SEPP PECKL
|
D' Moachta zu Unsra Liabn Frau A Moachta steht am Ockaroa - Woidröjsein bliahn am graabn Stoa - im Buachanlauwad säuslt lind und hoamli staad da Sumawind. An guidan Schleiafodn spinnt um d' Muaddagouttes und ihr Kind mit froummi Häjnd a Sunastroih. A Dejnglhoumma klingt im Toi. A Vöjgei fluigt voum Himmlsblau hizua za Unsra liabn Frau - rost' aus an Eichdl af ihrn Fuaß und singt sa Liadei ihr zan Gruaß. Gach sturmt a Wejda üwan Woid - da Hogl schlogt dejs Vöjgei toid, sou wiara 's Koin in d' Eadn schlogt und Unsa Liabi Frau vajogt. Da Woid wochst üwan Ockaroa, zasprunga liegt da gweichti Stoa. Koa Vöjgei hod mehr gsunga durt, seit Unsa liabi Frau is furt. |
Boží muka Naší Milé Paní Boží muka na mezi stojí - plané růže je popínají - bukové loubí čeří van letního větru ze všech stran. Marii s Jezulátkem k spaní slunce opřádá do klekání paprsky v zbožném zasnění. Klepání kosy ze vsi zní. Ptáček se snáší z nebes báně až sem k milostné Matce Páně - na doubek při nohou jí sedá, k písničce pobízet se nedá. Tu bouře spustí nad lesem a krupobití žene se, na zem i ptáčátka se snáší, vyhání i tu Paní Naši. Les roste teď po mezi zase, kámen božích muk rozpadá se, snad ani ptáček neozve se, co Maria není v tom lese. |
|
Glaube und Heimat, 1979, č. 6, s. 7 |
|
|
Slovníček: Moachta = boží muka, Ockaroa = polní mez, Woidröjsein = plané růže, Buachanlauwad = bukové loubí, staad = tiše, Sumawind = letní vítr, an guidan Schleiafodn = na dobré spaní, Muaddagouttes = Matka Boží, Häjnd = ruka, Sunastroih = sluneční paprsek, Dejnglhoumma = kladívko na naklepávání kosy, Toi = údolí, Vöjgei = ptáček, rost' = odpočívá, Eichdl = doubek, Liadei = písnička, zan Gruaß = na pozdrav, gach = najednou, prudce, Wejda = bouře, üwan Woid = nad lesem, Hogl = krupobití, vajogt = vyhání, gweichti = posvěcený. |
|
|
Krummauer Elegie Des Türmers Lied ist ganz verweht - der graue Turm am Fels verlassen. Durch öde, menschenleere Gassen suchend mein Erinnern geht - einsam und beklommen. Die Rosenranke ist verdorrt, die Tor und Mauer einst umschlang. Ein Mädchenlachen, das dahinter klang, der ersten Liebe zärtlich-scheues Wort - hab nimmer es vernommen. Nicht länger rauscht der Brunnen mehr, sein Herzquell ist im Stein versiegt. Und über geborstene Giebel fliegt ein Vogel namens Nimmerkehr - gleich einem Schattenhauch. Unterm steinernen Brückenbogen rinnt unaufhaltsam fort die Zeit. Auf ihrem grünen Wellen weit sind Glück und Leid dahingezogen - und meine Jugend auch. |
Krumlovská elegie Věžného píseň dávno dozněla - věž sama spí na šedi skály. V ulicích, kde jsme chodívali, život snad zmlkl docela pod stesku plnou oblohou. Schne i růžová ratolest, co věž i hradbu v trní spíná. Jen dívčí úsměv připomíná dny prvých lásek, plachou zvěst, kterou nám vrátit nemohou. Ze studny neozve se nic, jak srdce v hloubi dozněl pramen. Nad štíty, z nichž se drolí kámen, vzlétl pták jménem Nikdyvíc - jak stín. Už rozumím. Tam dole pod Plášťovým mostem čas ovšem s řekou plyne dál. V těch vlnách jak by uplouval stesk v pouhém okamžení prostém - a moje mládí s ním. |
|
Glaube und Heimat, 1981, č. 7, s. 5 |
|
|
Im Gedenken an Maria Rast Dämmernde Wälder schweigen andachtsvoll im weiten Kreis und grüne Wipfel neigen im frommen Gebet sich leis. Über Wiese, Feld und Aue pilgert sacht der Sonnenschein empor zur Lieben Fraue, zu Maria Rast am Stein. Im kühlen Mauerdunkel hält sie in ihrem Arm den Sohn. Waldblumen wie lauter Karfunkel Umblühen den felsigen Thron. Der Wind raunt in den Zweigen ein Lied aus vergangener Zeit das im Grase die Grillen geigen der Gottesmutter zur Freud. Mit wehenden Schleiertuch winken schlanke Birken der himmlischen Frau und schimmernde Perlen blinken gleich heimlichen Tränen im Tau. Über Berge und Täler fliehen Gedanken jahraus und jahrein, die mit den Wolken ziehen zu Maria Rast am Stein. Beschirme, Königin der Sterne, der lieben Heimat Dämmertraum und segne allzeit aus der Ferne uns über Zeit und Raum. |
