LINA MÜLLER-ČERNAJOVÁ

Die Kapelle bei Schönau

Wie rührend spricht zu Menschenherzen
Ein Kreuz, ein Kirchlein oft im Feld,
Das da ein Menschenkind in Schmerzen,
Gebeugt von Gram, hat hingestellt!
Es ist auch oft des Dankes Gabe,
Der Freude und des Glückes Zoll,
Den gern es gab von seiner Habe,
Wenn ihm des Himmels Segen quoll.

Bei Schönau steht an freier Stelle
Aus dreißigjahr'gen Krieges Zeit
Auch eine einsame Kapelle,
Die schweres Schicksal hat geweiht.
Viel Tränen netzten da die Erde,
Wo einst ein Mensch sein Ende fand,
Wo er, verjagt vom eig'nen Herde,
Den Tod erlitt von Feindeshand.

Ein Bauer war's, der wollt' nicht fliehen
Aus Schönau, als die Feindeschar
Von fern man schon heran sah ziehen
Und alles schon geflohen war.
Der Arme sollte mit dem Leben
Bezahlen seinen tollen Mut,
Obwohl er alles hingegeben,
Vergossen herzlos sie sein Blut.

Sie banden da ihn ohn' Erbarmen
Ans Pferd und schleiften ihn zu Tod ',
Man fand als Leiche dann den Armen
Verblasst beim nächsten Morgenrot.
Die Witwe baute an der Stelle,
Wo sie den teuren Gatten fand,
Dann treu und sinnvoll die Kapelle
Als ihrer Liebe letztes Pfand.

Kaple u Pěkné

Dojemně k srdci hovořívá
kříž, prostá kaple na poli,
jak lidské hoře, rána živá,
z podivné dáli zabolí.
A bývá to i výraz díků,
radosti daň a štěstí dar
za požehnání mučedníků
a milost, které dali tvar.

U Pěkné při cestě se bělá
od války třicetileté
taková kaple osamělá -
slza, ztajená před světem.
Lidská krev zkropila tu zemi
a muž tu vydech naposled:
odejít nechtěl mezi všemi
z domova vyhnán v širý svět.

Sedlák to byl, chtěl na svém zůstat
v Pěkné, když přišel nepřítel
a z jeho vsi, co vojnou zpustla,
kázal ten cizák, aby šel.
Životem zaplatil své přání
doma tu postaru dál žít -
pad k zemi zkrvavenou skrání,
na rodné hroudě našel klid.

Bez milosti ho spoutaného
vláčeli v prachu do krve
a to, co poté zbylo z něho,
jitřenka zhlédla poprvé.
Kde nalezla ho žena jeho,
dnes kaple stojí, lásky div,
a věrnost srdce upřímného
zůstala v Pěkné jako dřív.

Sagen aus Krummau und Umgebung, s. 83-84

Trochu jako kolovrátek nám zní tato báseň vzatá ze zapadlé knihy veršovaných pověstí z Krumlova a okolí, jak ji napsala a v Krumlově roku 1907 i vlastním nákladem vydala paní Lina Müller-Černaj. Výtisk, který máme v rukou, je jí dokonce podepsán "in Neuötting", tj.v dnešní Nové Včelnici, roku 1928 a paní Lina se už píše jen Černaj, i s tím háčkem, byť jinak kurentem. Narodila se jako Karoline Müllerová v dnes Českém Krumlově 28. prosince 1856 a roku 1919 se už jako vdova po knížecím schwarzenberském správci Ing. Franzi Černajovi přestěhovala do Nového Etynku, jak se nazývala dnešní Nová Včelnice v tehdejším okrese Kamenice nad Lipou. Jedné vile na návrší při rybníce se tam dodnes říká Černajova a paní Lina v ní zemřela 15. srpna 1945. Tři dny poté ji na místním hřbitově i pochovali. Zemřela v 89 letech prý náhle a nezaopatřena svátostí umírajících, o německé národnosti není však v matrice zemřelých ani zmínka. Tak země přijala jedno ze svých dětí. O kapli na Červeném vršku (Rothügel) u Pěkné uvádí Soupis památek (Mareš-Sedláček) z roku 1918: Mezi Šenavou a Konopnicí stojí kaple, ku které se vztahuje pověst z třicetileté války. Jest to prostá zděná kaplička asi z XVIII. století bez veškeré architektonické okrasy v stavu nevalném. Novější prameny, alespoň ty české, už kapli, která bývala i cílem četných poutí, nezmiňují. Byla zničena někdy koncem padesátých let a dnes na tom vršku bez českého jména ční ze zarostlé ruiny už jen kamenný stojánek na svěcenou vodu, který se z té země nepodařilo vyrvat. Až znovu duchovně procitne i šumavská krajina kolem Pěkné, někdejší Šonavy či Šenavy, probudí se i srdce a paměť generací. Žádné lidské hoře nebude pak zapomenuto, ani to, pro které byla kdysi složena tato prostá stará melodie, bezděky předjímající celé století...

- - - - -
* Český Krumlov / Pěkná / † Nová Včelnice