JAN ARNOLD PALLAUŠ

Jak jsme se učili hrát lední hokej (1909-1933)

Reminiscnce jednoho sportovního veterána

To, že mráz je nezbytným předpokladem pro hraní ledního hokeje, je stanoviskem už dávno překonaným. Driblovat s černým gumovým pukem (v originále "die schwarze Hartgummischeibe", je třeba připomenout, že tzv. "bandy hokej", dříve v Evropě a v Rusku /tam je dokonce označován jako "ruský hokej"/ vlastně bez výjimky hrávaný, se na rozdíl od "kanadského hokeje" hrál s míčkem a byl považován za míčový sport - pozn. překl.) a střílet jím na branku soupeře lze i za ostrého slunečního svitu či prudkého deště. Byly ovšem i časy, kdy jsme neměli k dispozici ani mráz, ani umělou ledovou plochu (v originále "weder Frost noch Kunsteisbahn", namísto výrazu "ledová plocha" je tu řeč o "umělé ledové dráze" či "umělé ledové trati", což není nakonec nic podivného u prostoru, který tehdy nebyl ještě lemován později až zavedenými vyššími mantinely /ty nízké sestávaly jen z vodorovně položených prken/ a obkroužen leckdy podobně jako u letních lehkoatletických stadionů i drahou či tratí rychlobruslařskou - pozn. překl.) a s nadšením a horoucím hladem po hře (v originále "und Heißhunger" - pozn. překl.) provozovali ledový hokej, aniž bychom měli odpovídající vybavení, aniž bychom o tak významném puku věděli, zda má být hranatý či kulatý (přes jeho nezbytnost jsme ho nikdy předtím neviděli), a aniž bychom o nějakých pravidlech měli i jen mlhavou páru (v originále "und selbst die Spielregeln waren uns blauer Dunst" - pozn. překl.).
Přes to všechno jsme jeli téměř dva dny a jednu noc dlouho, abychom se mohli zúčastnit jednoho hokejového turnaje. Bojím se, že dnešní generace by takého sportovního entusiasmu nebyla už schopna. Je to také spousta let, kdy se věc udála. Dne je tomu čtvrt století (v originále "heute schon 25 Jahre!" - pozn. překl.)! 25 let uplynulo od onoho krásného zimního dne, v zimě po našem způsobu bez mrazu, kdy jsme zcela tajně a potichu parním vlakem vyrazili z Prahy (v originále "von Prag abdampften" - pozn. překl.), Bylo nás sedm štíhlých hochů formátů ovšem skutečně různorodých v rozmezí od metru padesát do metru devadesát, a to všech profilů (v originále "dabei jedoch recht verschiedenen Formats in allen Schattierungen" - pozn. překl.). V jádru jsme však byli naprosto téhož ducha (v originále "waren wit völlig eines Sinnes" - pozn. překl.), spočívajícího v neslýchané drzosti chtít za takových okolností vůbec veřejně vystoupit. Tím horlivěji jsme za jízdy vlakem diskutovali a debatovali, vyžívajíce se v dohadech o tom, co nás čeká, domlouvajíce se, jak se dostat soupeři na kobyllku, ačkoli jsme neznali ani samotná pravidla hry.
Po 24 hodinách jízdy jsme byli vcelku zajedno, že pohár, o který v hornosavojském Chamonix (na úpatí nejvyšší evropské hory Mont Blanc - pozn. překl.) ve francouzském Švýcarsku (v originále "in der französischen Schweiz - pozn. překl.) šlo, není pro nás vlastně nijak nedosažitelnou trofejí, a když nám bude poskytnuta na rozcvičení tak půlhodinka před vlastní hrou, možnost pohár získat nelze mít za věc nemožnou. Za předpokladu, že bude striktně dodržen herní plán - víš, u naší branky si vyčíháš puk, pošleš mi ho, já se vydám podél postranní čáry tak na 10 metrů k jejich bráně, přihraju ti, no a ty jednoduše napálíš ten syreček gólmanovi do slepičárny (v originále "das Quargel dem Tormann in den Hühnerhof", výraz "syreček" nacházíme i na začátku kapitoly "Náš debut" v autorově české knize "Mušketýři s hokejkou" /tu už vydal pod jménem Jan Palouš poprvé roku 1955/ - pozn. překl.).
