MARIA OBERPARLEITEROVÁ
|
O Heimat... O Heimat, heil'ges Zauberwort, Umblüht von höchster Wonne, Du unerschöpflich Gnadenbord, Du unsres Lebens Sonne. Wir sind dein eigen - hör den Eid - In deutscher Lust und deutschem Leid. |
Domove... Domove, slova vyblednou, tys květ nejsladších vůní, milostí prýštíš bezednou, náš den se v tobě sluní. Přísahali jsme být jen tví v čas radosti i zoufalství. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1975, s. 26 |
|
|
Mein Böhmerwald Vom Silberband der Moldau breit durchflossen, Dehnt sich des Böhmerwaldes Erdenpracht, Als wär' er gnadenvoller Lieb entsprossen, Sein Blüh'n von Gottes heil'gem Kuss entfacht. Da ist kein Weg, den nicht ein Blümlein säumet, Kein Steglein, das die Sonne nicht durchglüht, Und auch kein Forst, wo nicht das Wild scheu träumet, Wenn Glocken schwingen fernenweit ihr Lied. Und Berge tragen stolz des Himmels Bläue, Auf ihrem Gipfel, der stets Tag und Nacht In echter, unverfälschter Treue Hält über seine Lande stramme Wacht. Der Felsen Leiber türmen sich zu Wände, Zerklüftet wild, wie seltsam kühn geschaut, Als hätten sie einst segnend Gotteshände für uns'res Böhmerwaldes Schutz gebaut. Es schleift der Mond stumm seine fahlen Schleier Voll Märchenzauber über Tal und Höh', Bedecket silberglitzernd manchen Weiher Und huschet still hinab zum dunklen See. Da rauschen plötzlich alte Zauberlieder Aus seiner Tiefe auf, die Melodei Erweckt aus starrem Traum die Nixen wieder Und neckend schlingen sie den Ringelreih. Das ist des Böhmerwaldes heimlich Weben, Ist meiner Heimat wonnevoller Sang, Der mich geleitet durch mein ganzes Leben, Als meines Herzens reichster Sehnsuchtsklang. |
Má Šumava Vltava jde jí jak stříbrná stuha, to sám Bůh musel tvořit tuhle zem s láskou, z níž vzešla jako žádná druhá milostiplným jeho polibkem. Každičkou cestu lemuje tu kvítí, stezičku každou zlatí slunce svit, plachý sen zvěře všemi hvozdy svítí, když zvony počnou do daleka znít. A hory nesou pyšně blankyt nebe na temeni, den, noc ať uhlídáš, šumavsky věrný, samorostlý hřeben drží nad tou svou zemí statnou stráž. Tělesa skal jak do hradeb se vrší, rozeklaných ke zbrojné ostraze, to Boží ruka požehnáním srší a ochraně své dodá na váze. A luna bledým šlářem rozprostírá nad vrchy, doly pohádkový háv, rybniční hladina se bleskne širá, temná jezera kmitnou do šerav. Tu z jejich nitra vzejdou staré zpěvy, čarovná hudba naplňuje vzduch, vzbuzeny ze sna rusalky se zjeví a v tanci vábí ve svůj čarokruh. To sama Šumava tajemně sdělí tou písní cos jak vůní tajemnou, která mě vede po můj život celý a jako touha srdce vládne mnou. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1986, s. 442 |
|
|
Mein Erbe Mein Vater war ein strammes Blut, Er hielt seine Heimat in Ehren Und mahnte: "Es sei stets dein höchstes Gut, Der Heimat Schätze zu mehren!" Meine Mutter war eine schlichte Frau, Die trug ihren Herrgott im Herzen Und lehrte mich täglich: "Auf Gott nur vertrau', Wenn nahen die Sorgen und Schmerzen!" Nun ist es um mich längst einsam bestellt, Doch bin ich aus allen Nöten: Der Böhmerwald gilt mir als Höchstes der Welt, Für ihn kann ich wirken und beten! |
Mé dědictví Můj tatínek byl rázný muž a domov ve cti choval. Říkával: "Kdos dostal ten poklad už, hleď, bys ho rozmnožoval!" Maminka, prostá žena jen Boha v svém srdci měla a příkladem dobrým tak den co den k víře mě naváděla. Sama se teď s životem potýkám, však Šumavu kolem sebe dál co největší poklad ve světě mám, to za něho chci prosit nebe! |
