LUDĚK NĚMEC
Kam zmizela německá kronika obce České Žleby?
Farní a obecní kroniky jsou velice důležitými a jedinečnými historickými prameny, což platí zejména pro některé šumavské osady, jejichž archivy byly po válce a vysídlení německých obyvatel téměř kompletně zničeny. To je i případ někdejší farní obce České Žleby (v originále "Böhmisch Röhren" - pozn. překl.).
V prachatickém Státním okresním archivu, kam České Žleby proveniencí náležejí, nachází se bohužel pouhé torzo obecního a farního archivu tohoto místa, mj. i farní kronika, která nám podává velmi podstatné informace z dějin této osady mezi léty 1787 až 1941. Jiný důležitý pramen, totiž obecní kronika, tam však schází a přes dlouhá pátrání i s pomocí jiných badatelů a pamětníků z této oblasti jsem nedošel k poznání, kdeže se tento dokument nachází. Tím pádem je dnes tato kronika považována za ztracenou.
Nejen pamětníci, nýbrž i jiné zprávy dotvrzují, že byla z historického i uměleckého hlediska velice cenná a zajímavá.
Kronika byla na základě pečlivých studií pramenů, které Theodor Kaspar a Otto Bauer (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zřejmě konali v českokrumlovském zámeckém archivu, sepsána druhým z obou zmíněných. Ten prvý, tj. Dr. Theodor Kaspar (1899-1954), vystudoval práva na pražské německé univerzitě (do roku 1939 nesla za "první republiky" jméno "Deutsche Universität", nacisty byla pak přejmenována na "říšskou" už "Deutsche Karls-Universität" a roku 1945 v obnoveném Československu zrušena - pozn. překl.) a za války působil jako "Oberamtsrichter" v Prachaticích (v originále "in Prachatitz", tehdy také už "říšských" - pozn. překl.), později soudcoval v Mainburgu (dolnobavorské město v zemském okrese Kelheim - pozn. překl.). Kromě kroniky obce České Žleby je i autorem cenných poznámek o domech a rodinách ve vsi Guthausen (dnes jen česky Dobrá - pozn. překl.), které jako knihu s česko-německým titulem "Dobrá na Šumavě: domy a jejich majitelé - Guthausem im Böhmerwald: Häuser- und Besitzerverzeichnis: 1819-2012" v Českých Budějovicích roku 2012 vydal a doplnil Pavel Liška.
V měsíčníku "Mein Böhmerwald" z ledna roku 1943 najdeme krátký příspěvek Franze Kreipla (ten má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pozdějšího redaktora poválečného krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief", který je zmíněné obecní kronice věnován. Zdá se, že šlo o výjimečně zajímavý pramen, poněvadž i Kreipl si ho tehdy vypůjčil pro vlastní bádání od kronikáře a starosty obce České Žleby (tehdy byla obec už na základě mnichovské "dohody" součástí "Velkoněmecké říše" - pozn. překl.) Otto Bauera. Ve zmíněném Kreiplově článku je rekapitulována jedna z částí kroniky, věnovaná založení osady České Žleby počátkem 18. století. Je to jeden z mála dodnes dochovaných fragmentů kroniky, který se dá nalézt.
Zajímavým a trochu nadějným překvapením se pro mne stalo celkem 5 fotokopií, které jsem před několika lety objevil v krajanské šumavské "Heimatstube", tj. domovské jizbě, zřízené v příhraniční bavorské obci Haidmühle. Jde o kopie rukou psaných textů o dějinách Českých Žlebů, Stožce, Stožecké kaple a Zlaté stezky (v originále "über die Geschichte von Böhmisch Röhren, Tusset und die dortige Kapelle und den Goldenen Steig" - pozn. překl.). U některých z nich je zřejmé, že jsou okopírovány z nějaké větší knihy - nesou i čísla stránek, nejvyšším je číslo 262), jiné jsou předběžnými náčrty (zřejmě určenými k přepisu a datovanými roky 1935-1937). Na jedné dvojstraně je k vidění i kresbu Českých Žlebů od Josefa Blechschmidta. To byl (*2. února 1908 - pozn. překl.) zřejmě syn ševce Maximiliana Blechschmidta z Českých Žlebů čp. 77 a také autor vlastnoručně kreslených plánků obce z března roku 1937. Texty kroniky byly psány Otto Bauerem, připomenutým i Franzem Kreiplem v už zmíněném článku (už v září 1942 týž článek vyšel i na stránkách listu "Budweiser Zeitung" - pozn. překl. Dá se předpokládat, že tyto fotokopie z Haidmühle zachycují několik stran zmizelé obecní kroniky Českých Žlebů.
