JOSEF MÜHLBERGER
|
Geliebte Landschaft Tausend Wege legt ich über diesen Wiesenhügel, hob am Morgen aus den Wäldern Vogellieder, sah die Berge in den Abend sterben, tug von hier in dunklem Krug das Licht heim, trug von hier Duft, Wald uns Blumen. Alles wurde groß und größer. Ich versank und wurde euer, wie ein Kind in seiner Mutter. Gräser, Blumen wuchsen wild um meine Füße, Bäume schlugen Wurzeln tief in meinem Herzen, Vögel sangen, nisteten in meinen Haaren, und der Himmel lag in meinen Armen, und die Berge über meiner Brust. |
Milovaná krajina Tisíckrát jsem přešel lučním vrchem, zvedal zrána v lesích ptačí hlasy, večer vídal hory na smrt usnout, v temném džbánu nosil světlo domů odsud, plném vůní, lesa, květů. Všechno bylo veliké a větší, utonul jsem v zemi, byl jsem její, jako dítě, dosud v těle matky. Tráva s kvítím bujela v mých stopách, stromy kořenily přímo v srdci, zpěvní ptáci hnízdili v mých vlasech, samo nebe leželo mi v rukou, hory na prsa mi ulehly. |
|
P.S. Báseň pochází z roku 1928. |
|
Adalbert Stifter a Jan Hus
11. ledna 1851 píše Adalbert Stifter z Vídně svému nakladateli Gustavu Heckenastovi: "Viděl jsem tu Lessingova Husa
a tak mne nadchl, že jsem prostřed myšlenek na básnicko-historické látky a rád bych dokázal něco Vážného,
Důstojného, Velkolepého." 11. září 1851 píše z Lince rovněž Heckenastovi: "Hus mne neslýchaně zasáhl a já chodil
tehdy po Vídni těhotný těmi nejvelkolepějšími spisovatelskými kompozicemi."
Jak to vlastně bylo s oním obrazem Karla Friedricha Lessinga, který nadchl Adalberta Stiftera pro Husův zjev a jehož
si dokonce přál mít ve své bytě?
Karl Friedrich Lessing (1808-1880) byl ve své době jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších malířů historických a
krajinářských námětů, jako krajinář byl pak svými pozdními obrazy z Eifelu a z Harcu průkopníkem moderny. Narodil
se ve Vratislavi, přes profesury v Berlíně a Düsseldorfu (tady byl spolupracovníkem Petera von Cornelia) přišel
posléze do Karlsruhe, kde se stal roku 1858 ředitelem místní galerie. Jeho obrazy se dostaly do mnoha velkých
německých sbírek. Obraz "Truchlící manželský pár" dvaadvacetiletého tehdy autora získal dokonce ruský car.
Mezi mnoha historickými obrazy s motivy z několika staletí najdeme i čtyři obrazy ze života Mistra Jana Husi: dva
z nich, "Husitské kázání" a "Hus na koncilu" (1834) má dnes v majetku Das Städelsche Institut ve Frankfurtu nad
Mohanem, dva roky nato vzniklé nové "Husitské kázání" je jedním z vrcholů německé historické malby vůbec a
spolu s obrazem "Hus před hranicí" namalovaným roku 1850 náleží do sbírek berlínské Národní galerie. Ten poslední
ze jmenovaných obrazů mohl být tím, který viděl Stifter ve Vídni - musel být následně odstraněn, poněvadž se stal
podnětem k politickým demonstracím, jak tomu ostatně bylo pak s Lessingovými obrazy o Husovi i roku 1863 v Praze,
když tu byly vystaveny.
Jméno malířovo nás nenechává lhostejnými. Ptáme se konec konců po příčině toho, proč se právě Lessing Husem
zabýval hned na čtyřech svých obrazech. Karl Friedrich Lessing, syn kancléře stavovského panství Wartenberg, byl
prasynovcem Gottholda Ephraima Lessinga, (jednoho z nejpřednějších klasiků německé literatury vůbec - pozn. překl.).
Navštěvoval katolické gymnázium ve Vratislavi. Kdy a jak vstoupila Husova postava do zorného pole jeho zájmu, není
nám známo, jedna okolnost by tu ovšem nesporně byla. Prastrýc Gotthold Ephraim Lessing odvozoval v duchu rodinné
tradice svůj původ od husitů. Původní příjmení Lessigk (z českého les - Wald a zdrobnělého lesík - Wäldchen) se
objevuje roku 1432 v Jahnsdorf u Chemnitz (Saská Kamenice). Vede nás zpátky do Krušnohoří a přes Jahnsdorf do
Kamenz, jak známo rodiště Lessingova. Nevíme jistě, můžeme se ale domnívat, že malíř Lessing čerpal svůj dlouholetý
entuziasmus pro Jana Husa právě z této rodinné tradice.