|
1884-1934 - Fünfzig Jahre Deutscher Böhmerwaldbund, s. 39 |
|
|
O, lass sie ruh'n! Du sollst nicht weinen um der Toten Leben, Weck' sie nicht auf, stör' ihre Ruhe nicht! Sie haben ihre Seele Gott gegeben Und wandeln nun in seinem reinen Licht. Flicht einen Kranz voll gnadenvollen Hoffen, Gedenk' der Liebe, die sie dir gebracht, Wer weiß, wie bald liegt auch dein Grab dir offen, Beginnt für dich die gottgewollte Nacht! |
Nechte jim klid! Neplačte nad tím, co se mrtvým stalo, nebuďte je, nerušte jejich klid! Tělo jen duši Bohu odevzdalo a ta se k němu vzešla občerstvit. Věnec jim spleťte, kterým dechne víra splatit kus lásky, kterou dali vám. Víš snad, kdypak tvůj hrob se otevírá? Pak i ty vejdeš bohdá do tmy sám! |
|
Glaube und Heimat, 1956, s. 904 |
|
|
Böhmerwoldlied Durt, wo dos Wosser über d' Stoana saust, da Sturmwind d' Fiachtn und die Föhra zaust; wo liab die Bleamaln lochan in den Tog und hoamli lockt da helle Finkenschlog, durt is mei Hoamat, is mei Böhmerwold, für eahm dös Liad aus ganzem Herzen schollt. Durt, wo die Sunn vom Berg sih obaschleicht, im tiafn Tol uis gulda überstreichts, wo hell die Sterndaln glonz'n in da Nocht, da Mond kolt leucht in seiner Silberprocht, durt is mei Hoamat, is mei Böhmerwold, für eahm dös Liad aus ganzem Herzen schollt. I woaß an Gau, durt die Leut nit stulz san no aus echtem kernigdeutschem Hulz, sie baun dos Land, so unser Herrgott gseignt, und sogn Grüaß Gott, wonn oana dem andern gejngt, durt is mei Hoamat, is mei Böhmerwold, für eahm dös Liad aus ganzem Herzen schollt. I bin a Kind vom deutschen Böhmerwold, will 's Gott, wir i in meiner Hoamat olt, und schlogt mei letzte Stund, so pock i ei, leg mi huit stad in d' enge Truha nei, und bin i drobn, donn meine Händ i folt: "Behüat ma, Herrgott, meinen Böhmerwold!" |
Píseň o Šumavě Kde přes kameny šumět vodu slyšíš, kde bouře čechrá les a co ji ztiší? kde květiny se smějí v bílý den a ptačí písní i tys přiváben, tam je můj domov, moje Šumava, z celého srdce zpěv to vyznává. Kde slunce z hor se dolů naklání a zlatě prostírá se ve stráni, kde třpytné hvězdy nocí šíří zář a stříbro luny chladí tvoji tvář, tam je můj domov, moje Šumava, z celého srdce zpěv to vyznává. Znám kraj, kde lidi pýchu neznají, z dobrého dřeva ještě bývají, Bůh žehná zemi, co orá ten rod, který se zdraví navzájem "Grüß Gott!" tam je můj domov, moje Šumava, z celého srdce zpěv to vyznává. Jsem její dítě a chci zůstat v ní, dá-li to Bůh, k hodině poslední, až odbije ta, co se takto zve, položte mě jen zticha do rakve, uvnitř ní prosí pár sepnutých dlaní: "Šumavo moje, kéž tě Pán Bůh chrání!" |
|
Glaube und Heimat, 1990, č. 8, s. 27 |
|
|
Slovníček: d' Fiachtn und die Föhra = smrky a borovice, Bleamaln = květy, Finkenschlog = zpěv pěnkavy, im tiafn Tol = v hlubokém dolu, die Sterndaln = hvězdičky, Silberprocht = stříbrná nádhera, i woaß an Gau = znám kraj, san no aus echtem kernigdeutschem Hulz = jsou ještě z pravého jadrného německého dřeva, wonn oana dem andern gejngt = když se sejde jeden s druhým, leg mi huit stad in d' enge Truha nei = položte mě inu tiše do té těsné truhly, behüat ma = chraň nám. |
|
|
