ERWIN DOMINIK JOHANN OSEN (ps. MIME van OSEN, DOM O-SEN)
Chtěl bych na Šumavu...
"Chtěl bych na Šumavu. Květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad, naslouchat mladým březovým hájům a chvějícímu se listí, vidět světlo, slunce, těšit se z modrých zelenomodrých večerních údolí, vnímat třpyt zlatých ryb, pozorovat bílé mraky, jak se hromadí, mluvit s květinami, trávou, pozorovat lidi a jejich zdravou barvu, naslouchat vznešené řeči starých kostelů s malými kupolemi a bez ustání běžet širokými rovinami k horám, chci líbat zemi a sát teplou a měkkou vůni kopretin; pak vytvořím krásné barevné obrazy."
To je citace z německy ovšem psaného dopisu s autentickou větou "Nach dem Böhmerwald möcht' ich.", který Egon Schiele (zastoupený ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) adresoval příteli Antonu Peschkovi nedlouho předtím, než 12. května roku 1910 přijíždí do Krumlova s jiným svým přítelem Erwinem Osenem. Můj vzácný sympatizant Josef Kroutvor, z jehož monografie o Schielem z roku 1991 citaci přebírám, mne na Osenův zjev upozornil s tím, že prý po něm dokonce snad zůstaly psané paměti. Než se do nich jednou spolu s vámi začtu, musím vzít zavděk životopisem, který figuruje německy na webových stránkách Digitales Belvedere z 3. svazku katalogu Rakouské galerie 20. století, vydaného ve zpracování Michaely Pappernigg roku 1997, a znějícího místy jako výtvarníkův vlastní životopis:
*21.2 1891 Wien, †23. 11. 1970 Dortmund. - "Ve věku šesti let vstup do baletní školy vídeňské Dvorní opery (Wiener Hofoper), podporován Gustavem Mahlerem (1860-1911). Studium na vídeňské Akademii (Wiener Akademie) u Christiana Griepenkerla (1839-1912), kde se seznámil s Egonem Schielem, s nímž ho později pojilo úzké přátelství. Soukromá výuka u Alfreda Rollera (1864-1935). Vedle malby kulis se věnoval mimickým výstupům na prknech kabaretů, kde jeho expresionistické pózy inspirovaly Schieleho k řadě kreseb s přítelovými akty. V roce 1912 převzal Schiele na přechodnou dobu Osenův ateliér, když se Osen stal žákem Antona Brioschiho (1855-1920), dlouholetého šéfa výpravy vídeňské Dvorní opery. Roku 1914 vytvořil Osen scénické malby pro první uvedení Wagnerova "Parsifala" mimo Bayreuth v Novém německém divadle v Praze (Neues deutsches Theater in Prag). Do roku 1913 žil ve Vídni, pak v Mnichově (München), Praze a New Yorku. V roce 1945 se vrátil do Vídně, po pseudonymech Mime van Osen a Erwin Dom-Osen nyní volil jako své jméno Dom O-Sen a o svém původu šířil nejrůznější pověsti. Od roku 1960 žil v Dortmundu, kde ve věku 79 let také skonal. - Ve svých raných dílech orientován na Schieleho, snažil se Osen později o zachycení metafyzična. V silných barvách a s tendencemi k surrealismu, zachycoval zejména exotické krajiny a majestát horského světa."
