HERMANN NUSKA
|
Hilf, Herrgott! Unser Hoamat stirbt! Da Woid wochst, wia-r-a selber will, koa Glockn läut, im Tol rost d' Mühl, die Acker volla Gros und Kraut, koa Lerch singt, koa Schwalberl baut. Du siagst koa Henn, koa Gons, koa Rind, koa Haus, koa Muada und koa Kind, jo ned amol an Bettlmo, an Mou-schein ballt koa Hund net o. Der Dorfbrunn, der vafollt, vakimmt, im Boh scho längst koa Wossa rinnt, koa Hüatbua tuscht, koa Fuhrmo schnolzt, koa Rauch steigt af vom Groahnatholz. Voi Staudn d' Wiesen, kreuz und quer, am Kreuzwe' längst koa Marterl mehr, koa Bua schleicht, der ums Diandl wirbt: Hilf, Herrgott! Unser Hoamat stirbt! |
Bože, pomoz! Náš domov umírá! Les roste, kde rodíval země klín, zvon dozněl, v úvalu zmlkl starý mlýn. Pole zarostla, bují plevelem, kde skřivan v oblacích zpívával vesele. Vlaštovky kde jsem slýchal čiřikat pod krovem stavení, spoušť žebrá odevšad, kde dvůr byl plničký, jen hřbitovní je klid, ani psa na měsíc tu neuslyšíš výt. I potok v lukách zvolna vysychá, šum studny ve vsi nezní do ticha. Kam zašli pasáčci? Kde vozy rachotí? Nestoupá dým z komína naproti. Křoví a stromy jdou ke vsi blíž a blíž, z rozcestí za humny už dávno zmizel kříž, je ticho po lásce, po lidech do šíra: Bože, nám pomoz, když domov umírá... |
|
Böhmwind, s. 33 |
|
|
Erinnerungen im Monat Mai Wenn daheim die Knospen sprangen und der Kirschbaum Blüten trieb, wenn die Amseln lustig sangen, ward es Mai in Dorf und Ried. In der trauten Dorfkapelle schmückte man den Mai-Altar und das Bild der Gnadenmutter sah auf uns - die Beterschar. Schmerzerfüllt, das Herz durchbohret, blickt' sie uns vereinzelt an, da wir ihr des Tages Sorgen in Vertrauen kundgetan. Oftmals schient's als wollt sie weinen, wenn sie uns ins Herz geschaut, doch verlassen hat sie keinen, der sich ihr hat anvertraut. Damals als zum letzten Male wir vor dem Altar gekniet, riefen wir - voll Inbrunst - alle, "O Maria! komm doch mit!" In der unbekannten Ferne Lass uns, Mutter, nicht allein! Sei uns Licht und spend' uns Wärme, mag es auch wo immer sein! Als wir weinend fortgetrieben, von daheim und dem Altar, ist uns auch ihr Bild geblieben - wie's daheim im Mai einst war. |
Májové vzpomínky Pupeny se nalévaly, třešně hnaly do květu, kosi zrána zpívávali: bylo znát, že máj je tu. Oltář v kapličce se strojí k májové pobožnosti. Matka Páně na něm stojí, oči plné milosti. Srdce protklé sedmi meči tvoje prosby vyslyší, kdo s důvěrou před Ní klečíš, dovede tě k Ježíši. I když je jí často rmutno, sotva koho zatratí, neopustí duši smutnou, která se k ní obrátí. Naposledy jsme tak jednou klekli spolu před oltář - ty vzpomínky nevyblednou, uchovaly si svou zář. Matko, jsme teď kdesi v dáli, nenech ten svit uhasnout! Rukou, co jsme milovali, veď nás nazpět v rodný kout! Tam, odkud nás v nouzi hnali, byl oltář, voněl po okraj. Ten obraz je v duši stálý: domov, v kterém býval máj. |
|
Glaube und Heimat, 1974, č. 9, s. 367 |
|
|
Unser Lärchenbaum Hinter meinem Vaterhaus, stand ein Lärchenbaum, immer wenn ich Heimweh spür' seh' ich ihn im Traum. Kräftestrotzend war sein Stamm und die Krone weit, wehrt er Sturm und Wetter ab über Jahr und Zeit. Unter seinem Schattenrund spielt' ich schon als Kind, tat dort meine Freude kund, wie nur Kinder sind. Und als Jüngling pfiff' ich mir nach des Tages Müh' oft in stiller Einsamkeit, dort 'ne Melodie. Spät' als Mann da hab ich oft zu ihm aufgeschaut, hab' ich förmlich ausgefragt, wer ihn wohl gebaut. Ein Stück Heimat ward er mir wie das Haus, - das Feld, lauschte meinen Herzschlag ab, - ich vergaß die Welt. Als das harte Schicksal uns aus der Heimat stieß, stand ich weinend unter ihm, was ich nie vergiss. Durch die Äste tobt ein Sturm, schwer, wie leid-durchwühlt, notdurchzittert spürte ich wie er mit mir fühlt. Schon vor Jahren fiel sein Stamm und sein grün Geäst' nur die Wurzeln halten noch Heimaterde fest. Warten bis ich wiederkehr, wann wird das wohl sein? Vatererbe, schweißdurchtränkt, Heimat! -- Ich bin Dein! |