Pozoruhodné ovšem zůstává i nadšení Adalberta Stiftera pro Jana Husa, vyvolané Lessingovým zpodobením této
postavy, jistě jedné z nejpřednějších a nejstatečnějších postav dějin Stifterových domovských Čech. Stifterovo
nadšení pro náboženského revolucionáře odpovídá onomu nadšení pro politického revolucionáře Robespierra, kterého
zamýšlel v jednom svém románě Adalbert Stifter rovněž uvést. K tomu nutno přičíst, že mezi Němci z Čech byl Jan
Hus jako kacíř a český nacionalista vším jiným než oblíbeným hrdinou. I v románě o Vítkovi se však jeho autor
dokázal povznést nad už tehdy ostré národnostní třenice a sváry.
Román o Husovi zůstal jedním z nenapsaných děl Adalberta Stiftera: patří k jiným jeho plánovaným spisovatelským
záměrům jako byla truchlohra "Nausikaa" (podle Homéra a Goethových fragmentů), romány o Keplerovi a
Robespierrovi, patří k oněm "dětem usmrceným v mateřském těle", jak Stifter v jednom dopise plném rezignace
označuje ony náčrty, jejichž přeměně v hotové dílo zabránilo především jeho postavení školního rady.
Sudetenland, 1976, s. 95-96
P.S. Mühlberger se zabýval podobným tématem už v článku, jehož název v českém překladu zní Díla, která Adalbert Stifter nenapsal (Nausikaa, Kepler, Robespierre) a který publikoval v ročence Stifter-Jahrbuch III, vyšlé v Gräfelfingu u Mnichova roku 1953. Na téma Stifterova vztahu k Husovi pak psal v Kostnických jiskrách z 9. června 1965 i Hugo Rokyta. Informace o původu Lessingově Mühlberger čerpal z třetího svazku Nadlerových Literaturgeschichte der Stämme und Landschaften, jak vyšel v Řezně roku 1924, kde se o tom píše na s. 471 a následujících.
Josef Mühlberger se narodil 3. dubna 1903 v krkonošském Trutnově (Trautenau), jeho maminka, rozená Irzingová, však pocházela ze Šumavy. Postavu a osud své české babičky z matčiny strany zvěčnil Mühlberger v nádherné povídce Erste Begegnung mit dem Tod (Prvé setkání se smrtí), pojaté 1960 v edici Reclams Universal Bücherei do svazku 8296 pod názvem Eine Kindheit in Böhmen (Dětství v Čechách). Počíná dojemným vyprávěním o babiččině šumavském pohřbu a přenáší pak děj do časů vyhnání, které jejího vnuka postihlo v poměrně pozdním věku 43 let. Škvírou v nákladním vagonu je mu souzeno spatřit v míjející krajině podél vlaku onen jihočeský hřbitov, na kterém spí babička svůj věčný sen: "I srdce té ženy, která navykla za život tolikerému utrpení, by asi sotva pochopilo, že národ, k němuž náležela, mohl připravit vnukům cosi takového jako vyhnání z domova. Niterný most, který můj svět spojuje s babiččiným, klene se však příliš vysoko a zůstal neporušen ve své kráse. Její modlicí knížka patří k tomu málu, co nám dovolili vzít s sebou. Myslím, že ve mně, byť možná vyjadřována jinak, zůstala uchována její opravdová zbožnost. Když ji neztratím, nic nebude ztraceno. K té zbožnosti patří víra ve stopu lidskosti v každém člověku. Ten, kdo vědomě zachází se slovem, je tak i stavitelem mostů, pontifexem, nad vodami i propastmi odvážně spojujícím protilehlé břehy." Budoucí literát studoval v Praze germanistiku, v letech 1928-1931 vedl s budějovickým rodákem Karlem Franzem Leppou časopis Witiko v duchu Stifterově, jehož osobnosti později, roku 1966, zasvětil celou monografii. I česky vyšel roku 1931 jeho román o Husovi, celou sudetskou i českou kulturní problematiku pak nepřekonatelným způsobem obsáhl v knihách Čechische Literaturgeschichte (1969), Zwei Völker in Böhmen (1973) a zvláště pak v díle Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900 -1939(1981), které končí své výklady v osudovém roce, kdy, jak píše "započala velká hra. Jak dopadla, vědí nejlépe ti, kdo ji přežili." Svůj vztah k nacismu charakterizoval Mühlberger už roku 1938 slovy: "Jak málo jsem proti tomu udělal!" Syn německého otce a české matky usiloval po celý život o zprostředkování mezi "dvěma národy v Čechách". Léta se věnoval překladům z české poezie a vytěžil z té práce antologii Linde und Mohn (Lípa a mák), vydanou roku 1964. S dědictvím minulosti se vypořádal trojicí svých románů Der Galgen im Weinberg (1950), Verhängnis und Verheißung (1952) a Bogumil (1980). Josef Mühlberger zemřel 2. července 1985 ve württemberském Eislingen/Fils. Peter Becher jej označil ve sborníku z kolokvia o jeho díle za "největší básnický talent, který se německé literatuře v Čechách od počátku století narodil."
- - - - -
* Trutnov / † Eislingen (BW) / † † Bärenbach, Salach (BW)