Snad by bylo možno k předcházejícím řádkům uvést, že jednou ze zvěstí o Osenově původu, kterou šířil, je ona o starém japonském šlechtickém rodu O-Sen, z něhož prý pocházela jeho matka, zemřelá při synově narození. V Kroutvorově monografii najdeme zmínku o Oseneově milence Moa Mandu, "vlastním jménem snad Nahuimur" (tj. jako Gauguinovy milenky snad polynéského původu), s níž rovněž pobýval v Českém Krumlově a která údajně přišla do Vídně z bosenského Mostaru, i popis Osenova zjevu od jiného ze Schieleových přátel, jímž byl Artur Roessler (1877-1955), se kterým se Osen dokonce soudil v roce 1948, kdy se objevilo 2. vydání Roesslerových vzpomínek na Egona Schieleho (1. vydání knihy "Erinnerungen an Egon Schiele. Marginalien zur Geschichte des Menschentums eines Künstlers" vyšlo ve Vídni už roku 1922 a v kapitole "Begegnung mit dem Abenteurer", tj. "Setkání s dobrodruhem" je Osen jakýmsi "Mr. Neso"), pro nactiutrhání: "Vysoký, štíhlý, vychrtlý jako Arab, s bledým bezvousým obličejem padlého anděla, elegantně oblečen, nevtíravě, bez měšťáckého vkusu, ale přece jen nápadně ozdoben několika prsteny a jehlicí v nabrané, pestře třpytivé vázance, jevil se pravým opakem své dobrodružné povahy... Kromě toho se u tohoto mladého muže k zjevné virtuozní mimické schopnosti připojil také neméně obratný způsob řeči, lehce hravá ironie rozeného improvizátora ve vymýšlení neobyčejných zážitků z cest." V textu z http://digital.belvedere chybějí detaily Osenova pobytu v Českém Krumlově, které naopak nacházíme v záslužné knize Franze E. Wischina (rovněž i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) "Egon Schiele und Krumau - Die Stadt am blauen Fluss " (1955), která zásluhou Egon Schiele Art Centrum vyšla roku 2010 ve zkrácené úpravě i s paralelními českými a anglickými texty. Schiele se podle ní v květnu 1910 nastěhoval do bytu v Masné ulici (Fleischgasse) čp. 133 v domě Thomase Oggoltera. Spolu s ním přijel i Erwin Osen a zanedlouho je následoval Anton Peschka. Extravagantní způsoby tří umělců z velkoměsta samozřejmě brzy vzbudily pozornost místních obyvatel. Mládež je sledovala se zájmem a obdivem, ale starším občanům vadilo, když se Schiele s Peschkou a Osenem procházel po korze na hlavním náměstí (Ringplatz) v módním bílém obleku s buřinkou na hlavě a vycházkovou holí a vyjadřoval se přitom nahlas o maloměšťácké společnosti, nebo když si v Café Fink, tehdy jediné kavárně v celém městě, bez ostychu pokládal nohy na židli nebo na stůl. Schieleho, Osena a Peschku tehdy pojilo pevné přátelské pouto. Kromě nich sem přijížděla na návštěvu i Schieleho matka Marie a také jeho sestra Gerti, která se v roce 1914 za Antona Peschku provdala. Ti tři mužští kamarádi společně obývali zařízený pokoj v Masné ulici čp. 133 a podnikali výlety do šumavského okolí. Nejraději ale navštěvovali zámeckou zahradu nad zámkem, která vybízela k procházkám po rozlehlém parku ve francouzském stylu 18. století, s rokokovým letohrádkem Bellaria, vodními fontánami a rybníkem s labutěmi, který Schiele ve svých aforismech nazývá Parksee (jezero v parku). Byl to většinou Erwin Osen, kdo bavil skupinku svými vtipy, pantomimicky pózoval před alegorickými sochami v parku (Osenovy expresionistické pózy, založené často i na studiu gest pacientů vídeňského psychiatrického ústavu Am Steinhof, kde v roce 1910 připravoval skeče ke své přednášce o "patologickém výrazu v obrazovém portrétu", Schieleho zřejmě značně ovlivnily) nebo oslňoval svou znalostí angličtiny (jeden ze Schieleho portrétů Osena zachycuje "muže v klobouku", jehož stuhou je americká vlajka). Na procházkách se trojice seznamovala i s mladými dívkami a ženami z města, které se Schiele pokoušel tu s větším, tu s menším úspěchem přesvědčit, aby mu seděly modelem. Okolnosti Schieleho "vyhnání z ráje" byly mnohokráte popsány. Ať je tomu jakkoli, Osen přežil přítele i "město na modré řece", které Schieleho opožděně tak uctívá, o více než půl století. A že to celé století stálo za to i v Českém Krumlově, není-liž pravda?
- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / † † † Dortmund (NRW)