Náš modřín Tam za mým rodným domem vysoký modřín stál, kdykoli stesk jsem cítil, ve snu se vracíval. Kmen pružný měl a vzdorný, korunou těšil nás, zimám i bouřím odolal, jak necítil by čas. A kolem sebe vrhal stín, v něm snil jsem častokrát, co radostí a klukovin jsem prožil tu a rád. Už jako jinoch pískával jsem tu, když minul den, si melodii tichounkou, jenom s ní samoten. Pak jako muž jsem častokrát v obdivu hleděl výš, ptal se, kdo, strome, vztyčil tě, čekal, zda odpovíš. Byls mi co kus domova, humen vonný květ, cítil jsem jsem své srdce bít, zapomenul svět. Když nám osud kázal pak opustit svou zem, pod tebou jsem v pláči stál, nevím: Skončil jsem? Svist šel tvými větvemi, jak by bouře kvil prochvěl mnou a ten náš strom žal můj soucítil. Dávno už tam nestojí - v paměti ho mám, vím, že svými kořeny tkví dál v půdě tam. Čeká, že se vrátím zpět, čeká, stůj co stůj, zemi, slz potu dědictví, vím jen, že jsem tvůj! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1972, s. 355 |
|
|
Da Letzt I bin da Letzt vom Hansei-Hof, i spür s und konn s kam glau'm... und sogt ma s oana keck i' s Gsicht, schau i eahm ned i' d Augn. Do kraumpft si s Herz, tuat hoamle weh, und s Leibl wiad ma z eng, gonz trauri bin i, wo i geh, wonn i do drau' nur denk. Koa Stoa steht mehr vo unsern Houf, wie weggraamt is er grod, koa Bam, koa Tor, koa Gred, koa Stu'm, wo d Wiagn moj pumpat hat. Mir is s, als stund mai(n) olte Ah'l mid n Vodan af da Wies, siag s trauri nou dem Platzl schaun, wo da Houf moj gstondn is. Und d Muada, sie steht a dabei und schaut sinnierad zua. ... Vull Zahern d Augn, sogt sie zu mir: "Du bist da Letzt, mei Bua!" |
Poslední Z Hanseihofu jsem poslední, nevěřím tomu snad... chtěl bych se tomu do tváře, do očí podívat. Srdce se svírá, stesk se mnou spí a těla je mně málo, kam jen se se mnou vypraví, o jednom se nám zdálo. Nic není tam, co byl náš dům, poušť jen, kde býval sad, ni strom, dvůr, studna, světnice, kde dítě mohlo spat. Zdá se mně, jak by děd můj stál s otcem, z luk hleděl sem, na místo, kde se rozkládal ten statek, teď pustá zem. I maminka je s nima tam, ty oči! Snad jen sní... však slzy má v nich, říká mně: "Chlapče, tys poslední!" |
|
Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (1981), s.25 |
|
Slovníček: glau'm = věřit, kraumpft si = svírá se, hoamle = potají, Leibl = tělo, břicho, Stoa = kámen, Houf = dvorec, weggraamt = odklizen, Bam = strom, Gred = záspí, Stu'm = světnice, komora, Wiagn = kolíbka, pumpat hat = vrzala, skřípala, stund = stál, Ah'l = děd, mid n Vodan = s otcem, Muada = matka, sinnierad = zamyšleně, Zahern = slzy, Bua = chlapec.
Narodil se ve Veselce (Wessele, česky původně Neveselec!) blízko Vimperka 4. ledna 1909 jako pátý syn Johanna a Cecilie Nuskových, chodil do obecné školy ve Vyšovatce (Scheiben) a pak v letech 1920-1923 do vimperské měšťanky. Vyučil se strojním zámečníkem a přišel při pracovním úrazu o pravé oko, pokračoval však dál ve studiu na českobudějovické strojní průmyslovce a zdárně ji absolvoval. V letech krize se však musel spokojit s místem topiče ve Steinbrenerových tiskárnách ve Vimperku a válce, která vlastně následovala, se následkem zmíněného zranění vyhnul jako účetní v jedné vimperské opravárenské firmě. Ještě za republiky byl činný v Německé křesťansko-sociální straně, zakladatelem katolických spolků mládeže v okolí Vimperka a předákem mladých křesťanských odborů na Šumavě. V srpnu 1938 se oženil a ke konci války přesídlil do otcovské usedlosti ve Veselce, kde mu bylo dáno prožít pouhé tři roky do neblahého odsunu. V Německu pracoval jako úředník a poté, co se usadil ve vlastním domě v Gersthofenu, byl až do penze zaměstnán v jednom služebním středisku americké armády. Byl členem CSU, Sudetoněmeckého krajanského sdružení, Ackermanngemeinde, DBB, jehož byl v Augšpurku dlouholetým tamním předsedou, i mnoha dalších spolků. Víme o něm kromě nesporného autorství té citově tak opravdové nářeční básně a vyznání mariánského, které nám připomíná, nakolik byla právě Šumava zemí Naší Paní, už jen to, že zemřel ve svých šedesáti sedmi letech 19. srpna 1976 v augsburgské nemocnici. Pochován leží v Gersthofen u Augsburgu.
- - - - -
* Veselka / Vyšovatka / Vimperk / České Budějovice / † Augsburg (BY) / † † Gersthofen (BY)