P.S. Při tomto otištění se Wally Klingerová (Valerie Maiová) dotazovala čtenářů krajanského měsíčníku, kam nářeční text zaslala, zda někdo z nich nezná jeho autora či melodii, na kterou se zpívá. V listopadovém čísle téhož ročníku se vyjasnilo i autorství i nápěv, zachycený prý dokonce Franzem Zdiarskym z Malont (je samostatně zastoupen i na webových stranách Kohoutího kříže) na zvukový nosič v podání tria bratří Ganglových. Téhož roku 1990 zazpívaly krajanky z Kaplice píseň nad zdejším hrobem Oberparleiterových, jak dokládá ostatně naše obrazová příloha. |
|
|
O Böhmerwald! Ich liebe dich, wenn dich der Lenz erwecket Mit leisem Kusse aus des Winters Traum, Wenn seine Blütenflammen zart er stecket Auf Schlehdornbüsche an des Baches Saum. Dir schlägt mein Herz, wenn Sommesgluten schreiten Durch wilde Gärten in duftschwang'rer Nacht, Wenn morgenfrisch sich grüne Fluren breiten, Im Ährenfeld ein leiser Ruf erwacht. Und wenn des Herbstes bunte Farben lohen, Sein Nebelschleier durch die Täler braut, Wenn Stürme wild den dunklen Wäldern drohen, Auch dann, o Heimat, bist du mir vertraut. O Böhmerwald, aus deiner deutsche Erde, Erblühet mir des Lebens Lust und Not, Treu will ich halten, was ein Rauschen lehrte, Als meiner Heimat heiligstes Gebot! |
Šumavě! Ráda tě mám, když vesnou probuzena zvedáš se ze sna zimy po roce do záře květů! Jaká jen to změna v trnkových keřích tam při potoce! A letní žár když potom kráčí poli a vůní klasů obtěžkaná noc až do jiter zaléhá po okolí, mé srdce bije tobě na pomoc. Když jeseň přepestrými ohni vzplane a dolinami mlha prostře šlář, to v temném lese někde na čekané i v hlasu bouře poznám tvoji tvář. Šumavo, moje mateřská ty zemi, šťastně i žalně slyším z tebe zas, co přikázání věrným mezi všemi, šum, kterým vždy tak svatě šumělas! |
|
1884-1934 - Fünfzig Jahre Deutscher Böhmerwaldbund, s. 39 |
|
|
* * * Will tausendmal Dich grüßen, Maria, süße Frau, Sei tausendmal geprießen Im lichten Morgentau. Du bist der Schöpfung Krone, Strahlst einem Demant gleich. O, komm' mit Deinem Sohne, Mach' meine Seele reich! |
* * * Pozdravujeme Tebe, Maria, tisíckrát. Sladká Královno Nebe, jas vidím v rosách stát Tvé koruny. I stínem záříš jak drahokam. Sestup blíž se Svým Synem a duši zahoj nám! |
|
Glaube und Heimat, 1955, s. 6 |
|
|
* * * Traum meiner Seele, Heimat, du süße, Zu dir, der fernen, Wandern die Grüße, Schauen noch einmal die blühende Pracht. Ich bin dein eigen Bis zu der Stunde, Da mir mein Sterben Heilet die Wunde, Die mir das bittere Leben gebracht. Traum meiner Seele, Lass mich still schreiten Über die Hügel, Über die Weiten, Über des Lebens trennende Wacht! Reich mich noch einmal Dein heimlich Weben, Wie du einst mir gegeben, Eh' mich umschließet die ewige Nacht! |
* * * Sne duše mojí, domove sladký, z dálky se k tobě navracím zpátky uvidět naposled ještě tvůj jas. Patřím jen tobě, můj milovaný, jen konec dnů mých vyhojí rány, které nám po cestě zasadil čas. Nech mne jen kráčet, sne duše mojí, přes dálné vrchy nech mne tam dojít, překonat svahy, strže a sráz! Chci ještě jednou tvou píseň slyšet, než všechno zmlkne, bez hlesu, tiše, věčná noc obstoupí nás! |
|
>Glaube und Heimat, 1955, s. 7 |
|
Dcera kaplického spisovatele Ignaze Oberparleitera se narodila v Kaplici 28. ledna 1876. Vedle několika románů napsala i řadu básní a povídek a zesnula osm let po odsunu v rakouském Steyru 6. prosince 1954
- - - - -
* Kaplice / † † † Steyr (A)
