REINHARD PACHNER
Můj životopis
Narodil jsem se 23. dubna 1944 v Černé v Pošumaví-Hůrce (Schwarzbach-Stuben) při tuhových dolech (v originále "am Werk" - pozn. překl.) ještě u mých prarodičů.
Mí rodiče Josef Pachner (Baun Sepp) ze Světlíku čp. 31 a maminka Franziska Pachnerová (roz. Esslová, dědeček Wenzel Essl byl až do své smrti nejprve horníkem a pak kočím ve službách knížete Schwarzenberga) se vzali dne 1. května roku 1943. Poněvadž hospodářství ve Světlíku nebylo dosud předáno, pokračovala maminka dál v práci dětské zdravotní sestry. Můj otec (ročník 1912) nemusel pro srdeční vadu na vojnu a zastával ve Světlíku úřad "místního selského vedoucího" (v originále "das Amt des Ortsbauernführers" - pozn. překl.). Poněvadž byl ten úřad zadáván z moci NSDAP, byl otec po válce odsouzen k šesti letům nucené práce. Podařilo se mu v roce 1947 uprchnout a dostat se k nám do bavorského zemského okresu Friedberg u Augsburgu. Moje maminka, babička Marie Esslová (roz. Wagnerová z Jablonce /Ogfolderhaid/) a já jsme museli transportem (rozuměj "odsunu" - pozn. překl.), vypraveným dne 17. září 1946 z Českého Krumlova (v originále "Krumau" - pozn. překl.), opustit svůj domov. Přes Furth im Wald jsme dorazili do přestupního tábora (Zwischenlager) v Augsburgu, odkud jsme byli rozdělováni do kraje kolem. My jsme se dostali do malé vsi jménem Wiffertshausen poblíž Friedbergu, kde nás přechodně s množstvím jiných umístili v sále místního hostince. Tam si mezi námi vybírali sedláci z okolí a odváželi na svá hospodářství.
Měli jsme velké štěstí, že si nás vybral velký sedlák z Heimatshausen, kde jsme si později postavili vlastní domek. Ta selská rodina si opravdu zakládala na tom, aby nás opatřila vším potřebným a zabydlení tady nám od počátku co možná nejvíc ulehčila. Zůstávám za to těm lidem dodnes vděčen.
Maminka pracovala na statku a i tatínek po svém útěku z Československa dělal tu rok čeledína, než v roce 1948 nastoupil jako pomocný dělník v jedné augsburské textilce. Od roku 1950 jsem navštěvoval obecnou školu ve vsi Paar u Friedbergu. Byla to dvojtřídka (první až čtvrtá třída a pátá až osmá třída).
Ačkoli jsem byl dobrým žákem, nemohl jsem jsem ve školním vzdělání pokračovat, protože nejbližší augsburské vzdělávací zařízení bylo dvacet kilometrů odsud daleko. Když nastal konec školního roku a já si musel položit otázku, co teď, tatínek mě rozhodování zbavil. Řekl mi tenkrát doslova: "Bua, du muaßt Landwirtschaft lerna, weil woan mia hoamkomma, muaßt 'n Hof nemma." (tj. "Chlapče, musíš se vyučit v zemědělskym oboru, poněvadž až já umřu, ty se budeš muset ujmout hospodářství." - pozn. překl.) Tím byla otázka mého budoucího povolání vyřešena předem. Tehdejší zemědělský úřad (Landwirtschaftsamt) ve Friedbergu mi našel místo v selském hospodářství, kde jsem mohl v roce 1958 započít svou zemědělskou výuku. Našel jsem v ní zalíbení a chtěl jsem v zemědělském vzdělání bezpodmínečně pokračovat. Doby mého vyučení se chýlila ke konci a já si vytkl za cíl dostat se na vyšší rolnickou školu v Landsbergu na Lechu. Tam existovala možnost získat po šesti semestrech titul "Staatlich geprüfter Landwirt" (tj. "zemědělec se státní zkouškou" - pozn. překl.). Složení zkoušky opravňovalo i ke studiu na vysoké škole, což jsem si ovšem nemohl dovolit pro nedostatek finančních prostředků. Jít studovat vyšlo v té době ještě opravdu velice draho. Roku 1964 jsem měl jako jeden z nejmladších po zkoušce dobře složené už zmíněný titul v kapse. Následně jsem byl na 18 měsíců odveden k bundeswehru. Po absolvování vojenské služby započalo krátké dvouleté intermezzo u zemědělské techniky (firma John Deere). Možnosti vzestupu tam nebyly k dispozici a já přijal nabídku v polostátní oblasti, v Milchprüfring Bayern (tj. Bavorský kruh pro kontrolu mléka - pozn. překl.) jako produkční poradce (Erzeugberater). Po sedmi letech jsem se přece jen rozhodl vstoupit do přípravného stádia (Vorbereitungsdienst) vyšší státní služby (Staatsdienst) a zvolil jsem si obor chovu dobytka. V roce 1977 jsem s úspěchem složil státní zkoušku a byl jsem přijat do státních služeb jako poradce. Po sedmiletém působení na úřadě pro chov hospodářských zvířat (Tierzuchtamt) jsem byl přeložen k výkonu služby na Bavorské státní ministerstvo výživy, zemědělství a lesnictví, kde mi nyní příslušela produkce prasat a její pracovní okruhy a společnosti, problematika výživy hospodářských zvířat a také vzdělání v oboru živočišné výroby. Byla to velice zajímavá plnohodnotná činnost, která mi vždy dělala potěšení. Už roku 1991 jsem vyčerpal celý vyšší služební postup a byl jsem jemnován vrchním úředním radou.
Ve svém volném čase jsem se ve svém domovském městě Friedbergu upsal komunální politice. V roce 1972 jsem se stal členem CSU. Šest let nato jsem byl zvolen do městské rady, v níž jsem zasedal 24 let až do roku 2002 a kterou jsem opustil na vlastní přání odešel pro pracovní přetížení. Jednotlivými zastávkami mého působení v radě byly funkce referenta pro kulturu, druhého starosty (2. Bürgermeister), 14 let předsedy místní CSU.
Roku 1998 jsem kandidoval na švábské listině ve volbách do Bavorského zemského sněmu. Z této kandidatury jsem vyšel jako prvý náhradník pro vládní oblast Švábsko (Regierungsbezirk Schwaben) a v roce 2002 jsem postoupil za svého předchůdce, který se stal zemským radou, jako řádný poslanec do Bavorského sněmu. V letech 2003 a 2008 jsem byl do sněmu zvolen jako přímý kandidát, což představovalo výjimečně náročný úkol, vyžadující sice celého člověka, poskytující však rovněž nekonečné možnosti, jak pomoci jiným lidem. V té době jsem přes výbor pro vzdělání, mládež a sport, dále přes výbor veřejné služby a výbor pro návrhy a stížnosti znovunavrátil ke svým profesním kořenům - totiž do výboru pro výživu, zemědělství a lesnictví a výboru pro zdraví a životní prostředí, k úkolům zabírajícím množství času, ale o to krásnějším.
V soukromé sféře jsem se roku 1969 oženil. Moje paní je roz. Matschiová ze stavení řečeného Winklbaun v Beníkovicích (v originále "Penketitz", dnes zcela zaniklá ves ve Vojenském újezdě Boletice - pozn. překl.). Narodili se nám dva synové, z nichž ten mladší přišel bohužel v 16 letech o život při dopravní nehodě. Mí rodiče bydlili až do své smrti u nás v domě. Rád pracuji i v politice, hájící zájmy vyhnanců (v originále "in der Vertriebenenpolitik" - pozn. překl.), ve vládní oblasti Švábsko jako předseda Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen). Od roku 1958 jsem členem Böhmerwaldbundu (sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, založené roku 1884 v Českých Budějovicích, bylo v roce 1954 obnoveno ve Spolkové republice Německo - pozn. překl.).