Když nedlouho před konečným cílem naší cesty přistoupil do našeho vagonu podivně vyparáděný spolucestující s ještě podivnějším nářadím, nezvedlo nám to nijak obzvlášť náladu. Tušili jsme, že má jít o ony nezbytné utenzilie (tj. pomůcky - pozn. překl.), s nimž se ta tajemná hra jménem kanadský lední hokej vlastně provozuje. Docela komická dlouhá hůl, dole plochá a tenká, pak rozličné ochranné návleky pro stejně rozličné části těla, ano, a pak ty brusle, které se tomu muži houpaly přes ramena! Byly velice podobné těm, které užívají rychlobruslaři (v originále "waren den Schlittschuhen der Eisschnellläufer" - pozn. překl.), jen o něco kratší. Vnutili jsme se tomu člověku, který nám ochotně sděloval zcela neuvěřitelné věci o divech ledního hokeje, poněvadž mu bylo na první pohled jasné, že v našem případě jde o naprosté hokejové greenhorny. Nakonec vytáhl ze zavazadel ten největší div, totiž hokejový puk (v originále "die Eishockey-Scheibe" - pozn. překl.). Bože, on vůbec nebyl čtverhranný (v originále "viereckig" - pozn. překl.), nýbrž zcela kulatý a plochý. Pěkně prosím (v originále "bittschön" - pozn. překl.), to se prostě jen tak postrkuje po ledě sem a tam? Ach kdeže (v originále "ach wo" - pozn. překl.), tím se i střílí, až to jen tak zasviští vzduchem! (v originále "dass es nur so durch die Luft saust!" - pozn. překl.) - A ten dobrý muž byl i té vzácné dobroty a kamarádské náklonnosti, se kterou se lze setkat jen mezi sportovci, zejména je-li ten jeden Bohem a ten druhý jen bdělým posluchačem (v originále "ein ‚Wachter‘" - pozn. překl.), že byl ochoten udělit nám ve střelbě i krátkou soukromou lekci. Nuže, teď máme vítězství jisté (v originále "Na also, der Sieg ist uns gewiss." - pozn. překl.). Tím víc, když jsme pak v Chamonix sehnali ke koupi nezbytné hokejové hole.
Slíbená lekce se však rozplynula (v originále "wurde zu Wasser"/!/ - pozn. překl.), poněvadž kluziště bylo neustále plné a tak nám zůstalo jen oněch pár minut, které byly mužstvům dopřány před začátkem každého zápasu. A tu nás už píšťalka rozhodčího volí do středu hřiště. Před námi stanulo sedm robustních chlapíků v pozici schýlené jako k tygřímu skoku. Velký Bože, stůj při nás! Poslední obezřelý pohled navzájem (nezapomenout, jak jsme si to smluvili!) a už je tu zdlouhavá a podle tehdy platných pravidel obvyklá ceremonie začátku hry (dnes se užívá výrazu "buly" - pozn. překl.): střídavě v taktu jednou úder holí do ledu a po druhé do hole protihráčovy (v knize "Mušketýři s hokejkou" je kupodivu pořadí úderů obrácené! - pozn. překl.), dohromady třikrát (v originále "insgesamt dreimal" - pozn. překl.). Puk (říkalo se mu také "touš" - pozn. překl.) bloudil párkrát sem a tam, zmocnili jsme se ho, hnali se s ním ledovou plochou, přesně podle stanoveného receptu dostal přihrávku náš střední útočník Jarkovský, ó Bože, stojí teď úplně sám na pár metrů před nepřátelskou bránou, jejíž strážce civí s roztřesenýma kolenama touš hrozibě se blížící.Jarkovský teď začíná rozličně zpracovávat puk holí, ten mu pod ní třikrát proklouzne, zatr… Potvoro (v originále "Biest" - pozn. překl.), půjdeš tam nebo ne? To už jsou tu ale překvapení obránci a maří smrtelně jistou příležitost. Protivníkovi a těm, kdo mu za bariérou drží palce (v originále "dem Gegner und seinen Daumenhalter hinter der Barrière" - pozn. překl.) přeběhl mráz po zádech, tím víc, když se věc následující vlnou opakovala znovu. Nedá se ale nic dělat a osud nelze zadržet. Dostali jsme uštědřenu řádnou lekci a Anglie, to byl náš první soupeř v kanadském hokeji, nás knokautovala 11:0. Slabý potlesk pro útěchu nás provázel, když jsme zástupem zamířili z kluziště do malého hotelu, který nám byl jako mužstvu přidělen (podle knihy "Mušketýři s hokejkou" tam Češi kromě