JOHANN PEISKER
Tu mi přispěla na pomoc šťastná náhoda...
Tu mi přispěla na pomoc šťastná náhoda, která mne jako skutečná Ariadnina nit vyvedla z labyrintu dávno zaniklého světa. Studoval jsem kdysi dějiny osídlení a germanizace jižních Čech a to mě přimělo k tomu, abych si to celé území rozčlenil podle jednotlivých někdejších dominií a začal přibližně roku 1880 panstvím cisterciáckého opatství Vyšný Brod (Hohenfurth), které jsem podle nadační listiny z roku 1259 obešel po nejstarším hraničním vymezení, jež je v ní uvedeno. Na místě "ad montem Strasidelnik" jsem se ocitl na pravém břehu Vltavy před pověstnou "Čertovou stěnou" (Teufelsmauer), strmým žulovým skalním útvarem 200 m vysokým, 812 m n.m.. Jemu naproti tyčí se na levém vltavském břehu osamělý 320 m vysoký žulový masív Lučovice (Kienberg, česky dnes Luč - pozn. překl.) 930 m n.m.. České jméno Strašidelník, tj. ten, kdo probouzí strach, je německými frátery zcela správně přeloženo jako stěna Nečistého, a tak vzniklo označení "Teufelsmauer". "Kienberg" je zase překlad českého místního jména Lučovica (ve své brožuře z roku 1921 Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili Peisker etymologizuje takto: lúč, světlo, Kien, tj. Lučovica údajně "světlá hora" - pozn. překl.). Na úpatí Kienbergu leží stranou prastará ves Woraschne (dnes Dvorečná - pozn. překl.), což je jméno zkomolené z původně slovanského Tvarožná (rozuměj hora), tj. hora Tvarogova (Tvarog, Svarog, Svaroh je podle Peiskera jméno slovanského boha světla - pozn. překl.) - viz k tomu i Registra syrotczij k farze Zatonske obnovena 1572 : Univerzitní knihovna v Praze sign. XVI C 40. To se vztahuje k Lučovici, která se tu určuje jako doména Svarohova.
Rozložitá a ohromnými kameny pokrytá Lučovica vytváří spolu se Strašidelníkem dlouhou výjimečně temnou kotlinu, jíž si strmým korytem mezi změtí balvanů razí cestu stříbropěnný šumící proud mladé Vltavy. O té kotlině se traduje pověst, že tu ďábel, aby zabránil stavbě kláštera, chtěl řece postavit hráz a způsobit tak záplavu. Chyběl už jen poslední kámen a záměr by se byl zdařil, když tu zakokrhal kohout (posel slunečního úsvitu), celá hráz se zřítila a zasypala ve svých troskách vltavské koryto. V ohlušující vřavě říčních peřejí sténá dodnes ďábel, pokořený slunečnou mocí.
Titánský zápas přírodních sil světla a dobra proti silám temnoty a zmaru nemůže být snad vyjádřen názorněji a ta pověst musí být ještě starší než klášter sám, poněvadž jméno Strašidelník se vyskytuje už v nadační listině a musí sahat až do pohanských dob. Přírodní scenerie, místní jména okolí a zmíněná pověst se vzájemně doplňují ve výrazně dualistický obraz světa, ztělesněný právě už v samotné krajinné kontrapozici: ďábel útočící balvany na trůn zapadajícího slunce Svarohova na Lučovici, světlé hoře, chce zahrazením vodních spoust smést ji samotnou. V poslední chvíli vynoří se však slunce poznovu a zdrtí svého nepřítele. Za každého nečasu se ostatně tak projeví bleskem a hromem, tak hrůzně romantickými právě v této čarovné končině. Jde tu očividně o staré posvátné místo, jež se dá zachytit schematem:
Hora Kienberg - Lučovica
trůn slunečního boha Tvaroga (Svaroha)
-------------------------------------
Vltava
skalní stěna Teufelsmauer
Strašidelník.
Tento úryvek, v mnoha obměnách jeho téma najdeme i v jiných dílech autorových, je součástí textu publikovaného německy v roce 1926 na stránkách rakouské vlastivědné revue Blätter für Heimatskunde Steiermarks (!) pod titulem Tvarog, Jungfernsprung und Verwandtes, o tři roky později vyšlého i chorvatsky (dedikován byl v tom vydání německému historiku Josefu Marquartovi) a nazvaného tentokráte Koje su vjere bili stari Sloveni prije krštenja (1929). Česky takto nevyšel a v autorově bibliografii je už následován jen tituly německými, a to i rukopisy v pozůstalosti zanechanými (poslední titul nese výmluvné označení Mein Martyrium). Jihočeská vědecká knihovna chová ve svém fondu ostatně i daleko starší německý rukopisný svazek podepsaný rovněž jménem Johann Peisker a provázený dopisem ze dne 14. května 1882, vyjadřujícím vděčnost vyšebrodskému knihovníkovi P. Raphaëlu Pavlovi, ostatně také zastoupenému v tomto našem souboru. Oním pojednáním s názvem Die ältesten Grenzen der Herrschaft des Stiftes Hohenfurth (Nejstarší hranice panství vyšebrodského kláštera), vyšlým rok nato ve Sborníku Historického klubu pod odlišným označením Místopisná studie, totiž všechno jakoby začíná. I vůbec první známá otištěná práce Peiskerova se zabývá místopisem a vyšla německy v Archiv für slavische Philologie roku 1882. Nese název Žár, Zazicich, Zizi, Zahoř a snaží se o lokalizaci místa v okolí Žumberka (Sonnberg). Skutečnost, že právě jižní Čechy a Šumava přitahovaly badatelský zájem autorův i nadále, potvrzuje i jeho objev dávného jihočeského knížectví okolo hradu Boletic v Záchlumí na severozápad od Českého Krumlova, jakož od roku 1917 až do posledních let života otiskované torzo velké práce Slavische Mythologie, vracející se utkvěle k dualistickému principu světla a tmy, jak je kdysi spatřil spolu v divokém úžlabí řeky Vltavy. Narodil se 25. května 1851 jako jediný syn ze čtyř dětí panského lesníka v myslivně "Na poušti" u Opařan v tehdejším okrese bechyňském. Matka Anna byla rozená Kernová. Chlapec se narodil takřka slepý a zrak mu začal sloužit až po lékařském zákroku v době pozdější. Po opařanské škole navštěvoval gymnázium v Písku a v Táboře. Jako "absolvovaný kandidát" byl po ukončeném trienniu na pražské univerzitě přijat 1874 za amanuensa při c.k. univerzitní knihovně, kde mj. uložil jako archivní objev i v námi citovaném textu zmíněnou sirotčí knihu děkanství zátoňského, uchovávající stará místní jména. Byla to nejen doba "nabytí zraku" a putování po jihočeských končinách, nýbrž i osobního formování rodilého venkovana neústupné povahy. Mezi tehdy novými českými profesory pražské univerzity našel Peisker už navždy přítele v Tomáši Masarykovi, který se už roku 1897 i později jako prezident nového státu snažil vrátit "věrného Piskoře" Čechám. Ten se totiž s vlastí, která geniální jiskry věru ráda hasí vzápětí, rozešel pro mnohé neshody na vlastní žádost o přeložení do Štýrského Hradce (Graz), kde dosáhl 1892 doktorátu a kde se roku 1900 i oženil s Theodorou rozenou Sloibenovou z dolnorakouského Manku původem. Rozešel se s českou vědou, se svými vlastními a často všem nepříjemnými tématy však nikdy. Přesto se v monarchii stal vůbec prvým docentem hospodářských dějin: 30. července 1901 byl potvrzen v té funkci pro "vědu agrární", historický obor vlastně zcela nový. Po vzniku republiky se od září 1919 stal na Karlově univerzitě i řádným profesorem dějin společenských a hospodářských. Jako byl onehdy za monarchie českým okolím denuncován coby "Němcožrout", vadila nyní univerzitním kruhům republikánským třeba jeho domněnka, že Přemyslovci byli asi podobně jako ruští Rurikovci rodem nordických Vikingů. Vydržel tak ani ne rok na svém postu, působil na fakultě přírodovědecké jako profesor "dějin kulturních přírodnin" a v létě roku 1921 odešel na odpočinek. Než 29. května 1933 zesnul (půl roku po smrti manželčině), těšil se prý bělovlasý osmdesátník, jehož vzorem nebyl nikdo jiný než Pavel Josef Šafařík (Peiskerův popel měl podle posledního přání umírajícího spočinout u nohou velkého slovanského badatele), jak oslaví dovršeným dílem český jih, který dal krajinnou scenerií všemu, co převážně německy o něm napsal, rozhodující podnět. Stále je to země starší, než si dokážeme vůbec jen pomyslet.
- - - - -
* Opařany / Vyšší Brod / Loučovice / † † † Praha