Hoam!, 2011, č. 11, s. 18-19
O mé mamince
Moje maminka Franziska (Fany) Pachnerová, roz. Esslová, se narodila jako sedmé z osmi dětí dne 7. května roku 1907 "na důlním díle" ("am Werk") Černá v Pošumaví-Hůrka. Její rodiče Wenzl a Maria (roz. Wagnerová z Jablonce /Ogfolderhaid/) Esslovi žili ve skromných poměrech, ale spokojeně. Můj dědeček byl nejprve horníkem a potom kočím ve službách knížete Schwarzenberga na tuhových dolech při Černé v Pošumaví. Rodiče vedli i malé hospodářství s jednou kravkou a párem koz. Děti musely brzy z domu, aby se naučily samy si vydělávat na chleba a postavit se na vlastní nohy. Tak vycestovali tři maminčini sourozenci už na počátku dvacátých let minulého století za prací do Poruří (Ruhrgebiet) a zůstali tam. Moje maminka a její sestra Paula společně usilovaly o místo v různých městech daleko od domova, třeba v Ústí nad Labem, ve Vídni a v Berlíně. V letech 1939-1940 pracovaly u firmy Junghans ve Schwarzwaldu (založena roku 1861 Erhardem Junghansem, patří mezi nejvýznamnější světové producenty náramkových hodinek - pozn. překl.). Odtamtud si přinesla i kvalifikaci sestry Červeného kříže pro šestinedělky a kojence péči a vrátila se na Šumavu, kde pracovala při zařízení NSV (Nachgehende Säuglingsversorgung, tj. následná kojenecká péče - pozn. překl.) jako dětská zdravotní sestra. Poznala tehdy i mého otce Josefa Pachnera ze Světlíku. Byl nejstarší na rodičovském statku o 20 hektarech. Jednoduché to s onou známostí zrovna nebylo, poněvadž maminka byla z "malých poměrů". Přesto se ti dva 1. května roku 1943 vzali. Statek dosud nebyl předán, poněvadž na něm vedle otce byli ještě svobodní sourozenci (tj. neženatí bratři a neprovdané sestry - pozn. překl.). Maminka se dál věnovala své práci, než jsem u své babičky (dědeček zemřel v roce 1940) já přišel na svět. Můj otec byl za války místním selským vedoucím ve Světlíku a byl odsouzen roku 1945 Čechy k šesti letům nucené práce. Tak byla maminka při našem vyhnání (transport z Českého Krumlova dne 17. září 1946) odkázána se mnou, dále se svou osmdesátiletou matkou a s mými prarodiči z otcovy strany odkázána na vlastní síly. Maminka, babička a já jsme zůstali v okolí Friedbergu (u Augsburgu - pozn. překl.), otcovi rodiče byli přepraveni do Donauwörthu. Roku 1947 se otec z české vazby dostal do Bavorska za námi. V Augsburgu pracoval jako pomocný dělník v jedné textilní továrně. V roce 1966 jsme se stěhovali do vlastního domu v Heimatshausen u Friedbergu. Poněvadž mí rodiče byli v době své svatby přece jen už pokročilejšího věku a nelze pominout ani léta vyhnání a vzájemného odloučení po válce, zůstal jsem už bez dalších sourozenců. Když jsem roku 1958 vyšel ze školy, řekl mi otec, že se musím vyučit v zemědělském oboru, poněvadž budu muset převzít statek, kdybychom se zase vrátili domů (v originále "wenn wir wieder 'hoam' kämen" - pozn. překl.). Tak počítalo ještě v roce 1958 mnoho vyhnanců z domova s tím, že bychom se mohli přece jen vrátit zpátky na Šumavu. Moje maminka umřela krátce před svými 75. narozeninami 1982 náhle na záchvat mozkové mrtvice. Tatínek ji následoval roku 1998 krátce před dovršením 86 let svého věku.
Hoam!, 2009, č. 4, s. 68
Možná se někde ty dva texty překrývají, ale domnívám se, že vidět osud vlastní prizmatem toho matčina může udělat své. Co jinak dodat k těm dvěma podobám vlastního životopisu jednoho poslance bavorského zemského sněmu? Asi jen, že i nám má dost co říci.
- - - - -
* Černá v Pošumaví / Hůrka, Horní Planá / Světlík / Český Krumlov