Maria Rast Lesy tu mlčí v tmáni, a pobožný tvoří kruh, zelené větve sklání, v nich utiší každý ruch. Přes luka, polem i strání se něžný svit vidím klást k nohám Naší Milé Paní, vzhůru sem k Maria Rast. Syna v náruči chová Madona v šeru stěn, jak slzí zář rubínová kol pár lesních květů jen. A vítr v stromech právě šumí jak dávný host houf cvrčků hraje v trávě Matičce pro radost. Rej břízek v bělostném šláři víří při kapli jak v snách, níž jak třpytné perly září slzy svítání na rosách. Přes hory a doly sem vanou vzpomínky časy zmást, s oblaky na shledanou plují sem k Maria Rast. Chraniž, Ty Královno hvězdná, sen domova a v něm i nás, žehnej nám milostí bez dna láskou nad prostor a čas. |
|
Glaube und Heimat, 1981, č. 8, s. 80 |
|
|
P.S. "Maria Rast am Stein", jak zní celé jméno poutní kaple Odpočinutí Panny Marie na kameni, kterou najdeme blízko Vyššího Brodu, je tu i autorem originálu zkráceno alespoň v původním titulu na "Maria Rast", čehož se chápe i překlad. České označení se totiž jaksi nevžilo. |
|
|
Mejttn-Nochd* Stouggfinsta is d' Nochd, koa Mouäjhl wochd üwan schlofadn Woid. Da Eiswind blosd koid, hod an Steig tuif vawaahd und d' Sternwies o'gmaahd. Weit droum af da Heh fungazd im Schnee a Lotern durt und do, geistat loumgsoum tolo'. D' windzoudatn Baam Wischpern hoamli im Traam. Mej han denn ui Leit am Wejg um dej Zeit, in da Köi'n und im Gwachad, vou da Wei'n und da Nachad? Liachd wirds af a moi Im nochdschworzn Toi! Lousts, Leit, afs Läut'n drenter da Leit'n im Woiddörfl hint'. Gounz staad wird da Wind, Wia's Orglspü klingt und da Mettnchor singt. G'segnt is dej Hoi' Nochd, Weils d' Herzliab hod brochd für d' Woidleit im Toi mit an Kindl im Stroih. Vor san guidanan Scheij Muass d' Finstan vageih! |
Na půlnoční Černočerná tma měsíc zakrývá a les pod ním spí. Vichr ledový zavál stopu cest, požal na ně hvězd. Všude na kopcích třpytí se teď sníh. S kmity luceren odtud míří sem zástup přese svah. Šumí stromy v snách. Co ty lidi as vede v taký čas? Jaká je to moc, co přemohla noc, světlo šíří, hle, kolem v údole? Slyšte z bílých luk zvonku pěkný zvuk do zapadlých vsí, do ticha nad lesy. Hlas varhan slyšet znít i kůr náš kostelní: Pokoj buď lidem všem, radostí plesej zem, nuzné Bůh miloval, Dítě jim v jeslích dal. Ten zlatozlatý jas kéž plaší tmu i v nás! |
|
Glaube und Heimat, 1978, č. 12, 4. str. obálky |
|
Slovníček: stouggfinsta = černočerná, Mouäjhl = měsíček, blost = fouká, Sternwies = hvězdná louka, o'maahd = posečena, Heh = výšina, Lotern = lucerna, geistat = kmitá strašidelně, loumgsoum = pomalu, tolo' = do údolí, Baam = strom, wischpern = šeptají, hoamli im Traam = tajemně ve snu, Toi = údolí, lousts = slyšte, Leit'n = horské svahy, Woiddörfl = horská víska, staad = ticho, Orglspü = hra varhan, Mettnchor = mešní kůr, Hoi' Nochd = Svatá noc, Woidleit = lidé z lesa, Stroih = sláma, guidana Scheij = zlatá zář, vageih = zajít.
Sepp Peckl se narodil 27. ledna 1931 ve Vyšším Brodě. Na snímku v měsíčníku Hoam! z roku 1982 ho vidíme při převzetí čestného ocenění místní organizace DBB v bavorském Landshutu, k jejímuž oživení podstatně přispěl. Text připomíná především jeho kulturní aktivity a Pecklovu vlastní básnickou, zejména nářeční tvorbu. Skonal ve věku 82 let dne 7. července roku 2013 v bavorském městě Altdorf bei Nürnberg ve Středních Frankách (Mittelfranken) a je tam i pochován. Nekrolog v krajanském měsíčníku cituje pro útěchu pozůstalým slova bavorského klasika Ludwiga Thomy: "Kolem mne je domov. A jeho země nemůže tlačit toho, kdo ji miloval."
- - - - -
* Vyšší Brod / Maria Rast am Stein, Vyšší Brod / Český Krumlov / † † † Altdorf u Norimberka (BY)