Je otázkou, kde se kronika dnes může nacházet. Pokud je správná domněnka, že fotokopie jsou skutečně pořízeny z ní, dá se soudit, že byla po vyhnání přenesena do Německa a nachází se tam dodnes v soukromém vlastnictví. Kdo je oním vlastníkem, mi ještě nedokázal nikdo sdělit. Je ovšem jistě škoda, že tak zajímavý pramen není dostupný dalšímu bádání.
P.S. Autor se systematicky věnuje historii obce České Žleby. Prosí toho, kdo by snad měl bližší informace, týkající se kroniky, aby kontaktoval redakci.
P.S. Předchozí text byl zřejmě určen k uveřejnění v krajanském časopise.
Před 70 lety zemřel Dr. Adolf Schwarzenberg
Hluboká (Frauenberg), Český Krumlov (Krummau) a Třeboň (Wittingau) - to jsou jména tří jihočeských zámků, které jsou jako symboly tohoto regionu každoročně navštěvovány mnoha tisíci turistů. Všechny tři spojuje jméno Schwarzenberg, tedy přídomek ještě dnes proslulého šlechtického rodu, který sehrál důležitou roli v historii jižních Čech a Evropy. V tomto roce (tj. v roce 2020 - pozn. překl.) vzpomínáme 130. výročí narození a zároveň i 70. výročí skonu posledního příslušníka schwarzenberského majorátu, který jihočeské "Dominium Schwarzenberg" (v originále "Königreich Schwarzenberg", tj. jakýsi "stát ve státě" - pozn. překl.) ještě vedl. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Dr. Adolf Schwarzenberg.
Adolf Johann Maria Rafael Franz Josef Hubert kníže zu Schwarzenberg se narodil dne 18. srpna roku 1890 jako prvorozený syn Johanna Nepomuka II. zu Schwarzenberg (1860-1938) a Theresie von Trauttmannsdorff-Weinsberg (1870-1945) na zámku Hluboká. Navštěvoval gymnázia ve Vídni a Feldkirchu (v originále "in Wien und Feldkirch" - pozn. překl.) a po maturitě v roce 1908 studoval filosofii na Stonyhurst College v anglickém hrabství Lancashie (jde o římskokatolickou mezinárodní školu, vedenou jezuity - pozn. překl.). Poté, co absolvoval vojenskou službu, studoval práva na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde roku 1914 získal i doktorský titul.
V první světové válce sloužil jako příslušník rakouských jednotek na východní frontě, později jako velitel (v originále "als Befehlshaber" - pozn. překl.) jedné motorizované kolony v Itálii a v Osmanské říši. Tady stanul po boku armády, proti níž jeho předek a jmenovec (viz Wikipedia - pozn. překl.) v 16. století bojoval ve známé bitvě o pevnost Ráb (Györ), což dodnes připomíná schwarzenberský rodový erb. Na Blízkém Východě upadl Schwarzenberg do zajetí a po svém návratu domů - už po rozpadu monarchie - sloužil jako nadporučík (v originále "als Oberleutnant" - pozn. překl.) v československé armádě. Válečné zážitky a vzpomínky z tehdejšího Blízkého Východu reflektuje jeho kniha "Pod praporem tureckého půlměsíce" z roku 1926.
Od roku 1921 se Dr. Schwarzenberg podílel i na správě rodového majetku, dva roky nato (1923) ho otec jmenoval generálním zplnomocněncem (v originále "wurde er vom Vater zum Generalbevollmächtigen erfnannt" - pozn. překl.) pro správu schwarzenberského jmění. Československá republika chtěla tehdy provést pozemkovou reformu a pozemkový majetek šlechty rozdělit mezi ostatní občany. Mladý Dr. Schwarzenberg měl využít svého vzdělání k tomu, aby ochránil celek rodového majetku. Přesto bylo přibližně 176.000 hektarů (asi dvě třetiny celkové rozlohy v Čechách) rodu Schwarzenbergů vyvlastněno. Ve zbylém majetku se však Dr. Adolfovi podařilo zajistit stabilitu a prosperitu.
Zatímco mnoho Němců v jižních Čechách díky pozemkové reformě (a ovšem nejen díky jí - pozn. překl.) zaujalo vůči republice negativní postoj, identifikoval se Dr. Schwarzenberg s politikou nového státu a stal se podporovatelem jeho politiky. Podobně jako jeho předkové byl i on vybaven silným sociálním cítěním, podporoval jak české, tak německé spolky a organizace, projevy nacionalismu, ať už z té i oné strany, však byly jeho zaměstnancům zapovězeny.
Dr. Adolf měl i mnoho zálib, patřily mezi ně třeba automobily, šerm a zejména lov. Často dlel na loveckém zámečku na Boubíně (v originále "am Kubani /Boubín/" - pozn. překl.), po pozemkové reformě zbudovaném znovu ve Staré oboře u Hluboké nad Vltavou, nebo v revírech Stožec (Tusset) a Nové Údolí (Neuthal).
V roce 1933 koupil obrovskou farmu M'Pala v africké Keni. Cestoval tam už se svou manželkou Hildou (1897-1979), dcerou lucemburského velkovévody Viléma IV. (viz Wikipedia, celým rodovým jménem německy Wilhelm Alexander von Nassau, "lucembursky" /"lëtzebuergesch"/ Wëllem_IV._vu_Lëtzebuerg - pozn. překl.), kterou si vzal za ženu roku 1930 (přesně na den to bylo 28. října 1930 na zámku Colmar-Berg, což je hlavní sídlo velkovévodovo - pozn. překl.). Dohromady podnikl do Keni sedm cest, z toho šest s Hildou.
Jedním z důvodů této koupě byla nepříznivá politická situace v Evropě. Schwarzenberg byl přesvědčeným demokratem, který se obával negativního vývoje v Německu a Hitlera označoval jako "hnědou bestii" (v originále "als 'braune Bestie'" - pozn. překl.). V roce 1937 pozdravil v rezidenčním městě svých předků - v Českém Krumlově (v originále "Krummau /Český Krumlov/" - pozn. překl.) československého prezidenta Dr. Beneše. Při této příležitosti byl v Českém Krumlově vysvěcen nový "Most Dr. Edvarda Beneše" a Schwarzenberg věnoval prezidentovi (státu) jeden milion korun československých pro vyzbrojení republiky a stavbu pevností na její obranu.
Když bylo v březnu 1938 Rakousko připojeno k Německé říši, dal vyvěsit na schwarzenberském paláci ve Vídni černé prapory. Na antisemitská opatření tamtéž reagoval výrazným nápisem "Hier sind Juden willkommen" (tj. "Zde jsou Židé vítáni" - pozn. překl.) a otevřením palácové zahrady, aby se do ní pronásledovaní mohli uchýlit.
Dne 1. října 1938 vpochodoval německý wehrmacht do "Sudet" (v originále "in das Sudetenland" - pozn. překl.) a tím i na "schwarzenberskou" Šumavu (v originále "und damit auch in den 'schwarzenbergischen' Böhmerwald" - pozn. překl.). Zatímco mnozí obyvatelé - aniž by věděli, jaké to pro ně bude mít v budoucnu následky - německé vojáky nadšeně vítali, dlel Dr. Schwarzenberg ve Vídni u úmrtního lože svého otce. Podobně jako kníže Adolf Josef v létě roku 1914, zemřel i kníže Jan Nepomuk (v originále "Fürst Johann Nepomuk" - pozn. překl.) krátce před historickými událostmi, které znamenaly konec "jeho éry". Adolf Schwarzenberg se v této těžké době hlavou rodiny, správcem veškerého rodového majetku a tím i chlebodárcem mnoha schwarzenberských zaměstnanců.
Hned v říjnu (rozuměj roku 1938 - pozn. překl.) zatklo gestapo v Horní Plané (v originále "in Oberplan /Horní Planá/" - pozn. překl.) lesního ředitele (v originále "Forstdirektor" - pozn. překl.) Antonína Nikendeye a jeho řidiče Jana Jelínka. Schwarzenberg nato intervenoval v Berlíně u Himmlera a dosáhl propuštění obou zatčených. Tehdy se ocitl i on sám v ohrožení, které ještě vzrostlo po obsazení Čech a Moravy v březnu 1939.
V říjnu téhož roku 1939 emigrovali Adolf a Hilda z Čech. V srpnu 1940 byla na celý majetek jeho rodové linie v Německé říši a v Protektorátu Čechy a Morava uvalena nucená státní správa.
Manželům se v té době stala azylem italská Bordighera, kde stála jejich rodinná vila, farmu v africké Keni dali k dispozici jednomu židovskému příteli rodiny. V Itálii jmenoval Adolf generálním zplnomocněncem po sobě svého bratrance Jindřicha (v originále "Heinrich", celým jménem Heinrich Karl Borromäus Maria Franz von Sales Prinz zu Schwarzenberg, podrobněji o něm viz web Österreichische Cartellverband - pozn. překl.) Schwarzenberga (1903-1965). Ten byl krátce nato zatčen a mj. převezen do koncentračního tábora Buchenwald. Také on stejně jako všichni ostatní členové rodiny nechoval vůči národnímu socialismu pražádné sympatie.