majitele, jeho rodiny a několika hostů bydleli sami - pozn. překl.). A tam jsme mezi čtyřmi stěnami hotelové haly láteřili na bídná "párátka" (v originále "auf die elenden ‚Zahnstocher‘" - pozn. překl.), jak jsme říkali hokejovým holím, a na špinavou krabičku od krému na boty (v originále "und die dreckige Schachtel von Schuhwichse", v knize "Mušketýři s hokejkou lidověji skoro jako v němčině znějící "škatulka od viksu" - pozn. překl.), rozuměj černý touš. To byl tedy náš debut. Dostali jsem sice ještě 20 gólů na cestu domů, ale čtyřikrát se zakutálel, zahučel nebo nějak zapadl puk i do branky soupeřovy. Naše nálada se počala zvedat a tak jsme absolvovali navíc i dva zápasy v Les Avants sur Montreux a v Lausanne, k nimž jsme byli pozváni už v Chamonix. V Les Avants jsme měli hrát na ledové ploše, která měla v blízkosti branky pahorek o průměru několika metrů, porostlý křovinami. Hrál jsem tenkrát v obraně a tak jsem měl za úkol při každém nepřátelském útoku sledovat zpoza keřů, z které strany se k nám vlastně soupeř blíží. Rozhlížel jsem se na obě strany a musel jsem se vždycky v poslední chvíli vyřítit dopředu a zneškodnit nájezdce. Bylo to vlastně docela zábavné, o to víc, pokud zrovna hrál ve slaměném klobouku zvaném girardi, který nesejmul z hlavy, majitel hotelu v Les Avants. Nabyli jsme právě za těchto poněkud nezvyklých okolností jisté převahy a výhrou 2:0 jsme si zastrčili za opasek náš historicky prvý hokejový skalp.
Lední hokej nebyl tedy vždy hrán za řekněme dnes obvyklých a běžně i očekávaných podmínek, považovaných současnou mladou generací za něco samozřejmého, ať už jde o nádherné kluziště venku či, pokud zrovna nepanuje mráz, uměle vytvořenou ledovou plochu na jeho místě či poblíž, o dlouhý trénink a bezvadné hráčské vybavení s chrániči a bandážemi. Po celá dlouhá léta měli naši hokejoví průkopníci (v originále "unsere Eishockey-Pioniere" - pozn. překl.) jedinou možnost, jak trénovat střelbu, činit tak s pukem z hladké dřevěné podlahy v nějaké prkenné boudě. I tak se nám bohužel často stávalo, že si bydlící v sousedství stěžovali na pekelný rachot, který takové údery o stěnu vydávají v pozdních nočních hodinách, kdy až nezřídka končívaly naše pilně konané střelecké nácviky. Jednou jsme měli co činit s náhodným a nic netušícím chodcem za tmy se ubírajícím kolem naší skromné boudy, když mu těsně u ucha zapraštělo dřevo tak, že se málem ocitl v bezvědomí, což mu ovšem nijak nezabránilo v pokusu provždy zdemolovat jedinou tréninkovou možnost námi získanou.
Také při zřizování rychlobruslařské dráhy se snažili tehdejší hokejoví nadšenci činně přiložit ruku k dílu. Zvláště nevděčným se to stalo v roce 1920, kdy jsme (jako obvykle) pro úplnou absenci sněhu v Praze museli odjet za tréninkem do Vysokých Tater (v originále "in Hohe Tatra" - pozn. překl.). Dorazili jsme tam v neděli a ledovou plochu na zamrzlém Štrbském plese, která měla sloužit jako závodiště, jsme nalezli víve než půl metru tlustou kompaktní vrstvu sněhu. S rozhodností jsme se pustili do práce a odklízeli jsme po tři dny sníh do stran. Třetího dne jsme skutečně vymezili kluziště ke sportovní soutěži vhodné. Zcela zmoženi na těle, zejména ohledně končetin a zad, jsme chtěli už odpoledne začít s tréninkem. Večer se však rozpoutala sněhová bouře a během jedné hodiny bylo odklizené místo znovu pokryto metr vysokou sněhovou vrstvou. To nám dávalo vyhlídku na další tři dny příjemné práce s lopatou. Nechali jsme tedy sníh pěkně na pokoji a v tréninku jsme pokračovali během na lyžích. Krátce nato jsme v Antverpách vyhráli hokejové mistrovství Evropy. Tento osobitý tréninkový systém nebyl dosud patentován, ale - est probatum.

