 1896), dceři dobřanského truhláře Karla Bernhardta a Franzisky, roz. Prokopové, obou z Dobřan (on truhlařil v domě čp. 290, ona pocházela z čp. 25). Děd z matčiny strany byl i chlapcovým kmotrem. Novorozence pokřtil stodský farář Casimir Hübner jménem Karl Borromäus Möhler. Podrobněji se o něm jako o tepelském opatovi rozepsal až souhrnně u příležitosti jeho úmrtí ve čtvrtletníku Sudetenland Adolf Kunzmann (1920-1976), v letech 1947-1976 až do své smrti jednatel (od roku 1974 generální tajemník) sdružení Ackermann-Gemeinde (v letech 1998-2007 vykonával tuto funkci Dr. Raimund Paleczek, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže).

Opat Petrus Karl Möhler

Adolf Kunzmann

Dne 7. března 1968 zemřel v klášteře Schönau v zemském okrese Loreleykreis (ten existoval do roku 1969, poté se zemským okresem Unterlahnkreis utvořily oba správní celky nový zemský okres Rhein-Lahn Kreis - pozn. překl.) opat kláštera Teplá (Tepl) na Chebsku (Egerland) Petrus Karl Möhler O.Praem. Byl už po mnoho měsíců těžce nemocen. Jeho smrtelný zápas trval téměř 10 dní. Ne nemocničním lůžku se projevila ještě jednou velká osobnost zesnulého, jeho obdivuhodná trpělivost a jeho silná a hluboká víra. V těch dnech znovu prokázal jako velký prosebník (v originále "als großer Beter" - pozn. překl.) opětovnou modlitbou své sepětí s křesťanským vyznáním a přesvědčením. S opatem Petrem Möhlerem ztrácejí sudetští Němci věrného kněze, jenž jim byl neúnavným duchovním pastýřem a osvědčeným přítelem.
Dne 4. března roku 1944 skonal jeho velký předchůdce, opat premonstrátského kláštera Teplá u Mariánských Lázní (v originále "bei Marienbad" - pozn. překl.) Dr. Gilbert Helmer v 81 letech věku (blíže o něm Wikipedia - pozn. překl.). 44 let trvalo jeho působení. Od 6. dubna 1944 se stal jeho nástupcem v těžké době mladý tehdy (bylo mu 47 let - pozn. překl.) Petrus Möhler. Opatské svěcení vykonal nezapomenutelný poslední německý světící biskup pražský, Dr. Johann Nepomuk Remiger (blíže o něm opět Wikipedia - pozn. překl.).
Být opatem premonstrátského kláštera Teplá představovalo v království českém, v rakousko-uherském mocnářství i v Československé republice prezidentů Masaryka a Beneše mimořádné důstojenství. Opati kláštera Teplá - papežští domácí preláti - náleželi k vůdčím osobnostem Chebska, a to jak "ve staré vlasti", tak i "ve vyhnanství". Řeholní kanovníci premonstrátského kláštera (řád premonstrátů je vlastně řád řeholních kanovníků založený v roce 1120 ve francouzském Prémontré Norberten z Xantenu - pozn. překl.) v Teplé byli spoluzakladateli a podporovateli světově proslulých Mariánských Lázní. Kraj při řece Ohři (Eger) jim děkuje za hospodářský, kulturní a náboženský vzestup. Pětadvacet farností Chebska spadalo pod duchovní péči kláštera. To dávalo i předchůdci opata Möhlera, opatu Helmerovi, odvahu a legitimitu k boji o právo sebeurčení sudetských Němců v první Československé republice. Podnítilo ho to také k tomu nezištně se zasazovat bez ohledu na osobní prospěch jak u Společnosti národů v Ženevě, tak především u pražské vlády o hospodářská, kulturní a náboženská práva sudetských Němců. Přitom nezapomínali tepelští opati nikdy na to, aby respektovali dané nároky bratrského národa českého (v originále "die gegebene Ansprüche des tschechischen Brudervolkes" - pozn. překl.). Nacionální socialismus premonstrátům v Teplé za to, že se zastávali národnostních a domovských práv zdejšího lidu, nijakou vděčnost neprojevil (v originále "dieses Eintreten für Volk und Heimat nicht gedankt" - pozn. překl.).
V té tradici a v duchu tohoto domu působil opat Petrus Möhler. Narodil se dne 21. října 1897 ve Stodu jako syn kominického mistra Adalberta Möhlera, navštěvoval německé státní gymnázium v Plzni (Pilsen), tehdy ještě spravované právě řeholními kanovníky z Teplé. V letech 1917-1918 sloužil Möhler u 44. c.k. regimentu polních houfnic v Linci, navštěvoval důstojnickou školu a bojoval, několikrát vyznamenán, na italské frontě. Po nemoci, ohrožující jeho život, dohnal maturitu, vstoupil do tepelského kláštera, studoval teologii v Innsbrucku a byl 13. dubna roku 1924 vysvěcen na kněze. Během svého studia (doktorátu nedosáhl - pozn. překl.) se bohoslovec Möhler obíral Bellarminovým (Robert Bellarmino /1542-1621/, italský jezuita, předchůdce protireformace) roku 1931 prohlášen učitelem církve - pozn. překl.) učením o vztahu církve a státu, tématem babylonských vykopávek, biblistikou a historií premonstrátského řádu (jeho doktorská práce z roku 1924 má název Die Prämonstratenser in den Hussitenkriegen, mit besonderen Berücksichtigung des Bischofs Johann von Leitomyschl /tj. Premonstráti v husitských válkách se zvláštním zřetelem na biskupa Jana z Litomyšle/ - pozn. překl.).
Po vysvěcení na kněze působil páter Möhler jako kaplan v Touškově (Tuschkau) a v Chotěšově. V roce 1937 se stal farářem v rodném Stodu. Během zdejšího svého působení se osvědčil jako odvážný zastánce katolické víry. V prvé Československé republice platila pro katolíky Masarykova slova: "Katolíci budou mít tolik místa, kolik si ho vybojují". Möhler se stal v tom státě mužem tzv. Katolické akce, podporovatelem katolických sjezdů (ten první celostátní se konal až v roce 1935 - pozn. překl.), vedoucím exercičního domu a katolického svazu žen (v originále "und des Frauenbundes" - pozn. překl.). Působení v charitě a práce s mládeží (v originále "der Caritasverband und die Jugendarbeit" - pozn. překl.) mu byly čímsi vlastním. Jeho politická činnost měla počátek v německé křesťansko-sociální straně (Deutsche Christlich-Soziale Volkspartei /DCVP/), která ho vyslala do regionálního zastupitelstva okresu Stříbro (v originále "in die Bezirksvertretung des Bezirkes Mies" - pozn. překl.). Vedle duchovní péče stanul tak Möhler už za svých mladých let naplno ve veřejném životě.
Za opata byl zvolen v osudově těžké době, v níž byla katolická církev a křesťanské náboženství vůbec vystaveno osočování a pronásledování. Sám to vyjádřil slovy, že se mu opatská mitra stala trnovou korunou (v originále "die Abtmitra zur Dornenkrone wurde" - pozn. překl.). Nacionálně socialistická diktatura (v originále "die nationalsozialistische Gewaltherrschaft" - pozn. překl.), problémy, které s sebou pro klášter přinesla druhá světová válka, to vše činilo opatovi obrovské těžkosti (v originále "machten dem Abt schwer zu schaffen" - pozn. překl.). Opřen o důvěru a opravdovou víru svých "Egerländerů" přestál však opat Möhler toto těžké období.
Bezpodmínečná kapitulace "třetí Říše" (v originále "bedingungslose Kapitulation der Reichsregierung" - pozn. překl.) dne 8. května 1945 přinesla novou zatěžkávací zkoušku. Víme z jeho vlastního podání, co musil po příchodu Čechů vytrpět z jejich strany. Padla na něho jak podezření z tajných politických vazeb na americká služební místa, tak falešná obvinění z jeho opatského působení za nacistické "Říše". Na výslechy gestapem v Karlových Varech (Karlsbad) tak plynule navazovalo zatčení českou bezpečností dne 3. září roku 1945. Ve vazbě krajského soudu v Chebu strávil opat Möhle bolestné dny plné utrpení. Poté, co těžce onemocněl, musil být od února do října 1947 přijat do péče chebské nemocnice. Dne 16. dubna 1948 se stal opat Möhler vyhnancem z domova. Churavý a chudý přibyl do kláštera ve Speinshartu (premonstrátský klášter Speinshart v bavorské Horní Falci náleží k řezenské diecézi a je od Teplé vzdálen ani ne 50 km - pozn. překl.). Svého uzdravení a zotavení z nemoci si užíval jen opravdu krátce.
Vrhl se brzy znovu do plnění úkolů, svěřených mu jako duchovnímu pastýři. V prvé řadě náležela jeho starost rozptýleným tepelským spolubratřím, poté obětoval všechny své síly sudetoněmeckým krajanům. V čase katastrofálních poválečných zmatků vnášel tepelský "bílý opat" za četných setkání a poutí do duší a srdcí sudetoněmeckých vyhnanců novou odvahu a důvěru. To byla hvězdná hodina opata Möhlera. Dostavil se všude tam, kam byl povolán. Nezištně a bez ohledu na politickou či jinou příslušnost ukazoval svým krajanům cestu do budoucna. Připomeňme jeho slova: "Fangt von vorne an, aber nehmt euren väterlichen Glauben mit in die neue Heimat und sucht auch Heimat in eurer Kirche." (použil jsem je v úvodu jako textovou ukázku z Möhlerova "díla" (opatovu rozsáhlou bibliografii přináší příspěvek Dr. Milana Hlinomaze o něm na stránkách Historického sborníku Karlovarska, 2004, s. 143-154 - pozn. překl.).
Sudetoněmeckých sněmů, těchto velkých a mohutných manifestací, se opat Möhler zúčastnil bez výjimky (v letech 1950-1967, tj. za jeho života, proběhlo jich osmnáct, viz Wikipedia - pozn. překl.). Dodnes není statisticky doložitelné, na kolika setkáních a shromážděních byl i po celé týdny přítomen. Sudetští Němci mu za jeho věrnost a službu projevili vděčnost propůjčením čestného diplomu (v originále "verlieh ihm den Ehrenbrief" - pozn. překl.), nejvyššího ocenění Sudetoněmeckého krajanského sdružení vůbec, a udělením Lodgmanovy plakety (Rudolf Lodgman von Auen je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Stal se čestným členem katolického studentského sdružení "K.D.St.V. Ferdinandea-Prag zu Heidelberg", krajanské sdružení "Eghalanda Gmoin" ho rovněž vyznamenalo svým čestným členstvím, ale i německá veřejnost ocenila jeho zásluhy Velkým záslužným křížem Spolkové republiky Německo a Bavorským záslužným křížem. Uvnitř "národní skupiny" (v originále "innerhalb der Volksgruppe" - pozn. překl.) byl vždy mužem vyrovnání a smíření. Získal si důvěru mluvčích sudetských Němců Dr. Rudolfa Lodgmana von Auen a spolkového ministra mimo službu Dr. Dr.h.c. Ing. Hanse Christopha Seebohma. Mužové jako Wenzel Jaksch (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) si uměli
vážit práce opata Möhlera a stali se jeho přáteli.
Pro své řádové společenství podnikl Möhler odvážný pokus, když založil nový klášter v Schönau (tepelští premonstráti tu pobývali v letech 1947-1974, už v roce 1920 však opat Möhler prozíravě založil priorát ve Speinshartu - pozn. překl.). Do této své aktivity vložil opat Möhler nemalou část životní energie. Stále znovu byl krajany povoláván k novým úkolům a závazkům, jakými byla spolupráce na Sudetoněmeckém kněžském díle (v originále "im Sudetendeutschen Priesterwerk", jde o stavovskou kněžskou organizaci se sídlem v německém městě Königstein im Taunus - pozn. překl.), zřízení památníku "Kreuzberg-Mies" (v originále "Gedenkstätte Kreuzberg-Mies" - pozn. překl.) v městě Dinkelsbühl (v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.) a neposlední řadě protektorství Sociálního díla Ackermann-Gemeinde.
Jeho předchůdcem v tomto postavení naposledy zmíněném byl světící biskup Remiger. Ten započal s organizováním pomoci pro krajany v tísnivých poměrech sovětské zóny (v originále "für die bedrängten Landsleute in der SBZ" - pozn. překl.) a pro Němce, kteří zůstali v Československu. Opat Möhler se odvážil druhého velkého kroku, totiž péče o české a slovenské kněze a laiky. Porozumění a smíření s českým národem mu nebylo nijakou frází, nýbrž realitou. Vždy znovu povzbuzoval své spolupracovníky, aby byli aktivní v tomto praktickém díle smíření. Stal se tak skutečným symbolem porozumění, smíření a obnovy středoevropského prostoru.
Krátce před opatovými sedmdesátinami zemřel Hans Christoph Seebohm. Möhler tou ztrátou velice trpěl. Dělal si starosti s nástupnictvím v Seebohmově funkci mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Seebohm ji vykonával po Rudolfu Lodgmanovi von Auen v letech 1959-1967 - pozn. překl.) a znepokojoval se budoucím směřováním "národní skupiny". Ještě na nemocničním a úmrtním loži se opat zabýval osudem svých krajanů.
Až příliš mnoho bylo od něho v posledních letech života očekáváno. Jeho síla vysychala, ale jeho věrnost a sepětí s jeho krajany ho držely zpříma. Ten, kdo ho zažil a spatřil o jeho sedmdesátinách, věděl, jak to s ním je. Mohl však také sledovat, s jakou energií se stále podílí na činnosti a životě sudetských Němců.
My víme, že opat Möhler svým působením přispěl velkou měrou k tomu, že katolická církev zaujala přímo ve středu sudetoněmeckého živlu ve vyhnanství opravdu široký prostor. Tento přínos se dá rozhodně srovnat s celou jeho ostatní národně politickou a kulturní aktivitou. Tak bude také jeho dílo mezi sudetskými Němci působit i nadále a nebude zapomenuto.
Opat Petrus Karl Möhler náleží k velkým osobnostem sudetoněmeckého lidu (v originále "zu den Großen Gestalten des sudetendeutschen Volkes" - pozn. překl.)