Dr. Schwarzenberg prchl do USA. Z New Yorku udržoval kontakty s československou exilovou vládou v Londýně, především s ministrem zahraničí Janem Masarykem, který později označil Schwarzenberga jako vášnivého antifašistu. Na Columbia University studoval Dr. Adolf filosofii (získal v USA svůj druhý doktorát prací o svém předku princi Felixovi /1800-1852/ - pozn. překl.) a během války publikoval i několik knih (v originále "während des Krieges publizierte er auch einige Bücher" - pozn. překl.).
Situace v Evropě byla přes nacházející vítězství nad nacismem komplikovaná. Když sem Schwarzenberg na podzim 1945 přicestoval, zůstal nejprve ve Švýcarsku a musel se věnovat navrácení rodového majetku. Zámek Schwarzenberg v Bavorsku byl zpustošen a sloužil k pobytu americkým vojákům, na zámku ve štýrském Murau byly zřízeny úřadovny a byty a schwarzenberský palác ve Vídni byl těžce poškozen spojeneckým náletem v únoru 1945.
Ačkoli majetek v Čechách byl ušetřen rozsáhlejší újmy, byla jeho zdejší situace nejméně příznivá. Netýkaly se ho sice tzv. Benešovy dekrety, přesto na něj byla uvalena nucená státní správa (vlastně šlo o prodloužení nacistického zásahu - pozn. překl.). Ani Adolfovi, ani Jindřichovi nebylo dovoleno se do Československa vrátit. V dobovém kontextu se Schwarzenbergové mohli obávat, že celý jejich majetek v Čechách je pro ně ztracen. Zahájili proto jednání o tom, aby mohlo být ono jmění převedeno na znovuustavené Československo, za což Dr. Schwarzenberg požadoval určité kompenzace a podíl na jeho správě. Tento návrh byl ovšem ze strany státu zamítnut a poněvadž další zabavení majetku odporovalo československému právu, bylo nezbytné toto bezpráví řešit.
Československému parlamentu (nesl označení "Národní shromáždění republiky Českoslovennské" jako "mezi válkami", ačkoli sám pojem "československého národa" byl sporný - pozn. překl.) byl v červnu 1947 předložen návrh speciálního zákona o vyvlastnění veškerého majetku Dr. Adolfa Schwarzenberga v Čechách, který byl všemi stranami (pojatými do tzv. Národní fronty Čechů a Slováků, ustavené ještě za války při moskevských poradách v březnu 1945 o tzv. Košickém vládním programu - pozn. překl.) přijat jako zákon 143/1947.
Tak řečený "Lex Schwarzenberg" je z mnoha důvodů truchlivým reliktem jen zdánlivě demokratické epochy (rozuměj období 1945-1948, předcházející komunistickému převratu - pozn. překl.): odporuje ústavě, vztahuje se na jednu jedinou osobu a byl přesto schválen v oficiálně demokratické době legitimním procesem - nejde o nijaký dekret nebo zákon z komunistické totality. Dodnes nebyl ten zákon zrušen a zůstává - podle slov Dr. Schwarzenberga - "na věčné časy nesmazatelnou skvrnou v dějinách československého práva" (citace z dopisu publikovaného Jiřím Zálohou v časopise Obnovená tradice, 1993, č. 7, s. 22 - pozn. překl.).
Argumenty pro jeho přijetí se odvolávají především na německý původ schwarzenberského rodu a velikost majetku. Podíl rodu na kulturním, hospodářském, průmyslovém a sociálním rozvoji (jižních) Čech stejně jako postoj Dr. Schwarzenberga vůči československému státu nebyly zohledněny. Také projev odporu ze strany schwarzenberských zaměstanců nebyl vyslyšen.
Majorátu rodiny byl prostřednictvím zákona upřen v Československu veškerý majetek. Ten byl později rozdělen mezi množství státních podniků a ten generacemi budovaný hospodářský a sociální systém stejně jako jedna součást kulturních statků přišly vniveč. Navrhovatel zákona, sociálně demokratický poslanec Blažej Vilím, uprchl sám po komunistickém puči roku 1948 do exilu (v rozpravě k návrhu na 65. schůzi Ústavodárného Národního shromáždění v červenci 1947 také jako první souhlasně vystoupila jen o několik let později komunisty hanebně popravená Milada Horáková /viz článek Terezy a Lukáše Blažkových Lex Schwarzenberg - historicko-právní pohled/, jako národní socialistka i vášnivá zastánkyně poválečného odsunu Němců /k tomu viz článek Jana Korose Opět k Miladě Horákové, v Haló novinách, představující komunistický úhel pohledu na toto období historie - pozn. překl.).
Koncem roku 1949 navštívil Schwarzenberg se svou ženou farmu v Africe, vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu se však v únoru roku následujícího vrátil do Evropy nazpátek. Dne 26. února 1950 zemřel Dr. Adolf Schwarzenberg ve vile v italské Bordigheře. Pochován byl v nové rodinné hrobce v Murau.
Adolfův bratranec a generální zmocněnec Jindřich Schwarzenberg (v originále "Adolfs Cousin und Generalbevollmächtiger Heinrich Schwarzenberg" - pozn. překl.) přežil pronásledování za nacistických časů (v originále "in der NS-Zeit" - pozn. překl.) a poněvadž stejně jako jeho bratr Josef III. (1900-1979) neměl žádné mužské potomky, byl rodinný majetek, jakož i teoretický nárok na veškerý majetek v Čechách, převeden na jeho adoptivního syna, příslušníka orlické sekundogenitury (v originále "Mitglied der Sekundogenitur aus Schloss Worlik /Orlík nad Vltavou/" - pozn. překl.) Karla VII. zu Schwarzenberg (*1937), pozdějšího českého ministra zahraničí, který tak spojuje obě rodové linie.
Po roce 1989 byl rodu navrácen toliko majetek sekundogenitury, který byl vyvlastněn v době komunistické diktatury a nikoli prostřednictvím "Lex Schwarzenberg". Na "Lex Schwarzenberg" se restituční zákony nevztahují. Dcera Jindřicha Schwarzenberga Elisabeth Pezoldová (*1947) počala podle otcovy závěti usilovat o navrácení majetku i schwarzenberské primogenituře, do nynějška bez úspěchu (jedinou výjimkou je rodová hrobka v Třeboni (v originále "die Familiengruft in Wittingau /Třeboň/" - pozn. překl.). Překvapující byl přitom nejednotný přístup k Adolfovu dědictví stejně jako pozice českého státu a justice, která i pro velikost majetku a bezprecedentní povaze celé situace nepřinesla nijaké uspokojivé řešení.¨
Truchlivý osud Dr, Schwarzenberga a jeho majetku v Čechách může být přinejmenším vyvážen tím, že se obě témata stala předmětem bádání historiček a novinářek, o jejichž práce (viz seznam literatury) se zajímá i širší veřejnost.
Dá se proto jen doufat, že staré rodové heslo z erbu na Hluboké (v originále "das alte Familienmotto am Schloss Frauenberg" - pozn. překl.) "Nil nisi rectum", tj. "Nic než spravedlnost" - dojde přece jednou naplnění.
"Nezapomenu na Vás a jsem přesvědčen, že i Vy nezapomenete na můj rod a na naši společnou tradici." - Dr. Adolf Schwarzenberg v dopise svým zaměstnancům v Čechách z 18. srpna 1947 (kopie originálu viz příloha k textu Karla /VII./ Schwarzenberga na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Literatura:
F.X. Havlíček, Poslední na Hluboké (Papyrus 1994).
Dita Jelínková, Chcete mě okrást. Majetková perzekuce Adolfa Schwarzenberga v dobách válečných i poválečných. In: Paměť a dějiny č. 2 (2013), s. 96-106.
Slávka Kalkušová, Kauza Lex Schwarzenberg. Otazníky kolem vyvlastnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (KEY Publishing 2018).
Martin Slaba, Markéta Slabová, Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga (Národní zemědělské muzeum 2014).
P.S. U textu je patrná i souvislost s autorovým průvodcovským působením na Státním zámku Hluboká nad Vltavou, kde se uvedené problematice prostě nelze vyhnout.
Narodil se 28. srpna roku 1999 v Českých Budějovicích a je zatím mezi "šumavskými" autory bezkonkurenčně tím nejmladším. Už ve svých 15 letech vydal česky knihu o zaniklé Krásné Hoře (Schönberg) blízko Českých Žlebů a mám v živé paměti, jak se s ní a se svou maminkou ještě jako žák Českého reálného gymnázia na Pražské třídě objevil v regionálním oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Oba jeho rodiče pocházejí z Českého Krumlova: Luďkův otec a jmenovec Luděk Němec starší se tam narodil 24. července 1968, matka Vladislava, roz. Martanová, 10. října 1970. Jaká jen rozloha témat byla před ním! V roce 2021 už jako student vídeňské univerzity představil další svou knihu, tentokrát věnovanou Českým Žlebům.
- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / Krásná Hora, České Žleby / České Žleby / Hluboká nad Vltavou