Prager Presse, 19. 2. 1933, s. 5

P.S. Předchozí text vyšel v německém originále na straně pět 50. čísla 13. ročníku listu "Prager Presse". který vycházel v nadstranickém duchu od roku 1921 až do čísla 321 svého 18. ročníku (tj. do 31. prosince roku 1938). T.G. Masaryk měl v úmyslu prostřednictvím listu úžeji začlenit německou menšinu (22,5% obyvatelstva) do existence nového státu, který měl být listem zároveň loajálním hlasem reprezentován navenek.

Pisatel "reminiscence" se narodil jako Jan Leopold Alois Pallausch 25. října 1888 v Českých Budějovicích (už tím je hokejová tradice města ještě opodstatněnější) jako syn c.k. báňského rady a rytíře c.k. rakouského Leopoldova řádu (Leopoldorden) Aloise Pallausche (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), nejmladší ze šesti jeho dětí, z nichž 4 v rozmezí let 1881-1888 přišly na svět v Českých Budějovicích. Průmyslník Gustav (*3. června 1881 v Českých Budějovich, Biskupská ulice čp. 9), ten první z nich, byl později za komunistického režimu vězněn. Ten v roce 1923 přestoupil z římskokatolické církve k nově vzniklé církvi československé a už roku 1932 dal změnit příjmení na "Palouš", jak připsal k jeho záznamu v křestní matrice kaplan Josef Plojhar (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). To "náš" Jan Arnold Pallauš učinil s příjmením až v roce 1947. Už počátkem devadesátých let devatenáctého století se ovšem Pallauschovi přestěhovali do Prahy, kde jejich benjamínek postupně vystudoval gymnázium a techniku. Jako novinář začínal v pražském listu "Union"(měl v něm místo sportovního redaktora od roku 1911), který byl pokračovatelem zaniklého deníku "Politik"(od roku 1885 v něm publikoval své šumavské črty v němčině i Karel Klostermann), jehož šéfredaktorem byl Moritz Bloch (Klostermann i Bloch jsou oba samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), od roku 1908 spoluzakladatel a spoluvlastník právě listu "Union". Za první světové války sloužil jako překladatel v redakci sedmijazyčného týdeníku "Polní noviny" (jde vlastně o týdenní přílohu deníku "Streffleur's Militärblatt", s podtituly "Feldzeitung"u verze německé, "Bojni list" u chorvatské, "Gazeta Polowa" u polské, "Gazeta Pentru Camp" u rumunské, "Pilns Časopis" /v originále "Pilns Tchasopis"!/ u ukrajinské /výraz "ruthenisch" byl roku 1915 nahrazen výrazem "ukrainisch"!/, "Polní noviny" u české /užíváno pro ni ovšem výrazu "böhmisch"/, "Tábori Ujság") u maďarské, vydávaného tak ve všech jazycích, jimiž se mluvilo v rakousko-uherské armádě. Po válce se stal v letech 1921-1938 redaktorem "Prager Presse", listu, z něhož pochází i naše textová ukázka, tj. český překlad německého originálu jeho "reminiscence". Jejím tématem je jeho hokejová kariéra, ačkoli se věnoval i sportům jiným. V Chamonix dal v utkání s Francií (skončilo prohrou 1:8) první český reprezentační gól (v dresu pražské Slávie tehdy) v historii vůbec. Už dva roky poté se Češi (snímek je zachycuje v bílých svetrech s českým lvem na prsou) stali mistry Evropy a v roce 1912 titul obhájili /mistrovství z toho roku bylo ovšem nakonec anulováno pro katastrofální stav venkovní ledové plochy, takže "oficiálně" se Pallauš stal podruhé mistrem Evropy až roku 1914 na ME v Berlíně/), Profesionální hokejové začátky jsou od roku 1907 neodmyslitelně spjaty s Akademickým SK (později Česká sportovní společnost), jenž měl kluziště na pražské "Vendelínce" na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Živil se také coby filmový režisér a spisovatel. Jeho české knihy jsou dodnes oblíbenou četbou. Roku 1959 byl Palouš jmenován zasloužilým mistrem sportu. Zemřel v Praze 25. září 1971 ve věku 82 let. V roce 2010 byl po zásluze uveden do Síně slávy českého hokeje. Jeho syn Radim Palouš se stal po "sametové revoluci" rektorem Karlovy univerzity a vnuk Martin Palouš v letech 2001-2005 velvyslancem ČR v USA (v letech 2011-2012 i ředitelem Knihovny Václava Havla, resp. poté ředitelem jejích zahraničních aktivit.

- - - - -
* České Budějovice / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy